Vstupoval jste díky oficiálním záznamům i nejrůznějším osobním neformálním svědectvím do osudů lidí, kteří si zvolili zvláštní profesi -

- nebo k ní byli přinuceni, nebo se do ní dostali určitým samospádem, někdo byl například jako voják do zpravodajské služby přidělen -

- je v tom zástupu osobností, charakterů, nejrozmanitějších životních cest nějaký, řekněme obyčejně lidský příběh, který vás svou silou obzvláště oslovil?

Takových osudů je víc. A nemůže to být jediný člověk! - To je třeba agentka Marína. Marie Pekelská, která se jako mladičká, osmnáctiletá dívka těsně před druhou světovou válkou seznámila s nějakým agentem německé vojenské tajné služby abwehr. Jela za ním do Vídně, protože on utekl z Československa, aby se vyhnul soudu, ale vzápětí se vrátila. Po obsazení Sudet začala dělat v Liberci zřejmě v organizaci, která byla krycí firmou nacistické tajné služby SD (Sicherheinsdiens). Za války pracovala v nějaké další krycí firmě SD a nakonec si vzala za muže německého prokurátora. Po válce byla zatčena, její prokurátor dostal provaz a ona, coby německá, říšská občanka byla odsunuta do Rakouska. Odtamtud se vrátila, protože měla hlad, pro potraviny a nějaké šatstvo a u nás ji po zadržení zverbovala vojenská rozvědka. Tato paní pak působila v Rakousku a v Německu v různých organizacích a nakonec skončila v Deutsche Welle, kolínském rozhlasovém vysílání pro Československo. Mezitím zverbovala svého druhého manžela, přesněji, napomohla ke zverbování svého nového muže, Pekelského. - To je česká Mata Hari, skoro nikdo ji nezná, a její příběh bude ve třetím knižním díle.

Nebo když uvážíte příběhy lidí ze 3. zpravodajského odboje. Třeba takový Jaroslav Kašpar Pátý - před válkou letecký důstojník. Potom pomáhal k útěku letců na Západ přes Polsko, a když Polsko padlo, tak sám šel, prchal jižní cestou. Protože v Maďarsku byly problémy a on měl za ženu slovenskou Maďarku, tak je oba vyslali z Bělehradu zpátky, aby pomáhali osvobozovat Čechy z maďarských vězení. Potom byl s Píkou v Moskvě, pracoval pod ním, než zamířil přes Teherán do Londýna, kam přivezl zprávu o tom, jaký je skutečný stav věcí - že Stalin počítá po válce s bolševizací Evropy. A současně tam dopravil také informaci, že Fierlinger je zrádce. Beneš tomu nechtěl věřit, ale hlavně se to zdráhala vzít vážně paní Benešová, protože se jednalo o předválečné kamarádství. Po válce to byl náčelník štábu leteckého okruhu a podával informace Charlesi Katekovi, šéfovi americké vojenské mise. Za to byl odvolán z funkce. Po Únoru utekl a už v červnu čtyřicet osm založil v západním Německu zpravodajskou službu, která vydržela fungovat do pětapadesátého roku.

Co osud, to si lze představit jako děj hollywoodského velkofilmu.

Jistě. Nejeden životopis si říká o filmové, dramatické zpracování. - Třeba i příběh plukovníka KGB Dalibora Valouška, o kterém bude jeden dokumentární film a který má ve čtvrtém knižním díle samostatnou kapitolu. Mladý zažraný bolševik, který vystudoval právnickou fakultu. Potom byl u pohraničníků, načež ho pozvali do Prahy a řekli mu: soudruhu, ty bys mohl pracovat ve zpravodajské službě. On s tím souhlasil. Tak ho poslali do Německa, východního, aby se zdokonalil v němčině. Tam ho převzali do své péče Sověti. Seznámil se s Němkou, východní, oni ji prověřili a zjistili, že fajn, tu si můžeš vzít. Původně mu nabízeli nějakou Argentinku. Manželé Valouškovi, coby nelegálové, tedy vyzvědači s cizími jmény a dokumenty, přešli do západního Německa a odtud se pak dostali do Kanady a následně do Spojených států. V Kanadě vystupovali jako nacisti - jemu se říkalo Naci Rudi - a měli bar, kde se scházeli nacističtí spřízněnci. No a on skončil jako plukovník KGB. Jenomže lidé z FBI ho lapli a řekli mu: máte dvě možnosti, buď s námi budete spolupracovat, anebo půjdete vy, vaše žena, nelegálka, a váš starší syn, kterého jste taky zverbovali ke zpravodajské činnosti, před soud. A on povídá: dokdy se musím rozhodnout? Oni řekli, že do tří hodin. A chodili s ním po zahradě konspirační vily FBI a utěšovali ho: do toho jezera neskákejte, to by nestálo za to. No a pak, když se ptali, tak jak jste se rozhodl, tak on prohlásil: ano, jsem váš, ale mám dvě podmínky - zaprvé nebudu muset nikdy nikoho zabít a zadruhé můžu dál zůstat socialistou. A oni řekli samozřejmě.

V akčních špionážních filmech zpravodajci skoro běžně likvidují protivníky, jak často se taková krajní řešení odehrávají ve skutečnosti?

Po druhé světové válce je v archivech zčásti doloženo několik případů smrťáků. - V roce padesát pět zahynul při rozbalování poštovní zásilky na poště v Mnichově slovenský separatista Matúš Černák, který byl předtím ministrem ve slovenské vládě a potom vyslancem Slovenského štátu v Berlíně. Ladislav Bittman píše ve svých memoárech - v části, která tady česky nevyšla, bohužel - o tom, že mu jednou jeho náčelník říkal: hele, kdybys někdy potřeboval analýzy německého tisku, tak máme po ruce Němce, který sem utekl po tom, co jsme mu dali k odeslání jistý balíček. On tu zásilku odeslal, bylo to adresované na Matúše Černáka, a ono mu to vybouchlo. Dotyčný se vyděsil, přijel k nám a nazpátek do Německa nechce ani za nic. Takže to je jeden případ, bližší materiály k němu vlastně nejsou. Těžko se dohledávají potřebné spisy, aby se za to mohl někdo žalovat.

Nebo v knížce Bazén o francouzské tajné službě je příběh Jana Kondeka, což byl člověk vychovaný ve Francii, kam jeho rodiče emigrovali zřejmě v době hospodářské krize někdy ve třicátých letech. On se tam narodil. Po pětačtyřicátém roce se rodina vrátila do Československa a jeho zverbovali k vojenské zpravodajské službě. Poslali ho ven coby šéfa nelegálů ve Francii se sídlem ve Švýcarsku. Jenže on víc miloval Francii než komunismus, takže to Francouzům všechno pověděl. Identifikoval jim třeba agenta, který se jmenoval Cardot. A sám tři roky poté zahynul při výbuchu plynu v bytě kamaráda, u kterého bydlel. Policie nic nevyšetřila, ale podle francouzského tisku to nebyla nešťastná náhoda, nýbrž atentát. Ta věc dodnes není zcela jasná.

A ještě jeden případ. Příslušné materiály už převzal státní zástupce a týkají se události, která se odehrála ve Štrasburku v polovině padesátých let. Tehdy manželka prefekta rozbalovala balíček doutníků a ten ji roztrhal na kusy. Bylo to v době, kdy se v tom městě konalo zasedání jisté rady pro uhlí a ocel, což byl zárodek Evropského hospodářského společenství. Útok měl být zaměřený proti sjednocovacím tendencím a zase to bylo dělané pod cizím praporem - mělo to vypadat, že vše nastražila západoněmecká neonacistická organizace. Později se ale přišlo na to, že v tom měli prsty Češi. Ze čtyř lidí, kteří na tom pracovali a jsou identifikovaní, jsou dva mrtví a dva jdou teď k soudu.

Cítím v tom pořád, přes různé státní a jakoby vyšší zájmy, značný tanec na hranici kriminality, zločinu. Má to ve světě, někde v jednotlivých státech, nějaké právní ošetření?

Podobné věci se zpravidla spouštěly na nejvyšší rozkaz. Obdobně jako všechny únosy osob. Těch jsem napočítal přes dvacet. A příkaz k provedení každého z nich musel mít vždycky ministerský podpis. Pro některé pracovníky tajných služeb víceméně neexistoval zákon. Špionážní služby, jejich praktiky, byly obecně celé jaksi mimo zákon. Šlo v nich o to někoho podrazit, chytrým či vychytralým trikem se dostat k důležité informaci, ukrást ji, ukrást zásadní dokumenty -

- a provádět mnohé další špinavosti. To asi může být při novinářské nebo badatelské činnosti, při odkrývání dalších a nových souvislostí určitě dost zajímavé, ale v mnoha směrech zároveň skoro nekonečné, nezvládnutelné nebo bez naděje na úplnou rekonstrukci dějů. Šel byste do svých pátrání s dnešním vědomím toho, co všechno to obnáší, znovu?

Nejspíš bych na to šel chytřeji. Nejsem profesně historik, proto bych si víc věcí nejdříve nechal vyložit od historiků a archivářů. Popravdě jsem začínal jako naprostý amatér a badatelské metody jsem se teprve průběžně učil. A navíc se mi často stávalo, že jsem měl před sebou složku dokumentů, od kterých jsem něco očekával, a v nich se najednou objevily naprosto překvapivé jiné informace...

Jaroslav Kopic