Když měl hotovou sérii prvních keramických kousků - jako trošku chodský patriot vycházel ze svérazností kraje - zkusil svoji práci nejprve nabízet sám. Pořídil si - ze Šumavy - starou truhlici na zrní. Byla ohlodaná od myší, prolezlá červotočem. Celičkou ji zrestauroval, vymaloval na ní dekory charakteristické pro místní hliněné nádobí a na to nabil, rozvěsil svá díla.

O víkendu na Chodských slavnostech - to je samý folklor, národopis a řemesla - se hned po ránu rozložil v centru Domažlic. Okamžitě k němu - zřejmě už jenom pro tu načinčanou truhlu - zamířil houf zájemců, hlavně ženských. Lidi, zvyklí na plátěné prodejní stánky, nedůvěřivě okukovali nabídku z bedny, byť zmalované, co se tady najednou objevila hned vedle zaběhaných pouťových obchůdků. Neříkali nic, měli celkem kamenné tváře, dívali se po něm dolů. A odešli.

Je to v pekle, kamaráde, řekl si začínající umělec. Pec máš, prostory taky, pomůcky všelijaký, ale nelíbíš se!

Neuvědomil si ovšem, že to na podobných podnicích většinou funguje jinak. Zejména ženské návštěvnice nejdřív všechno kolem obejdou, posoudí si ceny, porovnají nabízení atrakce, produmají další souvislosti, jestli třeba někdo nešidí, a teprve potom se pohnou, rozhodnou.

A tak se stalo, že po hodince po dvou, jen co obešli celé náměstí, přicházeli putující zákazníci pokorně zpátky. A začali výstavku skupovávat. Takže mistr, který byl jednu hodinu na akutní infarkt, sklízel druhou hodinu první větší úspěch.

Zaplať pánbů, asi to přece jenom k něčemu bude, utavřel svůj pokus s ulehčením ...

To bylo před pár roky, někdy koncem minulého století.

Ještě deset let předtím Vladimír Marek (dnes čtyřiatřicetiletý policista Obvodního oddělení PČR Domažlice) studoval historii na prestižní Univerzitě Karlově. Když se kolo dějin slavně a bezbolestně otočilo, zběhl hloubavý mladík s rukama ke kumštu roztěkanýma ze studií a jal se toulat po světě.

Jiní letěli na Západ, on kráčel severním a východním směrem. A v Pobaltí například už tehdy zkoušel tvořit větší sochařská díla. Obzvláště pak s dívčí či ženskou předlohou. Byly tam neomezené možnosti, materiál nebyl problém, mohl se pustit takřka do čehokoliv. O modelky rovněž nebyla nouze, jenom musel v ateliéru na venkově na přání domácího alespoň zatemňovat, aby sousedi nedělali řeči. A bývalo tam chladno, s energií stát šetřil, takže třeba lepil cizí hlavu na cizí tělo.

Hlína se mu přitom pod rukama hroutila, až mu vyučený sochař přinesl ze dvorku klacek, vetnul jej do ramen postavy a teď to, mladej, teprve oblepuj a na hrdlo nasazuj. Ještě má některé tehdejší pokusy nekvalitně bakelitovým aparátem nafocené. Odvézt si nic nemohl, protože by na to musel mít souhlas ministerstva kultury jako na exportní umělecké předměty.

Tak se po nějaké době sám vrátil domů, do rodných chodských končin, přihlásil se na výtvarnou akademii a neuspěl. Takže to bere obchvatem. Začal systematičtěji zkoušet keramickou tvorbu, figurkovou, jedinečně tvarovanou. Vždyť měl sochy od malička rád a věčně si hrál s plastelínou. Zpočátku se musel se svými výrobky vnucovat do pecí keramikům v sousedství. Později se "zakrvácel" a koupil malou sice, ale moderně kompjuterovanou keramickou "troubu".

Více než stokilové várky materiálu (běžné točené hlíny) získává z fabriky kdesi u Rakovníka přes brášku usazeného Středočecha. V malém množství, po šiškách, nakupuje i u chodských keramiků. Necpe se, jak říká, do artu, ale zároveň přiznává, že keramika je pro něj - zatím - pouze mezistupeň k nějaké větší tvorbě. Netvrdí, ani omylem, že by chtěl jednou dělat pomníky. Ale rád by někdy dospěl trochu dál.

Už taky proto, že je keramická hlína hodně choulostivá, příkladně vůči nárazu. Spadne-li ze stolu bronzový kousek, udělá to díru do podlahy, ale samo se to neponičí, nemusí se to předělávat.

Nadstrážmistr Marek (v blízké době zřejmě student Policejní akademie) odmítá umělecké vzory (nechce býti svazován cizími styly), nemíní pro své aktivity ve volném čase plánovat nějaké větší cíle, přesto jeden sen má: rád by si jednou odlil nějakou svoji práci (a nikoliv pouze miniaturu) do bronzu. Aby to po něm nezničitelně zůstalo.

V současnosti si hraje s figurkami, s obrazem člověka, dejme tomu, přiznává, sepjatým s přírodou, s historií, s legendami. Snaží se instinktivně utíkat od kýče.

Hledá barvy, glazury, tvary ("můžeš dělat věci, které vidíš denně, kolem kterých denně procházíš, ale nezaškodí udělat je jinak, aby si té ozvláštněné věže, nebo jiné dominanty, pořádně povšimli i místní lidé ...").

Dlužno říci, že zkoušel malovat, vyjádřit se kresbou a hned za tím cítil reliéf, a hned to napůl byla socha. A jeho pořád láká socha celá. Čím obtížnější, tím lépe. A dost velká by měla být. Z betonu by to v budoucnu možná bylo schůdnější (bronz je určitě náročnější investicí), teď ovšem tvaruje charakter a nálady skřítků pro děti. Reaguje na podněty, otáčí stránky v odborné literatuře, jukne po reprodukci a hned zase běží k vlastní cestě.

A kdeco, možná všechno, kolem je pro Vladimíra Marka vlastně neustále určitou výzvou.

To se třeba nedávno objevila paní a jestli by prý podle předlohy nedokázal udělat autíčko pro pána, který miluje offroady, nejrůznější terénní vozy. A tak vznikl v keramické hmotě zhruba čtyřiceticentimetrový americký armádní Jeep Willis z roku 1945. Vypracovaný hezky do detailu, i prapory tam byly, a posazený do terénu, viditelně s motorem dramaticky v záběru.

Se spokojenou zákaznicí se dohodli na třech stovkách odměny za uměleckou snahu a bylo to. Pak se najednou ozval na mobil její manžel z Německa a že posílá další tři české stokoruny. Ruční práce a její originalita se prý musí ocenit vyšším honorářem, vysvětloval nadšeně.

Něco podobného se ale našinci s našimi tuzemskými lidmi obyčejně nestává ...

Jaroslav Kopic