Policejní prezident generálporučík JUDr. Jiří Kolář se zúčastnil evropského policejního sympozia (na téma Podzim 2001: Veřejná bezpečnost - pokračovat jako dosud?), které se konalo 18. - 19. března 2002 ve švýcarské Basileji. Přinášíme zde plný text jeho vystoupení.

Současná Evropa výrazně mění svou tvář. Z prostoru, který byl po celá desetiletí ideologicky i fakticky neprodyšně rozdělen, se stává otevřené společenství národů, kde se význam národních hranic postupně mění jen v symbolický pojem. Pro bezpečnostní a policejní aparáty evropských států se tak otevírají doposud nebývalé možnosti spolupráce. Spolupráce založené na reálné součinnosti bezpečnostních složek, a ne jen redukované na předávání informací nebo právní pomoc v procesních postupech trestního řízení.

K tradičním důvodům stávající mezinárodní policejní spolupráce patří přeshraniční kriminalita, nebývalé aktivity zločineckých struktur v oblasti drogové kriminality, terorismu, obchodování s lidmi, závažné ekonomické kriminality a zejména důsledná internacionalizace organizovaného zločinu jako jeho vývojová fáze, kterou můžeme bez nadsázky označit za zrůdnou a anticivilizační.

V současné době, a tím mám na mysli nejméně poslední dva roky, přistupuje k těmto tradičním důvodům policejní spolupráce důvod další, který sice není sám o sobě kriminalitou, ale svými destruktivními důsledky se jí téměř rovná, a který je rovněž společensky patologickým jevem. Je jím radikální extremismus. Ale o čem chci vlastně mluvit? Aniž bych si činil nárok na přesnou definici tohoto fenoménu poslední doby, pokusím se jej spíše rámcově vymezit, charakterizovat jako "aktivity nebo soubor aktivit jednotlivců, skupin, ale i celých hnutí, jejichž faktickým či programovým cílem je útok na demokratické principy zakotvené zákonnými a ústavními normami, vyznačující se zpravidla ideologickou motivací, prvky občanské netolerance a používáním nelegálních prostředků komunikace při prosazování těchto cílů".

Tyto aktivity často vyúsťují v hromadná protispolečenská vystoupení, narušování veřejného pořádku, poškozování majetku, útoky na životy a zdraví osob. Extremismus působí - ať již přímo, nebo v dlouhodobém důsledku - destruktivně na demokratický politicko-ekonomický systém. Extremismus je pojem politologický a nikoliv právní. Politologicky je nutno také chápat i strukturu - členění spektra extremistické scény. Pro policii je však důležitější diskuse o jeho projevech.

Nedávno jsme byli svědky důsledků extremistických aktivit v Davosu, Praze, Nice, Göteborgu, Janově, ale i ve Spojených státech, Kanadě, Japonsku a Austrálii. Zdaleka již nemůžeme mluvit o dílčích nebo národních extremistických aktivitách, neboť zde jsou zcela evidentní prvky mezinárodní organizovanosti těchto projevů. Extremismem s narůstající brutalitou a razancí je totiž provázena většina významných akcí a zasedání organizací mezinárodního společenství a světových institucí včetně těch, které doposud byly z hlediska zájmu světové extremistické scény zcela neutrální.

V úvodu jsem označil extremismus za společensky patologický jev. Nyní bych rád doplnil další jeho charakteristiky a zvláštnosti, pro které se s ním demokratická společnost a její bezpečnostní aparát jen velmi těžko vypořádává.

V první vývojové fázi extremismu jsou jeho primární projevy spjaty s realizací občanských práv a svobod, garantovaných každou tradiční demokracií. Jde o právo shromažďovací, svobodu projevu, právo petiční a další, tedy vyjadřování názorů, postojů, byť seberadikálnějších, ze strany shromážděných osob. Nejde-li o přímé vyzývání k násilí, nelze toto jednání označit za extremismus, a to až do okamžiku, než se uchýlí ke komunikaci nelegálními prostředky, to už v rámci své druhé vývojové fáze. Jde nejčastěji o hromadná narušení veřejného pořádku, okupační obsazování objektů, konfrontace s pořádkovými silami policie, ničení majetku, násilné útoky a další formy.

Jinými slovy: V konkrétní vývojové fázi je tedy extremismus ztělesněním a názorným příkladem ostré kolize mezi dvěma společenskými zájmy. Na straně jedné zájmem na garantování výše popsaných občanských práv a svobod u shromážděných osob a na druhé straně stejným zájmem garantovat tatáž práva pro všechny členy společnosti, tedy zbytek nezúčastněné občanské veřejnosti. Zdálo by se, že to je problém spíše politický, sociologický nebo politologický, jdoucí mimo kompetence a působnost policie, ale opak je pravda. První fáze extremismu totiž téměř bez výjimky přerůstá v druhou, vyjádřenou použitím nelegálních prostředků komunikace, kdy už se musí přistoupit k policejní represi. Ani vývojové fáze extremismu však nelze hodnotit šablonovitě, neboť k použití nelegálních prostředků komunikace se uchyluje zpravidla jen nepatrné množství militantních extremistů.

Dovolím si konstatovat, že smutnou realitou soudobého světa je narůstající extremismus. Poslední dva roky nás o tom jednoznačně přesvědčují. Záměrně tento souhrnný pojem strukturálně nerozlišuji na pravicový, levicový, představovaný antiglobalistickými aktivitami. Každý z nás si totiž za něj může dosadit podle aktivit extremistické scény ve své zemi. Ještě smutnější realitou tohoto fenoménu ovšem je, že jeho nositelem je převážně mladá generace.

Reakce policie na etremismus má svůj vývoj. Samotná policejní opatření vůči extremismu a jejich důsledky se zjednodušeně řečeno ustálily v hrubých rysech ve více či méně se opakující schéma:

- silné nasazení policejních pořádkových sil,

- vytvoření mohutných až monstrózních bezpečnostních zón jako nepřekročitelných linií kolem objektů, kde probíhá jednání,

- veřejně deklarovaná politická podpora policii.

Výsledky bezpečnostních opatření však mají také své ustálené schéma:

- policejní kordony udrží své pozice na zónách kolem jednacích prostor,

- demonstranti nedosahují svého ústředního cíle, kterým je narušení jednání, a obracejí svoji agresi jiným směrem; zůstávají zpustošená a zdemolovaná města, velké škody na majetku, násilné útoky vůči nezúčastněným osobám,

- následují politické a mediální diskuse o razantnosti a přiměřenosti zákroků pořádkových sil a téměř pravidelně hledání viníků za tento, dovolím si říct výlučně společenský konflikt, nejlépe v řadách policie a jejího velícího aparátu,

- zdá se, jako by počáteční úspěch policie v první fázi opatření byl zcela negován výsledkem v jeho závěru, tedy neudržením kontroly nad městem či přilehlým okolím.

V této části vystoupení se omlouvám těm, v jejichž zemi se výsledek odchyluje více ve prospěch té či oné strany rozdílně, než bylo naznačeno, ale byla by to spíše výjimka potvrzující pravidlo. Samozřejmě mluvím o zemích, které byly s opatřeními tohoto druhu už konfrontovány.

Z výše uvedených argumentů vyplývá, jak obtížná je role policistů při reakci na extremismus. Zejména proto, že před ní nestojí typický kriminální delikvent, ale mladá generace vyjadřující své postoje a názory na současný svět. Dále také proto, že její aktivity se odehrávají na pozadí společenského konfliktu a zčásti jsou naplňováním občanských práv a svobod. Málo na tom může změnit i skutečnost, že tyto aktivity jsou provázeny použitím nelegálních prostředků komunikace a občanskou netolerancí. Vše nasvědčuje závěru, že úspěch policie (státu) není ani tak předurčen rozsahem, silou a razancí opatření, jako vyvážeností výše uvedených limitujících faktorů. Těmi jsou například poměr pokojně a militantně demonstrujících osob, nebo schopnost a kapacita policie udržet kontrolu nad celou lokalitou a ne jen nad jedním objektem, ve kterém probíhá jednání.

Cílem mého vystoupení bylo extremismus pojmenovat a představit ho z hlediska všech jeho souvislostí, včetně těch policejních, a tím podnítit diskusi na téma mezinárodní policejní spolupráce v této oblasti. Ta totiž musí odpovídat charakteru extremismu, jeho složitosti a trendům, jeho schopnosti obrany vůči bezpečnostním silám, intenzitě skandalizačních kampaní aj. Vycházím také z toho, že každá národní policie má jinou hloubku zkušeností, a tím i odlišné postupy v boji s extremismem. Zkušenost policie je přímo závislá a odvíjí se od aktivit domácí extremistické scény, která se v jednotlivých zemích podstatně liší. Domnívám se, že dostatečným informačním potenciálem už disponujeme, neboť je obsažen v analytických materiálech a závěrech vyhodnocení bezpečnostních opatření, která byla policejními složkami na národních úrovních při masových veřejných exhibicích extremismu organizována. Při jistém stupni zobecnění a verifikace se tyto zkušenosti mohou stát dobrým základem pro postup a taktiku policií na mezinárodní úrovni.

Pokud se o to alespoň nepokusíme, jsou moje slova pouhou prázdnou, bezobsažnou filozofií na ožehavé policejní téma.