"Hele, Michale, co budeme dneska dělat? Táta je doma a chystá něco na ten zejtřek, eště bych chyt ňákou práci. Pojď někam ven!" "Jasně, vem si dvoje ponožky, vim o bezvadný klouzačce." "Bezva, ale musim bejt do sedmi doma na véču." "No jo, tak dělej, je to kousek cesty."

Na místě bezvadný klouzačky jsou kluci za chvilku. Plot ani výstražné cedule nejsou pro ně překážkou. Po podrážkách bot to krásně sviští dolů.

"Zuj si boty Diku, nahoru líp vyběhneš jen v ponožkách, dívej," předvádí Michal a s velkou námahou se vydrápe nahoru.

"Tak bacha, hážu boty, chytej Míšo," letí Richardovy boty vzhůru, a ten se snaží za nima vyhrabat.

"Nejde to, já se nahoru nedostanu," konstatuje Dik.

"Jedu za tebou a pomůžu ti," spouští se opět dolů Michal, ale síly už ani jemu nestačí, aby se dostal nahoru, natož aby vytáhl kamaráda.

"Pomóóóc, pomozte nám někdo!"

"Haló, slyší nás někdo?"

"Počkej Michale, buď chvilku zticha, něco slyším."

"Jo, to akorát štěká pes, zkusíme to znovu!"

"Pomóóóc, tady jsme!"

"Ríšo, mě už z toho řvaní bolí v krku, pojď zkusíme jít při kraji jestli nenarazíme na nějaké schody ven."

"Ne, já už nikam nejdu, mám tak zmrzlé nohy, že se na ně už nepostavím. A je tma a můžem spadnout do tý vody a bahna. Nikam nejdu. Musíme křičet, snad nás někdo uslyší."

"Tak se ale budeme střídat, jo?"

"Pomóóóc, pomóóóc, slyší nás někdo?"

"Halóóó, tady jsme, pomóóóc!"

"Ty vole, my tady asi zmrznem."

"Nech toho, snad nás někdo uslyší, řvi!"

"Jo, kdo asi, když nejbližší barák je odtud snad kilák?"

"Musíme to zkoušet, křič!"

Příběh, který chceme vylíčit, se odehrál v předvečer nejkrásnějšího zimního svátku, v předvečer Štědrého dne loňského roku. Poslední zima byla opravdu bohatá na sníh, který ležel nejen na horách, ale i v ulicích větších měst, Ostravu nevyjímaje. Mráz dosahující ten den síly patnácti stupňů pod nulou zalézal za nehty a s pomocí silného ledového větru se zahryzával až do morku kostí. Není proto divu, že se nikomu, kdo nemusel, nechtělo chodit ven. Tuhle nepřízeň počasí však musel snášet služební pes pracovníka bezpečnostní služby, který právě hlídal prostor Dolu Paskov. Jeho pán sice seděl v teplé kanceláři, ale služební povinnost mu velela co chvíli vyjít ven, zkontrolovat svěřený prostor, pohladit svého psa, obhlédnout okolí. Byla už černočerná tma, několik minut po sedmnácté hodině, když pracovník bezpečnostní služby při jedné z častých obchůzek zaslechl odkudsi z dálky slabé, ale zřetelné a úzkostlivé volání o pomoc. Těžko se dalo určit, odkud se hlasy ozvaly, okolí dolu Paskov v Hrabové tvoří široširé pusté pláně, sem tam zvlněné kopečkem a porostlé řídkou dřevinou a křovisky. Pracovník agentury se proto rozhodl, že přivolá na pomoc ty nejpovolanější, policisty.

Záznam o přijatém oznámení.

Dne 23.12.2001 v 17.40 hod. oznámil telefonicky pracovník bezpečnostní agentury Důl Paskov pan Partyka, že pravděpodobně z prostor před dolem Paskov v Hrabové slyší volat nějaké osoby o pomoc, a protože vzhledem k těžkým povětrnostním podmínkám není schopen identifikovat místo, odkud se hlasy ozývají, obrací se s oznámením na policii.

Hlášení přijal dozorčí útvaru OOP ČR Ostrava - Zábřeh II a okamžitě vyslal na místo hlídku s poručíkem Hruškou a strážmistrem Sommerem. Policisté se ihned zkontaktovali s pracovníkem bezpečnostní služby a osobně vyslechli jeho oznámení, které převzali od dozorčího útvaru. Pan Partyka trval na tom, že z prostoru, který se dal jen velmi zhruba vymezit, se ozývaly úzkostlivé hlasy volající o pomoc. Pan Partyka nebyl schopen ani přibližně konkretizovat prostor, pouze rukou vyznačil směr, odkud se volání ozývalo. Policisté vyšli ven, prošli nejbližší okolí, ale protože žádné hlasy neslyšeli, rozhodli se hlouběji propátrat oblast, ležící v naznačeném směru. Když se však po dvou stech metrech pěší chůze v hlubokém sněhu na jejich nepřetržité volání nikdo neozýval, vrátila se hlídka zpět a požádala o vyslání posil.

"Víte, v prostoru Hrabová se pohybuje dost bezdomovců, mysleli jsme si, že to budou nejspíš oni, že jsou zalezlí třeba v nějakém krmelci, posilují se vydatně alkoholem a při tom že hulákají. Také nás ale napadlo, že si některý mohl zlomit nohu nebo způsobit cokoliv jiného. Prostě nám to nedalo, a protože nás pracovník bezpečnostní agentury opakovaně ujišťoval, že se mu to nezdálo, rozhodli jsme se trochu se po okolí porozhlédnout," líčí nám pokračování příběhu zúčastnění policisté. Vzhledem k situaci jaká byla - tma, hluboký sníh, ledový vítr, krutá zima, a k tomu prostor k propátrání o rozloze možná několika kilometrů čtverečných, přivolali přes dozorčího další hlídku a následně přijeli na pomoc i hasiči. Jedním policistou z druhé dvoučlenné hlídky byl praporčík Martin Sedliský, shodou okolností znalec zdejšího okolí, druhým byl podpraporčík Žídek.

"Chlapci, to by mohlo být z prostor, kde se nachází kaliště, tam se může stát, že tam někdo spadne. Jedeme se tam pro jistotu podívat," řekl Martin a vyrazili k bráně, kterou obvykle vjíždějí vozidla ke kališti.

K čemu slouží a jak vypadá kaliště?

Ve vzdálenosti zhruba půl kilometru od budovy dolu Paskov se začíná rýsovat jedna strana, ta kratší, jakéhosi zhruba 6 m hlubokého bazénu o ploše asi 7 ha. Jeho vzdálenější část se tedy nachází asi 1 km daleko od budovy. Obvodové stěny "bazénu", které mají sklon zhruba 45 o a výšku kolem šesti metrů, jsou pečlivě pokryté silnou umělohmotnou černou fólií, nahoře upevněnou a zakotvenou dvěma řadami na sobě položených pneumatik. Kolem kaliště vede roura ústící nad "bazén". Rourou sem přitéká a do bazénu z výšky padá poměrně teplá voda smíchaná s prachem a kalem z uhlí, které se tímto způsobem vymývá. Když se kaliště naplní, kal se nechá usadit, voda odtéct, a pak je možné kal vybagrovat. Je to ovšem dlouhodobý proces. Nutné je také podotknout, že kaliště je celé obehnané ostnatým drátem, obestavěné plotem a všude jsou velké výrazné tabule s upozorněním, že je sem vstup přísně zakázán, neboť hrozí nebezpečí utonutí. Zabezpečení dostatečné, ale vykládejte o tom klukům. Nepředbíhejme však událostem.

Obě policejní hlídky i auto hasičů dorazily k bráně. Dál to nešlo, auta se bořila do hlubokého sněhu, cestu nebylo možné vůbec rozeznat. Nezbývalo než to zkusit po vlastních. Martin vystoupil z auta s baterkou, která jen obtížně prosvěcovala černočernou tmu kolem, prodral se hlubokým sněhem asi deset metrů směrem ke kališti. V tom uslyšel hlas.

"Pomóc, pomóc", ozývalo se odkudsi z dálky.

"Chlapi, buďte zticha, něco slyším."

"Pomozte nám někdo, tady jsme," bylo slyšet plačtivý hlas.

"Jakmile se zase ozvou, vyrazím po hlase, vy se oblečte a jděte mi ve stopě," zavelel Martin a sám bez čepice a rukavic vyrazil za hlasy, které se slabě ozývaly ze tmy. "Vracet se k autu pro oblečení nebyl čas," vysvětluje později Martin. "Měl jsem strach, že ztratím směr, odkud se ozývali," dodává. Brodil se sněhem jak to nejrychleji šlo, chvilku šel po povrchu zmrzlé krusty, chvílemi se bořil do sněhu až k pasu, prodíral se křovinatým a trnitým porostem, vyhýbal se stromkům. Hlasy se ozývaly stále zřetelněji, až po jejich zvuku došel na nejvzdálenější roh kaliště, na jehož dně našel dva chlapce. Ostatní policisté a hasiči dorazili vzápětí za ním, pro ně již byla cesta přece jen trochu prošlápnutá...

"Dole na dně kaliště jsme ve světle baterek uviděli dva chlapce, jeden z nich ležel na zádech a naříkal, že se nemůže postavit na nohy. Hasiči se okamžitě vydali zpět k vozům s tím, že přinesou lana. Nepodařilo se jim to, v tom strašném mrazu jim zamrzly zámky a k technice se vůbec nedostali," vysvětluje jeden ze záchranářů.

V tom velkém mrazu a silném ledovém větru přestala fungovat i policejní vysílačka, a tak si policisté museli nějak na místě poradit. Nemohli ztrácet čas, každá minuta byla vzhledem ke krutému počasí, stavu obou chlapců i pokročilé denní - vlastně již večerní - době, drahá. Jak tedy dostat oba chlapce nahoru? Jako jediné řešení se nakonec ukázalo rychle kombinačkami ucvaknout aspoň osm metrů ostnatého drátu, kterým je kaliště obehnané, na jeden jeho konec namotat kus nalezeného dřeva, a sklouznout se na dno za dětmi - to vše už byla otázka několika minut a rázného rozhodování. Neobešlo se to bez zkrvavených dlaní zachránců, ale v té chvíli na zranění nikdo nemyslel.

"Kluci, jste v pořádku?"

"Já nevím, je nám strašná zima a Richard se nemůže postavit."

"Tak chlapi, toho musíme vytáhnout prvního, velí jeden ze záchranářů.

Čtrnáctiletého Richarda položili na břicho, rukama se chytil kusu dřeva přivázaného na drát, a ti nahoře ho táhli vzhůru po zmrzlé fólii položené na stěně kaliště. Horké chvilky zažili zachránci v okamžicích, kdy bylo třeba dostat zachraňované přes prstenec pneumatik, lemujících okraj kaliště. Nebylo se o co opřít, stěna klouzala, sníh pod nohama se bořil. Společným úsilím se podařilo dostat oba chlapce z nebezpečného prostoru a přivolaná rychlá záchranná služba je odvezla do nemocnice.

Dle vyjádření lékařů byli oba nalezení chlapci značně podchlazení a měli omrzliny.

Co se vlastně stalo?

Sedmnáctiletý Michal a čtrnáctiletý Richard jsou kluci, kteří nevynechají žádnou příležitost k dobrodružství. Začínající vánoční prázdniny, spousta volného času, sníh a zima - to vše přímo láká k nějakému výletu. Vydali se tedy ke kališti, tak, jako již několikrát předtím. I v létě je to místo, které láká ke sklouznutí do teplé vody, po fólii se snadno vyběhne nahoru. Bohužel, plot ani výstražné tabule nejsou pro kluky dostatečnou překážkou. Vždyť i v zimě je tak bezvadné se vozit dolů jako na klouzačce, sundat boty, vyhodit je těch 6 metrů přes okraj a vyběhnout po hrubé fólii jen tak v ponožkách zase nahoru. Jenže ouha, jde to, pokud nemrzne. Kluci ovšem nepočítali s tím, že v téměř patnáctistupňovém mrazu se jindy poddajná folie změní v tuhou kluzkou překážku. A tak když kolem 15. hodiny dorazili ke kališti, prolezli plot a sklouzli se dolů, ocitli se v pasti. Michal sice ještě jednou nahoru s největším vypětím sil vyběhl, Ríša vyhodil svoje boty nahoru, ale za nimi se už nevydrápal. Starší kamarád mu tedy sklouzl na pomoc, ale ven z kaliště se už nedostal ani jeden. Naštěstí měl starší Michal na nohou teplé boty - sněhule, které sestávají ze dvou částí. Vnitřek je bačkora z molitanu, navrch se navléká jakási gumová holinka. Vrchní část bot tedy půjčil svému kamarádovi a společně se pokoušeli nalézt nějakou jinou cestu ven.

"Vydali jsme se na druhou stranu kaliště," vyprávěl nám Richard.

"Mysleli jsme si, že tam budou třeba nějaké schody ven, ale bylo tam jen čím dál víc vody a bahna, a tak jsme se vrátili na místo, kde se nám zdálo, že můžeme vylézt. Ale nešlo to, byla už tma, neměli jsme už sílu, a tak jsme začali volat o pomoc," dodává.

"Když jsme uviděli světla baterek, volali jsme víc a oni nás našli," usmívá se chlapec, který celé vánoční svátky trávil v nemocnici.

Raději se už ani nezmiňuje o prvním výslechu, při kterém uvedli, že do odkalovací nádrže byli vhozeni neznámými mladíky. A že na základě téhle jejich výpovědi se rozjelo - bohužel zcela zbytečné - pátrání kriminalistů po neznámých pachatelích. Pátrání bylo zastaveno teprve druhý den, ihned poté, kdy byly děti schopné řádného výslechu a uvedly pravdu. První jejich výpověď byla dozajista vedená obavou, že lezly někam, kam se nesmí.

Kluci měli opravdu neuvěřitelné štěstí. Štěstí, že těsně před svátky nebyl v provozu systém vypouštění kalu, při kterém padá voda z výšky na dno kaliště, a tak šplouchá, že by kluky nikdo neslyšel ani kdyby byl pár metrů od nich.

Štěstí, že vítr foukal zrovna směrem k jeden kilometr vzdálenému Paskovskému dolu, a štěstí, že strážný z bezpečnostní služby vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy kluci volali. Měli štěstí, že pan Partyka nepatří k lidem, kteří by si řekli - ale co, kdoví co jsem slyšel, není to moje věc.

A měli velké štěstí, že na policii v Ostravě slouží chlapi, kterým prostě nejsou lhostejné lidské osudy. A tihle chlapi si neřekli, že se to někomu třeba jen zdálo, že není možné v tak velkém prostoru za tak strašných podmínek hledat nějaké hlasy, ale šli do toho. Šli do toho bez ohledu na čas - v tu chvíli jim služba končila - šli do toho bez ohledu na kruté podmínky, šli do toho bez ohledu na vlastní zdraví a zranění. Vyplatilo se to, ti dva zachránění kluci stojí za to. Vždyť nebýt opravdu lidského přístupu záchranářů k věci, kluci by do rána zcela jistě zmrzli, systém vypouštění kalu by byl po svátcích opět v provozu a těla by zmizela pod nánosem kalu a vody.

"No, už tam nikdy nepolezu," ujišťuje nás Richard, na kterého čekáme před školou, aby nám celý příběh vyprávěl. Moc se toho od něj nedozvídáme, je to nemluva, ale alespoň nás ujistil, že před podobnou zábavou varuje své spolužáky. Vypadá to, že si ani dost dobře neuvědomuje, co se mohlo stát. Snad si alespoň řekne, že policajti jsou prima chlapi. My dodáváme: díky jim za zachráněné životy dětí, za jejich lidský přístup i za každodenní všední práci.

Dagmar LINHARTOVÁ