Psal se rok 1953 a denní tisk sice zevrubně informoval o nových úspěších v budování socialismu, pracovním hrdinství sovětských úderníků a piklech amerického imperialismu, ale o dlouhé sérii bytových vloupání v hlavním městě Praze v novinách nenašli čtenáři ani řádku. Takové zprávy se do oficiálního obrazu doby nehodily a černá kronika zahynula na úbytě. Vzdor tomu - anebo právě proto - šla městem fáma, že v Praze řádí nebezpeční bytoví zloději. Kriminálka měla víceméně jasno: kvartýry dělá zkušený gauner, a tak je holt třeba si hezky pohlídat staré známé firmy. A ona už se nějaká chytne na háček.

Nějaký Stanislav Zeman z Bubenečské ulice v Dejvicích, kterému taky kdosi "vybílil" byt, uvedl do protokolu, že krom jiných věcí pozbyl promítačku Kodak, kameru Agfa-Movex či rádio Talisman, ale taky dva obrazy: Tichého a Rabase. Pěkné věci, rozhodně nikoli běžné. A trocha policejního štěstí navíc: pan Zeman byl člověk velice pořádný, obrazy měl nafocené - a zapsal si i výrobní čísla všech cenných přístrojů, jež doma měl. Takže v tomhle případě, pokud se je podaří zajistit, jednoznačná identifikace věcí pomůže k usvědčování pachatele...

A štěstí kriminalistům přálo: nenápadně sledovali asi půl tuctu bytařů, toho času "na volné noze". A shledali, že recidivista Josef Vejvoda v potu tváře vleče těžká zavazadla do jednoho bytu na Vinohradech. Byt patřil nějakému inženýru Benešovi, Václavu Benešovi: muži, jenž vyhlížel velice důstojně a v domě i okolí se těšil pověsti ctihodného občana.

Známostí se známým bytovým zlodějem ovšem jeho nimbus příkladnosti silně utrpěl - a domovní prohlídka, jež u něj proběhla vzápětí, ho o něj připravila definitivně. V elegantně zařízeném a rozlehlém třípokojovém měšťanském bytě se našlo množství věcí, jež evidentně pocházely z vloupání: vedle rozhlasových přijímačů, fotooaparátů, gramofonů a podobných cenných - a v té době i nedostatkových - přístrojů pan inženýr v bytě přechovával úctyhodnou sbírku obrazů, plastik, starožitností a podobných věcí, k nimž se pak postupně hlásili původní vlastnící a jež museli ocenit renomovaní znalci, aby vůbec bylo možno dospět k verdiktu o výši škody, již pachatelé spáchali.

Ano, pachatelé: neboť pánové Vejvoda a Beneš byli vlastně společníci jediné zlodějské firmy, již založili a úspěšně provozovali - a jež nyní právě nuceně vyhlásila bankrot.

Třebaže v roce třiapadesátém se tohoto výrazu určitě neužívalo...

Při vyšetřování se záhy zjistilo, že ani zdánlivě úctyhodný pan inženýr není pro policejní kartotéky osobou neznámou: ba právě naopak. Že jeho "vášeň pro krásu", jíž zdůvodňoval onen nelegální depozitář kradených uměleckých předmětů ve svém bytě, má víc než dvacetiletou historii.

Před okupací totiž inženýr Beneš, dědic prosperující továrny v Mnichově Hradišti, žil jako lev salonů, a co neutratil ve vyhlášených evropských lázeňských centrech, investoval do obrazů a plastik. Jednak měl vskutku k umění vztah a rozuměl mu, jednak správně usoudil, že člověk s dobrým vkusem a obchodním čichem takhle nejlíp uloží peníze. Neboť výtvarná díla nepodléhají inflaci ani progresivnímu zdanění, naopak: při vhodné sázce na perspektivní tvůrce mohou stárnutím jen přibývat na ceně.

Problém ovšem spočíval v tom, že pan inženýr Beneš zřejmě přecenil výnosnost své továrničky a přečerpal úvěry, jimiž nákupy výtvarných cenností financoval. V roce 1939 začínala okupace a pak válka, jenže pana inženýra trápily jiné starosti: dluhy a hlavně věřitelé, kteří se stávali neodbytnými. Potřeba hotových peněz - aby zaplatil aspoň nejdotěrnějším - se jevila velmi akutní: a tehdy, vlastně jako z udělání někdo vyloupil páně inženýrovu havlíčkobrodskou vilku. Jeho umělecká sbírka zmizela, pachatel se zřejmě vyznal. A navíc zůstal nevypátrán: a pojištovna, byť neochotně, klopila. Padesát tisíc korun, to byly tenkrát, předtím než Hitler a válka znehodnotili českou měnu, hezké penízky. Podezření, že šlo o fingované vloupání, sice vzniklo, jenže doba byla zlá a přišly jiné starosti...

Po válce se pan inženýr Beneš přestěhoval z venkova do Prahy. Továrnu mu znárodnili hned v pětačtyřicátém a on se tedy rozhodl, že ze svého dosavadního sběratelského koníčka učiní zdroj své obživy. Poválečné zmatky s odsunem jeho podnikání šly ostatně skvěle k duhu: mezi lidmi se náhle pohybovalo hodně cenných uměleckých děl z konfiskátů, ve kterých se jen málokdo opravdu vyznal. Dalo se tedy levně nakoupit a draho prodat, zpočátku se nezdálo ani velkým problémem dostat leccos pěkného za hranice, kde se vyskytovali pochopitelně zazobanější zákazníci.

Obchod tedy prosperoval, jenomže s jídlem roste chuť. Pan inženýr se zkrátka vydal na zrádnou půdu podvodů a falsifikátů. Prodával jaksi i padělky, vydávaje je za originály. A jednoho dne se ucho utrhlo. Podvedený kupec zjistil pravdu, spustil povyk, vyhrožoval udáním, soudem, kriminálem.

Pan inženýr sklopil uši a zkroušeně slíbil, že peníze vrátí, že zuřícího zákazníka i odškodní. Jenže jak, z čeho? Hotové peníze prostě neměl... A tak pojistil svou domácí sbírku na 600 000 korun: i v roce sedmačtyřicátém představovala tahle částka ještě slušný kapitál a rozhodně aspoň číselně převyšovala naléhavé závazky, jež musel pan inženýr Beneš co nejdřív uhradit - pokud se nechtěl dostat do křížku se zákonem. Počkal ještě pár týdnů - a 5. listopadu 1947 udýchaně vpadl na nejbližší okrsek SNB a oznámil přítomné službě, že mu někdo vykradl byt.

Vyšetřování, jež se vzápětí rozběhlo, zjistilo, že byt nepochybně vyloupený je. Neznámý pachatel se dovnitř dostal tak, že u dvoukřídlých vstupních dveří vyřízl v levé polovině střední výplň, čímž vznikl otvor o rozměrech 35 cm široký a 18 cm vysoký. Jím pak zloděj pohodlně sáhl dovnitř, dostal se k zámku značky ZO - a otevřel jej zevnitř bez použití násilí. Aby nikdo vloupání neodhalil předčasně, opět výplň nasadil do otvoru a zevnitř ji zajistil prkénkem: zvenčí sice zůstala škvíra, ale té si v šeru chodby zřejmě nikdo nevšiml.

Byt pana inženýra, třípokoják s kuchyní, prohledal lupič rychle, ale důkladně. Obrazy se nacházely ve dvou z pokojů, dílem visely na stěnách, dílem stály na zemi, opřeny o zeď. Pachatel je se zdí sňal, vyndal z rámů, jiné vyřízl. Plátna zřejmě sroloval a odnesl. Evidentně šel najisto a ve své věci se vyznal: z bytu se totiž neztratilo nic než nejcennější díla, která si majitel cenil na 327 000 korun. Což představovalo také škodu, již nahlásil pojišťovně.

Kriminalistům přišlo jen trochu zvláštní, že pachatel byt pořádně neprohledal a nic nepoškodil. A že i šperky a jiné cennosti, uložené v zásuvkách, ale nikterak neuzamčené, zůstaly na svém místě: takové šanci by podle jejich zkušeností žádný bytař přece neodolal. Začali se živností pana inženýra zabývat zevrubněji: zjistili, že k němu přicházela spousta lidí, kteří s uměním kšeftovali víceméně načerno, bez licence a protivného placení daní. A pak někoho napadlo porovnat seznam ukradených děl z roku 1947 s názvy a autory obrazů, jejichž ztrátu nahlásil pan inženýr už v roce devětatřicátém. A nestačil se divit. Ano. Mnohé položky se totiž na papíře objevily podruhé.

Myšlenka, že tedy šlo o fingované vloupání - a to v obou případech - byla nasnadě. A tak se technici vrátili do inženýrova bytu znovu a jali se místo činu zkoumat zgruntu a podrobně, přičemž centrem jejich zájmu se staly vchodové dveře s vyříznutou výplní. Také si přizvali na slovo vzaté soudní znalce v oboru nábytkového a stavebního truhlářství, kteří záhy nade vší pochybnost shledali, že dřevěná výplň nebyla vyříznuta zvenčí, tedy z chodby, nýbrž zevnitř bytu, z předsíně.

"Náplň dveří byla vyříznuta slabou pilkou, zčásti pak vyvrácena z polodrážky," sdělují řádky zažloutlého protokolu. "Po vyříznutí byly stopy od pilky zahlazeny nožem, čehož důkazem byla ta skutečnost, že řez nebyl rovný, naopak bylo znát, že samotná výplň, zvláště na délku, kde je dřevo přes, byla ořezána ze dvou stran. Kromě toho byly na výplni zevnitř bytu v levém rohu nahoře a v levém rohu dole zářezy provedené nožem, což nasvědčovalo tomu, že řezání bylo krájením nože začišťováno. Tuto okolnost, že bylo řezání provedeno zevnitř, potvrzuje ta skutečnost, že nejdříve byly navrtány otvory a až poté bylo přikročeno k řezání výplně. Dotvrzuje to též ta skutečnost, že trhliny ve dřevě směřovaly ven, to jest z bytu na chodbu."

Znalci v závěru potvrdili, že tento způsob si vyžádal nejméně dvě a půl hodiny práce, kdežto kdyby byl pachatel vloupání odborníkem a jednoduše odtrhl lištu, která je z vnější strany po dřevě, vypadla by výplň bez dřiny, sama, za pár chvil.

Výslech poškozeného, jenž se znenáhla měnil v pachatele, trval několik hodin a pan inženýr pochopitelně zapíral, kroutil se, vyhrožoval známostmi. Jenže po předložení důkazů uznal nakonec, že prohrál - a doznal se. Způsob, jakým vloupání fingoval, přesně odpovídal znaleckému posudku.

Méně hodnotné obrazy odnesl a spálil - popel byl zajištěn - a cenné kousky uschoval u známých. S vírou a nadějí, že se ještě někdy vynoří na světlo a vynesou mu peníze potřetí.

Jako důvod činu inženýr Beneš uvedl, že hodlal vylákat pojistku. A když už byl v tom doznávání, vzal to od podlahy a řekl, že i v roce devětatřicátém vloupání do své vilky v Havlíčkově Brodě fingoval - také vlastnoručně.

V kriminále se "lepšímu člověku", jakým byl pan inženýr Beneš, přivyká obtížně, ale časem našel spřízněné duše i tam. Zvláště se spřátelil s jistým Vejvodou: zkušeným a mnohokrát trestaným pětapadesátiletým bytovým zlodějem. Snad si byli sympatičtí navzájem, snad už Beneš myslel na budoucnost a hledal parťáka pro časy příští? Bůh suď. Tak či onak, když oba v roce 1951 propustili z vězení - napřed šel domů Beneš, Vejvoda několik měsíců po něm - sešli se na Václavském náměstí, kousek od Benešova vinohradského bytu.

Náhoda? Smluvená schůzka? V protokolech tahle drobnost chybí a kdo by ji kde po půl století dohledával?

Tak či onak, pyšný inženýr předvedl kamarádovi z lochu sbírku obrazů a jiných cenností, již měl už zase doma a jež údajně patřila jeho manželce. Postěžoval si, že na nákup dalších děl nemá peníze, ale rád by i tak sbírku rozmnožil.

"Mezi lidmi je spousta krásných věcí, koikrát nemají tušení, co jim visí na zdi," vzdychal.

Srdce ho prý bolí, když vidí při svých návštěvách ty poklady a nemůže je odkoupit, protože mu schází hotovost. A tak se záhy s Vejvodou dohodli: inženýr Beneš bude obcházet lidi, s nimiž se na inzerát seznámí, obhlédne jejich byt - a dá typ zkušenému Vejvodovi, který už odborně obstará další.

A jak se píše v pohádkách, kterak řekli, tak i učinili.

Beneš obcházel domácnosti, o nichž se dílem z inzerátů, dílem jinak dozvěděl, že vlastní cenná umělecká díla a mají v úmyslu je odprodat. Doba byla zlá, mnozí zámožní lidé se zbavovali majetku, aby měli na holé živobytí, a inženýr Beneš se bez skrupulí hodlal na jejich nouzi přiživit.

Prohlédl si obrazy, v duchu odhadl cenu, přičemž zvláště zvídavě sledoval, kam je majitel ukládá či jak jsou zabezpečeny. Žoviálně se taky vyptával, jak se v nových časech rodině daří, kde její členové pracují - a kdy odcházejí z domu a v kolik hodin se ze zaměstnání vracejí. Nic nekoupil, zanechal jen množství slibů. A odešel.

Při odchodu ještě zaznamenal do pamětí, ve kterém je byt patře, jaké má dveře, kolik je na nich zámků a jak jsou kvalitní, jestli sousedé na patře jsou mladí, anebo zda jde o nahluchlou babičku. Zkušený profesionál Vejvoda mu dal totiž předem podrobné zadání a inženýr je naplňoval zodpovědně, s přesností vystudovaného technika. Doma, hned po návratu vypracoval podrobný plánek se všemi údaji, včetně toho, kolik má byt místností - a taky kudy může vést v případě náhlé nouze úniková cesta...

Plánek pak inženýr Beneš předal svému parťákovi, který chodil na vlastní akci už sám. Pokud měla rodina telefon, předem vytočil její číslo a prověřil, jestli náhodou někdo neonemocněl a jestli je byt skutečně prázdný. Když telefon chyběl, zkusmo aspoň zazvonil u dveří - a pokud nikdo neotevřel, šel na věc. Specializoval se na dvoukřídlé dveře, jež vyháčkovával: to byl jeho osvědčený modus operandí, a ten ho taky nakonec přivedl do podezření a pak za mříže.

Při vloupáních bral peníze, šperky a drobné cennosti, jež si většinou nechával, zatímco obrazy a další umělecká díla předával Benešovi. Inženýr část věcí hned rozprodával, ale s nejlepšími kousky se rozloučit nedokázal: schovával je doma. Na lepší časy, doufal, že je dřív nebo později dostane za hranice, a tam za ně dostane víc - a v devizách.

Kriminálka dvojici dokázala sedmadvacet vyloupených bytů, škoda šla do milionů. To byla krátce po měnové reformě náramná sumička: zvláště ovšem, když ji sečítal trestní senát.

Mimochodem, při procesu se ukázalo, že inženýr Beneš bral svého manuálně zdatného, ale prostšího parťáka nekřesťansky na hůl. Jako podíl na zisku z prodeje obrazů mu dával vyslovenou almužnu, takže ho Vejvoda, když se to při procesu proseklo, chtěl ještě v jednací síni uškrtit. Ale neuškrtil.

Nicméně pro jistotu je pak nedali do stejné cely, ba ani do stejné věznice. Jistota je jistota.

Jan J. Vaněk