KRÁLOVSKÝ HVOZD

Kraj si pamatuje. Černé a Čertovo jezero připomíná chlad doby ledové, ploché kameny z dlažby staré stezky spojující řezenské biskupství s Prahou jsou vzpomínkou na časy přemyslovských panovníků a dodnes znatelné jizvy po hornických šachtách daly Železné Rudě její jméno.

Mohutnému pralesu na jihozápadním okraji Čech se od třináctého století říká Královský hvozd a pradávnou zemskou hranici tu ještě místy vymezují patníky tesané v době Marie Terezie.

Život na rozhraní dvou států byl vždycky poněkud zvláštní, hraničáři mívali svá práva, své povinnosti i privilegia. A samozřejmě spousty zážitků.

Začátkem devadesátých let nedávno minulého století připomínala zelená hranice lidský splav. Lidé prchající před bídou a hladem, váleční vyhnanci, dobrodruzi hledající štěstí a úspěch ve vysněných a ekonomicky lépe prosperujících zemích. Ukrajinci, Moldavci, Bulhaři, Afghánci, Indové, Rumuni... Například jen v okolí Železné Rudy bylo v třiadevadesátem roce do Vánoc zadrženo 999 běženců, ten tisící, štědrovečerní, byl shodou okolností Číňan. A do konce roku pak na seznamu zadržených přibyly další, téměř tři stovky jmen.

"Víte," poznamenal major Pavel Hurtík vedoucí oddělení na Debrníku, "i kdyby tady člověk neměl žádné spojení se s světem, nečetl noviny a neposlouchal rozhlas nebo televizi, přesto by si podle běženců udělal dost přesný obrázek o tom, co se ve světě děje. Kde se žije mizerně a kde lépe, kde se válčí a v kterých zemích už věčný strach přešel lidem do krve. Nejvíc působí takové zdánlivé maličkosti. Třeba malé děti, které dovedou se svými rodiči celé hodiny neslyšně táhnout lesem, a když se objeví hlídka, okamžitě zvedají ruce nad hlavu, neboť podvědomě počítají s tím, že se začne střílet. Z takových reflexů je člověku úzko a smutno..."

HEROIN

Auto pana inženýra zastavili na bavorské straně. Snad se nelíbil styl jízdy, možná to byla jen běžná namátková kontrola, nebo zapůsobila těžko definovatelná policejní intuice. Zkrátka, ruka zákona místo k pokračování v cestě ukázala na odstavné parkoviště.

"Vystupte si a otevřete zavazadlový prostor!"

Zatvářil se jakoby nic, nedbale předal uniformám klíče, ale duši mu sevřela panika. Pomalu, pomaličku se vzdaloval od svého auta. Několik desítek kroků dokázal ujít volným tempem, ale jak se ztratil z dohledu, rozběhl se. Hnal se přes stráně a přes les, utíkal směrem domů, zatímco odborníci v opuštěném voze objevili téměř kilogram čistého heroinu.

Bavorská policie se okamžitě spojila s naší stranou, předala jméno, státní poznávací značku automobilu i velmi přesný popis hledané osoby.

Česká hlídka prohlížela železnorudské restaurace a narazila na pana inženýra ve chvíli, kdy si v jedné hospodě poručil oběd. Policisté nemilují dramatické zákroky, trpělivě nechali chlapíka najíst, zaplatit, a teprve když vyšel ven, představili se a oznámili, že delší vzájemný rozhovor je nevyhnutelný.

Výpověď, protokol, čekání na kolegy z protidrogové brigády. Čas letěl, policisté nabídli obviněnému jídlo, on však odmítl a přál si jen hrnec horkého čaje s citronem. Bylo mu vyhověno, potom si pašeráka drog přebrali specialisté.

Před soudem o půl roku později bylo všechno jinak. Advokát barvitě popisoval hlady týraného klienta, který v zoufalé touze alespoň po kousku suché chlebové kůrky přiznával nepravdy a vynucené nesmysly. Jednání bylo odročeno, znalci zkoumali pravost podpisu na stručném prohlášení, že obviněný nabízené jídlo nechtěl. Nakonec dal soud sice za pravdu policistům, nicméně gáblík pana inženýra stál justiční odborníky víc času než jednání o pašování smrtelně nebezpečného jedu jménem heroin.

No. 1

Služebna cizinecké a pohraniční policie na Debrníku má číslo popisné jedna, což je poněkud zavádějící, neboť víc stavení tu vlastně není. Před lety bývalo rušněji. Na dnešním rozcestí stála prosperující sklářská huť, kolem níž vyrostla celá vesnice. Paní Alžběta Hafenbrädlová, ve své době velmi úspěšná podnikatelka, zvelebila zdejší rodinný zámek, malebnou stavbu, o které se s obdivem zmiňuje i Jaroslav Vrchlický. Podle vyprávění bylo pod zámečkem hluboké sklepení, z něhož vedla podzemní chodba až do Bavorské Rudy. V kapli vyzdobené mistrovskými díly hafenbrädlovských skláren odpočívaly ostatky svatého Konstantina, které zbožná Alžběta koupila v Římě za tehdy téměř neuvěřitelných pětatřicet tisíc zlatých. Po období sklářského rozkvětu následoval pozvolný pád, z lesů zmizely listnáče s tvrdým dřevem, vyčerpány byly nerostné zásoby křemene a slavné hutě se zavíraly jedna za druhou.

Zámek na Debrníku vystřídal několik majitelů, za druhé světové války tu byla německá posádka a armádní sklad léčiv, později se sem na krátký čas usídlilo lesnické učiliště a od osmačtyřicátého zabraly stavení jednotky pohraniční stráže. Zámek pomalu pustl a v osmdesátém devátém roce byl k velké lítosti památkářů zbourán.

Dva mládenci z Běloruska se o historii kraje příliš nestarali, spíš je zajímaly nějaké pořádné a podrobné mapy. Nad nimi si připravili celou trasu ilegálního přechodu hranice, pečlivě zapisovali odpozorované termíny průchodu jednotlivých hlídek. Netušili, že se služba záměrně neopakuje každý den podle stejného klíče, a vpadli patrolujícím policistům přímo do náručí.

Osobní doklady a hrst pomuchlaných francouzských bankovek.

"Tak kampak, pánové?"

Chvilku se ošívali, pak prozradili klukovský sen, který měl jméno Cizinecká legie. Jeden z nich už měl jednou vytouženou službu na dosah ruky, když se však příslušným francouzským úředníkům svěřil, že měl důstojnickou hodnost v sovětské armádě, odmítli jej. Byl pevně rozhodnut pokusit se o přijetí podruhé, samozřejmě s jinou legendou.

"A s řádnými doklady," doporučil policista. Mládenci putovali do záchytného tábora, tam však nevydrželi dlouho, po týdnu se po nich slehla zem. Snad se jim nakonec hranici podařilo přejít, možná se skutečně dostali tam, kam chtěli. Cizinecká legie o svých vojácích informace zásadně nevydává.

"Touhu lidí dostat se do jiné, lepší země využívají profesionální převaděči," řekl major Hurtík. "Nejen, že za svou službu inkasují vysoké částky, ale především nemívají ke svým klientům vůbec žádné ohledy. Docela klidně vysypou náklaďák plný běženců uprostřed Železné Rudy s tím, že už jsou v Německu, když se vyskytnou sebemenší potíže, starají se jen o sebe a na lidi, kteří jim zaplatili často docela poslední peníze, se klidně vykašlou. Pamatuju na případ, kdy v lese opustili a nechali zmrznout jednu paní ze Srí Lanky jen proto, že nestačila tempu skupiny. Dovedu pochopit problémy uprchlíků a je moc dobře, že se s nimi v případě zadržení jedná vlídně a korektně. Ty, co na jejich neštěstí a starostech nestydatě bohatnou, bych však trestal velice přísně."

ALŽBĚTÍN

Dva muži předložili české cestovní pasy. Úřednice zběžně dokumenty prohlédla, pronesla jakousi neutrální poznámku o počasí, což kontrolovaného chlapíka vyvedlo z míry. Chvatně rozevřel portmonku a přidal řidičský průkaz.

"Ale to snad ne," povzdychla žena v uniformě. Pozdější expertiza potvrdila, že pasy byly zfalšovány velmi dovedně, bez pečlivého zkoumání se dalo jen velmi obtížně poznat, že příslušné fotografie jsou vyměněné. Řidičák ovšem patřil na opačný konec padělatelské kvality, amatérsky domalované razítko, vyzmizíkované a nešikovně přepsané údaje, něco podobného by svedl i desetiletý školák.

"Tak to budete muset vysvětlit..."

Cestovatelé udiveně krčili rameny a ač byli podle dokladů rodilí Pražáci, neuměli česky ani slovo. Doklady koupili u stánku autobusového nádraží Na Florenci, prý za sto marek, a zadrženi byli ve chvíli, kdy jim k překročení státní hranice chybělo pár kroků. Doslova pár. Železnorudská železniční stanice Alžbětín je postavena tak, že čára dělicí dvě země prochází přímo nádražní halou.

Střídací štace Eisenštejnská byla za účasti rakouského císaře a bavorského krále otevřena léta páně 1877 a bez větších problémů sloužila šestašedesát let. V září roku 1953 však byla jako přechodová stanice zrušena, česká osobní pokladna byla zazděna, nádražní budovy i kolejiště překřížily armádní zátarasy. Železnou Rudu uzavřela železná opona. Osobní doprava končila v předposlední zastávce Železná Ruda - město a vlaky odtud poslušně couvaly zpět na nádraží Špičák.

O obnovení železničního hraničního přechodu se hovořilo už na sklonku osmdesátých let, ale teprve po pádu režimu dostala rekonstrukce zelenou. Za jediný rok bylo nádraží opraveno a v červnu roku 1991 se vlaky v Alžbětíně znovu rozjely.

SUNAR A ČAJ

"Jednou časně ráno jsem vyrazil na procházku se psem a kousek od strážního domku seděla na kameni taková zhroucená žena s dítětem v náručí," vyprávěl nadporučík Jiří Sýkora.

"Promluvil jsem na ni, ukázalo se, že je Bulharka, a protože tu řeč trochu umím, začali jsme si povídat. Nešťastně přiznala, že převaděč ji připravil o všechny peníze, i to mu však bylo málo, tak sebral nemluvněti v peřince náušnice. Jednu snadno, když se mu druhou nepodařilo rozepnout, vytrhl ji z krvácejícího ouška.

Ta žena byla absolutně bezradná, v drobných ji zůstaly přesně dvě koruny padesát, víc nic.

Tak jsem ji vzal k nám domů. Po našem klukovi tam zbyly ještě nějaké plíny a kousky dětského oblečení, manželka ohřála sunar pro holčičku a maminka dostala taky pořádně najíst. Pak jsem jí dal peníze na jízdenku, aby se mohla vrátit do Prahy, kde měla nějaké příbuzné, a šel jsem do služby. Kolegové se mi sice trochu posmívali, že se nechovám jako policista, ale jako zaopatřovací ústav, jenže to nebylo ve zlém, když narazíte na hladové běžence, tak se s nimi o jídlo rozdělí každý."

Železná Ruda, Debrník, Alžbětín, Špičák a Hojsova Stráž.

Záchytné body jednotlivých služeben a mezi nimi kopce porostlé mohutným lesem. Služba cizinecké a pohraniční policie vyžaduje pořádnou fyzičku i za slunného léta, natožpak v zimě, když je sněhu po pás a stromy cloumá mrazivý vítr. Jiří Sýkora závodně běhá na lyžích a rozhodně ne špatně, za léta už nashromáždil pěknou sbírku vyhraných pohárů.

"Jo, jednou jsme na tržišti v Rudě asistovali při kontrole obchodní inspekce," vyprávěl nadporučík. "Najednou z toho bludiště stánků a kupy zboží vyběhl Vietnamec, za ním ztěžka supěl inspektor a marně volal - stůj, stůj! Tak jsem vyrazil taky. Uprchlík se hnal kolem Slávie, proběhl pod Zámečkem, pak zamířil ke starým panelákům. Běžel dobře, když se konečně začala vzdálenost mezi námi trochu zkracovat, tak mi uletěla čepice, sbíral jsem ji a jeho náskok zase narostl. Po velikánském oblouku kolem sídliště jsme se vraceli zpátky do města, to začal mít toporný krok, bylo zřejmé, že mele z posledního. Už kolem sebe nic neviděl, ztěžka se vyhýbal chodcům, nakonec skoro porazil policejního velitele. Chytili jsme ho a mě docela zajímalo, co má vlastně na svědomí. Jak se však později ukázalo, tak vůbec nic. Doklady měl v pořádku, zboží taky, na otázku, proč vlastně utíkal, bezelstně odpověděl, že prý myslel, že ho nechytíme.

Pane, pane, povídal mi. Vy hodně trénujete, co? Vy běhat maraton?

Řekl jsem, že už dávno ne a docela jsme se skamarádili. Od té doby se zdravíme, párkrát už mě zval na čaj. Snad je to taková malá ukázka toho, že sport skutečně sbližuje národy."

MIZEJÍCÍ HRANICE

Cesta z Debrníku do k turistickému hraničnímu přechodu ve Ferdinandově údolí představuje příjemnou procházku, v létě tu projíždějí cyklisté na horských kolech, v zimě udržuje běžkařskou stopu sněžný skutr. Každý kámen, každý strom připomíná nějaký příběh.

Třeba vyprávění o partě uprchlíků, kteří si po zadržení hráli na hluchoněmé, nebo o skupince bulharských Romů, co si kousek od hranice zapálili táborák a později tvrdili, že svou víc než tisíckilometrovou cestu absolvovali jen proto, aby si na Šumavě mohli opéct slaninu.

Některé historky jsou téměř úsměvné, jiné vážné. Šetrný Němec, jenž se pokusil propašovat batoh nacpaný kartony cigaret a odmítal opustit české území, dokud si většinu svého kontrabandu nevykouří, naproti němu zadržený celostátně hledaný podvodník, který měl v pouzdře pod sakem nabitou pistoli.

Partě zlodějů se podařilo přes zelenou hranici dostat v Bavorsku ukradený automobil a upřímně řečeno, výkon to byl dost obdivuhodný. V některých úsecích museli to auto doslova nést. Když se pak konečně dostali na pevnou silnici, vyrazili tak euforicky a nadšeně, že je pro rychlou jízdu zastavila a později zadržela policejní hlídka kousek od Švihova.

Kraj si dlouho pamatuje, tereziánské patníky připomínají minulost stejně jako zvolna zarůstající průseky, které měly v ostře střeženém zadrátovaném prostoru umožnit bezchybný výhled a výstřel.

I dnešní pravidelné hlídky a celní či policejní úředníci na hraničních přechodech se časem stanou pouhou vzpomínkou. Schengenská dohoda praví, že střežit se mají jen vnější hranice Evropské unie, nikoliv vnitřní.

Takže jednou...

Ale to už bude jiné vyprávění.

Antonín Jirotka