Přísně vzato nemají tyhle dva kriminální případy mnoho společného: jejich pachateli jsou diametrálně rozdílní lidé, kteří se nejspíš nikdy nesetkali. Také jejich osudy byly dočista odlišné: zatímco první z nich - říkejme mu pan Václav - byl vzdor relativnímu mládí (ročník 1967) policii znám jako falešný pěťák, druhý - pojmenujme ho třeba hezky česky Jaromír - žil až do osudného dne D bez konfliktů se zákonem, životem řádného občana, neřku-li dokonce muže příkladného.

Pan Václav se vzhledem k pravidelným pobytům v kriminále nestihl usadit a partnerky střídal, jakživ neměl stálé zaměstnání a ani po něm ovšem neprahl, dobře věda, že peníze lze vydělat spíše jinak než prací. Pan Jaromír žil s manželkou a malou dcerou ve spokojené rodině, vážil si práce a dělal ji dobře: jinak by mu asi zaměstnavatel neposkytl půjčku na koupi bytu. Oba mužové zhruba téhož věku se ovšem řízením osudu - a zejména přičiněním vlastním - ocitli v ohnisku pozornosti trutnovské kriminální policie a vyšetřování: neboť právě v podhůří Krkonoš od narození žili a budou zřejmě žít i nadále.

A když se posléze jejich kauzy dostaly do jednací síně okresního soudu, mohl senát oběma - jakkoli každý byl souzen pro půtky s jinými paragrafy - vyměřit trest ve stejném rozmezí: dva až osm roků nepodmíněně. Tedy natvrdo, jak říkají znalci.

Ortely, jež nakonec soudní síní zazněly, byly ovšem zcela rozličné. Pan Václav si napřed odsedí trest dva a půl roku, jejž mu přidělil s jistým skluzem mělnický okresní soud, další rok a tři měsíce přidal soud v Trutnově - za hříchy z roku 1998. A pak mu tentýž soud přidal patnáct měsíců. Žaloba za činy loňské čeká dosud na projednání, dá se očekávat taxa zhruba tříletá.

Pan Jaromír opustil sídlo paní Justice s podmínkou: tři roky odnětí svobody s odkladem na roků pět. Pan Václav se proti soudnímu verdiktu jistě odvolá, jako dosud učinil pokaždé. Jde o zkušeného recidivistu, jenž to prostě zkusit musí, třebaže stěží něco vysoudí. Pan Jaromír svůj trest přijal: vděčně, dá se něco takového říci. V hloubi duše ví, že při striktním uplatnění litery zákona mohl dopadnout hůř. Že v jeho případu soudci přihlédli totiž k mnoha okolnostem, jež vnímali jako polehčující.

(Jinak se prý na věc ovšem dívá veřejnost: pobouření mírností rozsudku je na Trutnovsku značné, lidé dokonce podepisují petici a nejostřeji vystupuje páně Jaromírův soused z domu a do nedávna kamarád. Na straně druhé se ovšem proslýchá, že sám pan Jaromír přilil olej do ohně tím, že se v místní hospodě kasal, kterak levně z průšvihu vybruslil... Pravda? Fáma? Kdož ví...)

Václav Hemelka proslul třenicemi se zákonem už v časech bujarého mládí: pravda, v jeho očích šlo vždycky spíš "o prkotiny". Občas se někde popral v hospodě, respektive díky své fyzické kondici někoho, kdo se mu znelíbil, prostě zmlátil. Někdy, po vystřízlivění, pak zboulouvaného soupeře navštívil a nabízel mu finanční odškodnění: když nic neohlásí...

Aby si vydělal na živobytí, nabízel služby a přijímal krátkodobé zakázky coby bodyguard: samozřejmě, bez živnostenského listu. Prostě si se zákazníkem dohodl na ceně a něčím tak směšným, jako je placení daní, se netrápil.

"Václava Hemelku jsem zatýkal už třikrát nebo čtyřikrát," vzpomíná policejní rada z trutnovské správy kriminální služby a vyšetřovýné kapitán Bc. Zdeněk Ondráček. "Vždycky přiznával, jen co opravdu musel, co jsme mu dokázali nade vší pochybnost. A hájil se tím, že nikdy neokrádá obyčejné lidi. Že se zaměřuje na gaunery, a z těch potom různými způsoby tahá peníze."

Dá se v jádru říci, že recidivista Hemelka měl tedy sám sebe za něco jako Jánošíka či Robina Hooda, kteří bohatým brali a chudým dávali. On sice zrovna nerozdával, maje sám značnou spotřebu, ale obíral vskutku jedince, kteří k penězům přišli způsobem neméně nezákonným. A tak soudil, že by mu policie měla vlastně fandit: anebo aspoň pohlížet na jeho kousky s jistou blahovůlí. Takže byl vždy vyšetřováním a vazbou krutě rozčarován a vnímal ji jako nespravedlnost.

"Měli jsme určité poznatky, že zase v něčem jede, " říká kapitán Ondráček kulantně.

Každá policie na světě musí mít a má svoje diskrétní zdroje informací a naslouchá jim pozorně: někdy se dozví o chystaných nápadech kriminálníků včas, někdy pozdě, někdy se na zprávách dá opravdu stavět, jindy jsou nespolehlivé nebo dokonce zavádějící. Ale tak už to v tomhle řemesle chodí.

Informace o Václavu Hemelkovi tvrdila, že nejspíš chystá něco většího, protože si postupně opatřoval policejní uniformu a vybavení, jako jsou pouta a podobně. Že má vztah ke zbraním, vědělo se už dlouho: a že si ho v kriminále určitě nevyléčil. Užití operativní techniky bylo tedy na místě: a záhy počalo nést plody.

Hemelka jezdil v solidním bavoráku, žil s družkou a dítětem v hezkém bytě, rád se rozšoupnul v hospodě. Vždycky měl rád alkohol a v poslední době si ho zpestřoval i drogami, konkrétně pervitinem, který si píchal. Potřeboval peníze, a přitom pracovat nehodlal, dobře věda, že prací se nevydělává. Aspoň ne tolik, kolik chtěl on. Lidé z podsvětí, kriminálníci bývalí i budoucí, se znají navzájem. A mají čich jeden na druhého: poznají se.

A tak si Hemelka všiml, že majitel zastrčené zastavárny ve městě, kde bydlel, ve Vrchlabí, zřejmě v něčem jede. Doneslo se mu to, pak si všímal, kdo chodí do suterénního krámku, tipoval si klientelu. Feťáci, usoudil: což znamená, že milý bazarista vede vedle použité elektroniky a jiného šuntu onačejší zbožíčko. A Václav dostal nápad.

Večer, když zastavárník zavřel, zabušili s kamarádem na dveře. Majitel odemkl. Jakpak by ne, když mu strčili pod nos policejní průkazy a příkaz k prohlídce?

"Jsme z protidrogovky," oznámili zostra. "Tak kde ten sajrajt máš?"

A vypukla domovní prohlídku, Hemelka "odborně" proklepával slibné skrýše a kamarád dělal dokumentaci videokamerou. Vyhlíželo to velmi věrohodně, zastavárník bledl a zelenal, ale oněch třicee až čtyřicet gramů perníku, jež "kriminalisté" v bazaru očekávali, neobjevili: našli podstatně méně. Zabavili taky zlato - údajně za dvacet tisíc - a nějakou hotovost. Hemelka z mobilu mluvil s "operačním důstojníkem", což byl další komplic, a ten jim na dálku radil, kde hledat: do akce sám nemohl, protože se zastavárníkme se znali.

Nakonec zastavárníkovi vysvětlili, že i policajti z protidrogovky jsou jen lidi. Že mají nízké platy a dá se s nimi domluvit. když dostanou určitou sumu, všechno se může vyvíjet jinak. Napřed šla řeč o statisících, pak "agenti" slevili. Zastavárník ochotně souhlasil. Prostě se najdou nabídky, které se nedají odmítnout.

Jaromír Zahálka touhle dobou ještě znal zločince akorát z televize. Chodil pravidelně do práce, se ženou vylepšovali byt, s dcerou dělal úkoly. Normální táta od rodiny.

Pak dostal v práci zničehonic padáka a všechno bylo jinak. Hůř. Zle. Nervy na pochodu. Vánoce na krku. Jak uživí rodinu? Jak budou splácet půjčku na byt? Jak vůbec budou žít??? Chodil městem, kde žil, Svobodou nad Úpou, a horečně přemítal. Po večerech koukal na televizi. Jeden kriminální seriál za druhým. Vlastně je to snadné. Trocha odvahy stačí - a jsi v balíku. Paráda.

Už si ovšem nevšiml, že ony balíky mívají nezřídka krátké trvání. Že většina lupičů končí za katrem, dřív, či později, ale končí. I v těch barevných pohádkách ze života, kde rána pěstí skoro nebolí a průstřel břicha devítkou se dá přežít.

A Jaromír Zahálka, bezúhonný občan, dobrý manžel a milovaný táta se rozhodl, že do toho půjde.

I on si připravil plán a opatřil si nutné vybavení. Sehnal plynovou pistoli, kuklu, do níž prostříhal otvory pro oči, rukavice...

A jednou v podvečer, byl čas před koncem roku a už se dávno smrklo, se vydal na akci. Svoboda nad Úpou není město velké, ale zato živé. Tvoří bránu k horským střediskům, denně jí projde spousta turistů a jejich pohodlí slouží několik bankovních poboček. Zahálka si vybral Českou spořitelnu: je hezky na ráně, bankomat má umístěn v chodbě, z níž se vstupuje i do vlastní haly.

V den D se nastávající lupič převlékl ve sklepě nedalekého domu "do pracovního", vklouzl do chodby a vstupní dveře domu zablokoval dřevěnými klíny, jež si předem vyrobil. Pak zaklepal na dveře spořitelny, která měla už zavřeno. Když se mu zevnitř někdo ozval, vysvětlil mu, že potřebuje peníze a bankomat se zřejmě porouchal.

Jenže v té chvíli naboural jeho plán zlomyslný osud: do chodby se začali dobývat další zájemci o služby bankomatu, trojlístek turistů: muž středních let s kamarádem a se synem. Usoudili, vzhledem k počasí, že veřej dveří přimrzla. A ježto nutně potřebovali peníze, chovali se neodbytně, spojenými silami strkali do dveří tak dlouho, až Zahálkovy klíny vyrazili. Vpadli udýchaně do chodby - a zírali na chlapa v kukle a s pistolí v pravici.

"Tak pojďte," ukázal jim přísně hlavní, a ani prý nebylo znát, že se bojí víc než oni.

Zábavná situace, tedy ve filmu: v reálu se jí ale říká trestný čin braní rukojmí a Jaromíru Zahálkovi k ozbrojené loupeži přibyl právě další paragraf. Úřednice spořitelny zevnitř zkontrolovala, že bankomat funguje bezchybně, pak vyhlédla kukátkem, spatřila tři lidi a chlapa v kukle a s pistolí - kdo by poznal, že jde o vcelku neškodnou plynovku? - a rázně zavolala firemní bezpečnostní službu a místní policejní oddělení.

Zahálka sice mezitím znovu zablokoval dveře a jal se zmateně vysvětlovat svým zajatcům, že prostě nutně potřebuje peníze, ale nechce nikomu ublížit. Hučeli do něj, aby neblbnul, ale bylo pozdě, a beztak si nedal říct. Policisté z obvodu, kteří to nemají daleko, doběhli, dveře znovu vyrazili. Zahálka na jejich výzvu propustil jedno z rukojmí, nezletilého chlapce. A pak sundal kuklu, odhodil plynovku a vzdal se.

Vlastně se tak moc nestalo, říkal si. Ukázal policistům, kde si schoval civil, všechno na sebe pověděl a vysvětlil neudržitelnou osobní situací. Omluvil se všem postiženým. A snad podvědomě čekal, že na něj udělají tytyty a všechno se smázne. Jenže soukolí práva se roztočilo a nikdo je už nemohl zastavit. Ani jeho pozdní a upřímná lítost ne.

Justice si v jeho případě sympaticky přichvátla: na lup se Zahálka vydal tři dny před koncem loňského roku, vyšetřování trvalo pár týdnů a už v únoru padl rozsudek.

Na malém městě se na něj všichni koukají skrz prsty: ale jeho manželství zkoušku vydrželo a znovu získal zaměstnání.

Optimistický konec?

Asi je třeba předeslat, že Václav Hemelka si zato svými vyděračskými kousky vlastně jen krátil čas v době, kdy čekal, až zasedne okresní soud v Mělníce a vyřkne nad ním ortel pro jinou činnost, dozajista neméně "příkladnou": koneckonců, musel se přece něčím živit a prací, jak už naznačeno, se zabývat jakživ nehodlal.

Škála "podnikání", jemuž se hodlal věnovat, byla nesporně pestrá: vedle všemožných policejních výstrojních součástí a zbraní, jež si opatřil a vzorně ošetřoval, si také obstaral formuláře maturitních vysvědčení a jiných úředních listin, jež hodlal vyplňovat a za patřičný obolus prodávat potřebným: vzdělání stoupá v ceně a kdo zamlada nedával ve škole pozor, mohl by to díky němu za pár tisíc dohonit.

Po čtyřech měsících operativní práce usoudila trutnovská kriminálka, jež měla Hemelku pod pozorným dohledem, že už toho bylo dost. A že spadne klec. Ježto se ale vědělo o Hemelkově zálibě ve střelných zbraních a s přihlédnutím k násilnickým sklonům, přizvala královéhradeckou zásahovku: zatčení mělo proběhnout poránu, policisté věděli, že první odchází z bytu dcera Hemelkovy družky, krátce po něm ona sama.

"Původně jsme zvažovali, že do bytu vpadne komando násilně, vyrazí dveře a tak dále," vysvětluje kapitán Ondráček. "Ale nakonec jsme se rozhodli Hemelkovu družku oslovit, vysvětlit jí situaci: a ona půjčila své klíče, takže zatčení proběhlo v naprostém klidu. Než se Hemelka, který ještě dospával, pořádně probudil, měl pouta na rukou."

Opatrnost byla ovšem na místě: nabitou pistoli s nábojem v komoře měl pěkně při ruce a sám později řekl, že byl odhodlán ji použít - kdyby bylo třeba...

V současné době si Hemelka odpykává trest, který mu vyměřili v Mělníce, v Trutnově se k dalšímu procesu teprve schyluje. Podle obžaloby mu hrozí další dva až osm roků odnětí svobody.

"Takže předpokládám, že když se trest sečte s těmi, co už vyfasoval, mohli bychom od něj mít pokoj tak na šest roků," říká pragmaticky kapitán Ondráček.

Podle hromádky spisů na jeho psacím stole možno ovšem soudit, že se po tu dobu rozhodně nudit nebude.

Jan J. Vaněk