Alois Písařík byl sarkastický starý pán, který sedával u rohového stolu pod oknem a mírně zlomyslnými poznámkami dokázal rušit pokojnou atmosféru venkovské hospody.

"A pročpak na poli pod Hůrkou vyrostl jen plevel?"

Zpravidla mu vysvětlili, že je v tom jakýsi velkolepý agronomický záměr a pochechtávající se Písařík vyprávěl, jak spiknutí oslů zaplavilo mexické planiny bodláky, neboť kukuřice ušákům nechutnala.

"Však na tebe taky dojde," říkal předseda družstva Lukas a varovně zvedal kostnatý prst nad hlavu. Neběželo samozřejmě o žádné udání nebo o stížnost u vrchnosti, na to byla šedesátá léta přece jen dosti osvícená, ale přesto na pana Písaříka dolehl osud v podobě vlastních potomků. Dcera s poněkud slabomyslným manželem se mu nastěhovala do chalupy, dospívající vnuci se všude roztáhli s neomalenou drzostí mládí a starý pán nakonec řekl dost, sebral se a odjel.

V té době byla u nás v neobyčejné oblibě literární vlna americké beat generation, v kavárnách se předčítaly verše Ginsberga, Ferlinghettiho a Corsa, sbírka Kerouacových povídek "Říjen v železniční zemi" putovala z ruky do ruky a každý, kdo měl trochu cti v těle, se toužil vzepřít stereotypnímu měšťáckému životu, postavit se na okraj silnice a mávat na auta, která ho odvezou neznámo kam. Poezie, móda a záviděníhodný věk.

Je náramně krásné dělat rebela, když je člověku dvacet, ale jen málokdo si svou dobrodružnou povahu uchová do stáří. Myslím, že jediný opravdový beatnik, jakého jsem kdy poznal, se jmenoval Písařík a v době, kdy hodil za hlavu majetek i ustálené zvyky, mu bylo skoro sedmdesát let.

Odjel, první týden poslal domů pohlednici, a pak dlouho nic.

Tenkrát vrcholilo léto, přední novinové stránky zabíral nelítostný boj o zrno a zasutá zprávička z černé kroniky snadno ušla pozornosti. Stálo v ní, že v Praze, na jezu u Jiráskova mostu, bylo z řeky vyloveno tělo starého mrtvého muže, po jehož totožnosti se pátrá.

"Měl bys tam zajet," navrhl můj nadřízený, kapitán Kavan.

"Já?"

"Jistě. Nebudeme tahat na prosekturu rodinu, když to třeba vůbec není on. Ale jestli to Písařík je, tak tam pár dní vydrž. Na mordpartě se ptej na Zahrádku, nebo rovnou na šéfa Opravila. Možná tě budou potřebovat kvůli tý pověstný místní a osobní znalosti."

Upřímně řečeno, byl bych radši, kdyby mě potřebovali kvůli mému nespornému detektivnímu talentu, ale člověk nemůže mít všechno. Dost na tom, že se možná setkám s lidmi, jejichž jména znamenala v československé kriminalistice absolutní špičku.

Autobus mě dopravil do Prahy, v Bartolomějské ulici se mě ujali celkem kolegiálně a odvezli mě do Ústavu soudního lékařství, kde nás k pitevnímu stolu zavedl sám šedovlasý profesor Jaromír Tesař.

"Poznáváte ho?"

Alois Písařík měl tvář bílou, oteklou a pootevřené kalné oči, ale ani dlouhý pobyt ve vodě nedokázal setřít původní podobu.

"Ano," přikývl jsem. Plochý, šedými chlupy porostlý hrudník měl na levé straně okrouhlou díru, jakou zanechává střela, když vnikne do těla.

V úřadovně jsme sepsali krátký protokol, vyšetřovatel major Zahrádka si nechal převyprávět všechno, co jsem o Písaříkovi věděl, potom se zvedl a podal mi ruku.

Nesměle jsem špitnul cosi o tom, že bych rád nějak pomohl, mám na to čas a šéf klášterecké policie s mým delším pobytem v Praze trochu počítá.

Major to vyslechl s mírným úsměvem na rtech, odevzdaně pokrčil rameny a poslal mě na plovárnu. V první chvíli jsem měl pocit, že si dělá legraci a skoro jsem se urazil, jenže to nebyl žádný vtip, na pražských lázních Mlýnek totiž Alois Písařík nejméně měsíc před svou smrtí prakticky bydlel a zdálo se pravděpodobné, že právě někde blízko řeky také přišel o život.

"Tak se tam porozhlédněte, ptejte se, někdy, jak se říká, i slep..." Zarazil se uprostřed věty, i když příměr o slepém kuřeti visel ve vzduchu. A kuře srazilo podpatky, poděkovalo a šlo se koupat.

Dnes už je stará sláva pražských plováren dávno pryč, ale tehdy jich po obou březích Vltavy byla celá řada. V místech, kde dnes stojí šikmý Barrandovský most, se rozkládaly lázně Mlýnek, šuměly tu rozložité koruny kaštanů a topolů, na písčitých kurtech zvonil volejbalový míč a veliký dřevěný vor se houpal na vlnách zčeřených kolesovými parníky.

Plovárna Mlýnek měla nostalgický půvab předválečných časů, člověk čekal, že tu potká otce Kondelíka i ženicha Vejvaru, široký klobouk vedoucí lázní paní Mikové připomínal dávno neexistující salony pražské buržoazie.

"Už jsem všechno říkala nejmíň pětkrát."

"Já vím," řekl jsem. "Ale já pana Písaříka znal. Bydlel ve stejný vesnici."

Vedoucí lázní zvlídněla, a když jsem k zahradnímu stolku před stánkem s občerstvením přinesl dvě kávy a skleničku vermutu, byla ochotná opakovat historii po šesté.

Alois Písařík se objevil na Mlýnku koncem června a chtěl si na léto pronajmout nějakou velkou pohodlnou kabinu, pokud možno s lůžkem. Něco takového byl čirý nesmysl, takové kabiny bývaly vždycky rozebrány dávno před začátkem sezony, jenže tu sehrálo svou roli jisté štěstí, jedna dřevěná kukaň se náhodou skutečně uvolnila, a protože byl Písařík paní vedoucí sympatický, tak mu vyhověla.

Starý pán se v lázních brzo zabydlel, po večerech uhrabával písek na cestičkách a z louky sbíral pomuchlané papíry, když bylo pod mrakem a návštěva nevalná, opravoval na dvorku restaurace dosluhující pingpongové stoly. Ačkoliv lázeňský řád hostům přísně zakazoval zůstávat na plovárně přes noc, paní Miková Písaříkovi přespávání v kabině tolerovala a dokonce se sama pokoušela sehnat mu nějaký podnájem.

"Potom zmizel. Z ničeho nic. Prostě byl najednou pryč."

"Tušila jste, že se mu stalo něco zlého?"

"Ani ne. Víte, on měl v sobě takovou zvláštní lehkomyslnost. Na rozdíl od ostatních si nedělal velké starosti s tím, co přinese zítřejší den. Proto jsem myslela, že se jen sbalil a odjel. Jenže v kabině zůstaly všechny jeho věci..."

Ptal jsem se, s kým se Písařík stýkal, kdo všechno věděl, že na plovárně přespává a že má u sebe poměrně dost peněz. Šedivá dáma se starobylým kloboukem odpovídala strojově a unaveně.

"Plavčíci Sýkora a Míšek, prodavačka ve stánku Opatová, vedoucí restaurace Plebán a údržbář Vítek. Ještě něco vás zajímá?"

Řekl jsem, že ne, poděkoval a vydal se dělat lázeňského hosta. Převlékl jsem se do plavek a šel se vykoupat. Vltavská voda byla chladná, ale osvěžující, z prkna skákal do vody opálený svalovec, u zábradlí voru se pochichtávala skupinka náramně hezkých holek, potetovaný plavčík v nažehlených bílých kalhotách to všechno sledoval s přísným výrazem ve tváři. Přemýšlel jsem o tom, jak asi vyšetřuje případ pražská mordparta.

Alois Písařík si před svou cestou do města vyzvedl ve spořitelně veškeré úspory, téměř sedmdesát tisíc korun to dělalo, a to byla tenkrát náramná spousta peněz. V kabině číslo padesát osm se v jeho osobních věcech nenašel ani haléř.

V dálce zabečela píšťala parníku, podíval jsem se, odkud připlouvá, a všiml si plochého prámu o nějakých dvě stě metrů níž po proudu řeky. Přívoz s pomocným motorkem křižoval Vltavu v přibližně desetiminutových intervalech a mě napadlo, že ten chlapík u kormidla by možná taky mohl něco vědět. V podvečer jsem se u něj zastavil. Převozník seděl na lavici před mrňavým domečkem a popíjel lahvové pivo.

"Co je vám do toho?"

Řekl jsem, že jsem policista a že tu zřejmě nedávno došlo k vraždě.

"Jo, slyšel jsem," poznamenal. Nebyl to nijak zvlášť hovorný člověk. Trvalo víc než hodinu, během které jsem šestkrát přeplul řeku tam a zpátky, než jsem se dozvěděl, že přibližně před třemi týdny se v noci od plovárny ozvalo cosi jako výstřel. A potetovaný plavčík druhý den v hospodě Na Jezerce hostil celý lokál.

Byla to hodně slabá informace, přesto jsem ji zatelefonoval do Bartolomějské, jakýsi ouřada pravil, že si to znamená a určitě vyřídí.

Druhý den ráno stál před branou plovárny šedivý osobní vůz a vedle pokladny se mračil uniformovaný policista. Pak jsem spatřil, jak dva muži v civilu odvádějí spoutaného plavčíka Sýkoru a paní lázeňská sedí u zahradního stolku a vypadá bezradně. Nebylo nač se ptát ani co vysvětlovat, a tak jsem šel ke stánkovému pultu objednat vermut.

Později mě nechal major Zahrádka nahlédnout do vyšetřovacího spisu a mohl jsem se účastnit několika výslechů obviněného, takže jsem si o celém případu udělal dost přesný obrázek.

Alois Písařík se už nemínil vrátit na svou obsazenou chalupu, jeho rozhodnutí zůstat v Praze i přes zimu bylo definitivní. Dlouho se mu ovšem nedařilo sehnat žádné slušné bydlení, čehož využil plavčík Sýkora, aby ze starého pána postupně a pod různými sliby vytahal téměř deset tisíc korun.

"No, já jsem původně o jedný garsonce fakt věděl, jenže pak to nějak nevyšlo..."

Obviněný odpovídal na otázky vcelku ochotně, neseděl takhle v kanceláři vyšetřovatele poprvé a jako zkušený hráč věděl, kdy je čas složit kartu.

"Proč jste ho zabil?"

"No, já měl ten tejden náramnou smůlu. V gotýsu jsem pustil celou hotovost, a když už se to mohlo konečně trochu obrátit, nezbejvala mi ani vindra. A Lojza, teda jako Písařík, mě založit nechtěl. Nedal si říct. I když byl v pěkným balíku..."

Psací stroj monotónně klapal a v šedé kanceláři ožívala jedna horká letní noc. Plavčík Sýkora měl nelegální pistoli od dob, kdy se začal pohybovat ve valchařských kruzích, ale dosud ji nikdy nepoužil. Patnáctého července zbraň pečlivě vyčistil, nabil a zastrčil za opasek námořnických kalhot. Plovárna se zavírala v devět večer, okolo desáté odešel personál restaurace a stánku, nakonec se odebrala domů i vedoucí lázní paní Miková.

Okolo půlnoci se ze Slap vracel salonní parník, na jehož palubě vyhrávala kapela a rytmus bubnů tlumil vítr.

Ve dvě hodiny zrána zabušil Sýkora na dveře Písaříkovy kabiny.

"Co je?"

"Převrhl se člun," řekl plavčík. "Pospěšte si, musíme těm lidem pomoct!"

Starý pán vstal a rychle se oblékl.

Plavčík ho vedl přes louku a potom po lávce na opuštěný plovárenský vor. Pod ním tichounce šuměla řeka.

Písařík se sháněl po nějakém světle, byl pln dobré vůle zachraňovat topící se nešťastníky, ale dřív, než mohl vzít bidlo do ruky, vytáhl plavčík pistoli.

Na nábřeží zajiskřila trolej nad projíždějící noční tramvají a ostrý zvuk výstřelu vrátila barrandovská skála slabou ozvěnou.

Starý muž se bez hlesu sesul na prkna voru. Tím drama skončilo, to ostatní byl už jen postup podle předem připraveného plánu a Sýkora se choval jako naprogramovaný stroj. Odtáhl tělo ke schůdkům a hodil je do řeky, několika vědry vody spláchl nevelkou krvavou skvrnu, v Písaříkově kabině sebral peníze a dveře zamkl visacím zámkem.

"To byla chyba," připustil později v kanceláři vyšetřovatele. "Měl jsem zlikvidovat všechny jeho věci."

"Co jste udělal s tou pistolí?"

Řekl, že také skončila ve Vltavě, ukázal kde, a když ji potápěči poříčního oddílu vylovili, byl řetěz důkazů uzavřen. O Sýkorově vině neměl nejmenší pochybnosti ani soud, který ho odsoudil na patnáct let ve třetí nápravně výchovné skupině.

Vrátil jsem se do Klášterce s pocitem, že jsem se mezi pražskými detektivy nijak zvlášť nevyznamenal, ale zřejmě na mě přišly vcelku dobré reference, neboť se kapitán Kavan s vážnou tváří zeptal, jestli bych nechtěl sloužit na okresní kriminálce.

Vyhrkl jsem, že chtěl, a připadal si jako d`Artagnan, jemuž právě nabídli vstup do vytouženého pluku mušketýrů.

"Tak to nějak zařídíme," řekl šéf a soukromý dopis, který dostal z Prahy, zmuchlal a hodil do koše. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se v něm psalo a Kavan to naznačil jenom nepatrně.

"Slepé kuře," řekl po chvíli a ušklíbl se, "no to se vážně povedlo!"

Vyprávění venkovského  
policisty zaznamenal  
A. Jirotka