Cesta podél potoka je lemována mohutným tarasem z vyskládaných kamenů. Ještě nedávno tu stávala z žuly vytesaná stélová kaplička. Z lidí kráčejících okolo čas od času někdo smekl, jiný se pokřižoval, většina ovšem procházela nevšímavě. Boží muka patřívala ke krajině stejně samozřejmě jako lípa na rozcestí nebo křížek na věži nedalekého kostela.

"Chybí vám?"

"Aby ne! Taková lumpárna. Ty gauneři by klidně prodali i vlastní mámu."

Brunátný muž v lesácké kamizole připojil několik nepublikovatelných nadávek a odešel směrem ke vsi.

Prázdné místo po kapličce připomíná vylomený zub. Na dokumentární fotografii z průzkumu pořádaného státním památkovým úřadem si můžeme stélová boží muka ještě prohlédnout, pod vytesanou nikou je letopočet 1829.

Sto sedmdesát tři roků, to už je pořádný kus historie. Tehdy se z Českých Budějovic do Lince budovala koněspřežná dráha a snílci hovořili o parním stroji na kolejích, který jezdí skoro tak rychle jako cválající kůň. Nikdy se neunaví, v Anglii prý už něco takového doopravdy funguje. Skeptici nevěřícně kroutili hlavami a tvrdili, že takové čertovské novinky nic dobrého nepřinesou. Karlu Havlíčkovi bylo v té době osm let a chodil do školy v Borové, o rok starší Barunka Panklová si bezstarostně povídala s babičkou a s panem Proškem. Devatenáctiletý Karel Hynek Mácha se zalykal láskou ke dvěma slečnám zároveň a mladičký Karel Jaromír Erben psal na královehradeckém gymnáziu své první verše signované romantickým pseudonymem Květomil Podlipský...

Na podzim loňského roku zloději kapličku povalili, naložili a odvezli.

"Nechápu, proč to udělali," řekla mohutná paní, která procházela kolem opírajíc se o sukovitou hůl.

Oldřichu Jarošovi je přes třicet let, jeho podpis na jednotlivých stránkách protokolu se zdá rozmáchlý a sebevědomý.

"Toho Rakušáka, Hartmana, jsem původně znal jenom z doslechu, říkalo se, že vykupuje kamenky a podobné věci. Když pak jeden kamarád povídal, že v restituční chalupě má nějaká kamenná koryta, pomohl jsem mu je vykopat, naložit a společně jsme je k Hartmanovi odvezli. Zaplatil bez řečí a já se ho tenkrát lámanou němčinou ptal, o co by měl ještě zájem. Říkal něco, čemu jsem nerozuměl, pak rukama maloval a naznačoval ve vzduchu, a já pochopil, že má na mysli kapličky..."

Zmíněná transakce s koryty proběhla loni v dubnu, v létě pak přišel Jaroš o místo a na rakouského milovníka kamenických památek si zase vzpomněl.

"Potřeboval jsem peníze, a tak mě napadlo nějakou kapličku vzít..."

Další jednání proběhlo v baru Sedma v Kaplici, dva Ukrajinci tam přepočítávali nevelkou hotovost, ale marně, na další objednávku už to nebylo. Oldřich si přisedl a nabídl kšeft. Velkorysý, alespoň tak jim to připadalo. Patnáct stovek za chvilku práce, na podobný výdělek člověk nenarazí každý den.

"Zajeli jsme do Přízeřu," pokračuje výpověď, "a tady jsem si od známého půjčil nákladní Avii s tím, že potřebuju navozit nějaké dřevo. Kapličku v Hrudkově jsem měl už vyhlídnutou, stála na odbočce polní cesty a docela dobře se k ní dalo zajet autem. Naložili jsme ji a odvezli k Hartmanovi, ten mi bez velkého smlouvání dal dva tisíce šilinků, což tehdy představovalo pět tisíc korun. Pak jsem vyplatil Ukrajince a auťák vrátil.

Asi o měsíc později jsme si ve stejné sestavě všechno zopakovali v Lachovicích, tady stála kaplička na rozcestí u starého statku. K Rakušákovi jsme zajeli až pozdě večer, jednak proto, že na chalupu v pátek na víkendy přijížděl dost pozdě, ale především protože se za tmy nikdo valně nestaral o to, co vlastně vozíme."

Kriminální služba v Českém Krumlově se o případu sériových krádeží dozvěděla poměrně pozdě. Ne snad, že by lidé byli tak nevšímaví a ztrátu prostě nezaregistrovali, spíš nikoho nenapadlo, že by se zrovna boží muka mohla krást.

Jeden náhodný svědek dokonce zahlédl nákladní auto a partu zlodějů při práci, ale domníval se, že se jedná o akci památkářů, kteří se chystají někde v ateliéru kapličku restaurovat. Potěšen takovou péčí místo činu minul, ani jej nenapadlo zapsat či zapamatovat si číslo nákladního vozu.

První, pátý, desátý případ. Zátoň, Lachovice, Hrudkov, Malonty, Jaroměř...

Na nejbližším hraničním přechodu v Dolním Dvořišti celníci nenarazili na nikoho, kdo by se někdo pokoušel boží muka vyvážet, na burzách, kde se prodává kde co, se o žulových kapličkách také nemluvilo.

První poznatek, který k vyšetřovanému případu připojil jméno rakouského občana Karla Hartmana, byl trochu zmatený a nepřesný.

"On sem často jezdí, víte? Má tu pronajatou chalupu, nebo možná mu ten barák patří, to nevím. Ale na pozemku je spousta takovejch věcí. Z kamene a tak. Kapličky jsou tam určitě taky..."

Pouhé podezření samozřejmě policistům neumožňuje, aby někomu vtrhli do domu, a proto si nejdřív jeli víkendové sídlo ve Větrné u Malšína trochu prohlédnout. Zahrádka kolem chalupy připomínala skladiště velmi pracovitého kameníka.

Stéla se říká vztyčené náhrobní desce s nápisem a v odborné terminologii se tímto původně řeckým slovem označují i kapličky z oblasti Vyšebrodska, Kaplicka a Besednicka. Vznikaly převážně v první polovině devatenáctého století, nalezneme však boží muka i ze století osmnáctého a sedmnáctého.

Vzájemně jsou si dost podobná, jenže pečlivá dokumentace na základě terénního průzkumu z roku 1997 umožnila jednotlivé kusy ztotožnit.

Christogram, letopočet, jméno pořizovatele. Iesus Hominum Salvator - 1840 - Franz Sailer.

Kaplička ukradená v Hrudkově se ocitla na zahrádce ve Větrné a policisté navštívili pana Hartmana z moci úřední.

Výpověď byla vedena přes tlumočníka, podle připojených poznámek byl pan Hartman klidný a mírně udivený, ani v nejmenším se nepokoušel své dodavatele krýt.

Pobývám příležitostně, většinou o víkendech, na chalupě ve Větrné nedaleko Malšína. Místní mě znají, kde kdo ví, že mám rád a sbírám staré věci, proto mi často něco nabízejí i lidé, které vůbec neznám. Oldřich Jaroš se poprvé objevil někdy v březnu nebo v dubnu, přesně už si nepamatuju, a chtěl prodat tesaná kamenná koryta. Koupil jsem od něho tuším tak tři čtyři kusy, přesně vím, že jsem mu dával tisíc korun za jedno koryto.

V létě potom znovu přijel s náklaďákem značky Avia a postupně přivezl dvě kapličky, za které jsem mu vyplatil dvakrát pět tisíc korun. Předem jsme se ovšem na ničem takovém nedomlouvali, vzájemná komunikace byla totiž velmi nesnadná, spíš jsme jen divoce gestikulovali. Samozřejmě mě zajímalo, zda nejde o věci kradené, vzpomínám, že jsem se doslovně ptal - nicht mafiozo? - a on křičel, že nicht, všechno je prý OK, naznačoval rukama, že kapličky poctivě kupuje.

Na podzim, přesněji řečeno od září do listopadu, se objevil ještě několikrát, ovšem s jinými partnery a také s jiným autem, nejčastěji s osobní škodovkou s přívěsným vozíkem.

Kapličky jsem vyvážet ani dál prodávat nemínil, chtěl jsem je rozmístit v kraji poblíž chalupy. Mrzí mě, že byly kradené, proto jsem je také bez nejmenších námitek okamžitě vydal policistům. Velmi lituji celé nepříjemnosti a nic podobného už nikdy kupovat nebudu...

Stvrzeno, podepsáno, konec. Z muže podezřelého z překupnictví je nakonec téměř oběť, kriminalisté si mohou myslet své, ale slova jsou slova a fakta jsou fakta. Pan Hartman se do začátku vyšetřování případu vskutku nepokoušel vyvézt boží muka ze země, i když by to z ryze finančního hlediska znamenalo přímo pohádkový zisk.

Rakušanovou výpovědí jsme ovšem události příběhu poněkud předběhli, vraťme se k podzimu roku 2001, kdy Oldřich Jaroš navštívil svého bratra Jiřího, který si postěžoval, že je pořád bez koruny.

"Nevíš o nějakým kšeftu?"

Oldřich věděl. Navíc měl pocit, že Ukrajincům dává příliš mnoho peněz, radši by se dělil s vlastním bráchou.

"Řekl jsem mu, o co jde," stojí v pozdější výpovědi, "ale taky jsem upozorňoval, že to sami nenaložíme. Jirka povídal, že zná nějaké Slováky, jeli jsme proto za nimi a našli je v Kaplici na ubytovně. Říkali jsme jim, že jde o nakládání kamenů, ale jim to bylo celkem jedno. Od kamaráda jsem si půjčil vlečný vozík, nic za to nechtěl, jen flašku kořalky. Pak jsme společně vyjeli, sebrali kapličku u silnice mezi obcemi Malonty a Jaroměř. Zavezli jsem ji k Hartmanovi, zaplatil na ruku. Všechno šlo tak snadno, že jsme se ten večer otočili ještě jednou a sebrali boží muka z Přízeřu. Pomocníkům jsme dali pět set za kus, zbytek jsme si s Jirkou rozdělili rovným dílem.

Podobných výprav bylo ještě několik, jenže pak se nad podivnou živností začaly stahovat mraky. Jiří se první doslechl, že se na něj a na bratra vyptávali policisté, vyděsil se, a hned v pondělí zašel za spřátelenými Slováky do práce a přemlouval je, aby se vrátili domů.

Nechtěli jsme, tvrdil později jeden z nich, báli jsme se, že když odjedeme, tak na nás všechno shodí.

Rakušan možná také něco tušil, neboť ačkoliv do té doby dojížděl na víkendy celkem pravidelně, zůstávaly dveře jeho chalupy zamčené.

Když začátkem prosince českokrumlovská kriminálka čtveřici pachatelů zadržela, byl případ zpracovaný tak přesně, že nemělo smysl zapírat. Snad jediné překvapení přinesl pro obviněné znalecký posudek. Podle odborníků Státního památkového ústavu v Českých Budějovicích přesáhla souhrnná hodnota deseti ukradených kapliček tři čtvrtě milionu korun.

A já si myslel, že nás ten Rakušák platí docela dobře, prohlásil užaslý Jiří Jaroš.

Objížděli jsme prázdná místa, o nichž se zmiňuje vyšetřovací spis. Křižovatka polních cest, hráz rybníka, návrší s nádherným výhledem do malebného kraje. Když člověk ví, že se sem dříve či později odborně restaurovaná boží muka zase vrátí, nezdá už se ztráta tolik smutná.

"Dobře tak," pravila stařenka věchýtek, která na protější stráni dohlížela na pasoucí se kozu. "Sem jsem chodívala na rande, když mi bylo šestnáct. Dyť by to těm mladejm lidem chybělo..."

Na opuštěném soklu zůstal málo zřetelný letopočet - 1834. Zlomky školních vědomostí praví, že v tom roce se narodil Jan Neruda. Podle vytesaných iniciál lze soudit, že strženou kapličku tehdy pořídil jistý I. W. Možná proto, že mu do stavení také přibyl potomek, třeba chtěl jen nebesům vyjádřit poděkování za to, že se mu slušně daří. Škoda, že si dnes už nikdo nepamatuje, jaký vlastně I. W. byl.

Stařenka pokrčila rameny a mávla rukou. "Dobrej, nebo špatnej, na tom už nezáleží. Však on si to Pánbůh všechno přebere," mínila klidně.

Antonín Jirotka