Potkali jsme se letos počátkem roku v Alpe d´ Huez (zkrácená výslovnost "alpdyjé"). To je dosti slavné francouzské středisko zimních sportů pod alpskou horou Pic Blanc (3330 m n.m.). Od ledovce Sarenne tam padá do údolí stejnojmenná nejdelší (18 km) - a zřejmě celá černá - evropská sjezdovka.
Petr MAJDAN (pětatřicetiletý kpt. plzeňské okresní - a dnes sdružené - služby kriminální policie a úřadu vyšetřování) brázdil sjezdovky střídavě na lyžích a na snowboardu. Společně se svými západočeskými sportovními i profesními parťáky. Do toho co chvíli vytahoval z tlumoku fotoaparát.
Při odjezdu znovu a znovu cvakal - "sjížděl si" - obrázky tmavě rudého zapadajícího slunce a pod ním zploštělých a neustále víc tmících se kulis majestátních velehor.
Už tehdy jsem mu vyhrožoval následnou návštěvou a pohovorem o jeho mnoha zájmech a koníčcích. Koncem května se naše druhé setkání - tentokrát v Plzni - uskutečnilo.

BIKER

Zrovna se vrátil z výletu, na němž prý trošku trénovali na závod pojmenovaný Král Šumavy. Což představuje kultovní soutěž - maraton - jezdců na horských kolech (v delší variantě se poté letos jelo cestou necestou 100 km s celkovým převýšením 2 700 m a s účastí přes tři a půl tisíce soutěžících). Sjížděli Svatobor u Sušice a hned vezli dva kamarády do nemocnice. Jedno naražené rameno s podezřením na otřes mozku, jedna pohmožděná záda.

"Zatím nemám ze žádného sportu žádné vážnější zranění, jako třeba zlomeniny. Škrábance a naraženiny se nepočítají," říká Petr Majdan. "Defekty na materiálu nejsou problém, defekty na zdraví to by mohlo být horší, ale nesmí se na to myslet, protože pak by se podobné sportování nedalo provozovat!"

Kdysi jezdíval po silnici (doplňkově k ligové házené např.), pak objevil horské kolo. S partou známých začali šlapat na speciálních velocipedech pod hlavičkou SKP Rapid Plzeň. Ve volných chvílích jezdí především po republice extrémní sjezdy kopců. Začínali na sjezdových tratích (v cizině si Petr splnil jeden ze snů - sjel letní sjezdovku v Rakousku na Kaprunu), ale brzy jim to bylo málo a přešli na free ride, ve světě dobrodruhů populární volné jízdy. Na horách mezi skalami, lesem, v kamení a po kořenech, se sklonem terénu 45 až 50 stupňů. Po celý rok, i ve sněhu a na ledových plotnách.

"To už nejsou jízdy na rychlost, sjíždíme úseky, které je těžké už jenom sejít pěšky. A když to zvládneme, to je pak ta pravá spokojenost."

LYŽAŘ

"Na lyžích si to dneska už pustím víc než na kole. Snad je to i pod dojmem, že s lyžemi stojím na zemi a říkám si, že když budu padat, bude to z menší výšky."

S lyžováním začínal na základní škole. Jako plzeňský kluk jezdil do Železné Rudy, nejprve na Belvedér, posléze na Špičák, Pancíř. A v devadesátých letech okamžitě zamířil do Alp. Nadchl ho třeba Adelboden ve Švýcarsku, byť tam zažil - nezamýšleně - i pořádnou endorfinovou chvilku.

"Objel jsem skálu a blbě si najel zatáčku, zkrátka jsem říznul svah špatně. Odkrojil jsem nad sebou lavinu a nevšimnul si toho. Když jsem se stočil zpátky, už tam shora jel sesuv, naštěstí malý, dvě stě padesát až tři sta metrů v padesátimetrové šířce. Zaslechl jsem za sebou zvláštní svištění, zahlédl koutkem oka pohyb sněhu. Nezbylo mi, než překonat pud sebezáchovy na hodně prudkém svahu a pustit to přímo s kopce. Když jsem nabral rychlost, vyjel jsem stranou do bezpečí. Bylo to trošičku drsnější, vrchol laviny dole v údolí měl přes dva a půl metru. Kdyby mě to chytilo, namotalo a zasypalo, nevím, jak bych se z toho vyhrabával."

Od roku 2000 pokouší i snowboard. Dobrý kamarád Petr Havel mu prkno nejprve půjčil, jenomže Petra Majdana to hned vrcholně zaujalo (přes dva drobné otřesy mozku na začátku seznamování - než začal jezdit v přílbě).

"Člověk je na snowboardu, dá se říct, blíž sněhu a extrémní náklony při zatáčení na prkně jsou něco jiného než oblouk na lyžích. I když mám carvingové lyže a jezdil jsem i na fun carverech, na kterých se dá hodně příklánět ke svahu. Střídám sjezdy na lyžích a prkně, ale výhledově asi přejdu jenom podle mě na jasně zajímavější snowboard."

A to si v poušti vyzkoušel i letní sjezd se stopadesátimetrové písečné duny ...

FOTOGRAF

Do ciziny jezdívá sám, jenom s malým okruhem známých (dosud bez rodiny si vedle tátů od malých dítek může zahraničí spíš dovolit). A vzápětí stalo se:

"Když někam jedu a něco vidím, snažím se to vyfotit. Plastovým příšerným přístrojem, co mám, se toho sice moc převratného udělat nedá, přesto se všude vždycky pokouším najít zajímavý okamžik, zajímavou krajinu v určitém světle," prohlásí bezmála zasněně.

Poutavá byla jeho cesta Marokem - překonávání horských sedel ve středním Atlase, překvapivá proměnlivost barev v písečných pustinách. Korsika má svoji romantiku, zvláště její přímořská městečka jako Ajaccio nebo Porto, a parádní potápění. Na Ukrajině ho nadchla krajina Polonin a rozesmutnila zbídačenost života místních lidí. Podobně jako třeba v odlehlých marockých či tureckých oblastech, kde se také potkal se skutečností skoro středověkou ("Tak často si nevážíme toho, co máme tady doma.").

Do Provence se rád vrací za starými kláštery a ke skleničce vína v tradičních sklípcích a pod platany na návsích historických obcí. Zamlouvá se mu jezdit ven s cestovkou, která se zaměřuje na aktivní styl rekreace, protože se tam objevují rázní lidé, otevření ke kamarádství, spříznění jistým životním nadhledem.

Ostatně až dosud vždycky dával přednost kolektivním sportům (kdysi dávno na úplných začátcích to byl basket), v současnosti provozuje např. též zdánlivě individuální sport squash - ale ve třetí lize družstev. Parta lidí bývá navíc fotogeničtější, i když ani nedávné záběry na dvaasedmdesátiletou slovenskou atletku v národním kroji, která absolvovala Pražský maraton, nevypadaly špatně.

Abychom neopomenuli: Petr Majdan sám chce sportovat, dokud to zdraví jenom trochu dovolí, bez pohybu by to byl někdo docela jiný. Ovšem sázky o zvládnutí prvků Ironmana (havajského triatlonu) to již pravděpodobně nebudou. Když si "zamlada" zkoušel hezky postupně a bez oddechu uplavat tři a půl kilometru, ujet na kole 180 kilometrů a odběhnout 42 kilásků po svých, myslel si, že mu slezou nehty s prstů. A tři dny bezmocně ležel.

CESTOVATEL

Přestože má velice rozvětvené příbuzenstvo, nedovede v něm najít nositele neklidných genů, na které by mohl navazovat. Kterými by vysvětlil své spády věčně vyrážet někam na cesty. Kam se podívá, všude příbuzní vcelku jenom usazení. Přes tatínka Slováka může ovšem mít v míchanici zděděné krve řadu temperamentnějších tónů.

Po studiu na vysoké škole (humanitní - filozofický a sociologický - směr) vycestoval v roce 1993 do bývalé Jugoslávie. Ve speciálně cvičených armádních službách. Pak odešel k policii a o dovolených "sjel" postupně skoro celou Evropu, včetně Ruska. Byl v Africe, nahlédl do Asie.

Letos se chystá na Sardinii a koncem léta do západní části Provence, do Camarque a Lanquedoku. Plánuje Indii, vysněnou končinou je mu Jižní Amerika a obzvláště Peru, Říše slunce bájných Inků. Což je přece jenom trochu víc z ruky a trochu nákladnější na dopravu.

Ale ať jede, kam jede, má to akční podobu, sportovní nádech. I když tvrdí, že při zájezdech na kole, se spaním ve stanech a s vlastní přípravou stravy si skvěle odpočívá. Podobně jako si při extrémních sportech vždycky dokonale vyčistí hlavu od stresů a nervů, které jeho práce často obnáší. Sport je údajně lepší než jakékoliv povídání s psychiatrem.

"A návaly adrenalinu, to je jako droga," přiznává kriminální rada Majdan. "Dala by se dokonce parafrázovat jedna moje pracovní zkušenost: Když jsem měl před časem případ s feťáckou partou, tak jsem u jednoho maníka doma na stěně viděl sprejem nastříkané heslo Chemickej život, rychlej život. - U mě se místo chemický může dosadit sportovní a taky by to mohlo platit."

Zaznamenal Jaroslav Kopic