Nesmíme to zakřiknout, ale česká příroda jako by se trochu vzpamatovávala z ran, jež jí člověk zasadil v uplynuvším půlstoletí. Do řek se vracejí pstruzi a dokonce už i losos potáhne prý labskou peřejí. V dobře utajených potocích lezou zas po dně raci a vydra a bobr už prý zase nejsou jen pojmem z pohádek a zoo. Vzduch se dá občas dýchat a smogové poplachy zažije i Praha s bídou párkrát za zimu. Jen těch aut kdyby v ní ubylo - anebo snad ulic přibylo?
Zkrátka, velcí ničitelé tuzemské přírody jako by někam zalezli, s hanbou zkrachovali - nebo že by dokonce přišli k rozumu? Chyba lávky: v zemi české, moravské a slezské vždycky - jak nám druhdy dělnický prezident Zápotocký vzletně napsal - vstanou noví bojovníci... Ničitelé přírody, malí, ale naši. Je jich moc a ježto i stokrát nic umoří osla, pak oni, jsouce daleko početnější, umoří nás. Nedáme-li si pozor. Nicméně, máme pro vás dobrou zprávu. Už po nich jde i kriminálka.

Paragrafy, jež by umožňovaly trestně stíhat ničení tuzemské přírody, zákoník nabízel dávno. Nicméně, chyběla jaksi politická vůle - a pevná hranice, kdy končí přestupek, řešitelný správním řízením na příslušném úřadě a následně patřičnou pokutou (proti níž se možno odvolávat až do alelujá, případně prokázat nesolventnost a nezaplatit jaksi nikdá), a kde začíná trestný čin, k jehož stíhání už má právo a povinnost policie, státní zastupitelství - a posléze trestní senát okresního soudu.

Přičemž trestních oznámení, jichž se policii dostávalo, začala zhruba v první třetině let devadesátých přibývat, neboť mnozí podnikatelé hodlali zbohatnout lacino a rychle, aby dohnali zpoždění minulých desetiletí, a nemínili se zdržovat něčím tak zanedbatelným, jako je nějaká ochrana životního prostředí.

Jestliže statistika uvádí, že v České republice existuje 380 skládek odpadků, pak ovšem mluví jen o skládkách oficiálních, úředně povolených, odborně provozovaných a jakžtakž zajištěných proti úniku škodlivin. Statistika méně radostná, avšak dozajista neméně pravdivá, praví, že třeba jen na pátém a šestém pražském městském obvodě se nachází 370 skládek černých. Z nich 130 ohrožuje spodní vody, 185 zdroje pitné vody lokální a 55 zdroje pitné vody významnější.

Normální dnes je, že prodejci z tržnic sice odvezou odpad ze svých stánků s sebou, ale cestou ho vyklopí, kde se dá. Do řeky, do lesa, na louku. Totéž stavební firmy, jež se takto levně zbavují sutě z bouraček, ale i odpadu nebezpečnějšího, zbytků lepidel, tmelů, barev, ředidel. Jen na okrese Přerov evidovali letos zjara 160 černých skládek, v okolí jiného města, Valašského Meziříčí, jich lidé napočítali dvaadvacet.

Silnici z Dobřan do vsi Stíš už několik let lemuje doslovná hradba z odpadků, vysoká ke dvěma metrům: likvidace se chystá, viníky se vypátrat nepodařilo, takže pochopitelně zaplatí stát. Až se ovšem najde milion... V nedalekém krajském městě Plzni dnes prý mají černých skládek pětatřicet: nicméně denně vznikají nové, protože stačí vyklopit kolečko s odpadky někde v ústraní - a on už se rychle někdo přidá...

Přičemž zatímco starý zákon umožňoval zahájit správní řízení s majitelem pozemku, na němž se černá skládka nacházela, bez velkých debat, a nutil je tak přece jen, aby si své parcely hlídali. Nový zákon o odpadech velí státu napřed binec odstranit "za svoje" - a pak vynaložené náklady, pokud se nenajde skutečný viník (a to se stává zřídka), teprve na majiteli pozemku vymáhat - třeba soudně.

Snadnost, s níž je možno se u nás zbavit odpadků, pochopila už i cizina, potažmo pořádkumilovní Němci: nejenže se dík dovozu osmiletých ojetin staneme záhy šrotištěm Evropy a že staré pneumatiky z okolních zemí končí na haldách a v našich lesích, ale vzít s sebou na laciný nedělní "šnycl" v příhraničním českém hotýlku výlet dále zlevní i pytel z odpadky, odložený cestou. Typické modré igelitové pytle lemují silničky kolem hranic v nepřehledných šicích jako smutné pomníčky naivních představ o vzájemně výhodné spolupráci.

Neméně dobrý kšeft představuje pašování vzácné fauny a flóry. A policejní zájem vzbuzuje i týrání zvířat: ať jde o jediného psa, nebo třeba celý zanedbaný kravín. I nad surovci se snad konečně smráká: ale o tom až jindy.

V titulku jsme neparafrázovali název druhdy slavného filmu Věčně zpívají lesy náhodou. Do lesů vás totiž chceme tentokrát pozvat především...

Se strmým stoupáním si terénní kia poradí bez potíží, ale vyjeté koleje v čemsi, co bývalo kdysi lesní cestou, jsou čím dál hlubší.

"Tudy protáhli dřevo z jedenácti hektarů lesa," věcně připomene kapitán Pavel Černota ze vsetínské krinálky. Bystřinka, poskakující po kamenech, je už zase čistá, ale před dvěma lety jí teklo leda bláto mixované s mazadly, naftou, hydraulickými olejíčky. Když se kácí les, lítají třísky: a když chybí povolení, musí sebou všichni setsakra mrskat. I těžká technika. Z nějakého litru svinstva, co vyteče, se nestřílí. Stejně zbude poušť. A co? Po nás potopa, říkají černí dřevorubci každým svým kouskem. Pohrdají zákonem, přírodou, lidmi. Pyšně si dole ve Vsetíně zapalují cigáro od tisícovky. Prachy tečou, kořalka teče. Někdy i krev. A slzy. A ovšem pot.

Údolí je dlouhé, úzké, stráně hodně strmé. Upřímně řečeno, nerad bych je slézal, i když tu ještě rostly hřiby: a představa, že po nich šplhala těžká technika, mi připadá k neuvěření.

"Lakatoš projede i těžším terénem," ujistí nás kapitán Černota, který má černé dřevorubce na starosti už roky.

Lakatoš je mohutný traktor, který vyráběly martinské strojírny coby civilní doplněk vojenské produkce: monstrum a tankovým motorem a s tankovou dovedností. Dostane se všude, dokáže ohromné věci - a kudy projede, tam sedm let tráva neroste. Možná i déle. Lakatoše používají i legální dřevorubci: jenže ti jsou povinni, když těžba v lese skončí, do dvou let šrámy zahladit, zasázet stromky, chránit je proti škůdcům a okusu zvěří - až do chvíle, kdy je zřejmé, že přežijí bez další lidské péče. To je zhruba pět šest, roků. Spousta práce, spousta peněz.

Těžaři nelegální pochopitelně ušetří: za pět let? Kde jim bude konec do roka? Poslední dobou se začíná zdát, že dost možná třeba v kriminále...

Když se kapitán Černota odhodlával k specializaci na trestné činy páchané na lesním hospodářství, měl jako alternativu daňové podvodníky: takže rozhodování nebylo tak těžké.

"Ne každý se při práci dostane aspoň na čerstvý vzduch!" směje se sarkasticky.

Jeho toulky po lesích totiž nebyly žádná procházka: trvalo měsíce nebo spíš roky trpělivé dřiny, než se vsetínským kriminalistům začalo opravdu dařit. V poslední době zdárně uzavřeli a soudu předali několik nejkřiklavějších případů: doslova drancování tamních nádherných lesů. Holiny, jež zbyly, děsí i laika: co musí dělat s lesními odborníky, těžko domyslet.

"Co se stane po takové neurvalé těžbě?" opáčí kapitán Černota. "Vůně čerstvě poraženého dřeva přivábí brouka: kůrovce, ale i jiné škůdce. Sežerou, co se dá, nakladou vajíčka - a pak se poohlédnou po další porci. Najdou ji v okolním lese, nepokáceném, doposud zdravém. Jenže zdravý dlouho nezůstane. Další riziko představuje vítr - jak pronikne souvislou hradbou stromů, povalí první smrk, a pak už to jde šmahem. Při každém silnějším vichru padnou další." Do třetice je tu voda: les ji zadrží, z holých strání volně stéká a bere s sebou všechno: jehlíčí, větve, tenkou vrstvičku prsti, kamení i balvany... V horách se z lesa může stát poušť velice rychle a snadno, když se "lidi" přičiní.

Fakt, že řádně vlastníte kus lesa, vás ještě neopravňuje k tomu, abyste ho vykáceli do posledního smrčku, nota bene kdy vás napadne. Les ke kácení nesmí být mladší osmdesáti let: o tom se nediskutuje. A ani starší les nesmí být vymýcen v souvislé ploše větší než hektar.

Což začátkem devadesátých let četní - po rychlém zbohatnutí prahnoucí - restituenti vzrostlých lesů dílem nevěděli, dílem nehodlali respektovat. Domnívajíce se, že nevědomost koneckonců hříchu nečiní a neznalost zákona omlouvá. Pravdou je v právním státě opak, leč mnohým beztak leccos prošlo.

Kácelo se tedy zvesela: nejmazanější se nějak vešli do hektaru výměry, za to lze vyfasovat maximálně pokutu. Ale taky se vesele obchodovalo (a dodnes obchoduje) s lesy nastojato. Novopočený majitel prodá svůj kus hvozdu zájemci: ježto sám bydlí na druhém koci republiky, dozví se o tom, že les lehl pílí seker a pil, až když je dodrancováno. A náramně se vyděsí, když dostane doručenku z okresního úřadu. On přece nedostal ani korunu, a kde je kupci konec? Nikdo nic neví, těžaře, s nímž si plácl, nikdo nezná, dřevorubce v lese sice ano, ale ty najal jim neznámý pán - a pochopitelně taky bez písemné smlouvy, platil jen tak chlapsky: z ruky do ruky...

"Děda třeba někde v Karlovicích měl hektar lesa. Umřel, dědil syn inženýr v Praze, dcera doktorka v Brně. Les někde na Valašsku jim neříkal nic - leda tak peníze, kdyby za něj káply. Na hezkou dovolenou třeba. Jako na zavolanou přišel pán, nabídl sto tisíc na dlaň. To se tak za hekkar lesa po roce devadesát platilo."

V Karlovicích jsou lesy pěkné, z hektaru mohlo být pět šest set kubíků. Kulatina, kubík za osmnáct stovek. Dřevorubcům dal kupec stovku za kubík, za přiblížení dvě. Něco za odvoz na pilu. Daňová povinnost? K smíchu. Náklady na zalesnění? Kdo by se s tím dělal... Dobrý kšeft, ne?" nevesele se usmívá kapitán Pavel Černota.

Napřed se nepovolené těžby řešily podle přestupkového zákona, majitel riskoval leda desetitisícovou pokutu. To se dá unést. Jenže oznámení na policii přibývalo a kriminálka bádala, jak takové případy stíhat. Že by podle paragrafu ohrožení životního prostředí?

"Pozvali jsme experty, přijeli, obhlédli holoseč a vydali dobrozdání. K ohrožení došlo nepochybně - v takové a takové míře... A my konečně mohli s pachateli něco dělat."

Ve věci ovšem lítaly převeliké peníze: a to se pak vyplatí rozpohybovat mozkové závity a vymyslet něco, jak na dotěrné policajty vyzrát...

Chytráci záhy tedy pochopili, že vlastnit vymýcený les není pro majitele vůbec dobré. i jali se užívat prostředníků. Vždycky se najde nějaký chudák či trouba, co les na své jméno koupí.

"Sepíše se smlouva: když dostane sto tisíc, napíše se ovšem dvě stě. Pak od něj jako koupím dřevo - a mám vyděláno. Kdo najal dřevorubce? Nikdy ne majitel. Kdo dřevo přibližoval? Zase ne majitel. A peníze se točí," říká se na Vsetínsku.

Mazanější způsob? Smlouva o řádné koupi lesa se uzavře s právoplatným majitelem, který dostane peníze na dlaň a dokonce vidí kupce, kterak kráčí na katastrální úřad: podat návrh na vklad do katastru. Do návrhu se vloudí chybička: stačí překlep ve jménu, přehozená cifra v rodném čísle, prkotina. Za tři měsíce ji na úřadě objeví a vrátí nabyvateli k opravě. Jenže...

Jenže les už je vymýcen, dřevo dávno pryč, peníze v kapse. Co by kupec chybu odstraňoval? Systém mrtvý brouk! A původní majitel dostane za dalších pár týdnů předvolání na okresní úřad, kde mu sdělí sladké tajemství. Dostává stotisícovou pokutu za nmepovolené vykácení lesa! Že nekácel? Že mu les dávno nepatří?

Ale patří, holenku, smlouva je hezká věc, ale rozhoduje záznam v katastru - a tam stále figuruje jeho jméno...

"Pak přišli na další trik. V neděli ráno vletí do lesa tucet chlapů a nadělají fofrem do stromů klíny, zářezy. Navečer přijde majitel a zděsí se: stromy jsou poničené, mohly by padnout, někoho zabít. Vykácet les je najednou vlastně ryzí nutnost, lidumilný akt," vysvětluje kapitán Pavel Černota.

Když úřad povolení k vykácení nedá, touha po penězích roste. Protože "chudák majitel" nezřídka inkasoval za dřevo předem - a jestli nedodá podle dohody, zaplatí penále. A v tomhle kšeftě navíc jedou dost ostří hoši, co by se nerozpakovali poslat na něj i partu ramenatých Ukrajinců, kteří si pro zlomenou ruku či nohu nedělají vrásky.

"A tak do lesa pět drvoštěpů s pilami, někdo nám dá echo, chlapi z obvodu přijedou, vysvětlí jim, že těžba je nepovolená, oni se vypaří. Odpoledne řvou pily ve stejném místě zas. Jiných pět chlapů. Znovu na místo, znovu sepsat, znovu odejdou. A ráno jsou na místě další - a les utěšeně padá..."

Když policie pohrozila, že začne stíhat i těžaře samotné, přituhlo. Místní se začali bát, přijeli Slováci. Anebo dřevaři z Čech. Vždycky se najde někdo, kdo nutně potřebuje peníze. Kdo se ještě nespálil.

"Ráno našel zděšený majitel zářezy do stromů na ploše jednoho hektaru. Les prý koupil jako výhodnou investici pro budoucnost, tak se přiřítil na policejní obvod a hned podal trestní oznámení. Že mu neznámý pachatel poškodil les," pokračuje kapitán Černota s vyprávěním nepřeberných zkušeností. "A vzápětí podal i žádost na referát životního prostředí, aby mohl poničený les vytěžit, než se dřevo znehodnotí. Jméno povědomé - tak zavoláme k sousedům, a vida. Zjistíme, že nešťastník koupil v okolních okresech loni čtyři lesy - a jako na potvoru mu je do měsíce někdo pokácel. Smůla..."

Mazaný pán ovšem zatlouká - a dosud zarytě mlčící těžaři, jimž se na Vsetínsku hezky říká kůrovci, se ocitají v ošemetném postavení. Podle paragrafu 181, poškozování životního prostředí, jim hrozí leda podmínka, pár měsíců, případně peněžitý trest. Jenže jestli majitel o ničem nevěděl, pak jde o krádež - a mohou jít sedět natvrdo.

A to se nechce nikomu. U výslechu se jim vrací paměť...

Desetiletí, kdy měli "kůrovci" na Vsetínsku pré, už asi skončilo. Co nad jedním ze samozvaných "lesů pánů" vyřkl soud nepodmíněný trest, ostatní se stáhli. Zlatá časy pominuly. Ne ovšem, že by se vrátili ke svým původním řemeslům...

"Zedník tady na Valašsku vydělá sedm osm tisíc měsíčně," věcně říká kapitán Černota. "A najednou platil láhev v baru tisícovkou - to je dobré, pane vrchní. Celý život jezdil v trabantu - a teď měl na bavoráka. To by špatně odvykalo. Takže kůrovci odtáhli k západu. Pořád dostáváme odsud dohledání - LIberec, Havlíčkův Brod, Tábor... Ale tady padl za poslední rok jediný les - a pachatel už se stíhá..."

Bílí koně, známí z jiných oblastí kriminality, sehráli svou roli i lesích. Kdo by si zahrával se zákonem osobně, když se lacino sežene trouba, který to udělá ochotně a rád?

"Jednoho jsem si předvolal na obvodní oddělení k výslechu - na půl devátou ráno," vzpomíná kapitán Černota. "Přijel jsem v osm, on už čekal na chodbě. Chlapi mi řekli, že tam sedí od půl sedmé. Proč jste přišel tak brzy, ptám se. Prý: Já to chtěl mít brzo za sebou..."

Na konci výslechu pracně človíček podepisoval stránky protokolu a kapitánovi nedalo, aby se nezeptal: "Jste tak hloupý, anebo to jen hrajete?"

"Na tuto vaši otázku vám možu řéct, že tak trochu blbé su určitě, ale hlavně su velice důvěřivé, protože když mi ten chlap kúpil ty tři piva, tak jsem si říkal, synku, teho sa drž, ten to s tebou myslí upřímně."

Za tři piva podepsal kupu dokladů včetně příjmu čtyř a půl milionu korun. Tak se ho kapitán ještě zeptal, jak se porovná s finančním úřadem, z čeho zaplatí daň z příjmu. A on, že nic platit nehodlá, když nic nedostal.

"Ale podepsal jste příjem, vysvětluju mu," povídá kapitán Černota. "A on, že tedy ano, že dostal ty tři piva. A že se tedy na tom úřadě staví. Rychtyk, povídám, tak jim vemte lahváč jako dárek, to je potěší..."

K smíchu? K pláči? Jak pro koho...

Jan J. Vaněk