Pro tenhle příběh se musíme vrátit zpátky o takových pětatřicet, ba ne, vlastně už čtyřicet let. Tenkrát jsem ještě bydlel v Praze a jako čerstvý absolvent střední policejní školy příliš nechápal vrstevníky, které děsila představa služby mimo hlavní město. Já naopak toužil vyrazit co nejdál, do Ameriky, Afriky, nebo do Austrálie, jenže to dost dobře nešlo, a tak mě zpráva, že nastoupím na okres do Klášterce, docela potěšila. A protože se tehdy soudilo, že policista má začínat od píky, ukázali mi tam na mapě osm vesnic, přidělili starý motocykl a v obci Benice světničku, která sloužila jako kancelář a ubytovna zároveň.

"To víte, lidi jsou tam trochu zvláštní, ale snad si zvyknete..."

Řekl jsem, že se vynasnažím, našlápl mašinu a vyrazil do nového domova. Tenkrát bylo jaro a všechno vypadalo moc krásně. Tedy přibližně do té chvíle, než to v motoru jawy strašlivě zaskřípalo, zadní kolo se zablokovalo a já letěl do nejbližšího příkopu. Potom jsem tlačil neposlušnou mašinu asi pět kilometrů do prudkého kopce a na jeho vrcholu, k smrti vyčerpaný a unavený, poprvé spatřil Benici. Byla to docela obyčejná vesnice s poštou, hospodou a autobusovou zastávkou.

"No," povídal předseda národního výboru Karel Hálek, kterému se ze zvyku říkalo starosta, "tak tu vítej. A s tou motorkou si nedělej hlavu, mechanici ze statku to dají do pořádku."

Nastěhoval jsem se do mrňavé kanceláře, vyzkoušel telefon i pérování postele a otevřel okno vedoucí do zanedbané zahrádky. Jarní vítr opojně voněl a já vůbec neměl dojem, že jsem nastoupil do práce, spíš mi připadalo, že právě vypukly prázdniny.

O dva měsíce později byl pan Hálek mrtvý a poklidná podšumavská vesnice se zdála obrácená vzhůru nohama.

"Hergot, chlape, co jste dělal? Jak to, že nevíte, kdo z těch lidí byl cizí!"

Cítil jsem se jako malý provinilý kluk, ale vcelku jsem ke své výpovědi neměl co dodat. Poslední srpnovou sobotu byla v místní hospodě tancovačka, na kterou přijelo mnoho přespolních hostů. Kapela vyhrávala do horké noci, na nebi se stahovaly mraky blížící se bouřky a okna většiny chalup byla v tom dusnu otevřená. Karel Hálek na zábavu nešel. Do hospody sice chodil rád, ale jen když tam byl poměrný klid, na tancování ho nikdo neužil. Zůstal tedy sedět doma, koukal na televizi a popíjel pivo z keramického džbánku. Potom se za záclonou v okně objevil stín a třeskla rána. Střela ráže sedm pětašedesát proletěla starostovým krkem a rozbila televizní obrazovku. Vzduchoprázdno uvnitř ostře zasyčelo. Krátce potom začaly temný kraj ozařovat první blesky.

"Jak to, že nikdo neslyšel výstřel?"

Pokusil jsem se kolegům z krajské správy vysvětlit, že při venkovské zábavě se na trochu rambajzu moc nehledí, místní kluci mají poplašňáky a ten večer navíc pořádně hřmělo...

Tvářili se, jako když si vymýšlím. Zlobilo mě to, ale trochu jsem krajskou kriminálku chápal. Do případu se začínala plést Státní bezpečnost, pomsta za združstevňování, atentát, neusínající třídní nepřítel, to byla voda na její mlýn, takový nový případ typu Babice by se estébákům náramně hodil.

"Kravina," mínil traktorista Štěpánek, "proti Hálkovi nikdo nic neměl. Pamatujeme na jiný prevíty..."

Žil jsem na venkově teprve pár měsíců, řemení na mé uniformě dosud vrzalo novotou, ale přesto jsem měl pocit, že mě místní trochu vzali mezi sebe a že mi povídají věci, které by jinému policistovi prostě neřekli. To mi náramně pozvedlo sebevědomí, a tak jsem začal pátrat na vlastní pěst. Případ byl opravdu poněkud podivný. Vrah nic neukradl a vlastně do starostova domu ani nevstoupil. Proč zabíjel chlapa, kterého měl každý rád?

"Na něco jsem si přece jen vzpomněl," pokračoval Štěpánek, "ale asi je to volovina."

"Jen povídejte."

"Já byl taky doma, ne? A chvíli před tou bouřkou, než začal vítr cloumat záclonou, jel kolem chalupy cizej auťák..."

"Jak vypadal?"

"Nevím, já ho jen slyšel. Měl takovej ostrej zvuk, jako když je děravej vejfuk. V nízkejch obrátkách děsně klepal, takže měl mizerně seřízenej předstih. A řidič taky nebyl žádnej Chiron. Řadil jako prase."

"To je zajímavý," řekl jsem. "Díky."

Dnes, s odstupem let, vypadá taková informace bezvýznamně, ale tenkrát bylo ještě auto jistou zvláštností a na tancovačky se většinou chodilo pěšky.

Malí kluci zvědavě okukovali dva policejní sedany stojící na návsi před národním výborem a babky ve frontě před obchodem si cosi polohlasně povídaly a ztichly, když jsem se objevil. Venkovská omladina se vyhřívala na hrázi rybníka, jehož voda byla dosud zkalená noční bouřkou. Přisedl jsem si a opatrně zahájil dlouhé povídání o taneční zábavě. Celkem to šlo. Tíseň z vraždy spáchané v tak bezprostředním sousedství podporovala chuť bavit se o něčem jiném a méně závažném, takže jsem se dozvěděl, jaký byl rozdíl mezi toaletou slečny Marušky a slečny Haničky, mládenci si stěžovali na pivo, které hostinský nedokázal správně uchladit, a všichni dohromady naráželi na podstatu jakéhosi nejasného sporu, který kolem půlnoci proběhl mezi místními kluky a přespolní partou, co obsadila stůl hned pod kapelou.

"Odkaď vlastně byli?" ptal jsem se a v duchu si opakoval jména okolních vesnic, jenže to nebylo nic platné. Běželo totiž o studenty, kteří o prázdninách sjížděli Otavu na lodích a kvůli zábavě šlapali z tábořiště celou tu dálku do kopců.

"Neměli auto?"

"Ne, určitě ne. Ale toho, co vyjel po Marii, zaručeně poznáte. Má na voku parádní fialovej monokl."

Cítil jsem se za tu krátkou dobu už natolik srostlý s Benicí, že mě vítězství domorodců ve sporu o děvče docela potěšilo. Chvíli jsem se ještě vyptával na řeku a na místa, kde je zvykem tábořit, a když se večer přiblížilo slunce k západu, nasedl jsem na motorku a rozjel se studenty hledat. Nesliboval jsem si od toho žádné zázraky, ale přeci jen to byla parta možných svědků, o které se zatím nikdo moc nestaral.

Řeka šuměla na jezech a kroutila se podél silnice, zvolna jsem projížděl táhlé zatáčky a snažil se odhadnout, jak daleko mohla skupinka vodáků poněkud unavených alkoholickou nocí doplout. U každého opuštěného stanu jsem se zastavil a vyptával, ke každému tábořišti zajel. Teprve za šera jsem dorazil místu, kde hořel oheň, v kotlíku vřela polévka a k tomu brnkala jedna potlučená kytara.

"Mě by spíš zajímal včerejšek," řekl jsem vážně, "jestli jste teda byli na zábavě v Benici."

Zpěv ztichl, nastalo opatrné oťukávání.

"Hele, ono už se nesmí ani tancovat? O co jde? Zase jsme udělali něco špatnýho?"

Z poznámek zněla nervozita, podezíravost a jasné náznaky toho, že nejsem u ohýnku vítán. Mlčky jsem se posadil na vyvýšený břeh a nechal působit přirozenou zvědavost.

"Tak dost," řekl nakonec kytarista. "Co se vlastně stalo?"

Řekl jsem jim to. Možná zapůsobilo, že jsem byl skoro stejně starý jako oni, nevím, ale po chvíli si všichni přestali uvědomovat, že mám na sobě uniformu a vzpomínali na uplynulý večer docela ochotně.

"Já šla pryč dřív," řekla tiše černovlasá dívka.

"Proč?"

"Prostě tak. Trochu jsem se pohádala tady s Pavlem a přestalo mě to bavit. Tak jsem vypadla."

"Sama?"

"Jo. Jenže venku mi došlo, že se blíží pořádnej slejvák, tak jsem se zase vrátila."

"Dobře. To je všechno?"

"Snad. Ale potkala jsem tam takovýho chlápka. Trochu jsem se polekala, víte? Vynořil se ze tmy, ve mně hrklo a on se ptal, kde bydlej Dostálovi. Tak to vždycky začíná, nějakou obyčejnou otázkou nebo žádostí o cigaretu, žejo? Ukázala jsem mu na první osvětlenou chalupu a mazala zpátky."

Mládenec s modřinou na oku omluvně pohladil svou přítelkyni po vlasech a já měl jásavý pocit, že jsem právě narazil na parádní stopu.

"Slečno," řekl jsem, "moc bych potřeboval přesně vědět, o který dům šlo. Můžeme tam zajet? Mám tu motorku a nejpozději za hodinu budeme zpátky."

Kamila odevzdaně pokrčila rameny, zatímco Pavel se tvářil výhrůžně jak namíchnutý kohoutek.

"To nedovolím!"

"Neblbni," řekl jsem a měl sto chutí mu připomenout nedávnou rvačku pro naši Marušku, ale kamarádi ho uklidnili za mne. Nakonec navlékli Kamilu do několika obrovitých svetrů a posadili mi ji za záda. Rozjel jsem se, cítil dívčí ruce objímající mě v pase a noční vítr vonící řekou a pryskyřicí. Přejeli jsme most, mašina se zakousla do stoupání a její opravený motor pracoval dobře, takže za dvacet minut jsem zastavoval před Benickou hospodou.

"Prosím, můžeme začít."

Rozhlédla se a vykročila směrem ke kostelu. Po necelých sto metrech se zastavila a ukázala na starostův dům.

"Jste si tím jistá?"

"Naprosto. Jenže včera se uvnitř svítilo a blikala tam televize."

"A ten chlap?"

"No nevím. Takovej obyčejnej. Spíš mladší, řekla bych. Bála jsem se, že půjde za mnou, jenže nešel. Otočila jsem se až ve dveřích hospody, ale už jsem ho neviděla."

Poděkoval jsem, posadil děvče na tandem a rozjel se zpátky k tábořišti. Mírně znervoznělý mladík s fialovým okem si zřejmě oddechl a dokonce mě přemlouval, abych zůstal. Jenže já měl jiné starosti. Doma jsem všechno sepsal do podoby stručného hlášení, připojil plánek obce, křížkem označil Hálkův i Dostálův dům a zakroužkoval místo, kde traktorista Štěpánek zaslechl motor toho rozhašeného automobilu. Ráno jsem zajel do města a ohlásil se u šéfa kriminálky kapitána Kavana. Nechal mě skoro hodinu čekat, a když mě konečně pustil do dveří, tvářil se otráveně.

"Tak co chcete?"

Začal jsem mluvit a přitom sledoval, jak se Kavanova tvář mění. Podmračený nezájem vystřídal pozorný výraz, a když jsem skončil, usmíval se kapitán od ucha k uchu.

"Hergot, člověče, no to by teda byla trefa!"

Kavana jsem do té doby viděl sotva třikrát a vždycky se mnou jednal s náležitým služebním odstupem. Teď mi začal sám od sebe tykat, jako bychom se znali odedávna.

"Asi bys chtěl bejt přitom, viď? Já klukům řeknu. Dokážou ocenit dobrou práci..."

Tak jsem se na pár dní stal členem kriminálky, mohl zkušeným odborníkům nakukovat pod pokličku a učit se, jak se to vlastně dělá. Stará zásada, že kriminálka musí případ vyšlapat, je asi to nejvýstižnější, co se dá o operativní práci říct. Nekonečné ulice, adresáře připomínající telefonní seznam, temná schodiště, cinkání na zvonky a především stovky otázek a odpovědí. A z toho všeho se pomalu rodil příběh.

Josef Dostál dělal v Benickém družstvu agronoma a jeho devětatřicetiletá velmi pohledná paní každý den dojížděla do města, kde pracovala v textilní továrně jako vedoucí mzdové účtárny. Přibližně před rokem se však začala častěji objevovat ve společnosti jistého Viléma Hostáně, který byl ve fabrice zaměstnán jako údržbář.

"Že se nestydí, takovej kluk. Dyť by to mohla bejt jeho máma..."

"Jen ji nechte, nikomu nevadí. Taky už by se jednou všechny drbny mohly starat samy o sebe."

Řeči, řeči, řeči...

"Ale já vám povídám, že už to s tím mladíčkem chtěla dávno skoncovat. Jenže Vilda se chová jako cvok."

Zkrátka, situace se odehrála přibližně takto. Paní Milada Dostálová se na jednom podnikovém večírku blíže seznámila s údržbářem Hostáněm, kluk se jí líbil a jeho životní nezkušenost jí zpočátku připadala dojemná. Nezávazný flirt, pak společný výlet do jednoho šumavského hotýlku, návrat a konec. Tedy tak si to představovala. Jenže Vilém Hostáň se zamiloval po uši, žádal rozvod, chlapsky chtěl celou záležitost oznámit manželovi, a když měl pocit, že mu láska starší přítelkyně uniká mezi prsty, vyhrožoval sebevraždou.

Milada Dostálová se nemínila ani rozvádět, ani dělit o majetek, a tak ji stálo dost práce a nervů toho zamilovaného blázna alespoň trochu pacifikovat.

"Tak si ho proklepneme," rozhodl kapitán Kavan.

Vilém Hostáň bydlel v rodičovském domku na okraji města, podle pověsti to byl vždycky tichý a bezproblémový chlapec, na vojnu nenarukoval pro jakousi chronickou ledvinovou chorobou. Docela nedávno si udělal řidičák a občas jezdil vypůjčeným tatínkovým vozem.

"Natočte ten auťák," navrhl jsem.

Mladík poslechl, ozval se křaplavý zvuk děravého výfuku a při rozjezdu motor kovově klepal. Zpátky do garáže zacouvával Hostáň na pětkrát a já musel souhlasit s naším traktoristou, že to rozhodně žádný mistr volantu není.

Kapitán zatím sehnal povolení k domovní prohlídce a v mládeneckém pokojíčku, za radiátorem ústředního topení, jsme našli automatickou pistoli, kterou balistici později označili za zbraň vražednou.

"Byl to tragický omyl," prohlásil Vilém Hostáň u soudu a ve zmatené řeči se snažil naznačit, že si skutečný manžel a tyran paní Milady smrt zcela určitě zaslouží. Advokát zoufale obracel oči k nebi a senát mladého muže odsoudil na třináct let. Deset z toho si skutečně odseděl, přesto však myslím, že nejtvrdší část trestu ho čekala na svobodě. Sotva mu za zády zapadla vrata věznice, vypravil se za svou vytouženou láskou. Dlouho mačkal zvonek, tentokrát u správného domu, a potom se na zápraží objevila obtloustlá, téměř padesátiletá žena. Dávno už to nebyl ideál, pro který se vraždí.

Vilém Hostáň na ni chvíli konsternovaně koukal, pak se bezeslova otočil a odešel. Od té doby už o něm v Benici nikdo nikdy neslyšel.

Vyprávění venkovského policisty  
zanamenal Antonín Jirotka