Co voda přinese, to se nevrací, co voda vezme, to je navždy pryč, říká staré plavecké úsloví. Nedávné katastrofální povodně věru nic dobrého nepřinesly a ztráty se počítají na desítky miliard korun. Příliš velká čísla se ovšem vymykají představivosti, běžné starosti a potíže jsou mnohem konkrétnější. Na to, co voda vzala, jsme se ptali náhodně vybraných lidí, žijících poblíž rozvodněných řek.

Jan Cimmer, konstruktér: Tak mně sebrala především iluze. Dětinské představy o tom, že kaskáda přehrad může velké povodně zadržet, nebo tolikrát omílané tvrzení o bezpečnosti pražského metra. Prostě představu o schopnostech civilizace ovládnout přírodu. Pokud to dobře počítám, tak lilo přibližně čtyři dny. Docela snadno mohlo pršet dvakrát tak dlouho. Nebo desetkrát, jak je to v Bibli. Dovedete si vůbec přestavit, co by se stalo pak?

Štěpánka Horová, učitelka: Bylo to tvrdé, ale vidím i pozitivní věci. V naší škole byla zřízena provizorní ubytovna pro evakuované rodiny. Nikdy nezapomenu na laskavou vlídnost unavených záchranářů i policistů, na to, jak si lidé dokázali vzájemně pomáhat a povzbuzovat se. Často se mluví o obecné zkaženosti morálky a lidských charakterů, ale když jde opravdu do tuhého, tak jsou to všechno naštěstí jenom žvásty.

Karel Průša, obchodník: Budu mluvit o tom, co voda neodnesla. Totiž smysl pro humor. Víte, já přišel o moc. Barák na demolici, dole nově zařízenej krám, všechno pochopitelně na půjčku a splátky, sklad plnej zničenýho zboží. Vážně to bylo na mašli. A pak mi esemeskou přišla ta pitomost o prodávaný chatě na Berounce, která je k nahlídnutí u Jiráskova mostu. Chvilku jsem na to nevěřícně koukal, a pak z duše jako zázrakem celá ta ťarcha spadla a já se začal chechtat. Jasně, je to všechno malér. Ale nic není tak úplně ztracený, dokud ze světa nevymizela sranda.

Anna Benešová, úřednice: Já věděla, že se to všechno jednou vymstí. Kácení rovníkových pralesů, nekonečné zamořování ovzduší, prostě slabomyslná lidská bezohlednost. Jen se na to podívejte, někde je vražedné sucho, jinde povodně, vichřice nebo tornáda. Sníh a mráz je často i v zemích, kde to nikdy nezažili. A bude to horší, protože člověčí nadutost a pýcha nezná meze. Vemte si jen situaci v Praze, krátce po povodních. Městská doprava byla zadarmo, magistrát přímo prosil, aby lidi nejezdili autama, a nebylo to nic platné. Totální dopravní kolaps. Když jste se podívali, kdo v těch kouřících nehybných automobilech sedí, byl to většinou jenom samotný řidič s mobilním telefonem u ucha. Co dodávat víc? Jeden obraz od Hieronyma Bosche se jmenuje Loď bláznů. Zkuste si ho někdy pečlivě prohlídnout. To nejsou středověké karikatury cvoků, to jsme my. S nadšením plujeme do zkázy a ještě se přitom náramně dobře bavíme.

Albert Mareš, stavař: Zaplavila nás povodeň, tak už to chodí. Byla o něco větší, než ta v roce 1890, starší záznamy jsou ovšem nepřesné, kroniky uvádějí jen maximální výšku hladiny, průtoky se za dávných časů nepropočítávaly. Zkrátka, povodně občas přicházejí, i termíny jako stoletá nebo dvousetletá voda jsou jen jakýmsi průměrem založeným na počtu pravděpodobnosti. Nic nového pod sluncem. Ale protože lidstvo náramně rádo zapomíná, tak se myslím dá dost přesně odhadnout, co se bude dít dál. V několika příštích letech půjde z povodní strach, budou se budovat hráze, připravovat zábrany a podobně. Jenže to dlouho nevydrží. Za dvacet let nebo za půl století už to všechno budou jen báchorky pošetilých stařečků, zase se vesele začne stavět v zátopovém území, varování vodohospodářů bude jen směšné sýčkování škarohlídů. Kšeft je kšeft, stavební pozemek u řeky přece žádný podnikatel nenechá ležet ladem. Zvlášť, když už tak dlouho pořádně nepršelo. Porostou tam ohrady, obytné zóny, sklady chemikálií, rekreační střediska... Jo, a pak zase přijde velká voda a lidi budou na pár let opatrnější.

Jaroslav Juřena, zemědělec: Teď řeknu něco, co bude vypadat strašně cynicky a krutě, ale zkuste se nad tím zamyslet. Spousta katastrof nahání hrůzu jenom proto, že je postižených lidí moc. Masové neštěstí burcuje, všichni se snažíme nějak pomáhat, přispět, rozdělit se.

Po chlapovi, kterej měl barák na kopci, nepojistil se a blesk mu spálil stavení do základů, neštěkne ani pes. Nanejvýš se řekne, že byl trouba. Když někdo ušetřil na pojistce a žije u řeky, tak je to vlastně to samý. Ale vypadá to jinak, protože ten s bleskem je sám, zatímco vytopenejch lidí bejvá najednou moc. Ne, nejsem agent pojišťovny, jen dělám v oboru, kde se s přírodníma rozmarama musí počítat. Jednou je sucho, podruhý přijdou plísně, potřetí nějakej trouba povolí bezcelní dovoz cizích přebytků a vy si můžete úrodu strčit za klobouk. Zkrátka, taková katastrofa není nic nespravedlivě výjimečnýho, ale běžná součást běhu věcí, a mělo by se s ní počítat.

Iveta Rišková, nezaměstnaná: Hele, bylo to velký, fakt. Aspoň se něco dělo, ne? Všecko je lepší než nuda.

Petr Lepšík, hudebník: Když někdy vzpomínám na minulej režim, tak to, co mi snad nejvíc vadilo, bylo soustavný lhaní. Nic se neřeklo na rovinu, jako by lidi byli stádo nesvéprávnejch blbců, co skutečnou pravdu neunesou. A tak mám dojem, že ta velká voda přinesla taky pořádnej závan starejch časů. Superbezpečný metro, který má vydržet zničující atomovej útok dokonale zničil liják, ale nikdo za nic nemůže, všechno fungovalo tak, jak má. Léta se varovalo před špatně zabezpečenejma zásobama chemickejch fabrik, a když se do nich provalila voda, najednou se zase nic nestalo, vždyť to ty jedy jenom krásně rozředilo. Hlavně klid, občané, kvůli nějaký miliardový maličkosti přece nepřijde soudruh náměstek o zasloužený prémie. Starýho psa halt novým kouskům nenaučíš. Kdyby jednou, nedej bůh, vybouchl Temelín, určitě se najde dost snaživců, co budou organizovat v okolí Tejna mezinárodní cyklistický závody, jen aby to vypadalo, že je všechno v pořádku.

Laura Bláhová, knihovnice: Mám ráda zvířata, opravdu ráda. Doma jsme měli vždycky psa, teď mám dokonce dva, oba z útulku. Když se ale vztah ke zvířecím kamarádům přehání, začíná to být protivné. Plavba uprchlého lachtana po Vltavě a po Labi by představovala hezké téma pro novinářskou okurkovou sezonu, chápala bych i vcelku celonárodní smutek, když dobrodružný uprchlík pošel. Tedy, kdyby se nic důležitějšího nedělo. Jenže tu byly povodně. Bezprostředně při nich přišlo o život tuším patnáct lidí, desítkám, možná stovkám dalších zoufalé stresy jejich předurčené dny pořádně zkrátily. A všichni ti mrtví dohromady nezabrali v novinách, rádiu či televizi ani třetinu prostoru, který byl věnován jednomu lachtanovi. Nezdá se vám to přinejmenším zvláštní?

Milan Kliment, lesník: Moc lidí bylo fajn. Vlastně naprostá většina. Ale taky se objevilo pár lumpů. Nemyslím tím jenom zloděje, co rabovali vystěhovaný obchody a domy, ale hlavně všechny podvodníky, který chtěli na cizím neštěstí vydělat. Koupit od zničenejch nešťastníků akcie za zlomek skutečný ceny, pořádat falešný dobročinný sbírky, účtovat nehorázný částky za pitomý vyčerpání sklepa nebo krást dodávky potravin. Vůbec nechápu, proč se s takovejma hyenama páráme. Jednou je stav nouze, to je vlastně válečná situace, každej podobnej vyžírka má nárok jen na rychlej soud a na popravčí četu.

Jasně, už slyším zastánce lidskejch práv opakovat, že absolutní trest nemá potřebnej výchovnej účinek. Blbost, má. Ani ten slavnej Makarenko neměl podobný procento úspěšnosti. Když totiž někoho jednou zastřelíte, tak už určitě víckrát krást nebude.

Čeněk Tušl, dělník: Byl jsem na dovolené, a tak jsem vlastně vůbec nevěděl, co se tady děje. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se domek mých rodičů mohl někdy ocitnout pod vodou. Když jsem se vrátil, byl to šok. Ale taky ohromné překvapení. Tátu s mámou odvezli na člunu, ubytovali je v tanečním sále místní hospody a snesli jim všechno, co chtěli. Jídlo, přikrývky, když si tatínek přál karty, během deseti minut měl balíček na stole a mohl hrát se sousedy mariáš. Pak voda opadla, na poničený barák nastoupili vojáci, vymetli bahno, opravili všechno, co se dalo, na místo odplaveného dřevníku složili náklaďák palivového dříví, aby bylo čím topit a dům trochu vyschl. No, vrátil jsem se ze světa vlastně k hotovému. Záchranáři, hasiči, policajti i vojáci, všichni už byli někde u potřebnějších, a já ani neměl komu poděkovat...

Potud hrst názorů na nedávnou katastrofu. A možná i malé zjištění, že na té lodi bláznů, kterou moderní společnost připomíná, je i spousta lidí, kteří si zachovali jasnou hlavu a dokáží ostatním pomáhat. Třeba při povodních.

Zaznamenal jr