Opakující se vraždy policistů vyvolávají v Německu diskusi o nutnosti a formě jejich sebeochrany a otázky jako: "Mohl tomu policista zabránit? A když ano, co měl dělat?" Rozsáhlou studii k tomuto problému napsal Uwe Füllgrabe, vrchní rada, diplomovaný psycholog, Vzdělávací institut policie v Dolním Sasku, Hann. Münden. Že zdaleka nejde jen o německý problém, svědčí četné odkazy na práce předních amerických psychologů a že studie, z které citujeme, vyšla v rakouském bezpečnostním magazínu Die Bundespolizei.

Za starých dobrých časů, píše Uwe Füllgrabe, policie prakticky nediskutovala o chybách, které vedly k policistově smrti. Kvůli rodině, kvůli přátelům, protože už bylo pozdě, protože mrtvý policista byl za svou statečnost vyznamenán, se všemi poctami pohřben, a pak už upadl v zapomnění s výjimkou svých nejbližších. Kvůli respektu k zesnulému nebyly jeho chyby analyzovány a diskutovány. A tak se stávalo, že příští týden, příští měsíc nebo příští rok došlo ke stejným chybám. A pak zemřel další policista. Autor nechce poškodit čest zesnulých hrdinů, píše. To, co chce, je identifikovat chyby, které je usmrtily, a diskutovat, jak se to stalo.

1. SMRTÍCÍ CHYBY

Jsou různé druhy chyb, které se stále a znovu opakují. Studie FBI z roku 1992 uvádí v této souvislosti kombinaci těchto negativních faktorů:

• policista si nepřipouští vážnost situace a zavrhne použití násilí (ač jde o legitimní sebeobranu)
• nepřiměřeně a neopatrně se přibližuje k osobám a vozům (při zanedbání sebeochrany), anebo
• jde o agresivního pachatele s nenormálním, narušeným chováním.

Podobný vzorec "smrtící směsi" platí i pro policisty, kteří útok přežili. Německá studie z roku 1980 hovoří mj. o následujících chybách:

• při prohledávání pachatele
• v souvislosti s jeho zajišťováním
• policista nežádá ani neočekává posilu
• nepředpokládá nebo nedostatečně hledá střelnou zbraň
• je vybráno chybné místo pro kontrolu aut, na silnici bez možnosti vyhnutí, policista stojí přede dveřmi nebo na stupátku nebo se naklání do vnitřku auta.

2. KDYŽ SE Z CHYB NEPOUČÍME

Proč se tyto chyby znovu a znovu opakují? Nejobvyklejší příčinou, proč policisté umírají, jsou tytéž osudové chyby, které policisty vraždí od doby, co policie existuje. Jak ukazují americké zkušenosti, policisté umírají, protože chybovali při prohledávání podezřelého, bezstarostně nepoužili včas pouta, umírají kvůli špatným návykům, kvůli "rutině", se kterou tisíckrát a nejspíš desetitisíckrát vystačili, ale tentokrát měli smůlu, že potkali někoho, kdo tuto smrtící chybu policisty využil.

Tyto chyby potřebují důkladnou analýzu, aby napříště policisté ve stejných nebo podobných situacích jednali lépe a úspěšněji. Jenže tady funguje rétorická floskule, která věcnou analýzu ztěžuje. Totiž obviňující otázka: "Tak ona je oběť vinna?" Přitom jde o hluboké nedorozumění: a) o problematiku viny, b) o to, co se odehrálo. Vinen smrtí policisty je samozřejmě pachatel. Ale současně s odpovědností vraha nelze přehlédnout skutečnost, že se mnozí mrtví policisté na svém osobním neštěstí podíleli, protože je vrah považoval za zranitelné.

Chyby, které se staly osudovými, se během doby sotva změnily. Ty, co zavraždily Deputy U. S. Marshalls v 19. století, se opakovaly i po celé století 20. - s týmiž smutnými důsledky. Facit: učit se z chyb znamená předejít katastrofám.

3. RUTINA SAMA NENÍ VINNA

Příčinami chyb při sebeochraně jsou:

• neznalost dobře schovaných nebo maskovaných zbraní (například bodná zbraň schovaná ve rtěnce)
• špatné návyky a zjednodušování, když jde do tuhého.

"Policisté vědí, co mají dělat, aby se vyhnuli nebezpečí," napsal americký psycholog G. W. Garner. "A přesto často nedbají na bezpečnostní opatření a na případné předpisy. Protože prší, nebo je zima či teplo, protože jim za chvíli končí šichta... A tak nepracují pečlivě. Nic se při tom nestane, protože většina občanů nechce žádného policistu připravit o život. Ale pak se jim toto chování stane zvyklostí. A špatné návyky se hromadí, a když se nekontrolují, stanou se smrtící rutinou - a na malér je zaděláno. Chytrý policejní profesionál naproti tomu svou sebeochranu stále kontroluje. Všímá si svých začínajících špatných návyků i jiných nedostatků, pokud jde o bezpečnost. Ty, které zjistí, okamžitě vylepšuje, a pokud jde o otázky bezpečnosti a přežití, všímá si kritiky svých nadřízených a kolegů."

Ohrožení policisty tudíž nepramení z "rutiny", při níž se monotónností a podobností činností uvolňuje pozornost, nýbrž opačně: dotyčný si nenacvičil, nebo jen nedostatečně, profesionální chování a naopak si vyvinul nesprávné vzory myšlení a postřehů, a tyto deficity tu byly od samého začátku. Pokud šlo o nezáludné situace a setkání s občany, kteří si nanejvýš stěžovali na udělení pokuty, nebyly tyto deficity viditelné. Ale při setkání s chladným agresivním praktikem takové postupy nestačí. I tito policisté mohli v řadě případů nebezpečí a násilí zabránit nebo mít velkou šanci na přežití.To by ovšem museli ovládat s u r v i v a b i l i t u, totiž schopnost včasného rozpoznání, zvládnutí a přežití nebezpečných situací.

Survivor personality může být každý člověk, který není omezen způsobem myšlení a zvyklostmi vnímání. Proto je zřejmé, že slovo "rutina", často používané pro nedostatky v sebeochraně, většinou pravé příčiny zastírá, protože bylo špatně pochopeno. Není to tak, že by byl policista "uspáván" stále stejně probíhajícími situacemi. Spíše se v té době už rozvíjely myšlenkové postupy a chování vyvolávající nebezpečí:

• vybudovaly se zcela špatné představy, kognitivní schémata a
• nepřetržitě narůstaly špatné způsoby chování (neexistovalo rozhodné jednání, pečlivé kontroly).

Neodstraňovaly se deficity, nebyla budována kognitivní schémata řešící problémy, například:

• jak myslí, cítí a jednají lidé s násilnickými osobnostními strukturami?
• zdánlivě nevinné situace se mohou vyvinout ve zcela nebezpečné. Kdy tomu tak je? Co se děje, než se to stane? Jak tomu mohu zabránit?

Chybí profesionální postup. Policista například nesleduje, co druhá osoba dělá s rukama (například sahá pod sedadlo, kde může mít zbraň). Nebo jedná impulzivně místo s rozvahou a plánovitě: běží do banky, která byla přepadena, bez nabité zbraně nebo do hořící budovy bez ochranné masky. Jedná "bezmyšlenkovitě".

4. BEZMYŠLENKOVITOST MŮŽE ZABÍJET

Bezmyšlenkovitost (mindlessness) je podle citovaného amerického autora E. I. Langera stav, kdy lidé reagují, jako by byly automaty. Bezmyšlenkovitost je stav snížených duševních aktivit, při němž osoba reaguje na své okolí, aniž by zvažovala možné nové prvky, aniž by vnímala nové kategorie. Bezmyšlenkovitost by však neměla být zaměňována za pouhé snížení pozornosti vůči jednomu dění kvůli zvýšené pozornosti vůči dění jinému.

Ve stavu bezmyšlenkovitosti jednají lidé tak, jako by věnovali pozornost detailům určité situace a zvažovali přiměřené reakce, ve skutečnosti je ale opak pravda. Pojem "bezmyšlenkovitost" naznačuje nové a velmi důležité hledisko duševní aktivity: nejen to, co si myslíme, ale i způsob, jakým informace zpracováváme, může ovlivnit psychický, sociální i fyzický stav. Bezmyšlenkovitost se vyskytuje v mnoha situacích a ovlivňuje život víc, než se myslí. A tak se dá říci, že mnozí policisté, kteří byli ve službě napadeni, zraněni nebo dokonce zabiti, zřejmě jednali bezmyšlenkovitě.

Příklady: před třiceti lety reagoval jeden zasahující americký policista na nouzové volání. Když se blížil k zavřeným domovním dveřím, byl zabit střelami vypálenými zevnitř domu. Loni šel jiný zasahující policista ke dveřím bytu, za nimiž probíhala hádka. Než stačil požádat o vstup, zabila ho střela vypálená za dveřmi bytu. Co měli ti dva američtí policisté, které od sebe dělilo třicet let, vedle své odvahy a připravenosti sloužit společnosti, společného? Oba se dopustili osudové chyby, že dovolili agresivnímu zločinci "mít navrch", a to se smrtelnými důsledky. Chyba, které se dopustili, byla shodná: zasahovali, aniž vyčkali na jištění kolegou. Zvolili špatné postavení přímo před dveřmi a domnívali se, že situace, které čelí, není životu nebezpečná. A oba zemřeli.

Opakem "mindlessness", bezmyšlenkovitosti, je "mindfulness" - aktivní myšlení, rozvažování, bdělost, pozornost, duševní otevřenost atd. To, co může mít osudové následky, jsou "předčasná duševní rozhodnutí" (premature cognitive commitments - E. I. Langer). Příklad: na hraně postele sedí starý muž, situace vypadá neškodná. Ale ten muž náhle sáhne pod přikrývku, vytáhne pistoli a zraní oba policisty, z toho jednoho těžce. Pečlivým prohledáním a pozorováním jeho chování tomu šlo předejít.

Podobně nebezpečné může být setkání policisty s agresivním občanem. To, co policista považuje za rutinní dopravní kontrolu, může pachatel považovat za ohrožení své svobody (v autě jsou zbraně, drogy atp.). V takové chvíli se situace bude vyvíjet podle vzoru, který policista použije.

K agresi připravený pachatel se bojí, že může být zatčen. Policista si myslí, že jde o běžnou dopravní situaci. A tyto dvě od sebe absolutně odlišné perspektivy mohou pak pro policistu vytvořit velmi nebezpečnou situaci, na kterou není připraven. Zachránit ho může jen pečlivě promyšlený postup, chladnokrevná bdělost a přiměřená reakce.

5. PŘEŽITÍ DÍKY "RADARU NA NEBEZPEČÍ"

Policista nemusí mít ve službě strach, ale musí mít vyvinut "Gefahrenradar" - radar na nebezpečí. Jeho chování nesmí určovat ani strach, ani domýšlivé "jsem pánem situace".

Příklad z praxe: Mladý policista zastavil auto kvůli menšímu přestupku a odborně se k němu blížil. V autě byly čtyři osoby nevypadající přátelsky. Řidič neměl žádný průkaz totožnosti a řeč jeho těla policistovi naznačovala, že s ním není něco v pořádku. Později se ukázalo, že měl pod sedadlem nabitou pistoli, byl v podmínce a dvě další osoby byly hledaní těžcí zločinci. A přesto situace dopadla bez násilí. Policista "potlačil svou hrdost" a požádal o posilu. Ta pak posádku vozu zajistila. Když byl řidič později dotázán, zdali uvažoval o použití zbraně, řekl na rovinu: ano, ale kvůli způsobu, jak se policista k autu blížil a navázal kontakt, bál jsem se, že se mi nepodaří střílet tak, abych nebyl sám zastřelen. Je to příklad základního principu survivability. schopnosti nebezpečné situace včas poznat a zvládnout.

(kuč)