Síla slova
	JIŘÍ HUBIČKA

Čas je pojem relativní, to je známá věc. Když trávíte chvilky s milou osobou, uteče minuta, ani nevíte jak. Když vaše hokejové mužstvo vede o gól, soupeř hraje přesilovku a do konce zbývá minuta, je tatáž doba k nepřežití. Když ale na minutu zmlkne rozhlasová stanice - je to průšvih. Můžete si být jisti, že naprostá většina posluchačů, kteří vás v tu chvíli poslouchali, přeladí okamžitě jinam. A to je v dobách, kdy mezi sebou všechny rozhlasové stanice vedou nelítostný boj o každého posluchače, zřejmě to nejhorší.

Onu páteční noc, přesněji řečeno v sobotu ráno v jednu hodinu a dvacet šest minut, se vysílání soukromé stanice Rádia Nox odmlčelo na celých osm minut. Právě dozněla tklivá píseň "I want to spend my life in your arms", kterou moderátor Frenký Bliss (pseudonym si zvolil poněkud toporným překladem vlastního jména František Bláha) zařazoval do svých popůlnočních pořadů, a na vlně 90,15 FM se nenadále rozhostilo ticho. V patnáctém patře nejvyšší budovy okresního města V., kde Rádio Nox v jednom z přestavěných bytů sídlilo, měl v noci kromě moderátora službu vždy jeden z techniků, ale protože Frenký zvládal sám obsluhovat mixážní pult, CD přehrávače, mikrofon i všechny telefonní linky, ležel té noci technik Láďa Foltýn v místnosti sousedící se studiem a spokojeně spal. Signál stanice měl puštěný z malého přijímače. Přesto však v něm zapracovalo profesionální podvědomí a jakkoli to zní paradoxně - ticho ho probudilo. V okamžiku, kdy poplašeně vyskočil, vládlo mlčení na frekvenci 90,15 FM už šest minut.

Foltýn vběhl do studia a zjistil, že je prázdné. Okamžitě hmátl do přihrádky, vybral zcela nahodile první disk, který mu přišel do ruky, nastavil přehrávač na reprodukci celého cédéčka, a zatímco signál stanice ožil a začal těm posluchačům, kteří dosud nepřeladili, vnucovat smyslné myšlenky vlezle nasládlou melodií písně "I wanna touch your body", vydal se rozmrzele na chodbu hledat Frenkýho.

Frenký ležel deset metrů od vchodu do studia, obličejem k zemi, kolem hlavy se mu rozšiřovala ošklivá kaluž krve a nehýbal se.

Když si příjemce hovoru na lince 155 ověřil, že volající zajistil postiženému základní životní funkce, a když po zběžném dotazu na možný původ poranění dospěl k názoru, že s největší pravděpodobností nešlo o nešťastnou náhodu, přivolal k případu policii. A tak zatímco záchranka uháněla s Frenkým za vydatného houkání prázdnými ulicemi k městské nemocnici, seděl v potemnělém studiu naproti Láďovi poručík Vláčil.

"To chcete říct, že jste vůbec nic neslyšel?" zeptal se.

"Přes tyhle dveře?" Láďa máchl rukou k silným opancéřovaným dveřím, které představovaly jednu z mála stavebních úprav, jimiž se prostory Rádia Nox lišily od běžného třípokojového bytu.

"Přežije to?" ptal se druhého dne ráno - ještě než dosedl na židli v policejní úřadovně - muž v kožené bundě. Nebyl to nikdo jiný, nežli známý místní podnikatel Josef Pázler, majitel rozsáhlé městské obchodní sítě, několika restaurací a nočních podniků pochybné pověsti. V tuto chvíli zde však byl v roli majitele rozhlasové stanice Radio Nox, kterou založil před třemi roky ze zdrojů, o nichž mnozí soudili, že nejsou tak úplně čisté.

Když vyslechl stručnou zprávu o zdravotním stavu Frenkýho Blisse (fraktura lebeční kosti, krevní výron do mozku, několikanásobná zlomenina čelistních a lícních kostí, stále přetrvávající bezvědomí - bezprostřední ohrožení života už nehrozí, ale k prognóze délky léčení se lékaři v tuto chvíli odmítli vyjádřit), zhluboka povzdechl: "Panebože, to je hrůza!"

Pokud poručík Vláčil podlehl na okamžik dojmu, že se právě stal svědkem projevu nebývalého altruismu u muže, který byl obecně považován za jednoho z nejbezohlednějších podnikatelů v celém okrese, Pázler ho druhou větou vyvedl z omylu. "To můžem to rádio rovnou zabalit!"

"Pan Bláha byl snad jediný moderátor vaší stanice?"

"Moderátory máme čtyři," mávl Pázler znechuceně rukou, "jenomže Fenký... Frenký byl jednička. Udělal týhle stanici imidž, zajistil, že nám skvěle rostla poslechovost, že se k nám začali hrnout inzerenti. Bez Frenkýho je to v prdeli," uzavřel svou litanii lakonicky.

"V čem byl pan Bláha tak mimořádný?"

"Pane, Frenký nebyl žádnej tuctovej dý džej, kterejch na všech přitroublejch stanicích blábolej mraky! Frenký byl pan moderátor! Copak jste nikdy neslyšel jeho Půlnoční šepot?"

Poručík sice matně tušil, co je to dý džej, ale o pořadu Půlnoční šepot neměl ani zdání.

"Pane, z Půlnočního šepotu se během posledního půlroku stal nejposlouchanější pořad všech privátních stanic v okolí. Víte, kolik lidí ho každej pátek po půlnoci poslouchalo?"

Poručík nevěděl.

"Naše stanice je slyšitelná celkem ve třech okolních okresech. To je území, na kterým žije skoro dvě stě tisíc lidí. Podle posledního průzkumu poslouchalo Půlnoční šepot pravidelně patnáct až šestnáct tisíc lidí. Víte, kolik je to procent?" Nečekal na odpovědět a vykřikl: "To je osm procent, pane! Víte, co by za takovou poslechovost daly jiný stanice? A to i některý celoplošný?"

"No dobrá, pane Pázlere, a v čem byl tak ohromnej ohlas toho pořadu?"

Pázler zašmátral v kapse, vytáhl krabičku cigaret, rychle si jednu strčil do úst, zapálil a lačně do sebe vtáhl kouř.

"Heleďte, v principu ten pořad nebyl nic novýho. Prostě kontaktní pořad s písničkama. Jenže podstatný bylo JAK ho Frenký dělal. Von měl vystudovanou psychologii a navíc se vyznal ve spoustě takovejch těch nesmyslů, jako je numerologie, astrologie, či jak se všechny ty módní blbosti jmenujou. A zaved si ve vysílání takovou intimní poradnu, do který mu začali lidi volat a svěřovat se mu se svejma trablema. Samozřejmě, že v naprostý převaze mu volaly ženský, a vy si neumíte představit, jak on to s nima uměl koulet! Často mu tam na sebe vyklopily věci, že byste se divil."

Poručík se zamyslel nad otázkou, čemu by se po letech své policejní praxe dokázal ještě podivit.

"Pár pořadů jsme si natočili, tak si je klidně poslechněte. Frenký má fantasticky příjemnej hlas. Stačilo, aby promluvil zblízka a tlumeně na mikrofon, takovým tím polohlasem, chápete? A ženský z toho byly hotový. Prostě ho žraly. A k tomu si vymyslel ještě jednu věc, zaved ve svým pořadu rádiočet."

Poručík výrazem tváře prozradil, že mu smysl toho pojmu uniká.

"No čet přece, víte, co je čet... chat se to píše, neříkejte, že si někdy, třeba vo noční službě, s někým po internetu nechatujete."

Poručíkovi se ani za mák nechtělo jednomu z nejbohatších mužů v tomhle kraji vysvětlovat, že na celé služebně není ani jeden počítač připojený k síti, tak jen zavrtěl hlavou.

"Frenký si nechal do vysílání propojit ne jeden, nebo dva telefony současně, jak se to běžně v podobnejch pořadech dělá, ale dal si do mixážního pultu nainstalovat celkem osm telefonních linek a zařízení, který mu umožňovalo vpustit do vysílání všech osm hovorů najednou. A lidi tam spolu mohli diskutovat stejně jako to dělaj na chatových serverech. S tím rozdílem, že se přitom slyšeli."

"To musel být pěknej chaos," poznamenal Vláčil.

"Frenký to měl zmáknutý. Lidi se samozřejmě občas překřikovali, ale on to s přehledem řídil, přerušoval je, udílel lidem slovo, jindy je vokřikoval, aby nechali domluvit jinýho, jednou debatu provokoval, jindy ji tlumil. Byl něco jako velkej šéf! Lidi ho milovali a volali mu jako divý. Hlavně ženský... vod pětadvaceti do padesáti. Vdaný, svobodný, rozvedený, ženský v domácnosti, prodavačky, podnikatelky, dokonce i učitelky!"

Poručík uznale pokýval hlavou. Pak se zeptal: "Co si o tom včerejším útoku na pana Bláhu myslíte? Ten, kdo ho napadl, mu evidentně usiloval o život. Je zázrak, že to vůbec přežil. Máte tušení, kdo to mohl udělat?"

"Jakýpak tušení, mně je to jasný! Je to evidentně útok některýho z konkurečních rádií. Museli jsme je děsně štvát. Víte, jakej jsme měli v tomhle regionu v poslední době rating? A když si vezmete, že přibližně ve stejném rozsahu tady v kraji působí ještě tři privátní stanice, tak nemusíte vůbec váhat, kde toho hajzla hledat!"

Poručík Pázlerovi poděkoval a zatímco oknem služebny sledoval, jak podnikatel ladně odráží od budovy v zářivě modrém Opelu Zafira, udělil pár pokynů k prošetření mediálních konkurentů, o kterých se Pázler zmínil. Sám po chvíli nasedl do služební felicie a zamířil k městské nemocnici.

Bláha ležel stále v kómatu, drobná sestřička z oddělení ARO zastoupila poručíkovi cestu a plaše, se sklopeným zrakem prohlásila, že se jeho stav bohužel příliš nezlepšil. Pak téměř šeptem dodala, že ho pravidelně poslouchala. Na Rádiu Nox. Ano, taky mu občas do pořadu telefonovala, ale jen někdy. Skleněnou výplní ve dveřích si poručík všiml, že u Bláhovy postele stojí postava v bílém plášti. V první chvíli ji považoval za personál, ale sestřička mu vysvětlila, že je to Bláhova dívka, kterou na chvilku pustili dovnitř.

Za pár okamžiků stála dívka proti němu, poprosil ji o rozhovor, beze slova přikývla. Posadili se na dvě židle poblíž okna na nemocniční chodbě. Sestřička špitla, že má práci, a nechala je o samotě. Představil se.

"Veronika," odpověděla. Byla dlouhá, štíhlá, snědá, rovné tmavé vlasy jí splývaly na ramena. Dívala se na něj klidnýma hnědýma široce otevřenýma očima. "Já jsem to věděla," řekla dřív, než se jí na cokoli zeptal. Povytáhl obočí. "Věděla jsem to a varovala ho. Ale nevěřil mi."

"Z čeho jste to tušila?"

"Ne tušila, věděla. Předevčírem jsem mu udělala horoskop. A zkombinovala ho z rozborem jeho numerologické řady. Vyšlo to. Zkusila jsem to dvakrát, pokaždé to vyšlo."

"A vy víte, kdo to udělal?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "To vám čísla neřeknou, sdělí vám jen, že se schyluje ke katastrofě, k vaší osobní katastrofě, k maléru, že prožijete fyzickou bolest. To všechno jsem mu řekla, varovala ho, aby toho nechal, ale on se tomu smál."

"Čeho aby nechal?"

"Aby nepokoušel ďábla!"

"Aha." Poručík se ovládl, aby dívku nepoplašil jakýmkoli skeptickým nebo dokonce posměšným tónem. "Čím pokoušel ďábla, Veroniko?"

"Nejdřív ho jen bavilo lidi překvapovat, číst jim jejich horoskopy, předpovídat budoucnost z dat jejich narození. Já mu pomáhala, sestavovala jsem pro něj číselné řady, numerické vzorce, astrologické předpovědi. Jenomže pak si vzal do hlavy, že vyzkouší ten experiment."

"Jaký experiment?"

"Chtěl vyzkoušet, jestli pomocí předpovědi dokáže přimět lidi k tomu, aby ve svém životě něco zásadního změnili. Aby se odhodlali k nějakému činu. A tak si začal předpovědi vymýšlet, moje výklady měnil, překrucoval. Nesouhlasila jsem s tím."

Dívka se odmlčela a zahleděla kamsi do setmělé nemocniční chodby.

"K čemu chtěl lidi přimět? Veroniko, slyšíte mě?"

Pomalu k němu otočila oči. "Nejdřív šlo o drobnosti. Ženy se ho ptaly například na to, kdy je podle hvězd nejvhodnější okamžik, aby odjely na dovolenou, jestli se mají nechat ostříhat na krátko, nebo ne, jestli se mají smířit s tchyní. A František si s nimi chvíli povídal, ptal se na řadu podrobností, nechal i jiné lidi, aby řekli na tu věc po telefonu svůj názor. Pak zahrál písničku a té ženě nakonec něco poradil. Chtěl od nich jediné - aby mu po čase znova zavolaly a řekly, jak se jim jeho rada osvědčila."

"Volaly?"

"Ano. A v naprosté většině mu děkovaly a ujišťovaly všechny, že udělaly moc dobře, že na něj daly. Jedné se týden dovolené ohromně vyvedl a našla si dokonce partnera, druhá se nechala ostříhat a od toho dne se jí začalo dařit i v práci."

"No jestliže jim dokázal pomoct, nebo alespoň vzbudit ten dojem, pak chápu, že mu byly vděčné a že ten pořad poslouchalo tolik lidí. To bylo dobře, ne?"

"Nebylo to dobře, protože nezůstalo jen u toho. Čím víc lidí mu do pořadu volalo, tím víc si začal troufat. Začal mít touhu zasahovat do jejich osudů. Jedné ženě poradil, aby zavolala na svého manžela alkoholika policii. Ona to udělala, ale ten chlap ji ještě předtím zmlátil tak, že se dva měsíce léčila. Toho chlapa sice zavřeli, ale pak se zase neměl kdo starat o děti."

"Chtěl jí asi pomoct, dodat jí sebevědomí, aby se odhodlala k řešení. To není přece špatný úmysl. I když to nevyšlo úplně."

"Bylo to špatné. Vymýšlel si nesmyslné astrologické výsledky, falšoval numerologické výklady, a tím pokoušel ďábla." Pronesla ta slova klidně, ale v jejích očích planul žár naprosto pevného přesvědčení. Poručík jí ho nehodlal brát.

"Poslyšte, proč to dělal? Toužil tolik lidem pomáhat, anebo mu šlo hlavně o úspěch pořadu, o to, aby stanici poslouchalo víc lidí?"

"Ani jedno ani druhé. Chtěl si vyzkoušet sílu slova. Jo, tak tomu říkal: síla slova! ´Pět let se motám po různých rozhlasových stanicích,´ vykládal mi jednou, ´a pořád se snažím lidi bavit, ráno je dobře naladit, večer ukonejšit do spánku, říct jim pár zajímavostí, hrát muziku, která by je potěšila. A to všechno hodiny a hodiny plyne vysíláním a člověk neví, jestli to pro někoho má nějaký smysl. Potřebuju si zkusit, jestli dokážu jen slovem, pouhým hlasem přimět někoho k tomu, aby udělal něco podstatnýho!´ Byl tou myšlenkou posedlej a pak si vymyslel ten půlnoční pořad... Já ale věděla, že to takhle skončí."

"Vy si tedy myslíte, že to byl někdo z jeho posluchačů, kdo si s ním přišel vyřídit účty? Nemáte tušení, kdo by to mohl...?"

Veronika ho nenechala domluvit: "Ne, od jisté doby jsem ten pořad přestala poslouchat. Říkala jsem mu, že si zahrává, že s těmi překroucenými věštbami nechci mít nic společného, že ho stihne trest. Že to síly vyšších mocností nenechají bez odplaty!"

Vláčil pokýval hlavou. Pak řekl: "Děkuju, Veroniko, pomohla jste mi."

Dívka jen trochu zaklonila hlavu a znovu se zadívala kamsi přes jeho rameno. Zvedl se a vydal k východu.

Večer měl na stole výsledky prověřování majitelů konkurenčních rozhlasových stanic. Podle očekávání měli všichni tři na danou dobu naprosto neprůstřelné alibi, ale bylo jasné, že s podobnou prací by si nešpinili vlastní ruce. A pokud si někoho najali, bude se to dokazovat těžko, musel si přiznat.

Byla už skoro půlnoc, když po necelých čtyřiadvaceti hodinách podruhé vyjel výtahem do patnáctého patra budovy, v níž sídlilo Rádio Nox. Opět si ověřil, že dostat se do budovy a vyjet nahoru nikým nepozorován bylo velmi snadné. Zmáčkl tlačítko na stěně před těžkými dveřmi studia a zatímco čekal, až mu technik přijde otevřít, díval se z okna chodby na město. Hluboko pod jeho nohama se míhalo tisíce světel, obraz města sestavený z blikajících bodů se tetelivě proměňoval, po dvou hlavních třídách města projelo tu a tam auto, ale provoz byl nepatrný. Obyvatelé paneláků na sídlištích, stejně jako majitelé drobných domků na okraji města seděli v sobotní noci už dávno doma, pokud nevyrazili někam na flám. Povalovali se u svých televizorů, bavili se s přáteli, milovali se anebo už spali. Přesto za několika tisíci oněch mžikajících oken žije pár tisícovek těch, kteří si touto dobou namísto televize pustí rádio a naladí svou oblíbenou stanici Nox. Když tak z výšky pohlížel na tu kmitavou změť zářivých bodů, na ten labyrint, ve kterém lze jen tušit, že se v něm skrývají nastražené uši nočních nespavců, uvědomil si, jaký pocit asi prožíval moderátor Bláha. Připadal si nejspíš jako dirigent, jenž stojí nad hlavami všech, kteří si ho naladili, uchvacovala ho představa, jak se svým hlasem vtírá do jejich příbytků, do jejich myslí a jakkoli nevidí jejich oči, jakkoli netuší, kolik bytostí ho v tu chvíli vnímá, přesto se opájí pocitem, že může zasahovat do jejich osudů. Poručík si na okamžik musel připustit, že v tom pocitu je cosi závratně lákavého.

"Pojďte dál," ozvalo se za jeho zády. Technik Foltýn ho vedl kolem prosklené hlasatelny, v níž seděla jakási nakrátko ostříhaná blondýnka se sluchátky na uších. "Přišel jste si poslechnout záznamy s Půlnočním šepotem?"

Poručík zaváhal. "Poslyšte, něco mě napadlo. Mohl bych mluvit s tou dívkou, která moderuje?"

Přišla během okamžiku. "Mám čtyři minuty, zařadila jsem trochu delší písničku, co byste potřeboval?"

Pochopila to hned. Nechal na ní, jak výzvu zformuluje. Na jeho vkus do těch vět vložila víc patosu a dramatičnosti, nežli mu bylo příjemné, ale spolehl na to, že ví nejlépe, jakým tónem posluchače této stanice oslovit. Uvědomil si, že právě zapojil do pátrání několik tisíc lidí. Samozřejmě rozhlasem vysílaná výzva žádající svědectví o nějakém činu, to nebylo nic neobvyklého, ale v tomto případě oslovil zvláštní skupinu posluchačů, něco jako rozvětvenou rodinu nočních diskutérů, kteří se navzájem z vysílání mohli znát. "Natočte mi to," poprosil technika a nedočkavě si sedl naproti prosklené kukani a pozoroval blondýnu u mikrofonu. Po první výzvě se během následující písně neozval nikdo. Moderátorka tedy výzvu zopakovala a přidala na naléhavosti. A pak zazvonil první telefon. Poručík si původně přál, aby s volajícími mohl promluvit sám, aby je moderátorka do vysílání nepropojovala. Ale dívka mu vysvětlila, že když lidé uslyší názory jednoho, dvou, přidají se, rozvzpomenou, zavolá jich daleko víc a otevře se mnohem větší šance, že se objeví nějaký důležitý detail.

A pak se s telefonáty protrhla přehrada. Volaly převážně ženy. Vzpomínaly na debaty, kterých se účastnily, vybavovaly si hádky a střety, popisovaly rady, které Frenký svým posluchačkám udílel, citovaly případy žen, které se svěřovaly se svými nevěrami, hovořily o hrozivých výlevech žárlivosti. Napočítal těch případů, ve kterých Frenký někomu svými radami zasáhl do života, nejméně pětatřicet. Každý z nich mohl - ve svých důsledcích - někoho z dotčených dovést k nenávisti. Mělo to ovšem jednu zásadní vadu: volající ženy uváděly a znaly jen křestní jména svých kolegyň.

Po dvou nočních hodinách si poručík zoufal. Měl nahraných na čtyřicet hovorů, na čtyřicet tipů a motivů... ale ani k jednomu neměl klíč.

Teprve pak, jak to tak v podobných situacích bývá, skoro na samý závěr pořadu, v situaci, kdy už nevěřil, že celý ten pokus k něčemu bude, se znovu ozval telefon. Ta paní si nepřála vstoupit do vysílání. Chtěla kontakt na policii. Vláčil jí dal číslo na svůj mobil. Za chvilku mu zavolala. Přiznala, že volá z budky, nechce, aby ji mohli identifikovat. Je si jista, že zná člověka, o kterého jde, mohl by ji vypátrat, a to by mohlo špatně skončit. Je si jista, že ví, kdo to udělal. A dala mu jméno. Jméno i s adresou.

Druhý den - poté, kdy poručík údaj prověřil v registru a zjistil, že ten člověk má už dva záznamy pro násilný čin, za ním zajeli. Byl to malý podsaditý pořízek, na první pohled bylo jasné, že musel kdysi boxovat. Nejdřív je chtěl vyhodit, seřval je, co si to dovolujou, pak rozčileně popíral, že by kdy do budovy, v níž sídlilo Rádio Nox, vůbec vstoupil, ale když ho vyzvali, aby s nimi jel do nemocnice ke konfrontaci s postiženým (skutečnost, že ten stále není při vědomí, pochopitelně nepřiznali), složil se a k napadení se doznal.

"Nevěřil jsem, že by to udělala," chrlil ze sebe přerývavě. "Jo, jasně, věděl jsem, že se kolem ní točí spousta chlapů, je to pěkná ženská, ale nevěřil jsem, že by s někým z nich mohla fakt utéct. Jednou v noci jsem se vzbudil a koukám, že svítí v obýváku. Jdu se tiše podívat, seděla tam, tiše puštěný rádio a přitom s někým mluvila po mobilu. Ten někdo jí ale vodpovídal z toho rádia. To mě zarazilo, chtěl jsem po ní v první chvíli skočit a praštit s mobilem vo zem, ale pak jsem se vovlád a řek si, že si nejdřív zjistím, s kým to žvaní. Vrátil jsem se do ložnice a pustil si rádio, co mám u postele. A hned mi napadlo, že si to nahraju, abych jí dokázal, že to vím. A tak jsem pustil kazeťák. Tady, tady si to poslechněte!"

S nešťastným pohledem spustil magnetofon. A poručík poprvé uslyšel hlas Františka Bláhy, alias Frenkýho Blisse, který tichým, vemlouvaným tónem vedl hovor s ženou: "Uvažte to dobře, Alenko, co když je to vaše poslední příležitost? Člověk se nesmí lekat rozhodnutí, která mu můžou změnit celý život a přivést ho ke štěstí." Ženský hlas namítal, že přece nemůže opustit děti, ale Frenký byl nemilosrdný: "Alenko, děti už nejsou malé, váš muž se o ně dokáže postarat, ale vy jste se přiznala, že s ním nejste šťastná... a tady se vám otevírá nová perspektiva. Je tu jiný muž, který vám nabízí novou cestu. Vaše děti mají před sebou ještě spoustu možností, ale kolik jich budete mít vy? I ve vašem horoskopu stojí, že příští dny budou nakloněny pro zásadní rozhodnutí, uvažte to dobře, Alenko."

"Pánové, věřili byste, že na podobný kecy může vůbec někdo naletět? A vidíte, ona s tím chlapem, co kšeftuje s autama, fakt utekla. No nezabili byste toho blbýho rozhlasovýho frajera?"

K tomu se poručík i jeho kolegové odmítli vyjádřit. Když však nešťastného a zhrouceného násilníka odváželi do vazby, vzpomněl si poručík na slova pobledlé Veroniky. Člověk si asi opravdu nemá zahrávat se silou slova.