Leden před devatenácti lety. Z meteorologických záznamů soudě, bylo tenkrát mizerné počasí. Teplota kolem nuly, sychravý déšť se sněhem, bláto povrchového dolu nedaleko Sokolova se po ránu pokrývalo tenkou vrstvičkou ledu.

Dvaadvacetiletý údržbář Bohumil Rufus v hospodě prohlásil, že už má toho pitomého místa po krk, zvedá kotvy a nikdo ho tu víckrát neuvidí. Opilci kolem stolu takové řeči nebrali moc vážně...

"Dej pokoj, co bys dělal? Dyť nic pořádnýho neumíš..."

Ano, možná právě tady, v tom mírném posměchu starších chlapů, byl začátek celého tragického příběhu. Druhý den přelezl Rufus přes dva balkony podnikové ubytovny a vloupal se do pokoje, kde bydlel příslušník tehdejšího SNB. Ukradl mu pistoli, dva zásobníky s ostrými náboji, zlatý snubní prsten a plaketu k jakémusi výročí, která na první pohled vypadala skoro tak důležitě jako služební odznak.

"Připadalo mi povedený okrást zrovna policajta," nadiktoval později do úředního protokolu.

Zakouřené lednové příšeří, pochmurná měsíční krajina zničená gigantickou těžbou, rachot nakladačů a rypadel. Rufus nechal s lehkým srdcem všechno za zády a prvním vlakem odjel do Prahy. V klenotnictví nedaleko nádraží prodal ukradený prsten za osm set korun, chvilku se potuloval po hospodách a výčepech, když se mu však nepodařilo chytit se nějaké společnosti, znovu nasedl na vlak a odjel do Rychnova nad Kněžnou.

Po dobu základní služby sice mladý muž vojnu upřímně nenáviděl, nicméně teď, s časovým odstupem, se s chutí vydal do míst, kde prožil dva roky v zelené uniformě.

Zatelefonoval ženě, s níž se kdysi scházel, obešel známá kasárna a v podvečer, aby čas nebyl jen tak zbůhdarma utracený, postupně vyloupil osm zaparkovaných aut. Získal tak trochu peněz, sadu golaklíčů a tři zánovní autorádia. Navíc červené desky na řidičský průkaz se zlatým nápisem Krajská správa SNB - Brno. Když dovnitř vložil kartičku na železniční slevu a ukradený odznak, připadal si jako opravdový policista.

"Kriminálka," řekl nedbale na taneční zábavě v jedné vesnici nedaleko Rychnova a zamával falešnou plackou. Na odbarvenou blondýnu jménem Eva Svobodová to velký dojem neudělalo. V té době měla za sebou tři tresty a podobu skutečných policejních průkazů znala dokonale.

"Posaď se a nezlob..."

Několik panáků stvrdilo rychle navázané přátelství, rekonstrukce rozhovoru, který zazněl čtrnáctého ledna roku 1984 v obyčejné venkovské hospodě zabírá čtyři stránky vyšetřovacího spisu. Eva Svobodová měla dobrou náladu a chuť flámovat, její partner, jistý Miroslav Macháček, popíjel jen minimálně a docela rád by už vyrazil domů, neboť měl venku zaparkovaný automobil a nechtěl přijít o řidičák. Bohumilovi se Eva líbila, proto se bezostyšně vytahoval.

"Jednou takovejhle pajzl koupím i s výčepákem," tvrdil.

"Kdy?"

"Až seženu trochu peněz..."

Vleklá finanční tíseň trápila celou trojici a podbarvovala přiopilou debatu.

"Támhleten dědek," poznamenala Eva po návratu z toalety, "má plnou prkenici."

Starší muž podřimující u vedlejšího stolu poznámku nezaregistroval, zato Bohumilovi zasvítily oči a začal uvažovat o tom, jak co nejsnadněji cizí peníze získat. Později, na samý závěr tancovačky, sehrála svou roli také náhoda. Rufus se ptal Macháčka, jestli by ho nezavezl do Rychnova na nádraží a probuzený starý opilec hovor zaslechl.

"Poslyšte, svezte mě taky," ozval se. "Stačí mi to na kraj města."

Mirek zaváhal.

"Vem ho," řekla Eva Svobodová."

Záznam o oznámení trestného činu je strohý, není v něm místo na pocity. Zdá se však podobné pravdě, že policejní úředník Okresní správy v Rychnově nad Kněžnou zpočátku považoval tu ženu za potrhlou hysterku.

"Mám hrozný strach," prohlásila.

"Z čeho?"

"Že mě taky zabije."

"Kdo?"

"Ten falešnej polda."

"A proč by to dělal?"

"Protože vím, že sejmul toho chlápka."

"Pochopitelně," přikývl policista a zasedl k psacímu stroji. "Tak ještě jednou, pomalu a po pořádku."

O čtvrt hodiny později vyjížděl z budovy služební automobil, jehož posádka se ke smyslu cesty stavěla dost skepticky.

"Tak nám to všechno ukážete, ano?"

"Jistě," řekla Eva Svobodová.

Několik kilometrů od okraje města procházela silnice lesem. Asfalt byl zvlhlý, v příkopech ležely zbytky špinavého sněhu. Eva odhadovala vzdálenost. Můstek přes potok, krátké stoupání, ostrá levá zatáčka.

"Tak tady někde..."

Vystoupila, šla kus pěšky, až v blátě u krajnice objevila vyjeté koleje od pneumatik automobilu. Technik automaticky cvakl fotoaparátem. Od silnice se směrem do houští táhla rýha, jako by někdo něco těžkého vláčel po zemi. Policisté se vydali tím směrem. Po takových sto, sto padesáti metrech prodírání mlázím objevili tělo staršího muže. Ležel na zádech, ruce měl rozhozené nad hlavou a na prvém spánku měl zakrvácený malý otvor, jaký zanechává projektil vypálený z pušky nebo z pistole.

"Co jsem říkala..."

Všechno bylo najednou docela jinak. Vyšetřovačka, kriminálka, všichni byli na nohou, po neznámém mládenci, který se vydával za policistu se usilovně pátralo.

"Říkal, že bydlí někde na Sokolovsku. V ubytovně, nebo tak nějak..."

"Jméno?

"Bohouš. Teda Bohuslav nebo Bohumil, přesně nevím..."

Okamžitě byla požádána o spolupráci okresní správa v Sokolově a paní Eva začala dlouze vysvětlovat, jak se vlastně o celé záležitosti dozvěděla.

Nechtělo se jí do toho, ale měla strach.

"Je to cvok! Blázen..."

"Od začátku prosím."

Takže tancovačka. Pohoda, legrace, nezávazné vtípky. Bohouš byl docela dobrý společník, když muzikanti balili, měl chuť pokračovat a Eva jej pozvala domů. Připojil se k nim ovšem ten starší opilec, co potřeboval svézt...

"Moment. Čím svézt? Jak?"

Neochotně vyplulo na povrch další jméno.

"No, Mirek tam s náma byl. Kamarád s autem. Ale nic nepil, fakt."

Kriminalisté se čerta starali o abstinenci pana Macháčka, velmi je však zajímala verze celého případu z jeho úst.

"Dobrá, zašli jsme k Evě na kafe," připustil po krátké scénce plné nechápavého údivu a zapírání.

"Pak jsme pokračovali do Rychnova, už bez ní, žejo. To bylo dobře kolem pátý ráno. A v lese povídal ten Bohouš, ať zastavím, že se potřebuje vyčurat. Chtělo se mi taky, zašel jsem mezi stromy a uslyšel tam tu ránu. Když jsem se vrátil, dědek ležel a Bohouš měl v ruce pistoli. Děsně jsem se lekl, že mě jako odbouchne taky. Proto jsem mu pomohl odtáhnout tělo do mlází. Takovej frajer nejsem, abych se uměl postavit vrahovi s pistolí."

"Znal jste ho už dřív?"

"Ne, nikdy před tím jsem ho neviděl."

"Říkal něco o sobě?"

"Jo, že je esenbák. A pak taky, že makal na nějakým dole. Radost, Svornost, nebo tak nějak. Ale třeba kecal..."

Křestní jméno a údajná ubytovna někde v okolí Sokolova. To nebylo mnoho, přesto během několika málo hodin byl Bohumil Rufus zadržen a při prohlídce jeho pokoje byla nalezena samonabíjecí pistole stejné ráže, jakou měl projektil vyjmutý z hlavy zavražděného muže. Odborná expertiza pak jednoznačně prokázala, že předložená střela byla vypálena právě ze zadržené zbraně.

Eskorta do Rychnova, konfrontace, postupné odstraňování vzájemných rozporů ve výpovědích. Příběh se postupně měnil, vybrušoval, jeho závěrečná podoba se snad co nejvíce přiblížila tomu, co se skutečně v noci ze čtrnáctého na patnáctého ledna odehrálo.

"Měl radost, že ho vezmeme, ale hned jak nasedl do auta, tak usnul."

Před dům, v němž bydlela Eva Svobodová, dorazili během deseti minut. Opilec neochotně vystoupil, trochu se potácel, Miroslav Macháček ho podepíral. V bytě, kde syčel plynový vařič pod kávovou konvicí, odvedl Macháček starého pána na záchod, zatímco Rufus s paní domu mu prošacovali zimník a odložené sako.

"Nic."

"To není možný..."

Bohumil Rufus měl vztek. Když se opilec vrátil do místnosti, rozpřáhl se a malíkovou hranou jej udeřil do krku. Úder odkoukaný z filmů však žádné biografové pokračování neměl. Starý muž se nesesul, neomdlel, nýbrž dál stál jako skála a snažil se pochopit, co se vlastně děje.

"Pardon, já nerad..."

Rufus se pokusil incident zamluvit, tvrdil, že uklouzl a ohnal se prý docela neúmyslně. Napadený stařík bolestivě kroutil hlavou a zřejmě měl strach.

"Tušil nebezpečí," vypovídal později Miroslav Macháček, "nechtěl už nic jíst ani pít, jen trval na tom, ať ho odvezeme domů. Tak jsme se zvedli a šli. Musel toho mít pořádně v hlavě, když do toho auta vlezl znova."

Jeli tmou, zastavili v lese, kde Macháček zhasl reflektory.

"Vylez!" zavelel Rufus.

Starému pánovi se nechtělo, ale Bohumil ho vytáhl z auta násilím. Pokus o obranu vyzněl spíš symbolicky, proti dvěma nepoměrně mladším chlapům neměl stařík šanci.

"Naval prachy!"

Ze zadní kapsy kalhot vyndal ošoupanou peněženku. Snad si myslel, že tím všechno končí, že už ho nechají na pokoji a on se nějak dobelhá domů. Jenže Rufus natáhl závěr samonabíjecí pistole.

Malé gesto, které následovalo, se stalo podstatným bodem soudního jednání. Podle Bohumila Rufuse Miroslav Macháček při pohledu na zbraň souhlasně přikývl. Podle Macháčka je něco podobného nehorázný nesmysl, naopak, zděsil se a chtěl Rufusovi ve střelbě zabránit. Bohužel, všechno se však odehrálo příliš rychle.

Zimním lesem třeskla rána a bezvládné tělo spadlo do ledovatého bláta krajnice.

"Ten už nikomu nic vyprávět nebude. Jenom ho musíme šoupnout kousek dál."

Macháček pomohl Rufusovi odtáhnout mrtvého muže do houští, pak oba nasedli zpátky do vozu a vrátili se do bytu Evy Svobodové. Na stole dosud stály šálky vystydlé kávy a Bohumil otevřel ukořistěnou peněženku. Uvnitř byly dvě stokoruny, nic víc. Něco málo přes šedesát korun na každého.

Rufus si za svůj podíl koupil lístek na vlak, Macháček zaplatil čistírnu za krví zamazané kalhoty, Svobodová se uloupených peněz vzdala. S postupným vystřízlivěním se dostavil tísnivý strach o život, a ten ji také o den později dovedl na rychnovskou kriminálku.

Krajský soud shledal všechny tři obviněné vinnými, Bohumil Rufus byl odsouzen na dvacet let, Miroslav Macháček na pět a Eva Svobodová na čtyři roky odnětí svobody.

Čas posunul příběh do prachu historie, ověřovat si další osudy jednajících postav bylo poněkud nesnadné a získané informace uvádíme bez záruky.

Bohuslav Rufus byl propuštěn o pět let dříve, než stanovila hranice trestu, vrátil se na Sokolovsko, ale vzhledem k dost vysoké nezaměstnanosti v regionu se mu dlouho nedařilo sehnat místo. Časem si však přestal docházet pro podporu a jeho stopa mizí. Podle neověřených zpráv se stal soukromým vymahačem dluhů a přišel o život při nepříliš jasné dopravní nehodě.

Miroslav Macháček zemřel pět let po opuštění věznice na infarkt myokardu, a tak snad nejlépe dopadla Eva Svobodová. Provdala se za jakéhosi úspěšného podnikatele v pohostinství a je prý z ní poměrně bohatá a ve společnosti vážená žena.

Antonín Jirotka