V těchto místech v rubrice Jak to chodí jinde jsme v předcházejícím čísle uveřejnili článek pplk. JUDr. Miroslava Vokáče o některých prvcích porotního soudnictví. Autor - zjevně pro nedostatek místa - zúžil svou pozornost na angloamerický právní systém a plně kontradiktorní hlavní líčení. Z toho a podobně třeba i z denního tisku by čtenář mohl soudit, že poroty jsou prvkem, který v evropském kontinentálním soudnictví nemá místo. Jak zde ukážeme, není to pravda.

Porotní soudy mají na našem území delší tradici než současný právní systém a v některých zemích evropského kontinentu se osvědčují dodnes. Tvrzení, že poroty nelze systematicky zařadit do našeho stávajícího právního řádu, je možná správné. Není to však proto, že by vyhovovaly jenom v anglosaském systému, zatímco v kontinentálním soudnictví by byly cizím prvkem.

V 10. čísle časopisu Bezpečnostní služba z roku 1934 (s. 315 - 317) jsme našli článek autora Václava Babického s názvem Pravomoc řádných porot a jejich sestavování. Určitě stojí za to seznámit naše čtenáře alespoň s nejzajímavějšími výňatky (v původním pravopisu):

Representanty lidu v soudnictví jsou porotci, kteří vykonávají trestní pravomoc dodnes všude, kde vzdělanost dospěla nejdále. Téměř až do roku 1850 platilo v bývalé monarchii rakousko-uherské řízení inkvisiční, při němž nebylo žádných procesních stran, ježto soudce z povolání soustřeďoval v sobě funkce dnešního soudce, žalobce i obhájce. Obžalovaný neměl při inkvisičním řízení vůbec žádného práva, nýbrž měl jen povinnost mluvit pravdu, k níž mohl být donucen i násilnými prostředky, jimiž inkvisiční řízení tak neblaze proslulo.

Pravomoc porotních soudů v Československé republice jest upravena zákony a vyhražuje porotám rozhodovati o zločinech spáchaných obsahem spisu tištěného, dále o některých zločinech a přečinech, jež jsou jim zákonem zvlášť přikázány jako: zločiny a přečiny politické (rušení veřejného pokoje, pozdvižení, vzbouření, veřejné násilí). Dále soudí zločiny těžké a to některé vůbec, jiné, když na ně trestní zákon ukládá trest žaláře přes pět let, na př. falšování veřejných úvěrních papírů a mincí, vraždu, loupež, žhářství, zlomyslné poškození cizího majetku za zvláště nebezpečných okolností, krádeže vloupáním, násilné smilstvo, zprznění, smilstvo proti přírodě, vyhnání plodu, dále krádeže, podvod a zpronevěru (přes 5 let).

V kompetenci poroty nutno spatřovati důležité hledisko, platné v našem společenském řádě, že totiž má právo trestati jen lid sám. Zákon z 23. května 1919, čís. 278 Sb. z. a nař. upravuje u nás sestavování seznamů porotců. Státi se porotcem, znamená pro každého občana povinnost, kterou je třeba splniti s veškerou nestranností i pečlivostí za každých okolností; vždyť jest zde nutno rozhodovati o životě nebo smrti pachatele určitého trestného činu, což jistě jest úkolem nad jiné zodpovědným.

Podle zákona z roku 1873 byla podmíněna způsobilost státi se porotcem inteligencí a vlastnictvím podle daňového systému. Zákon čís. 278/1919 povolává však již k úřadu porotce muže i ženy (neboť výsada pohlaví podle ustanovení ústavní listiny se neuznává), když dovršili 35. rok věku, umějí číst a psát, mají domovské právo v některé obci Československé republiky a bydlí v obci pobytu aspoň jeden rok. Porotcem býti nemůže:

1. kdo je stižen značnější duševní neb tělesnou vadou,
2. kdo nepožívá plných občanských práv,
3. proti komu bylo zavedeno trestní řízení pro zločin,
4. proti komu byla podána žaloba nebo byl odsouzen pro veřejnožalobní přečin nebo přestupek, spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných a
5. kdo pobírá chudinskou podporu.

Přirozeně, že při posuzování schopností býti porotcem, přihlíží se vždy k mravní způsobilosti každého jednotlivce. Na druhé straně se dbá, aby za porotce nebyli ustanovováni duchovní, veřejní úředníci, vojenské osoby a osoby, které jsou nepostradatelné v zaměstnání, na př. zaměstnanci v elektrárnách, na železnicích, v dolech a pod.

Úřadu porotce mohou se zříci:

1. osoby, které překročily 60. rok věku,
2. ženy (jednou provždy),
3. členové zákonodárných sborů,
4. starostové obcí, profesoři, učitelé, lékaři a lékárníci,
5. obhájci ve věcech trestních a
6. osoby, které v minulém období úřad porotce zastávaly.

Porotní soud se skládal ze tří soudců, z nichž jeden byl předsedou, zapisovatele a 12 porotců. "Porotní sezení" se konala v sídle krajského soudu každý třetí nebo každý druhý měsíc v roce. Funkce porotce byla čestná. Porotce měl pouze nárok na náhradu cestovného, nocležné a stravu. Občané, kteří výkonem této funkce přišli o zisk nebo o výdělek, měli dostat za každý den přiměřenou náhradu.

Výběr porotců byl poměrně složitý. Základní seznamy všech osob způsobilých být porotcem na každý rok připravily obecní komise (část obecního zastupitelstva v čele se starostou). Seznamy musely být veřejně vyloženy, aby občané mohli podat námitky, a potom byly odeslány okresnímu úřadu s doporučením těch osob, které obecní komise "pokládá pro jejich poctivost, povahu a rozumné smýšlení za zvlášť schopné pro vykonávání úřadu porotce". Okresní úřad seznamy prověřil a předal je krajskému soudu.

Předseda soudu jmenoval komisi složenou ze soudců a občanských důvěrníků, která z "nejzpůsobilejších osob" sestavila seznam, z něhož pak byli porotci u soudu vybíráni po celý rok; seznam ještě podléhal přezkoumání vrchním soudem a zemským úřadem. Před zahájením tzv. porotního období (každý druhý nebo třetí měsíc) předseda krajského soudu ze seznamu vylosoval 36 porotců a 9 náhradníků pro toto období.

"Lavice porotců" pro každý jednotlivý případ se sestavovala v neveřejném sezení soudu. Předseda porotního soudu četl jména 36 porotců a obžalovaný (obhájce) i státní zástupce měli právo některé porotce odmítnout, v zásadě bez udání důvodů. Vedle toho mohli být konkrétní porotci vyloučeni pro podjatost (příbuzenský vztah k obžalovanému nebo jiný vlastní zájem na procesu).

Porotní soudy nebyly bez slabin. Václav Babický připomíná případ, k němuž došlo roku 1923 v Praze, když v Holečkově ulici na Smíchově před očima několika svědků byl zavražděn Rajko Daskalov, nedávno odvolaný vyslanec Bulharského carství v Československu. Pachatel, zadržený vlastně při činu, napřed udával jméno Atanas Nikolov, potom Jordan Ciconkov:

Připravil Přemysl LIŠKA