Blízké kopce tonou v hustých mracích, od severu nevlídně fouká, co chvíli se rozprší a mezi kapkami poletují nepřehlédnutelné vločky mokrého sněhu. Listopad hodně dušičkový, hodina časná: teprve před chvílí se doopravdy rozednilo.

"Dneska to teda na opalování nevypadá," zasměje se pilot policejní helikoptéry, když motory přestanou lomozit a vrtule se zastaví.

Už má se svým strojem a dvěma členy posádky za sebou cestu do Prahy a vzápětí přesun do Holešova: na soustředění leteckých záchranářů, kteří se do zdejší Střední policejní školy sjeli z celé republiky: oranžové kombinézy mají na sobě hasiči, červenomodré chlapi z Horské služby, černé a tmavomodré policisté, maskáče zástupci armády. Celkem sedmadvacet: jako českých pánů. V tomto případě je ovšem pánů jen šestadvacet - a jedna žena.

Sjeli se z celé republiky: konkrétně hasiči pocházejí z Prahy a Hradce Králové, zato členové Horské služby zastupují všech sedm pohoří v Čechách a na Moravě, od Šumavy přes Krušné hory, Krkonoše, Jizerky, Orlické, Jeseníky a Beskydy. Policisté jsou dílem z Letecké služby, dílem ze zásahovek, a dvojice v maskovacích kombinézách reprezentuje Vojenskou záchrannou službu. Týdenní soustředění má na povel učitel holešovské Střední policejní školy major ing. Jiří Pišl.

"Nejde o žádný kurz pro začátečníky, ale právě naopak, sjeli se sem záchranářští instruktoři ze státních institucí sdružených v Integrovaném záchranném systému, a občanského sdružení, jímž je Horská služba. Tedy lidé zkušení, kteří sami doma školí další," vysvětluje major v oranžové kombinéze. "V poslední době vstoupily v platnost nové předpisy, jež platí pro Leteckou záchrannou službu, chceme se proto v jejich dodržování procvičit, aby nám vešly do krve."

V tomhle případě totiž někdy stoprocentní znalost respektování předpisů může rozhodovat o lidských životech: zachraňovaného i jeho zachránce. Jakkoli totiž dvojice lidí na volném laně pod vrtulníkem vyhlíží malebně a člověk by jim ten výlet vzduchem málem záviděl, jde o náročnou a riskantní operaci.

A dostat pak ze závěsu raněného do kabiny vrtulníku? Při tom se hezky zapotí i třetí člověk: palubní technik helikoptéry, upoutaný v odsunutých širokých dveřích. Při výcviku bere svou roli s klidným humorem profesionála. Ale skuteční profesionálové jsou tu vlastně všichni. Což je znát už při posledním poučení před startem. Ještě před chvílí létala vzduchem spousta srandiček, vtípků, narážek: teď zvážněli, dotazy jsou věcné, připomínky zasvěcené. Mluví se stručně a jasně, a když je všechno probráno, zahučí motor a vrtule se zvolna roztáčejí. Vrtulník, americký Bell 412, se pomalinku a ladně odlepuje od země a stoupá do vzduchu.

"Tohle jsou dobré mašiny," říká spokojeně pilot. "Můžeme létat i v mracích, vybavení umožňuje let za snížené viditelnosti, podle přístrojů: k výbavě patří dokonce i radar."

Nicméně pověsti, že jeho mašina se nelekne ani silného větru, uvádí na pravou míru: protivítr skutečně nevadí, horší je to s větrem v zádech a hlavně s bočními poryvy, které mohou stroj nebezpečně rozhoupat. Což se "větříček" už za chvíli právě snaží: k záchranářské akci musí pilot držet stroj ve vzduchu pokud možno "na fleku", a to mu dá dost zabrat.

Je krátce po osmé ranní, výcvikové dopoledne začíná. Motor dělá pořádný kravál, naštěstí stojí holešovská policejní škola - kdysi to prý bývala výsadkářská kasárna - hezky stranou, na samém okraji města a travnaté prostranství, kde se cvičí, je zase až na konci školního areálu. Takže si snad nikdo z místních nebude stěžovat, že ho hluk rušil v zaslouženém odpočinku...

Napřed se nacvičuje transport raněného v záchranném vaku pod vrtulníkem: dobrovolník z řad Horské služby je pro ten účel ustanoven čestným raněným a bezodkladně uložen do červeného pytle z pevné červené látky, v němž mu sice bude teplo a ležet bude na měkkém, nicméně kolébání na volném laně visícím z helikoptéry si užije víc než milo: nemluvě o mnoha přistáních a startech, protože všichni jeho kolegové si musí nacvičit, jak bezpečně zavěsit na hák popruhy závěsu. Popruhů je deset a každý má nosnost dvě tuny a nese zhruba deset či dvacet kilo.

"V závěsu se transportuje raněný z nepřístupných míst, kde vrtulník nemůže přistát, ale kam může slanit záchranář," vysvětluje Přemysl Kovařík z Horské služby v Peci pod Sněžkou. "V praxi se nezřídka jedná o lidi v bezvědomí, s těžkými zlomeninami a vnitřními zraněními: vak jim dává bezpečí i jistý komfort, leží totiž na vakuové matraci. Pod vrtulníkem by proto mohli cestovat i desítky kilometrů. Letí se ale jen tak daleko, kde může vrtulník bezpečně přistát a naložit raněného do kabiny."

Pak neprodleně následuje transport do nemocnice, což při nácviku ovšem odpadá. V roli zachránce se teď střídají účastníci kurzu jeden po druhém: všichni jsou už zkušení, ale nikdo nebere věc na lehkou váhu. Vždyť při každém vzletu jde přinejmenším o dva životy.

"Hasičské záchranné sbory u nás vlastní vrtulníky nemají, v případě, že jsou třeba k zásahu, půjčuje nám je policie," říká jeden z hasičů. "Prostě není dost peněz... Ale užití vrtulníků v případě požárů je jasné: zvláště v případě výškových budov může sloužit k evakuaci ohrožených osob i raněných, totéž v případě, že v husté městské zástavbě se nemůže přiblížit jiná požární technika. Samozřejmě, nejvíc jsme pracovali z vrtulníků v době povodní, kdy se díky nim dostala včas do bezpečí řada lidí. A kdy se vrtulník osvědčil při požáru? Pokud si vzpomínám, tak když hořel hotel Olympic, dostali se díky němu kolegové rychleji blíž ohnisku a dost ohrožených lidí se zachránilo..."

Počasí se nelepší, spíše naopak. K větru, který fičí z blízkých kopců, nutno pochopitelně přičíst poryvy vichru vířeného rotory vrtulníku, který zhusta zacloumá i zkušenými záchranáři, neřku-li několika zvědavci.

Další část výcviku je neméně náročná: záchranář se během ní spouští zavěšen na laně z vrtulníku, aby na zemi navíc zavěsil zachraňovaného v avakuační sedačce. Společně pak je jeřáb vrtulníku vytáhne na tenkém ocelovém lanku až k lyžinám, pod samotný práh kabiny. Nejriskantnější fáze nastává nakonec: záchranář za pomoci palubního inženýra stroje pomáhá zachraňovanému dovnitř vrtulníku, pak "přistoupí" i sám - a na řadu jdou další.

"Jeřáb na vrtulníku má nosnost dvě stě sedmdesát kilo," vysvětlují záchranáři. "Což v praxi znamená, že můžeme současně jeřábovat dvě dospělé osoby, maximálně dva dospělé a dítě. Víc ne."

Lano v navijáku je osmdesát metrů dlouhé a samo o sobě má pevnost podstatně větší. Zachraňovaný se zachráncem sedí - každý ve svém závěsu - tvářemi k sobě, záchranář vespod. Takhle lze ovšem přepravovat jen osoby, které jsou při vědomí a jejich případná zranění jsou spíš povrchní, lehká: nějaké odřeniny a podobně. Vyloučeny jsou zlomeniny, jež by pohyb mohl zhoršit.

Další hodinu se nacvičuje: napřed na louku, pak přijde výsadek a následná záchrana z ploché střechy budovy. Domek, jakési skladiště, je nevysoký, tak čtyři pět metrů, ale přesto aktérům výcviku komplikuje situaci. Ovšemže záměrně. Prostor pro manévrování při dosednutí záchranáře je totiž teď postatně menší, což si člověk uvědomí hlavně při pohledu shora. Na významu tedy nabývají znamení, jež rukou dává záchranář posádce vrtulníku, a jejichž bezpochybná "čitelnost" rychle klesá. V případě mlhy nebo větší délky lana - ne vždy může vrtulník takhle nízko - je nutno užívat spojení vysílačkou.

"U nás to není zatím třeba, ale kupříkladu v Alpách, ve Švýcarsku či Rakousku se běžně pracuje se závěsem dlouhým sto, sto padesát metrů," říká Přemysl Kovařík.

Jak dodává, vrtulník se sehranou záchranářskou posádkou nemůže ovšem všude: ve městě vadí vichr, jejž vyvolávají jeho vrtule, v horách je zase problém počasí: námraza, kroupy, vzdušné turbulence, vichr, mlha - to všechno jsou nepřátelé. A když nabudou vrchu, nezbývá Horské službě než jít pro raněné po zemi...

Většina přítomných se osobně navzájem zná: povodně před třemi lety svedly většinu tuzemských záchranářů do několika nejpostiženějších oblastí, a tam se při práci nejlíp prokázalo, kdo je kdo a co umí - a taky jak nejlíp dělat to či ono. Zde se hodí prozradit, že jediná žena na soustředění patřila tehdy k lidem, jimž přilétla spása vzduchem - a že se prý tehdy zařekla, že to svým zachráncům někdy odvede. Nejlíp tím, že bude jako oni - a své slovo prostě dodržela.

Shora se tehdy hodně slibovalo taky: co všechno že se pro záchranáře pořídí špičkové techniky a vybavení. Povodně pominuly, i jizvy v krajině už mizejí. A na sliby se zapomíná. Nejmíň padesát let prý už velká voda nehrozí, tvrdí věštci. Třeba mají pravdu, kdož ví.

Jisté každopádně je, že za posledních deset roků udělalo české záchranářství nepředstavitelný skok kupředu.

"Když si vzpomenu, jaké vybavení jsme třeba před deseti lety měli a považovali za vyhovující, orosím se ještě teď," říká major Pišl. "Dnešní vybavení a podmínky jsou plně profesionální, jenže vybavení pro záchranáře se používá v extrémních podmínkách, a tak rychle stárně a zastarává."

Na konci soustředění dostanou účastníci osvědčení, že jím prošli a smějí tím pádem školit další. Jednou ročně by se podobná soustředění složek Integrovaného záchranného systému měly opakovat pravidelně: jednou se už záchranáři takhle setkali v Krkonoších, ale vyzkoušeli si - spolu s jeskyňáři - co s nimi udělá klaustrofobické podzemí propastí a jeskyní, trénovali s Vodní záchrannou službou, ve Zlíně "ochutnali" teplárenský komín o výšce 150 metrů i uhelné násypky hluboké naopak metrů pětadvacet.

Když přišly v sedmadevadesátém povodně, učili se mnohému až během nich, v terénu, metodou pokus a omyl. Už by to prý nechtěli nikdy zažít. Radši tedy cvičí i dovednosti, které v praxi možná nikdy neupotřebí. Protože - co kdyby. Pak by mohlo být pozdě.

Vrtulník přistává, vzápětí odlétá do Přerova: pro pohonné hmoty. Záchranáři míří na chvíli do tepla: a jako když vypukne přestávka ve škole, najednou je tu spousta legrácek, popichování a pošťuchování. Ne: nejsou to andělé strážní. Jenom stejně jako oni někdy přilétají vzduchem.

Jan J. Vaněk