Jindřich Marek je vzděláním kantor a historik, volbou - od roku 1990 novinář a publicista, povoláním - toho času - tiskový mluvčí. V posledním desetiletí napsal zhruba desítku knížek, v nichž se vrací do svého oblíbeného období, jímž je čas první republiky a protektorátu - a k tématům svého srdce, jimiž jsou armáda, policie, celníci, zkrátka uniformované sloupy československého státu, jenž sice už smutně uzavřel svou existenci, ale v Evropě minulého století po určitý čas představoval převzácný jev demokracie a osvícenosti.

Ve své nové knize Šeříkový sólokapr, vydané chebským nakladatelstvím Svět křídel, se Marek vrací opět do vzrušených chvil roku pětačtyřicátého, aby nám konec války přiblížil příběhy těch, kdož krutost válečné doby tehdy přibližovali svým současníkům - tedy spojeneckým válečným zpravodajům. Novinářům, kteří v profesionální touze přinášet pravidvý obraz doby denně nasazovali život a nezřídka i umírali.

Neboť za oněch časů se sólokapry nesháněly v bezpečném zázemí či přes satelitní telefon, jak se nezřídka děje dnes. Novináři chodili doopravdy do první linie - příběh veleslavného fotografa Roberta Capy, jenž se s aparáty zúčastnil vylodění na pláži Omaha v Normandii, nechť je jen jedním dokladem za mnohé. Novináři ve druhé světové válce odvedli dobrou práci a i díky nim byl na jejím konci nacismus zdiskreditován zcela a dokonale - jak se dnes ovšem zdá, nikoli však navždy.

A Jindřich Marek po půl století o spojeneckých novinářích napsal Šeříkovým sólokaprem dobrou knihu: ne, žádný pomník. Příběhy chlapů z masa, kostí a krve, které se čtou jedním dechem, v nichž nechybí vtip a v nichž se o hrdinství nežvaní. Prostě existuje.

(jjv)