V každé evropské zemi převažují ti, co by chtěli být raději Švýcary. Na první pohled ani není divu. Země se honosí nejvyšší životní úrovní svých obyvatel na celé planetě - hrubý národní produkt přesahuje příjem 40 000 USD na každého občana ze jediný rok. Hornatá země disponuje vyspělým průmyslem, ale stejný příjem jí vynáší také cestovní ruch a pro Švýcarsko příslovečné bankovnictví. V zemi se sedmi miliony obyvatel prosperuje 530 bank a dalších finančních institucí. Ty představují významný zdroj příjmů pro státní rozpočet a zároveň také impulz pro rozvoj nestátních, privátních bezpečnostních systémů.

Není v Evropě volnější a po staletí lépe fungující svazek samosprávných regionů, než je právě Švýcarská konfederace dvaceti kantonů a šesti polokantonů. Každý z nich má svoji vládu, parlament a rozsáhlé pravomoci. Švýcarský stát, to je s nepatrnou nadsázkou armáda, dokonalá státní železnice a lyžařské reprezentační družstvo, vše ostatní patří kantonům.

Bezpečnostní rizika jsou značná, např. už také proto, že na blahobytu Švýcarů by se chtělo podílet ještě více cizinců než dosavadních 18 %, kteří se již na území konfederace i přes značné překážky ze strany jednotlivých kantonů (jen ty jsou oprávněné vydávat povolení k pobytu) nacházejí. Společné orgány konfederace se sídlem v Bernu, ať už se jedná o Národní radu, Spolkovou (federální) vládu, Radu kantonů a především sedmičlennou Spolkovou radu, která ze svého středu vždy na jeden rok volí spolkového prezidenta, vcelku efektivně řídí zemi a většinou jim v tom nepřekážejí četná referenda ke všem důležitým otázkám země.

BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM ZEMĚ

Přes veškeré, pro každého Švýcara tak vžité, představy o neutralitě a nezávislosti, je švýcarský úspěch založen především na racionalitě i na značné dávce reálného pragmatismu. Odpovědná místa brzy pochopila že současná nezvratná globalizace společenských a zejména ekonomických jevů má nejrůznější důsledky, kdy rostoucí komunikace a mobilita vytvářejí také dříve netušené možnosti pro kriminální živly. Také do švýcarské "krásné izolace" (země dosud není členem OSN, přestože v Ženevě sídlí její významné agentury) proniká poznatek, že těžkopádné uplatňování národního práva v boji proti mezinárodní kriminalitě volá po mnohem výraznější homogenizaci norem trestních řádů. Ve švýcarské právní teorii se prosazuje názor, že politika tzv. vnitřní bezpečnosti se musí přibližovat potřebám hospodářské a zahraničně hospodářské politiky. Problematiku integrální a globální politiky nelze již ignorovat ani u otázek bezpečnosti, nebo zejména u nich.

Tyto nové výzvy, kterým musí čelit evropské i další státy jsou již nezpochybnitelné, ale spolková ústava dává pro jednotnou činnost policie a celého bezpečnostního systému jen velmi málo možností. Federace (spolek) je kompetentní pouze k zajištění "vnitřní bezpečnosti" spolku jako celého spolkového státu, především jeho institucí a funkcí. Jeho kompetence jsou však pouze zcela subsidiární k těm kompetencím kantonů, kterým spolková ústava zcela přenechává úkol zajištění vnitřní bezpečnosti. Proto spolek (švýcarský stát) zejména v oblasti policie, podle ústavního principu subsidiarity, dosud disponuje pouze několika málo kompetencemi pro oblast činnosti kriminální policie, které jsou sice vyjmenovány ve spolkových zákonech, ale při jejich realizaci se spolek musí spolehnout na podporu kantonů. Ještě, že od roku 1995 získal spolek vlastní organizační příslušnost, a tím také možnost řídit a úkolovat železniční policii na celém území státu.

V důsledku historicky vzniklých vazeb to jsou tedy kantony, které mají primární povinnost zajišťovat vnitřní bezpečnost regionu. Přitom musí na základě zákona o zárukách také explicitně zajistit bezpečnost spolkového majetku na svém území. Z toho lze usoudit, že spolek, dokonce i v případě, jsou-li ohroženy jeho vlastní zájmy, nechce a ani nemůže disponovat vlastními bezpečnostně policejními prostředky.

Privatizace řady dříve státních funkcí, mj. policejních úkolů, sice znamená poněkud jinou legitimitu státu, ale takto teoreticky a obecně určitě neuvažovali odpovědní činitelé např. v kantonech Curych a Graubünden, když povolili svým obcím, aby kontrolu porušování některých místních záležitostí veřejného pořádku včetně udělování pořádkových pokut svěřily soukromým firmám.

VEŘEJNÉ BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBY

Stejně jako celý helvétský stát, je i švýcarská policie v nejvyšší možné míře decentralizovaná, protože rozhodujícím činitelem policejní svrchovanosti není spolková vláda, ale kantony. Švýcarsko má 26 kantonálních policejních sborů, které všechny musí ovládat a zvládat celý rozsah policejních činností. Jsou při tom odlišné, jak jen je to možné. Např. co se týká velikosti sahá rozsah od 22 policejních úředníků a úřednic kantonu Appenzell-Innenhoden po 2 202 policejních zaměstnanců Kantonální policie Curych včetně letištní policie.

Policie ale musí fungovat i v době bezpečnostních a jiných krizí a nemůže být tedy stanoveno, že jednotlivé kantonální sbory musí vše vykonávat samy. Postupně vznikají regionální policejní konkordáty, které velmi konkrétně upravují spolupráci mezi kantonálními policejními sbory. Nemusí se vždy jednat pouze o pronásledování pachatelů, ale také např. o součinnost při profesním vzdělávání, využitím speciálních zásahových útvarů apod. V závislosti na kantonálním právu jsou ovšem tyto vztahy chápány jako mezikantonální státní smlouvy, které buď musí být ratifikovány kantonálním parlamentem, často za předpokladu referenda, nebo jako mezivládní smlouvy uzavírané kantonálními vládami.

Kantony jsou hlavní a nemají povinnost se za svá rozhodnutí někomu zpovídat. Proto také počet všech obecních policejních útvarů i přesný počet jejich zaměstnanců je v této zemi pedantických čísel neznámou veličinou. Pravidelně je v zemi evidováno pouze 55 policejních sborů, z nich 26 kantonálních a 29 komunálních, což podle dat poskytnutých Spolkovým policejním úřadem představuje 13 900 aktivních policejních úředníků a úřednic. O ostatních jistě neméně početných silách obecních a menších městských policií kantony údaje do spolkového centra neposkytují.

SOUKROMÉ BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBY

V zemi, kde má tradici solidní majetek vlastněný poměrně značnou částí obyvatelstva, mají logicky tradici také nestátní, bezpečnostní nadstandard poskytující bezpečnostní služby. Také v důsledku industrializace, která ve Švýcarsku znamenala rozvoj přesného strojírenství a dalších kapitálově náročných oborů, se už počátkem dvacátého století vytvořila potřeba zajištění kvalitního působení nočních hlídačů.

Po první světové válce činnost SBS nabírá na kvalitě i kvantitě. Řada takto zaměřených firem vznikla na objednávku státu, aby jejich zaměstnanci zajišťovali spolehlivé doručení potravinové pomoci do zbídačelé střední Evropy. Tato tendence se kvalitativně rozvinula v době 2. světové války, kdy z nedostatku kapacit státních orgánů pověřilo armádní vedení řadu firem střežením významných obranných zařízení.

Po skončení druhé světové války proběhl v oblasti komerční bezpečnosti shodný vývoj, jako ve všech vyspělých zemích Západu. S hospodářským rozmachem výrazně stoupala potřeba bezpečnostních opatření a policie postupně (z nutnosti) opouštěla pozici poskytování bezpečnostního monopolu. Tak vznikly dodnes prosperující společnosti a jejich činnost se z původní převažující noční ostrahy objektů rychle rozšiřovala i na řadu dalších činností. Významným segmentem trhu sahajícím i za hranice švýcarského státu se už v padesátých letech minulého století staly transporty cenin a peněz.

PRÁVNÍ PROSTŘEDÍ PRO POSKYTOVÁNÍ SBS

V souladu s očividně vedoucím principem švýcarského ústavního práva, kterým je subsidiarita naprosté většiny funkcí konfederace (spolku) vůči kantonům, neuděluje švýcarský ústavní rámec ústředním orgánům spolku žádné kompetence k vydávání zákonů jakkoliv ovlivňujících výkon soukromých bezpečnostních služeb. Jediné, čím může spolková ústava do těchto otázek promlouvat a poněkud ovlivňovat jinak naprostou svobodu kantonálních orgánů, jsou v ústavě a spolkových zákonech dané možnosti ingerence státu do obchodních a živnostenských svobod, jakož i velmi dílčí možnosti jejich omezení v rámci celospolečenských a bezpečnostních zájmů státu. Děje se tak na základě jurisdikce Spolkového (nejvyššího) soudu, který rozhodl, že k ochraně významných bezpečnostních hodnot před nebezpečími, která by mohla pramenit z určitých hospodářských činností (např. obchod se zbraněmi nebo výkon SBS), může být živnostenská svoboda v nejnutnější míře omezena.

Každé omezení kteréhokoliv práva, a tím jsou také obchodní a živnostenské svobody, vyžaduje formální zákonný podklad. Je proto vždy potřebný kantonální zákon, pokud má být v kantonu živnost soukromých bezpečnostních služeb podřízena jakékoliv omezující normě spočívající především v povinnosti získat povolení k provozování SBS nebo stanovující kvalifikační nároky na zaměstnance. Docházíme tak k poznatku, že každá právní norma regulující činnost soukromých bezpečnostních služeb je buď kantonální, případně také komunální pokud došlo k delegování kompetencí kantonu na některá města nebo obce. Zajímavým institutem je dohoda (konkordát) o společném postupu ve věcech soukromě bezpečnostních mezi šesti frankofonními kantony.

CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY PRÁVNÍ ÚPRAVY

Přese všechna shora uvedená švýcarská specifika najdeme mezi tamějšími a českými subjekty SBS dosti podstatnou paralelu. Neexistuje zvláštní norma upravující výkon činností a zaměstnanci v přímém výkonu musí na své specifické činnosti aplikovat obecně platné právní normy. Proto s ohledem na spolkové právo je pro výkon soukromých bezpečnostních činností určující právo na přiměřenou obranu i ustanovení trestního zákoníku o stavu nouze. Také švýcarská občanskoprávní úprava přiměřené obrany a stavu nouze umožňuje zaměstnancům SBS aktivní zákroky, ovšem přísně v mezích zákona, aniž by nesli přímou odpovědnost za případné škody. Velmi podobně českému čtenáři zní i švýcarský právní názor, že ač chránit bezpečnost a pořádek je úlohou státu, je přípustný také soukromý zásah v přiměřené obraně do cizích právních statků ovšem za podmínky, nejsou-li státní orgány schopny takovýto zásah provést včas. Jakékoliv jiné oprávnění k použití síly ani naše, ani švýcarské právo SBS nepřiznávají, protože monopol moci zůstává státu.

Spolkové právo velmi všeobecně upravuje i otázku provádění kontrolních činností ve prospěch třetích osob na základě smluvního vztahu, ve kterém zadavatel uděluje svůj souhlas ke vstupu do svých prostor nebo k jejich prohledání a k dalším bezpečnostním opatřením.

Pro konkrétní činnost firem a jejich zaměstnanců není zdaleka tak rozhodující právo spolkové. Mnohem více jejich činnost determinují kantonální normy, které ve stati našeho rozsahu nelze ani vyjmenovat.

ZÁVĚREM

Švýcaři svůj neobvyklý ale nesporně úspěšný státní svazek opatrují s konzervativností a pragmatismem potomkům horalů vlastním. Stejným způsobem se chovají k otázkám bezpečnosti a rozvoje SBS. Růst zločinnosti na rozhraní tisíciletí vyvolal znepokojení, ale ne paniku. Hospodářsko- politické aspekty neposuzují izolovaně, ale vždy v jejich vzájemné vazbě. Také švýcarští teoretikové nevylučují pravděpodobnost vývoje, že stát a policie budou v nedaleké budoucnosti méně schopny kvantitativně zajišťovat specifické bezpečnostní potřeby. Přesto vidí budoucnost soukromých bezpečnostních činností výlučně v preventivní oblasti mimo veřejný prostor. Tato vize nic nemění na přesvědčení o společensko - strategické roli nestátních bezpečnostních struktur především ve zvyšování bezpečnosti soukromých zařízení, bytových a kancelářských celků, ochrany majetku a dalších zájmů státních a obecních orgánů, prevence krádeží v obchodních komplexech, při ochraně přeprav cenných nákladů a peněz. Tyto a mnohé další komerčně bezpečnostní činnosti i ve Švýcarsku podstatně přispívají k naplnění pojmu veřejná bezpečnost.

PaedDr. František Novák  
Policejní akademie ČR