ano, vtipný slogan druhdy hlásával, že nehoda není náhoda - a měl v jádru pravdu. Každé lidské konání má svou příčinu, již možno vypátrat, třebaže zprvu se někdy jeví jako totální záhada. Pročež ji má i neštěstí. Havárie. Karambol.

Moderní svět je náramně pohodlný, ale neskonale zranitelný. A my v něm. Stačí docela drobná chybička nepozorného a zpupného jedince - a uhánějící smečka aut na dálnici se ve vteřině změní v hromadu muchlaného plechu, ze které teče krev, pot a slzy a ozývá se nářek. Nedočkaví řidiči vjíždějí odhodlaně pod rychlíky, vagóny se řítí z nedbale nastavených výhybek, ledadla přistávají mimo ranvej a rogala padají z nebe jako kámen, trajekty hoří a potápějí se, plachetnice převrací vítr, chemikálie vybuchují a unikající plyn mění rodinné domky v rumiště.

A pak se ozve siréna a odkudsi se vynořují profesionálové v oranžových kombinézách, kteří do bezradného zmatku vnášejí řád - a naději. Záchranáři.

Zdravotníci, kteří u nás ovšem pracují v těsném kontaktu s hasiči a policisty, jak jim ostatně velí existence Integrovaného záchranného systému. Na jiném místě čaopisu píšeme o nevšední soutěži, již letos záchranáři uspořádali už pošesté v Jeseníkách. Právě tam, ale i na mnoha jiných místech republiky jsme se ptali lidí, jestli se už někdy se záchranáři potkali v praxi. A jaké pocity si z takové nevšední schůzky odnesli...

Herbert Hrouda, recepční, 30 let, Šumperk:

Rychlá záchranná služba nám jezdí pod okny hotelu kolikrát za den a v noci dokáže lidi i naštvat: když někoho probudí siréna, leckdo se ptá, jestli by se ve tři ráno, když jsou ulice prázdné, nedalo jezdit bez ní. Ale jinak proti záchranářům ani slovo: nedávno nám tu na baru zkolaboval pán. Tak padesát. Měl ji jako z praku, vykládal, že se s ním žena rozvádí, najednou se svezl z židličky na koberec, oči v sloup. Mysleli jsme, že se jenom přepil, ale měl divnou barvu v obličeji a špatně dýchal - a tak jsme zavolali 151 - a dobře, že tak. Skotská sice jistě udělala svoje, ale nakonec pána sklátil infarkt - a nebýt toho, že ho hned v lokále rozdejchali a potom tryskem odvezli na jipku, asi by to měl už počítaný za smrt. Nedávno se tu stavil: vrátil se z lázní, má po rozvodu a pije teď irskou. No, aspoň nějaká změna k lepšímu, ne?

Zdeněk Zikmund, řidič, 38 let, Praha:

Zhruba před deseti lety, když jsem se vrátil z vojny, jsem hledal zajímavou práci a nechal jsem se zaměstnat u pražské záchranky - jako řidič... Takže jsem poznal na vlastní kůži, co tohle řemeslo obnáší. Když jsem prvně přijel k smrťáku s potoky krve, tak se mi kupodivu zle neudělalo.

Mnohem hůř jsem se cítil u paní, kterou ranila mrtvice a mně doktorka, se kterou jsem sloužil, špitla, že sebou sice musíme mrsknout, ale stejně jí už nikdo nepomůže. Ta paní byla při vědomí, povídala si s námi. Ochrnula na nohy, ale jinak byla při svém věku - bezmála devadesát - plná optimismu a hrozně mi připomínala mou vlastní babičku... No, nedovezli jsme ji živou, doktorka měla recht. A pak už mi všechny případy začaly splývat, je toho moc a človět otrne, protože kdybyste si měl každou hrůzu brát osobně, skončíte do měsíce v Bohnicích. Člověk si musí vytvořit vlastní koktejl cynismu a profesionality.

Co je ale nejhorší? Praha ve špičce! A špička je už víceméně pořád. Řidiči jsou naprostí tupci, hovada a kreténi. Vůbec si nepřipouštějí myšlenku, že sanitka, která houká a bliká majákem, má k tomu kraválu důvod jako hrom. Nejenže neuhnou, oni se dokonce najdou parchanti, kteří vám vjíždějí do cesty schválně - nejspíš aby vám prozkoušeli reakce.

A pak jsou jiní, co se vám pověsí na nárazník a snaží se na vás protáhnout městem. A když se to zkombinuje, máte další nervy. Že budete muset třeba prudce zpomalit a ten blb za vámi nestačí zareagovat a vlítne vám dozadu, kde vezete pána v komatu a doktor se ho snaží zoufale udržet při životě ještě těch pár minut, než dorazíme do Motola nebo na Bulovku, co já vím. No. Pak jsem ji jednou jednomu frajerovi v hospodě natáhnul, když jsem si tam v pracovnímm skočil na sodovku a on začal mít kecy, že záchranáři chlastaj po hospodách a v ulicích umírají lidi. Normálně dostal pěstí a já výpověď: napřed jsem ji teda dal, pak jsem ji dostal. Nakonec jsme se ale dohodli s šéfem na plichtě a já jezdím s tramvají. To je taky zodpovědnost a nerváky, ale připadají mi menší. Rozjetou tramvaj frajeři v bavorácích a medvědech respektujou: prostě - jiná váhová kategorie...

Zdislava Bartoníková, důchodkyně, 78 let, Praha:

Patřila jsem k lidem, co vždycky brblají, když jim pod okny projede sanitka a houká. Pak jednou přijela taková houkačka pro mě a měli jsme moc nakvap. A já ležela na nosítkách a slyšela sirénu, viděla jsem okénkem modré blesky a modlila jsem se - za sebe, ale i za ty tři lidi, co pro mě přijeli a vezli mě. Tenkrát mě dovezli včas a já se vrátila a jsem tady. Příště mě možná už nedovezou - ale dneska vím jistě, že udělají všechno, co bude v jejich silách. To je moc hezké vědomí, že pro vás někdo udělá maximum, viďte?!

Miroslav Jansa, učitel, 45 let, České Budějovice:

Jsem už vlastně v infarktovém věku a mám nesporně infarktové povolání, protože dnešní dětičky jsou sběř. Takže při každém průjezdu záchranky okolo školy ve mně kapánek hrkne: ještě ne, říkám si, tentokrát ještě jedou pro někoho jinýho - ale co ta příští? Záchranáři jsou povolání, před kterým chovám jednoznačný respekt a ježto vím, že nejsou placeni o moc líp než my kantoři, je mé uznání k nim o to větší. Obvoďák někde v ordinaci si udělá kafíčko, polaškuje se sestřičkou, nakoukne do chytrých knížek, když si není jist s diagnózou a pokonzultuje s kolegou, případně pošle pacienta ke specialistovi, nebo do nemocnice. Lékař ze záchranky rozhoduje ve vteřinách a natvrdo: a každá jeho chyba může stát lidský život. To je ohromná zodpovědnost, ale totéž platí o saniťákovi i o řidiči, protože oni jsou tým, jako mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho - a dohromady za pacienta, kterému jde zrovínka o krk. A nezřídka vlastní blbostí, nebo vlastním přičiněním, v případě všemožných havárií, že - ale to v té chvíli není podstatné.

Roman Zlesák, podnikatel, 53 let, Trhové Sviny:

Záchranka je dobrý vynález a moderní zdravotnictví bez ní už dost dobře nemůže fungovat. Ani u nás na venkově, i když vzhledem ke vzdálenostem to máme s jejími zásahy komplikovanější. A teď si představte, že se v našem městě rozšířila zvěst, že se tu zruší lékařská pohotovost, která od nepaměti fungovala v noci a přes víkend celodenně, a její funkci převezme - právě záchranka z Budějovic...

Prostě, i když dostanete jen hloupou angínu nebo chřipku a vysoké teploty, nezavoláte doktora z pohotovosti, ale záchranku! Ze třicet kilometrů vzdáleného krajského města! Mně to připadá jako marnotratnost, protože by stačil doktor, co mi z pohotovostní lékárničky dá penicilin, ale ona se sem pořítí tříčlenná posádka specialistů, kteří mohou na druhém konci okresu chybět někomu, co mu jde o život. Ale zdravotnictví v naší zemi, to je kapitola sama o sobě, o které radši nemluvit. Jenže ho potřebujeme nebo budeme potřebovat všichni, a tak o něm asi mluvit budeme muset: a nahlas a zostra.

Radoslav Kocina, student, 22 let, Tábor:

No, já už jsem se záchrankou vlastně svez´ taky! Jeli jsme s klukama z tancovačky a vysekali jsme se v autě. Znáte to, kámoš se předváděl a nás bylo ve starý škodovce sedm, v zatáčce mu to na krajnici nějak ustřelilo a už jsme se kutáleli z náspu dolů... Žádná radost, to vám teda povím, holky ječely a já se pak praštil do hlavy a už jsem byl v limbu... No, vytáhli nás lidi z dalšího auťáku, co jel kolem asi deset minut nato. Naštěstí tak brzy, protože jinak teda na tý silničce moc vozů za noc neprojede. Taky měli mobil, takže honem volali záchranku. Řidič a já jsme nevěděli o světě, sanita dorazila asi za dvacet minut. Ale řeknu vám, to asi nejeli po zemi, to museli těch dvacet kiláků zatáček brát nízkým letem. Za další půlhodinu už nás operovali, já si poležel na chirurgii měsíc, kamarád šest neděl. Oba jsme už v pohodě, ale kdyby nás prý dovezli později tak o půl hodiny, tak jsme mohli oba ležet na krchově. Od té doby nejezdím s nalitejma, i když jsou to nejlepší kámoši. A záchrankám salutuju, i když jsem ještě nebyl na vojně, a pevně doufám, že se z ní nějak vysmeknu.

Anna Housková, úřednice, 54 let, Praha:

Četla jsem v novinách, že v Polsku záchranáři, aby si přivydělali, kšeftovali s funebráky a dodávali přednostně mrtvoly těm, co pustili chlup. A někdy je prý i z živých dělali. U nás v Praze měli zase nedávno soud pánové, co okrádali nemohoucí pacienty, které měli převézt do nemocnice. Než je odnesli do sanitky, tak jim hezky svižně prohlídli byt a nějaká cenná drobnost jim zůstala za prsty. Já vím, že v každém oboru se může najít škodná, ale tohle mě dost vyděsilo. Pedofilové mezi knězi, zdravotní sestřičky odesílající pacienty na věčnost dle vlastního uvážení, bankéři vykrádající vlastní banky, taxikáři, ke kterým je o strach sednout do auta - už je toho na mě nějak moc. Divná doba. Někdy si říkám: ještě, že jsem už stará a dlouho se tím už zlobit nebudu. Ale chudáci děti a vnoučata!

Ptal se Jan. J. Vaněk