DÁVNÉ JARO

Začátkem června roku 1972 skončil sedmadvacátý ročník Pražského jara Beethovenovou Devátou symfonií, ve fotbalové lize obhajoval prvenství Spartak Trnava a tisk rozhněvaně referoval o nevydařeném zápase Dukly se Spartou.

V předbulvárních časech ještě nebývalo zvykem uvádět kriminální tragédie na prvních stránkách novin, nicméně o střílení v Podbělohorské ulici se psalo hodně, mimořádné pátrací relace se objevily i v televizi a v rozhlase. Praha připomínala obležené město, probíhaly přísné kontroly na železničních i autobusových nádražích, i na té nejzapadlejší silničce vedoucí někam do polí zastavovaly projíždějící auta ozbrojené hlídky.

Muž, který to všechno způsobil, se jmenoval Radomír Šustr, byl to šestačtyřicetiletý automechanik zaměstnaný v garážích zdravotnického zařízení Prahy 6. Nenápadný tichý člověk, podle tehdy často užívané fráze kádrových posudků byl v místě bydliště i na pracovišti oblíben.

STŘELBA

Ve čtvrtek, prvního června krátce po šesté hodině večer, tankovala u benzinové pumpy na Vypichu služební volha Městské správy VB. V tu chvíli se od křižovatky ozvalo divoké troubení a k čerpacím stojanům se přiřítil taxikářský automobil. Pobledlý řidič rozčileně oznámil, že nad hřištěm Meopty Košíře došlo ke střelbě a v příkopu zůstala ležet dvě bezvládná těla. Hlídka posadila taxikáře do svého vozu a jela se na místo podívat. Přibližně v místech, kde z Podbělohorské ulice odbočuje stoupající cesta nahoru ke Spiritce, stál opuštěný služební moskvič břevnovského oddělení bezpečnosti a dva policisté leželi na okraji vozovky v kalužích krve. Operační středisko okamžitě zajišťovalo potřebnou pomoc, ale dřív, než dorazila záchranka, přijela od Břevnova Tatra 603 a přivezla dva lékaře a jednu zdravotní sestru, kteří se okamžitě pustili do práce. Ukázalo se, že řidič šestsettrojky je velmi důležitý svědek. Při cestě na letiště si všiml policejní hlídky kontrolující červenobílou škodovku, zaslechl výstřely, viděl chlapa, který bezvládným policistům sebral z pouzder pistole, nasedl zpátky do vozu a rozjel se. Vydal se za ním, pro silnou tatru nebyl problém embéčko dohonit a dojet tak blízko, aby bylo možno přečíst státní poznávací značku. Před vrcholem stoupání pronásledovaný vůz se skřípáním týraných pneumatik prudce odbočil na málo udržovanou cestu vedoucí k třešňovému sadu pod usedlostí Ladronka. Tady svědek poprvé zaváhal, uvědomil si, jak je riskantní pronásledovat ozbrojeného vraha v neznámém terénu, a honičku vzdal. Aby však byl alespoň něco platný, zajel do Motolské nemocnice pro odbornou pomoc. Rychlý zásah lékařů z chirurgie stabilizoval stav těžce zraněného nadstrážmistra Pavla Procházky, který byl sanitkou převezen do Ústřední vojenské nemocnice. Jedenapadesátiletému nadpraporčíku Ladislavu Světelovi, otci tří dětí, však už žádná péče zachránit život nemohla.

VYŠETŘOVÁNÍ

Přímo na místě činu bylo nalezeno několik prázdných nábojnic ráže šest pětatřicet, probíhaly první výpovědi svědků. Podle některých byli v kontrolovaném voze původně muži dva, ten druhý se prý dal na bezhlavý útěk dolů po stráni svažující se ke stadionu Meopty.

V třešňovém sadu pod Ladronkou skutečně stálo opuštěné červenobílé embéčko hledané poznávací značky, při prohlídce vozu byl v odkládacím prostoru pod zadním sedadlem mezi náhradními součástkami a nářadím nalezen sáček s devětadvaceti náboji ráže 6,35. To bylo dost důležité, neboť ačkoliv se nezdálo pravděpodobné, že by někdo spáchal tak závažný zločin pomocí vlastního automobilu, patrony nebyly do zavazadlového prostoru uloženy ve spěchu a zřejmě tam ležely dlouho. Po majiteli vozu, jistém Radomíru Šustrovi, bylo okamžitě vyhlášeno pátrání, kriminalisté hovořili s jeho přáteli i s kolegy ze zaměstnání. Ukázalo se, že Šustr opustil garáže odpoledne před pátou, a protože přes den něco vypil, řídil jeho červenobílou škodovku kamarád Zdeněk.

Přibližně o dvě hodiny později, tedy kolem sedmé, se Radomír Šustr zase vrátil do práce a automechanikovi, který se tu zdržel, protože opravoval vlastní vůz, rozčileně vyprávěl, že je ve velkém maléru, někdo mu prý před hospodou škodovku ukradl. Kolega v tom velké neštěstí neviděl, smál se a říkal, že takové popelnice není žádná škoda, navíc bylo auto pojištěné, takže se nic strašného nestalo. Šustra to moc neuklidnilo, nechal se odvézt před nejbližší oddělení VB s tím, že krádež ohlásí. Do policejní budovy ovšem už nevstoupil.

SPOLUJEZDEC

Těžce opilý Šustrův přítel Zdeněk přišel domů kolem jedenácté a o hodinu později už ho tahala z postele kriminální služba.

"Proč zrovna já?" ptal se nešťastně mladý muž. "Já to přece neudělal!"

Následující výpověď se pak pracně skládala po větách a útržcích, nebyl čas čekat, až mladík vystřízliví. Vlastně to všechno začalo jako docela obyčejné odpoledne. Nebylo nijak neobvyklé, že Zdeněk usedl za volant Šustrova vozu, Radomír užíval silné prášky proti bolení hlavy, a pokud jich snědl víc, i obyčejný půllitr piva způsobil těžkou opilost. Takový stav ovšem netrval příliš dlouho, když dorazili do Košíř, cítil se Šustr už zase celkem fit. Převzal řízení, ukázal malou pistoli a navrhl, že by si mohli trochu zastřílet a možná ulovit nějakého zajíce nebo bažanta. Kamarád souhlasil, zamířili tedy zpátky ke Strahovskému stadionu, z jedoucího vozu se strefovali do plechových dopravních značek a cedulí zakazujících černé skládky. Zdálo se to docela zábavné. Kousek pod Spiritkou Zdeněk vystoupil a marně se pokoušel nadehnat nějakou zvěř, sotva se vrátil k vozu, objevila se břevnovská hlídka. Policistům vadilo nadměrné kouření špatně seřízeného motoru, chtěli ovšem spíš poradit, než zakročit, teprve nezřetelná řidičova výslovnost je vedla k rozhodnutí o dechové zkoušce. Když detekční trubička zezelenala, vytáhl Šustr pistoli a začal střílet.

"Nechápu to, musel zešílet," vzpomínal Zdeněk. V hrůze nad tím, co uviděl, se dal na útěk, teprve dole v Košířích se zastavil a zapadl do první otevřené hospody. Ani tam, ani ve druhém či třetím lokále však alkohol velkou úlevu nepřinášel.

Čas letěl, v restauraci U Stromu už toho mladý muž o sobě moc nevěděl, výčepák musel dvakrát opakovat, že s ním chce mluvit nějaký chlápek čekající na chodníku.

Radomír Šustr kamaráda konečně našel a měl předem promyšlenou novou verzi celé tragédie. Pokusil se Zdeňka přemluvit, aby řekl, že auto jim bylo ukradeno a střílel z něj někdo docela jiný. Opilý přítel jeho slovům nerozuměl, jen něco plačtivě blábolil. Po chvíli marného hovoru Radomír Šustr pochopil, že je to marné a všechno vzdal. Mávl rukou a pomalu odcházel Erbenovou ulicí směrem ke kinu Zvon.

MANŽELKA

Paní Šustrová nevyužila zákonné možnosti odmítnout výpověď a vyprávěla o manželovi, s nímž prožila vcelku spokojených dvaadvacet let. Zmínila se o tom, že Radomír už dlouho trpí nesnesitelnými bolestmi způsobenými chronickým zánětem trojklaného nervu. Jednou, při zvlášť úporném záchvatu, si sám kleštěmi vytrhal všechny horní stoličky. Užíval velké množství utišujících prášků, nebylo u něj nic zvláštního, že spolykal dvě krabičky algeny prakticky naráz.

Večer toho dne, kdy došlo k tragédii, našla paní Šustrová doma naléhavý manželův vzkaz, že má co nejrychleji přijít do Košíř, k malém biografu Zvon. Okamžitě se tam vypravila, blížilo se k deváté, ale ještě nebyla tma, červnové podvečery jsou dlouhé.

Radomír Šustr byl bledý, zjevně zcela vykolejený a zoufalý. V první chvíli manželku napadlo, že snad někoho přejel autem, on však jenom vrtěl hlavou, tvrdil, že záležitost je mnohem horší, že spáchal zločin a žádné přijatelné řešení už neexistuje.

Kráčeli spolu kolem starobylého Malostranského hřbitova, v Plzeňské ulici se rozsvěcely výbojky pouličního osvětlení. Když došli ke gymnáziu Na Zatlance, vytáhl Šustr z aktovky dva karafiáty s tím, že je to poslední kytka, kterou někomu dává. Pak políbil ženě obě ruce a těžkopádně se rozběhl směrem k Andělu. Marně na něj volala, ať se vrátí, když přišla domů, čekala už v ulici policejní hlídka.

CELOSTÁTNÍ PÁTRÁNÍ

Opakované pátrací relace v televizi, v rádiu i v novinách měly značný ohlas a Federální kriminální ústředna byla zavalena informacemi ze všech koutů republiky. Den po vraždě prý Radomír Šustr obědval v restauraci hotelu Fialka v Sušici, vzápětí byl viděn v Popradu, zcela určitě se procházel v Bratislavě na nábřeží, v Brně dal taxikáři dvacetikorunové spropitné, v Jindřichově Hradci nastupoval do úzkokolejné železnice, v Táboře se koupal v rybníku Jordán a tak dál. Víc než tři sta podobných poznatků řídící štáb pečlivě prošetřoval, ale byly to informace zavádějící a mylné. Až na jednu. Jistý pan Adolf chodíval časně ráno chytat ryby k Železničnímu mostu, v pátek za úsvitu si všiml na navigaci u Smíchovského přístavu osamoceného muže, který cosi trhal a házel do vody. O chvíli později pluly po hladině povědomé papírky, Adolf je vylovil podběrákem a zjistil, že jsou to vytrhané stránky občanského průkazu. Jako člověk pořádný lístky seřadil a zatížil kamenem, aby uschly. Předpokládal, že jestli se u řeky objeví nějaká uniforma, tak jí nález předá, jenže časem na celou záležitost zapomněl. Teprve večer, v hospodě, když televize opakovaně vysílala popis celostátně hledaného vraha, se nechal slyšet, že občanku toho chlapíka přece měl v ruce. Nikdo mu to nevěřil a pan Adolf se dětinsky zlobil. Nakonec všechno vyústilo v sázku a skupina rozjařených hostů s velkou přenosnou lampou opustila restauraci a vydala se k vltavskému břehu. Rybář svou při vyhrál, neboť poničený občanský průkaz vystavený na jméno Radomíra Šustra na nábřežních kamenech dosud ležel.

PSYCHOLOGICKÝ PROFIL

Případ, o nějž se zajímají nejvyšší místa, se vždycky vyšetřuje velmi špatně. Tlak špiček ministerstva zvedl v celé republice přímo policejní manévry, novináři se přednáhěli v nejdivočejších teoriích. Do celého mumraje ještě přispěl únos letadla Slovair, letícího na vnitrostátní lince z Mariánských Lázní do Prahy. Při střelbě na palubě byl smrtelně zraněn pilot Ján Mičica. Okažitě se nabízela souvislost s prchajícím Šustrem a záležitost získala ráz mezinárodní.

Při listování ve starých dokumentech je až pozoruhodné, jak chladnou hlavu si v tehdejším zmatku zachovali pracovníci odboru vyšetřování násilných trestných činů. Předem stanovené pátrací verze byly střízlivé a pravděpodobné. Šustr se buď skrývá u některého ze známých či příbuzných, pokusil se, nebo se pokusí o útěk za hranice, do třetice pak přicházela v úvahu možnost, že pachatel v neřešitelné situaci spáchal sebevraždu.

Psychologické profilování zločinců, které je jakýmsi módním hitem kriminalistiky poslední doby, bylo na začátku sedmdesátých let ještě prakticky neznámé, přesto však by mohl být postup tehdejších vyšetřovatelů publikován v moderních učebnicích. Sešli se s psychology a s psychiatry, probrali s nimi nejen dostupnou zdravotní dokumentaci, ale i všechny dosud získáné vypovědi svědků a snažili se co nejpřesněji vcítit do pachatelovy mentality. Výsledná charakteristika Radomíra Šustra odpovídala jediné z předpokládaných vyšetřovacích verzí. Odborníci usoudili, že s nejvyšší možnou pravděpodobností si Šustr vzal život sám a jeho tělo bude nejspíš v řece, někde v místech, kde byl naposledy spatřen a kam často chodíval, když jej trápily zoufalé bolesti hlavy.

V úterý třináctého června, necelé dva týdny po střelbě v Podbělohorské ulici, vytáhli potápěči poříčního oddílu VB z vltavského dna u levobřežního pilíře Železničního mostu tělo Radomíra Šustra. Po dalším prohledávání řeky byla vylovena i pistole, kterou si, podle pozdější rekonstrukce, zoufalý vrah už po pás ponořený ve vodě prostřelil hlavu.

SMÍCHOVSKÝ PARK

Konec příběhu? Ne, ještě ne. Dlouho se nepodařilo objevit ukradené služební zbraně břevnovských policistů, až jednoho letního odpoledne v parku zvaném Na Skalce třeskla rána. Hledané pistole tam v křoví našli dva desetiletí kluci, samozřejmě jim to nedalo a zkusili stisknout kohoutek. V parku bylo v té době mnoho lidí, ale vypálená střela naštěstí nikomu neublížila.

Antonín Jirotka