Rejvíz je lesnatý kopec v Jeseníkách, mezi městem Jeseník a Zlatými Horami. Do Polska co by dohodil kamenem, z Prahy setsakra daleko. Konec světa, utrousí Pražák bohorovně. Místním to tak nepřipadá, ale nešť. Jeseník je nejmladším okresním městem České republiky: hrdým statutem se honosí teprve třetí rok. Jakpak asi jeho měšťané nesou fakt, že jejich okresnímu věhlasu zbývá už jen pár posledních měsíců? Prý - nejde o tituly, úřady a honoraci, ale o přirozenou autoritu. Město, kde se něco děje, přitáhne lidi zdaleka, i když se už nebude honosit titulem okresní. Rallye Rejvíz takovou atraktivní událostí nepochybně je - a bude. Po šestém ročníku nikdo nepochybuje, že přijde i sedmý, a po něm další.

Třebaže na počátku byl jen nápad a pár bláhových nadšenců, (pořadateli jsou Záchranná služba Jeseník, Sportovní klub Rallye Rejvíz a firma RCS Brno) ukázalo se, že kápli do noty mnohým. Letos už v mezinárodní soutěži jeli vedle domácích posádek nejen nejbližší sousedé, tedy Slováci a Poláci, ale taky Slovinci a Řekové - a dokonce i Texasani dorazili zpoza velké louže. Japonci si přijeli spíš jen obhlédnout terén, letos zatím nesoutěžili, ostatně, i americké posádky si musely od pořadatelé vypůjčit řidiče a auta, vézt sanitky přes oceán by přišlo příliš draho. (Vzdor tomuto jistému handicapu si ale odvezli palmu vítězství. Ve svých uniformách vyhlíželi skoro jako populární texasští rangeři a v akcích si vedli neméně rozhodně.)

Jenže: vyhlašováním vítězů Rallye Rejvíz končila - a my bychom měli začít startem, anebo ještě lépe, vším tím, co mu předcházelo.

Rozlehlý rekreační areál Bohema na kopci nad městečkem Zlaté Hory je rozlehlý a nabízí ubytování všeho druhu: pokoje v hotelových pavilonech, odpovídající zhruba dvěma až třem hvězdičkám, sympaticky vyhlížející dřevěné chaty s příslušenstvím - i typické kempinkové "teletníky" na spartánské přespání. Pro akci, jakou je Rallye Rejvíz, předatavuje neodmyslitelné zázemí a přístav všechněch účastníků: tady všichni nocují a stravují se, tady startují jednotlivé soutěžní etapy a je tu i jejich cíl. Tady se večer účastníci veselí, když soutěž skončí a zbývá už jen společenská část akce - pro všechny zúčastněné neméně podstatná než rallye sama. Protože během roku záchranáři na nějaké radovánky moc času nemají - a sejít se ve větším počtu s kolegy zblízka i z dáli? Bláhový sen!

Na Rejvízu to však jde: a tak se potkávají známí z minulých ročníků a nová přátelství se navazují, protože když mají lidi stejné řemeslo, pustí se do řeči snadno a bez skrupulí. Úvodní zdvořilosti možno vypustit. Zdejší restaurace má otevřeno non stop a personál vzdor únavě zvládá vše s úsměvem.

Zmatení jazyků se ovšem nekoná: převážně tu zvučí čeština včetně všemožných moravských dialektů, ale i Slováků přijelo hodně a hlahol jejich zpěvné mateřštiny upomene na časy federální, jež leckomu - s odstupem času, jenž eliminoval nedávné třenice politiků - připadnou zlatými. Ale jsou tu taky Slovinci, dědici sympatií někdejší "Jugošky", sebevědomí Řekové, Japonci neobyčejně mladistvého vzezření - a suverénní Texasani. Jednacím jazykem mezinárodního klání je pochopitelně angličtina a bere se to přísně a doslova: takže v jazyce anglickém při soutěži komunikují třeba čeští porotci se slovenskou záchrankou z Kežmarku či slovenský "sudí" s týmem z Mělníka. No, hlavně, že si všichni rozumějí.

Letošní ročník byl už šestý: z miniaturních a skromných počátků se Reallye Rejvíz rozrostla v reprezentativní akci: třicet posádek se utkalo v soutěži domácí, pětadvacet v mezinárodní. Což obnáší tedy jen stopětasedmdesát soutěžících, jenže k nim připočtěme desítky organizátorů a pořadatelů, rozhodčí, značkaře, hosty i rodinný doprovod: a dojdeme k závěru, že areál Bohema na čtyři květnové dny ožil možná čtyřmi stovkami návštěvníků a možná dvěma sty aut. Především ovšem sanitek: parkoviště "závodních strojů" v předvečer soutěže vyhlíželo nadmíru úctyhodně.

Co do značek a typů, nejvíc záchranáři patrně sázejí na spolehlivost vozů Volkswagen, jež v soutěži dominovaly v několika provedeních, následovány fordem. Dál tu byla jedna toyota, britský landrover, s nímž dorazila tuzemská armádní záchranka, a jako bonbonek korejská hyundai. Obdivovanou specialitu představovala ovšem nezničitelná a "vyštafírovaná" Praga S5T ze Šumperka, jež pochopitelně neslouží jako rychlá záchranka, nýbrž k přepravě materiálu při hromadných nehodách, s nimiž nutno čím dál více počítat. Prostě takový pojízdný mezisklad zdravotnického materiálu a techniky, jehož výhody se zúročí při vlakovém neštěstí, zřícení letadla či něčem ještě horším. (Což není přivolávání katastrof: moderní svět s nimi musí počítat jako s reálnou možností - a být připraven.)

Při pohledu na srocení záchranářských sanitek i laika dřív či později napadne, kolik milionů je tu vlastně na asfaltu vyrovnáno. A taky, že šéfové městských záchranek musí být nejspíš blázni, že takové drahé "hračky" jen tak, po dobrém, pošlou do nějakého bláznivého závodu. Co chvíli přece čteme, že zpupný řidič nóbl limuziny nedal přednost záchrance - a výsledek? Škoda jako za barák. A to jela sanita k případu, kdežto takhle? Naplano, jen kvůli pofidérní hře?

Dlužno tedy vysvětlit hned v úvodu, že Rallye Rejvíz je sice co do jména rallye, ale nejezdí se tu o závod, nekonají se časovky a v žádném případě se neriskují životy posádek, ale ani plech - a setsakra cenné útroby - aut. Každá startující trojice dostane před etapou itinerář s několika štacemi, kde na ni čekají různé případy: úrazy, záchvaty i jiné schválnosti. V první řadě je ovšem musí v lesnatém terénu najít, což bez mapy není vůbec legrace - a pak se promptně zachovat podle vlastního uvážení a odbornosti.

Na zákrok mají časový limit, provedení akce samé bodují přítomní rozhodčí. Na konci se body kladné i trestné sečtou a z aritmetiky vyjde vítěz. Spravedlivěji to nejde.,

Areál Bohema má tři výpadové brány, od devíti ráno se pilně startuje ze všech tří: co pět minut vyráží na trasu jedna posádka. Každá ze žlutých záchranek, jež se vydávají do neznáma, má ovšem svou ryze soukromou, jen a jen jí - takzvaným slepým itinerářem - určenou trasu. Takže představa, že by se někdo mohl mazaně zavěsit za svého předjezdce a kopírovat jeho jízdu, je bláhová. Dostal by se totiž zcela jinam, než potřebuje: jak říkají potměšilí pořadatelé, zakufroval by, minul některou z etap a kontrol a skončil žalostně v poli poražených. Každý jede Rallye Rejvíz sám za sebe a po svém pořádku, i když postupně všichni navštíví - pokud tedy nezabloudí a něco nevynechá, což se může stát, neboť trasa je záludná - všechny zastávky. Většina z nich funguje ve dne i v průběhu etap nočních, některé ale jen za světla - a jiné zas jen za tmy. Aby to bylo ještě trochu těžší...

My ovšem máme protekci, a ježto nejsme soutěžící, dostali jsme mapku a seznam jednotlivých štací jaksi v nejracionálnějším pořadí.

"Jinak byste tady v kopcích a lesích najezdili strašně kilometrů," vysvětlili nám pořadatelé. "Ale ne, abyste mapku někomu ukázali!"

Takže vyrážíme na trasu, tváříce se tajemněji nežli hrad v Karpatech. První "past" čeká na soutěžící ledva kousek od Bohemy: hned u rušné hlavní silnice leží v příkopu na bok převrácený autobus - a uvnitř víc než tucet raněných. Maskéři Červeného kříže se na nich vyřádili a "zkrvavení" dobrovolníci si dávají záležet, aby záchranářům poskytli realistický zážitek.

(V tomhle případě je nutná spolupráce policejní hlídky, jež řídí u simulované nehody dopravu: nic netušící projíždějící řidiči totiž valí oči a někdy moc nechybí, aby k havárii nahrané přibyla z lidské nepozornosti či naopak nevšímavosti skutečná. Mimochodem, v minulých ročnících se už stalo, že se soutěžní posádka neplánovaně nachomýtla k opravdové nehodě: pak ovšem jde soutěž stranou a zachraňuje se natvrdo, včetně svižného transportu na jesenickou traumatologii.

"Malinko pak dělá problém, že soutěžící posádky neznají město a obtížně hledají nemocnici - ale zatím ji vždycky našly," říkají organizátoři Rallye.

V autobusu musí trojlístek ze záchranky v časovém limitu rozpoznat závažnost zranění, určit pořadí transportu, přivolat posily. A pak už jim přihlížející rozhodčí poděkují a sanitka musí zas dál: protože další už je na cestě.

Asi dva kilometry odsud, před útulnou restaurací, zoufale lamentuje hostinská: jejího manžela stihl kolaps, ona si neví rady. V předním lokále sedí normální hosté, v zadním rozhodčí - a na podlaze figurína, na níž lze počítačem naprogramovat celý komplex příznaků. Lékař ze soutěžní posádky tím pádem z nich musí určit diagnózu a rozhodnout o okamžitém řešení: jaké medikamenty užít, jestli nutno oživovat nebo ihned převézt...

Sjíždíme s kopce do vsi, pak zahneme doprava a uháníme do kopce: předpisově, padesát, protože dobře víme, že nenápadný favorit u "pankejtu" skrývá policejní radar a uniformovaného dopraváka. Protože i záchranky musí respektovat předpisy a za překročení rychlosti jsou dnes černé body, zatímco jindy - pokuta.

Na kopci číhá úkol především pro řidiče - ale i sehraná posádka mu smí pomoci. Jde "jen" o výměnu kola za rezervu - a jakkoli ve formuli 1 to zvládají ještě rychleji, i tady se dosahují časy víc než úctyhodné. A to nejsme v depu, ale v polích...

Za další štací musíme hluboko do lesa: na pasece leží rozbitý bicykl, vedle něj otřesený pán, co na něm jel.

(Jde o alergickou reakci na vosí štípnutí.) Muž, který jej "jako" objevil a zavolal pomoc, prožívá svou hvězdnou chvíli: vykládá, jak se cyklista napřed kymácel a potom se zřítil, plete se záchranářům pod nohy a ježto má zjevně upito - v rámci role ovšem - nabízí nezištně svou odbornou pomoc, neboť na vojně prý sloužil jako lapiduch. I to se stává, i s takovými ochotníky mívají záchranáři nejednu hořkou zkušenost. (Daleko běžnější bývá však zvláště ve městech nezájem - a ovšem i neschopnost poskytnout potřebnému aspoň nejzákladnější první pomoc, jež může znamenat záchranu života...)

"Dál neprojedete," varují nás dva mládenci v hasičských kombinézách. "Je tam havarovaná avie - a z ložné plochy vypadl barel a vylila se nebezpečná chemikálie..."

Zní to setsakra realisticky - a když ujdeme stovku metrů malebnými serpentinami, ještě opravdověji scénka vypadá v zatáčce nad rybníkem. Jde ovšem o další - a kapánek záludný - soutěžní úkol. Přijíždějící posádka záchranky se totiž nesmí bezhlavě vrhnout k figurině šoféra, visící okénkem zpoza volantu, nýbrž napřed podle symbolů na zadní "sajtně" zjistit, jaké svinstvo se z barelu rozlilo. Čísla napovídají, že k téhle chemikálii možno jít leda v ochranné masce a protichemickém obleku: masku ve voze záchranáři vozívají dost často, oblek mívají jen výjimečně.

"Správná reakce? Držet se v uctivé vzdálenosti a přivolat hasiče! Protože kdyby v reálu k tomuhle autu záchranáři zbrkle šli, nezachrání nikoho a sami přijdou o zdraví, ne-li o život," vysvětlují přítomní rozhodčí, kteří pečlivě přidělují body další posádce.

Nevšední úkol ji čeká pár kilometrů odsud, v pískovně, jež slouží jako koupaliště. Chlápek v neoprenu a potápěčské zbroji se z posledních sil plácá ve vodě: záchranáři musí do gumového člunu, napřed si ho vylovit a dopravit ke břehu.

Podle zdařile předstíraných příznaků jde o infarkt, tedy v reálu takřka denní chléb záchranářských posádek. Běží o minuty, o správnou reakci týmu a nejvhodnější postup.

Zábavnou schválnost pořadatelů naopak představuje etapa na nedalekém letišti, kde řidiči musí absolvovat jízdu zručnosti... Koná se ve voze poněkud jankovitém. Stará škodovka má totiž zpátečku namísto jedničky a naopak, zatočíte-li volantem doleva, jedete vpravo, zatímco ve snaze dostat se vpravo se řítíte směrem přesně protilehlým. Po prvním šoku ale profesionálové volantu rychle rozpoznají, odkud vítr fouká, a škodolibí rozhodčí mají po radosti.

Takže větším problémem je v tu chvíli liják, co se spustil z oblohy, a jenž ve chvíli mění všechny na vodníky.

Jestliže padla zmínka o smutné většině, jež si neví rady se zraněním či náhlou nevolností, sluší se dodat, že řeč se vede o dospělých. Ano: neboť děti jsou v tomhle ohledu záchranářskou nadějí. Taky díky Helpíkovu poháru, jenž se už stal nedílnou součástí rejvízské rallye a v němž se v ušlechtilém klání střetají dětská zdravotnická družstva "páťáků" zblízka i zdáli - a prokazují v praktických ukázkách takové znalosti, že i odborníkům oči přecházejí. Soutěž, jež se odehrávala v jesenických ulicích, přilákala spoustu zvídavých fanoušků a děti se opět vytáhly.

Snad ještě dodat - je-li už šestý ročník možno nazvat tradicí - že Rallye Rejvíz se tradičně odehrála stranou zájmu velkých médií. Zdá se, že miláčky davu nejsou ti, kdož zachraňují životy, nýbrž jedinci, kteří dovedou odborně bližní života zbavovat. Ale to už napsal Shakespeare, že vymknuta z kloubů doba šílí: akorát netušil, že jde o tu naši.

Takže, pokud jste si to nepřečetli ve svém deníku, vězte, že šestý ročník Rallye Rejvíz vyhráli v domácí soutěži záchranáři z Mělníka, v mezinárodní soutěži letos patřila palma vítězů Texasanům. Ale kdyby to neznělo hloupě, snad by se dalo pronést ono otřelé, ale přesto pravdivé, že vyhráli všichni. Ti, kdož obětovali z nabitého programu čtyři dny života, aby sobě i druhým i sobě připomněli, že smrt sice stále postává opodál - ale někdy se přece dá zahnat...

Jan J. Vaněk