V důsledku tragických událostí 11. září 2001, které u únosů letadel představují novou a mnohem strašnější kvalitu, došlo a dále dochází k přehodnocování účinnosti opatření směřujících k bezpečnosti leteckého provozu. Přestože však kontroly cestujících před nástupem do letadla byly po 11. září na letištích celého světa mnohonásobně zesíleny a provádějí se mnohem důsledněji, nikdo nemůže zaručit jejich "tisíciprocentní" účinnost. I od té doby se už zase prokázalo, že nelze úplně vyloučit možnost selhání lidského faktoru, chybnou činnost techniky nebo kvalitativně "nové nápady" teroristů co do vlastností a možností úkrytu nebezpečných předmětů. Proto se stále hledají další cesty, jak v leteckém provozu minimalizovat nebo lépe úplně vyloučit možnost úspěšných útoků na jeho bezpečnost.

Na základě požadavků asociací pilotů povolil Kongres USA posádkám amerických civilních letadel nosit zbraně do pilotní kabiny. Robert G. Morrison, který stojí v čele brazilsko-americké zbrojovky Taurus, vyjádřil podporu pilotům a nabídl, že jim k tomu účelu bezplatně dodá výrobky své firmy. Mělo by jít o nové revolvery Taurus CIA (Carry It Anywhere - nos ho kamkoliv). Pětiranová zbraň s výhradně dvojčinnou spouští je na náboje 357 Magnum nebo 38 Special a váží 0,56 kg, v celotitanovém provedení 0,45 kg.

Reakce na tuto nabídku je ale rozpačitá; letecké společnosti váhají, zda skutečně mají přikročit k revolučnímu kroku, který v sobě skrývá i nemalá druhotná rizika nejen pro posádku, ale vůbec pro bezpečnost letadla. Prozatím tedy bylo rozhodnuto pro 9000 amerických pilotů nakoupit 13 000 taserů, elektrošokových přístrojů vystřelujících elektrody na vodičích (o nichž jsme již psali). To však vzbudilo snad ještě větší rozpaky. Jde jednak o to, že taková zbraň v praxi vystřelí jen jednou, i když se dá potom použít jako normální elektroparalyzér. Co je ale horší, ve stísněném prostoru pilotní kabiny se vystřelené vodiče vysokého napětí mohou dotknout kohokoliv a čehokoliv - a následky si lze stěží představit.

I proto se více spoléhá na jiné cesty, které by měly přispět ke zvýšení bezpečnosti leteckého provozu před teroristickými útoky. Bezpečnostní opatření na letištích v Americe i jinde ve světě byla do 11. září převážně v rukou soukromých bezpečnostních firem. Američané od toho nyní z větší části ustoupili a těžiště ochrany leteckého provozu vracejí do rukou federálních policejních orgánů. Konkrétně se jedná o kontrolu vstupu na jednotlivá letiště a o bezpečnost cestujících přímo v letadlech. V listopadu 2001 prezident George W. Bush rozhodl o vytvoření nového úřadu Transportation Security Administration (TSA - Úřad pro bezpečnost dopravy) s odpovídající vertikální strukturou. Na 81 největších letištích v USA tak byly zřízeny funkce bezpečnostních ředitelů s ročními platy až 150 000 dolarů. U soukromých firem jen bídně placená místa obsluh průchozích magnetických rámů a rentgenů na letištích postupně zaujímají federální zaměstnanci s nástupním příjmem přibližně 35 000 dolarů ročně. TSA rovněž převezme řízení služby air marshalů.

Vláda totiž spoléhá mimo jiné na masové nasazení ozbrojeného doprovodu letů, kdy policisté - jeden nebo více - zůstávají nenapádně utajeni, co možná neodlišitelní od ostatních cestujících na palubě letadla. Musí být samozřejmě dobře vycvičeni v taktice zákroku proti skupině únosců a vybaveni odpovídajícími zbraněmi včetně střelných. Často bývají vyzbrojeni speciálními zbraněmi nebo spíš střelivem, které má na krátkou vzdálenost dostatečný zastavující účinek, ale jeho průbojnost dál prudce klesá. Speciální střela může být z plastu, ale řadu let se standardně používají střely typu short-stop, jejichž plastový kontejner obsahuje náplň drobných broků v plastovém polštářku. (Takové střelivo vyrábí na světě několik muniček včetně české firmy Sellier & Bellot.) Střela short-stop se obvykle vystřeluje z revolveru. Zasaženému útočníkovi nezpůsobí průstřel, takže nejsou ohroženi další lidé, a i když střela mine cíl, obvykle nemá dostatečnou průbojnost k perforaci pláště letadla. Nehrozí tak dekomprese kabiny ve velké výšce.

To vše samozřejmě není nic nového. Únosy letadel začaly být závažným problémem od poloviny 60. let minulého století, kdy neuplynul týden, aby nebylo uneseno americké letadlo na Kubu. Tato "móda" se rychle ujala na celém světě. Pokud jde o komplexní bezpečnostní protiopatření, něco takového jako první zřejmě vybudoval Izrael u své státní letecké společnosti El Al. A součástí těchto dodnes uplatňovaných opatření byl i ozbrojený doprovod letadel. V 70. a 80. letech to okopírovala řada dalších zemí: Egypt, Jordánsko a v neposlední řadě země bývalého socialistického bloku v čele se Sovětským svazem. Utajení ozbrojení průvodci se v té době objevili i v letadlech Československých aerolinií.

Mnozí si ještě vzpomenou na případ, kdy příslušník československé Bezpečnosti na palubě letadla ČSA zastřelil údajného pachatele pokusu o únos. K výstřelu tehdy použil právě střelu typu short-stop. Pro neinformované byl její smrtící účinek překvapením, ale ve skutečnosti se u těchto střel při zásahu z malé vzdálenosti nevylučuje.

My se zde ale chceme zabývat něčím jiným, a sice službou "air marshalů", jak se ozbrojení průvodci letadel nazývají v USA. Američané odstartovali tento program v roce 1968; zkušeným dobrovolníkům, kteří se do něj hlásili z jiných bezpečnostních složek na federální úrovni, se tehdy říkalo "sky marshalové". V duchu americké filozofie výstavby policejních sborů nebyli přiřazeni k žádné existující policii, ale naopak. Těžko přehledná spleť amerických bezpečnostních sborů byla prostě doplněna o speciální policejní složku úřadu, který s policií do té doby neměl nic společného - Federal Aviation Administration (FAA - Federální úřad pro letectví).

"Začátky vůbec nebyly lehké," vzpomíná Walt Rauch, jeden z prvních policistů, kteří se zapojili do nové služby. "Měli jsme mít stejné přestávky jako posádky letadel, ale to byla jen teorie. Letěl jsem z New Yorku do Londýna, tam byla deset hodin pauza, a zpátky. Pět, šest dní v jednom tahu, potom den volna a znovu."

Jak se ale frekvence únosů letadel i v důsledku jiných opatření začala rapidně snižovat, pozbývala postupně na významu také služba sky marshalů. Nikdy sice nezanikla, ale nasazování ozbrojených průvodců na linky amerických společností se stalo spíše výjimkou. Teprve když se roku 1985 šíitští extremisté na dva týdny zmocnili letadla americké společnosti TWA, letícího původně z Athén do Bejrútu, rozhodl prezident Reagan o faktickém znovuvzkříšení této služby. Schválil program FAM (Federal Air Marshal), který se v zásadě uplatňuje dodnes, teď však s mnohem větším důrazem.

Po událostech 11. září 2001, kdy Bushova vláda uvolnila miliardu dolarů na nejnutnější zesílení bezpečnostních opatření, bylo roněž rozhodnuto o masivnímu posílení služby air marshalů a začalo se s přijímáním dobrovolníků do programu FAM. Dosud se jich přihlásilo na 160 000 (!) - policisté, příslušníci ozbrojených sil, ale i "z civilu". Vedle ideálů je k tomu možná vedou i nabízené příjmy od 35 000 do 81 000 dolarů ročně plus 25procentní příplatek za pohotovost. Skutečný ani plánovaný počet přijatých se nezveřejňuje, nicméně prozatím jsou přijímáni po stovkách.

Vyžaduje se především vynikající fyzická a duševní způsobilost. Po přijetí a podepsání slibu mlčenlivosti jsou budoucí marshalové zařazeni do výcviku podobného policejnímu, který se odehrává ve skupinách podle schopností a dosavadních zkušeností frekventantů. Těžištěm je nácvik taktiky a techniky boje zblízka a střelby, to vše ale s důrazem na bezpečnost cestujících a letadla. Výcvik, jehož mnohé složky zůstávají utajeny, probíhá ve středisku FAM v Atlantic City v New Jersey; výcvikové středisko se nyní rozšiřuje nákladem 15 000 000 dolarů. Jako instruktoři zde působí veteráni FAM, mimo jiné i zmíněný Walt Rauch, ale také nejlepší specialisté amerických tajných služeb a zvláštních jednotek ozbrojených sil.

Taktický výcvik air marshalů včetně střelby náhradní municí FX-Simmunition probíhá ve skutečných a provozuschopných letadlech, která k tomu účelu nepřetržitě poskytují Delta Airlines. Jinak je ve středisku k dispozici několik "ostrých" střelnic a videostřelnic. Frekventant během výcviku vystřílí 6000 až 10 000 ostrých nábojů. Po absolvování kurzu musí při zkouškách prokázat schopnost například:

a) za 1,65 sekundy vytáhnout zbraň z pouzdra pro skryté nošení a zasáhnout dva terče (pro tuto i další čáasti zkoušky, jde o středovou část terčů velikosti lidského torza ve vzdálenosti 7 yardů, tj. 6,4 m),

b) se zbraní v pohotovostní poloze za 1,35 s umístit po dvou zásazích do dvou terčů,

c) se zbraní v pohotovostní poloze během 3 sekund šestkrát vystřelit a zasáhnout cíl, přičemž žádná přestávka mezi výstřely nesmí být delší než 0,6 s,

d) vystřelit po jedné ráně do dvou terčů, vyměnit zásobník a vystřelit další ránu, vše za 3,25 s,

e) během otáčky o 180 o vytáhnout zbraň z poudra pro skryté nošení a třemi ranami zasáhnout každý ze tří terčů, vše za 3,5 s...

"Ve výšce 40 000 stop se žádná chyba netoleruje," zdůvodňuje náročné požadavky Walt Rauch.

Dodejme, že američtí air marshalové už na palubách letadel nepoužívají střelivo typu short-stop, ale různé typy tříštivých střel z kompozitů kovů a plastů, které mají malou průbojnost a odrazivost, ale dostatečný účinek proti živé síle. Tyto střely lze laborovat do pistolových nábojů a air marshalové už nemají revolvery. Jsou vyzbrojeni moderními samonabíjecími pistolemi SIG, podle všeho typu P229 v ráži 357 SIG.

-pl-