Malé ohlédnutí do školních let. Tenkrát byla Vanda Kořánová malá holka a okouzlení hřebčínem bylo maximální. Dokázala vstávat ve čtyři ráno a dřít jako kterýkoliv jiný stájník, jen aby pak za odměnu následovala projížďka a nádherný pohled na probouzející se krajinu z koňského hřbetu.

Pochopitelně, ve škole to bylo znát. Pozdní příchody, někdy i zameškané hodiny, párkrát usnula při vyučování. Maminka, která si něco podobného prožila také, raději nechtěla na třídní schůzky chodit, tatínek to odmítal zásadně. Takže se do školy vypravil dědeček.

Profesorka, která už učila Vandinu mámu, káravě zvedla ukazováček.

"Naprosto nechápu," pravila, "že jste po zkušenostech s dcerou nedokázal alespoň před vnučkou utajit existenci zvířete zvaného kůň."

Děda pokrčil rameny a odebral se domů. Měl pocit, že toho stará paní učitelka nechápe víc.

Chmurná proroctví o školním prospěchu se v praxi nevyplnila, Vanda v pohodě zvládla střední školu, provdala se, pořídila si rodinu, takže vysokoškolské studium muselo pár let počkat. Když děti odrostly, při zaměstnání absolvovala právnickou fakultu a s čerstvým diplomem nastoupila k Ministerstvu vnitra na odbor vyšetřování.

První případ. Přesněji jeden z prvních. Tenkrát byla Vanda Kořánová na píseckém policejní ředitelstvím nová a kolegové z kriminálky ji opatrně oťukávali. Příběh okradeného staříka, který si i v požehnané sedmdesátce kupoval mladičké prodejné holky, nebyl nijak zvlášť složitý. Šlo však o poměrně dost peněz, dobře o šedesát či sedmdesát tisíc, proto se k záležitosti muselo přistupovat se vší vážností. Podezřelá dívka vyslechla obvinění, přiznala se a slíbila, že alespoň část kořisti vrátí. Vyšetřovatelka Kořánová s kapitánem kriminální služby a technikem šli peníze vyzvednout.

Dosti vybydlený dům už z dálku hučel jako včelí úl, vedoucí v nedaleké samoobsluze se tvářil poplašeně. Něco se děje, povídal, já dneska měnil už pátou pětitisícovku!

Nejméně dvacet opilých chlapů, k tomu rozčilené ženy a křičící děti, když domovní dveře za nevítanou návštěvou zaklaply, nevypadalo to vůbec dobře. Ničitelé povedeného mejdanu vyslechli kletby, nadávky i výhrůžky. Atmosféra byla tak napjatá, že i nejmenší maličkost mohla vyvolat okamžitou rvačku. Technik spěšně fotografoval bankovky ukryté pod kobercem, vyšetřovatelka převzala zabavenou hotovost a všichni důstojně vycouvali.

"Poslyšte," řekl později kapitán, který tenkrát ještě kolegyni vykal. "Vy máte ale nervy! Já sám měl parádní strach, a vy si tam klidně stojíte a jen líně převalujete v puse žvýkačku."

"Blbost," pravila Vanda. "Já žvejkala jen proto, aby nebylo vidět, že se mi třese brada hrůzou."

První kůň. To už se nevzpomíná tak snadno, kobylka, na které jezdívala máma a malou dcerku si posazovala před sebe do sedla, byla hodná a poslušná, ale její jméno se časem vytratilo. Pak, v hřebčinci, když už dívčí nohy dosáhly do třmenů, to byl Lear, starý sebevědomý kůň, který sám dobře věděl jak a kudy jezdit a nenechal si do toho od začátečníků v sedle moc zasahovat.

"Jednou," usmála se Vanda Kořánová, "vlastně už ne nám, 0nýbrž vnukům, koupil táta poníka. Byl to krásný koníček, ale strašná potvora. Kdesi v jeho rodokmenu se dala vystopovat větev plnokrevníků, což mu dodávalo neobyčejnou vitalitu a bujnost. Děti byly tenkrát od neustálých pádů plné boulí a odřenin, většinu z nich ten čert od ježdění docela odradil. Jen moje neteř vydržela, ostatně ta miluje koně dodnes."

Sveřepý koník byl nakonec prodán a do rodiny přišla Michelle.

"To je miláček. Moc hodná a chytrá kobylka..."

Elegantní šimlovitý kůň má mnoho talentů, z nichž jeden spočívá například v neobyčejné obratnosti při rozvazování uzlů a otevírání i těch nejsložitější závěrů jednotlivých stání. Jednou, v časech bláznivého mládí, Michelle v noci otevřela nejen svůj box, ale i vrátka dvou sousedních hřebců a společně si uspořádali v temné stáji veselý a nevázaný mejdan.

Nicméně, to byla výjimka, jinak je to vlídné a ukázněné zvíře. V hospůdce patřící jezdeckému areálu ji všichni dobře znali. Šenkýřka už ovládala objednávku zpaměti. Kávu pro majitelku a griliášové oplatky pro kobylku.

"Pravda, Michelle je trochu mlsná," připustila paní Kořánová.

Když se na mužském místě vyšetřovatele objeví pohledná a sympatická žena, je to trochu překvapení i pro vcelku ostřílené recidivisty. V každém chlapovi je kousek kohoutka, furianta, který by radši držel pár facek, než se nechal ztrapnit před ženskou.

Jednou, takový zkušený pachatel, co nikdy nepřiznal ani o chloupek víc, než bylo stoprocentně dokázáno, se v kanceláři rozpovídal jako někde v restauraci. Prozradil na sebe spoustu věcí, které uvádět nemusel, a když jej eskorta odváděla, zastavil se ve dveřích.

"Paní vyšetřovatelko, můžu vám něco říct?" zeptal se dramatickým tónem.

"Prosím."

"Vy máte oči jako Esmeralda!"

Zábavných historek je v kriminalistické praxi ovšem mnohem méně než těch vážných. Takže nejsmutnější případ.

"Těch je opravdu moc," řekla paní Vanda, "Proto jen tak náhodně, jeden z mnoha. Vlastně to byla úplně tuctová situace, pokažené manželství, rozvod, děcka u maminky a pravidelné návštěvy otce. Děti se ovšem tatínka zoufale bály, on to samozřejmě dobře věděl, ale o to víc trval na svých právech. Myslím, že byl veden jakýmsi podivným přesvědčením, že tak svou bývalou ženu spravedlivě trestá. Výsledkem bylo malé soukromé peklo, když ho matka k dětem nepustila, stěžoval si na maření úředního rozhodnutí a soudy mu musely dát za pravdu. Zákon, který je ve většině případů rozumný a správný, tady působil protismyslně. Bylo to zoufale bezvýchodné a nejvíc to odnášely především chudinky děti, které vůbec za nic nemohly."

Vlastnit jezdeckého koně patří k bontonu zbohatlické smetánky. Podobně jako bazén na zahradě, členství v golfovém klubu nebo večírky s mediálními hvězdami. Prostě je to atribut společenské úspěšnosti...

"Nesmysl. Boty od hnoje se do salonu nehodí a každý, kdo má kobyly opravdu rád, se cítí líp ve stáji než na vyleštěných parketách," protestovala Vanda Kořánová. "Jistě, je spousta lidí, co si pořizují koně jenom proto, že je to zrovna v módě, ovšem většinou u toho nikdo z nich dlouho nevydrží. A to je dobře, protože podobný vztah je pro zvířata jenom trápení. Bez ohledu na to, jestli jde o koně, psy, nebo o kočky.

Mimochodem, trápení. Před lety do stájí hřebčince občas přiváželi koně zničené taháním dříví v lesích. Byla to pro ně jen taková poslední přestupní stanice, později je dobytčí vagony přepravovaly na jatka do Tábora. Šlo o strašně zlá zvířata, plná boláků, oteklin a nezahojených ran. A taky nenávisti. Nebylo je snadné ani nakrmit, když jim chtěli stájníci nasypat trochu ovsa, museli přelézat žlaby, protože přiblížit se k takovému koni zezadu se rovnalo sebevraždě. Dlouhodobé surové zacházení prostě udělalo z dobráckých koníků bestie, a někdy se mi zdá, že i s lidmi to bývá podobné. Policie, soudy, kriminál. To všechno už většinou přichází pozdě, ta skutečná chyba se stala někdy mnohem dřív."

Práce u služby vyšetřování a kriminální policie má mnohem víc pochmurných zážitků nežli těch veselých. Někdy je z toho člověku úzko, propadá depresi a nejradši by všechno hodil za hlavu. Naštěstí je tady lék. Stačí osedlat Michelle a za nejčasnějšího rána vyrazit do kraje, kde se sluníčko pracně proklubává mlhou a drobné kapky rosy se lesknou na trávě a na pavučinách. Rytmický zvuk podkov vrací do duše pohodu a taky kus vděku k dědovi i rodičům za to, že kdysi před jednou malou holkou nezatajili existenci zvířete zvaného kůň.

jr