V malém jihomoravském městě - z vinařského pohledu v kyjovské oblasti - a vlastně též v dosti širokém okolí (jdou hlasy, že měl odbyt dokonce v hlavním městě) je František Kocínek nesmírně známou i populárně vděčnou postavou. Ne-li žijící legendou.
Ve svém oboru totiž podnikal dávno v minulém století, dlouho už za minulého režimu. A vyprávěnky o jeho životních osudech - a strastech - kolují mezi lidmi bezmála v podobě románových skutků.
Pro všechny je to navíc důvěrně řečený Fery nebo taky Ten Náš Feromat. - Snad proto, že se na něj s téměř železnou pravidelností lepí smůla ...

Výrazněji všechno (když pomineme časy školního zrání) začalo někdy před dvaceti roky.

Slabost "hrdiny" tohoto případu (tenkrát ve věku mladého muže sotva pár let po základní vojenské službě) pro třaskavé, výbušné, explozivní, tedy ohnivě světelné a zároveň burácející látky šla tak daleko, že se s podobně zatíženým parťákem vypravil na nádraží. Tam se oba vědecky založení chemici vloupali do železničního vagonu a zmocnili se řady položek vojenského pyrotechnického materiálu.

Při pokusu dostat se k surovině, kterou nezbytně nutně potřebovali, při svým způsobem demontáži ručního obranného granátu, nastal výbuch.

Kamarád při tém došél, jak se místně říká, o život. Františka ta nehoda víceméně připravila o oči a o jednu ruku.

Přesto se dál věnoval svému koníčku. Starší policisté z místního oddělení s ním opakoveně mívali cosi do řešení.

Fery přitom založil rodinu, odrůstají mu dva synové.

O bílé holi chodívá po rynku, občas ho za ruku vede někdo z nejbližších. Nějaký čas je zaměstnaný na telefonní centrále solidní soukromé firmy.

A teď přeskočíme rovnou do historického zlomu druhého a třetího tisíciletí.

Uprostřed silvestrovské noci se na náměstí vynořilo z hospod, vinných sklépků i ze soukromých oslav snad celé městečko. Tu chvíli bylo potřeba prozářit zábavnými rachejtlemi, ten nastupující věk nutně musela pozdravit nejedna petarda.

Létalo toho vzduchem nadprůměrně. Ohňostroj, jak se patří. Ozývaly se rány, bouchaly salvy speciálních kuliček. Vše vyzkoušené, konfekční, od licenčně vybavených výrobců.

Semtam se mezitím - a z různých stran - ovšem ozvala hlasitější šlupka, pořádná až strašná rána.

A hned si každý říkal: Aha, ty jsou Kocínkovy!

Na druhý den se potom po městské dlažbě na různých místech povalovaly prázdné, vystřílené brokovnicové patrony.

Ta největší darda měla ale přijít - byť nechtěně - teprve den po Novém roce.

Policejní rajonově příslušný šéf si odpoledne po dlouhé sváteční službě konečně dopřál lahodnou sklenku vína. Když vtom mu volal dispečink, že mají mimořádku.

U Kocínka v baráku, podle anonymního telefonátu, došlo k blíže neurčenému výbuchu.

Oznámení o události se ozvalo kolem šestnácté hodiny.

Policisté z obvodu okamžitě vyjeli na místo činu. Vzápětí se tamtéž dostavila okresní výjezdovka. Začalo se s ohledáváním rodinného domku a s výslechy svědků.

Do díla se pustili technici i vyšetřovatelé.

V domě byly všude skleněné střepy, nezůstaly v něm snad jediné zachovalé dveře, na původně zasklené verandě do dvora chyběl radiátor ústředního topení, podlaha tam byla promáčená. Těleso topení polehávalo spolu s vodou nasáklým kobercem za stavením.

Kterýsi ze sousedů vypověděl, že něco řachlo už před polednem, kolem jedenácté hodiny. Pár lidí to slyšelo, ale nereagovali. Pak odpoledne si někdo všiml, že u Kocínkových parkuje auto s oplachtěným přívěsem. Řidič byl silnější postavy.

Chlapi z uvedeného domu nespolupracovali. Na rozdíl od hospodyně, která poté, co vyslechla poučení, přece jenom trochu vypovídala.

Uvedla, že jejich domek má z jedné strany bezprostředního souseda, zatímco na druhé straně je volno. Když se vrátila z práce, našla všechna okna vyražená a potrhané zdi. Manžel jí předtím volal do zaměstnání, že sušil na topení jakousi směs, a ta mu vybuchla.

Přijdi dom raději až večer, nabádal ji. Ptala se na děti a on řekl, že jsou v pořádku, nebyly před obědem pod rodnou střechou.

Dále paní Kocínková vypověděla, že muž zhruba dva měsíce před Silvestrem vyráběl jakousi bílou látku. Co to bylo, jaké to mohlo mít složení, netušila. (Ostatně nikdy nevěděla, co vzadu v kůlně strojí.) Chladil to na dvoře, podléval vodou a sušil na papíře, toho si všimla.

Šetření dlouho do noci nekončilo. Byla zima, lidé ze sousedství nosili policistům čaj.

Sepisoval se protokol o dobrovolně vydaných věcech. A bylo toho požehnaně.

Podle prvních zkoušek (hned v terénu) a následných odhadů mohl vyšetřovatel částečně zrekonstruovat průběh děje.

Z volně dostupných chemikálií amatérský chemik a pyrotechnický producent vytvořil - a následně přechovával - značné množství třaskavé, výbušné látky, pravděpodobně acetonperoxidu. Směs přechovával v neimpregnovaném obalu. Hydroskopická - tedy vodu vstřebávající - chemikálie absobovala vzdušnou vlhkost, čímž ztratila svoji zvláštní, řekněme prudce hořlavou, explozivní schopnost.

Proto ji majitel hodlal vysušit na vlažném radiátoru topného systému. Vzápětí na nešťastný úmysl zapomněl. Zašel přiložit, aby bylo doma pěkně teploučko. Zvýšil výkon kotle, praví se odborně. A rozhicované těleso sušenou chemikálii odstartovalo.

Přetlak vzniklý z enormní reakce v jasně určeném epicentru dění musel někudy ven. Nadmul nejbližší prostor, vyfouknul si z cesty skleněné výplně oken, vysadil z rámů překážející dveře, měl snahu odhodit stranou stropy.

Být to v paneláku (s nejméně sedmi lidmi v těsném sousedství), vstoupil by do hry paragraf o obecném ohrožení. Takto bylo Františku Kocínkovi sděleno "jenom" obvinění o nedovoleném ozbrojování.

(Celkem rychle a snadno se dalo vyloučit, že by mu někdo cizí vhodil do nemovitosti nějakou speciální - mohutnější - petardu.)

Shrnuto a podtrženo:

Přímo v domě policie zabavila dvacet do sebe vložených brokovnicových nábojnic, sifonovým bombičkám podobné válečky s doutnáky, dvě plastové lahvičky z nezjištěnou látkou, kelímek od rostlinného tuku s krystalickou látkou, 50 g střelného prachu (ukryt - mimochodem - pod manželskou postelí), asi 20 kg umělého hnojiva, zbytky technického acetonu, kyseliny sírové atd.

V zadržených věcech byla dlouhá řada tiskovin s návody na výrobu výbušnin. Sjetiny z internetu, články o chemikáliích z odborných časopisů, vysokoškolská příslušná skripta. Policejní technik neskrýval překvapení nad podrobným, přepečlivým soupisem některých receptů.

Podařilo se najít kamaráda podsadité figury a u něj na pracovišti zajistit další Feryho suroviny a produkty.

V potravinářské provozovně se pod dopravním, balicím pásem vynořily na světlo světa: 2 originální balení černého prachu, kbelík a čtyřlitrová skleněná láhev s uzávěrem - obé obsahující neznámý stříbřitý prášek, 3 kusy papírových válců, 4 kusy kratších trubiček - vše připomínající výbušky se zápalnými šňůrami, 3 ocelové tlakové nádobky a další drobnosti.

Pod tíhou argumentů pan Kocínek vposled rozvázal.

Bavily ho vždycky výbušné látky, hrál to na city před vyslýchající rukou zákona, a připravoval je vždycky jenom sám pro sebe. Je v invalidním důchodu, téměř nevidí, ale přesto si i na poslední silvestrovskou noc namíchal trochu diperoxidu.

Něco mu do nového roku zbylo, asi tak do vaničky od půlkilového másla, a bylo to ale navlhlé, tak to chtěl přesušit, než to uklidí.

Někdy kolem jedednácté hodiny se ovšem od radiátoru ozvala mohutná detonace. Lituje toho, co se stalo, už se to prý nebude nikdy opakovat. Zároveň údajně na sto procent věděl, že to nemůže ublížit nikomu ze sousedů.

Žádnou jinou výbušninu doma nemá, snad jenom balíček roznětek, které našel před časem na vojenské střelnici, pak nějakou zápalnici, papírové trubičky.

No a, tož ba, má krapet umělého hnojiva (bylo toho 20 kg), zbytky po hnojení, na malé pokusy. Párkrát vyrobil třeba močovinový nitrát. A odpálil si cvičně nálož, takový dělbuch, na nejbližší střelnici. Opravdu bezpečně. Aby se nikomu nic nestalo ...

Případ není dosud zcela uzavřen. Obviněný odmítal mj. ze zákona přiřčeného obhájce, probírala se nezbytnost pořízení odborného posudku psychiatrického atd. Feromat je však v několikanásobném šachu. Hrozí mu až tři roky odnětí svobody.

(P.S. Jméno zájmového pyrotechnického fandy jsme změnili - pozn. red.)

Jaroslav Kopic