Ve většině zemí není dovolena neautorizovaná výroba zbraní, zejména střelných. Je to ale jenom většina. Existuje totiž také mnoho zemí, kde se nekontrolovaná výroba zbraní připouští, ať už kvůli absenci příslušného zákona, anebo proto, že zákon sice existuje, ale jeho dodržování nikoho nezajímá.

Ale i tam, kde je k výrobě zbraní zapotřebí souhlas úřadů, často paralelně probíhá jejich ilegální produkce. Nejinak je tomu u nás. Motivy mohou být nejrůznější: snaha kluků něčím si "bouchnout", vynálezecké sklony dospělejší nebo i velmi dospělé části mužské populace, snaha opatřit si zbraň k něčemu nezákonnému (pytlácké zbraně, výroba zbraní ve vězeních), anebo obyčejná ziskuchtivost. V pražském Kriminalistickém ústavu přechovávají zbraň podomácku zhotovenou z trubky připomínající nejstarší předovky odpalované luntem nebo rozžhaveným drátem. Jinak snad normální muž si tuto jednoúčelovou zbraň vyrobil, přišrouboval na zárubeň dveří, nabil černým prachem a olověnou střelou, přiložil spánek na ústí hlavně a odpálil...

Technická úroveň ilegálně vyrobených zbraní je všelijaká. I dospělí dokážou splácat nejprimitivnější konstrukce z kovové trubičky, dvou špalíků dřeva a gumičky. A nemusí jít ani o vězně, kteří mají ztížený přístup k materiálům a technologiím. I když se to zdá nemožné, nezřídka se vyskytuje ještě mnohem primitivnější výtvor: trubka ohnutá do pravého úhlu, v jednom místě zploštělá a opatřená zapalovacím otvorem - zátravkou.

Na druhé straně kluci odjakživa upravují vzduchovky, aby se diabolka mohla urychlit poplašňákovou nábojkou, nebo lépe aby šel rovnou vystřelit malorážkový náboj. Ale mezi mladíky se tu a tam najde šikula, který si vyrobí zbraň mnohem sofistikovanější. Třeba skutečně střílející kapesní samopal na malorážkové náboje. Mnohokrát se potvrdilo, že všechny tyto věci jsou životu nebezpečné; především kvůli tomu jsou nedovolené a v zásadě - alespoň u dospělých - trestné. Nic to však nemění na skutečnosti, že amatérská výroba zbraní v nějaké míře existovala, existuje a nic nenasvědčuje tomu, že by neměla dále existovat.

Tato činnost má ale ještě mnohem nezpečnější formy, kdy pachatelé z hrabivosti vyzbrojují podsvětí, ať už u nás, nebo v zahraničí. Aby se na tom dalo vydělat, je zapotřebí vyrábět zbraně alespoň na pohled a některými užitnými vlastnostmi srovnatelné s profesionální, tovární produkcí. To není "na koleně" možné, nebo by to bylo neúměrně pracné a drahé. Každý však asi slyšel o kompletaci zbraní ze součástek ukradených ve zbrojovkách. To je jednodušší, i když jisté odborné znalosti (nejlépe praxe ze zbrojovky), řemeslná zručnost a dílenské vybavení jsou k tomu jistě zapotřebí. Ve většině případů tato činnost souvisí s organizovaným zločinem.

Českou, jinde ve světě asi nezaznamenanou specialitou je "uschopňování" takzvaných řezů a znehodnocených zbraní. To jsou normální palné zbraně, ale profesionálně upravené tak, aby se z nich nedalo střílet. Vyrábějí a prodávají se zcela legálně pro výukové nebo sběratelské účely a k jejich držení není zapotřebí zbrojní průkaz. V podstatě nejsou ani evidované. Úpravy i podle zákona musí být takové, aby zbraň bylo prakticky nemožné opravit. "Zlaté české ručičky" - nebo v tomto případě ručičky moravské - spolu s použitím technologií odpovídajících kosmickému věku ale všem ukázaly, že to jde. Tenhle kšeft se sice naší policii už podařilo zlikvidovat, ale není žádná záruka, že se neobjeví znovu.

Když jsme se takto seznámili se základy, můžeme se podívat na některé speciality do světa.

Dr. Rolf Bordus v německém časopisu Visier (č. 8/2001) popisuje své zážitky z Afriky. V tanzanském městečku Morogoro, asi tři hodiny jízdy od hlavního města Dár-es-Salámu, našel dílnu specializovanou na opravy jízdních kol, výrobu dveřních zámků a v neposlední řadě na výrobu loveckých zbraní. Firma Mavumila zde údajně funguje už od roku 1914, avšak zbraně vyrábí až od osamostatnění země (1961). V současnosti zaměstnává asi osm lidí. Téměř osmdesátiletý majitel Abdalláh Ramzání dohlíží na celý provoz a zároveň pracuje jako šéfmontér.

Sortiment vyráběných zbraní je dodnes olivněn koloniálními tradicemi černého kontinentu, kde domorodcům nesměla přijít do ruky moderní zbraň, aby nemohla být použita při vzpouře. Až hluboko do 20. století se pro místní obyvatelstvo dovážely tehdy překonané a jinde už zapomenuté perkusní nebo dokonce i křesadlové předovky. Dovážet se musely proto, že v Africe se v koloniálních dobách nevytvořil žádný zbrojní průmysl. S odchodem kolonialistů vznikly tuzemské výrobny, ale převzaly dříve dovážený sortiment a dodnes vyrábějí především perkusní předovky.

Zajímavé je, že vedle klasické konstrukce s postranním perkusním zámkem se objevují i předovky in-line, které jsou v současnosti velkou módou v USA, ale v Africe je určitě nikdo nikdy neviděl. Domorodí výrobci tak podle všeho dospěli k téže optimalizaci perkusního zámku jako nejlepší američtí konstruktéři. Africké výrobky jsou ovšem provedeny mnohem primitivněji. Technicky dokonalejší zbraně nabíjené zezadu - brokovnice, kulovnice, pistole a revolvery - jsou pouze z dovozu.

V podmínkách firmy Mavumila se stejně zdá neuvěřitelné, že dokáže vyrobit střílející zbraně, dokonce v počtu kolem pěti set za rok. Všechno se odehrává napůl na nevydlážděné ulici mezi pobíhajícími psy a slepicemi, napůl v otevřené kůlně pod plechovou střechou, jíž chybí přední stěna a nedá se samozřejmě zamknout. Mezi jiným harampádím se povalují rozpracované zbraně a jejich součásti. Otevřeno je vlastně ve dne v noci, protože většina zaměstnanců zde přespává. Veškeré vybavení dílny tvoří kovářská výheň s ručním dmýcháním na ulici, pár kladiv, pilky, pilníky a dvě vrtačky poháněné ručním kolem.

Občan smí v Tanzanii vlastnit jednu brokovnici, dvě lovecké kulovnice a také jednu krátkou zbraň, pistoli nebo revolver. Množství přechovávaného střeliva je omezeno, například u pistole na 25 nábojů. K tomu všemu je zapotřebí něco jako povolení, které se musí každý rok obnovovat a musí se při tom obejít asi 15 úředníků. Dá se ale vyřídit během několika hodin, a když si koupíte některý z výrobků firmy Mavumila, Abdalláh Ramzání vám povolení obstará - nebo vám bunduki (pušku) prodá, i když jste zcela neznámý wacungu (cizinec) a povolení nemáte. Není, kdo by to kontroloval. Podle libosti si koupíte zápalky stříhané z olověného drátu a plněné neznámou složí, střely nebo sekané olovo vlastní výroby a samozřejmě černý prach, získaný bůhví odkud.

Přejete si kuriozitu do sbírky - střílející propisovačku ráže 6,35 mm nebo střílející nůž Specnaz? Zajeďte si do Asie, kde se tyto zbraně v odlehlých provinciích řemeslně vyrábějí, samozřejmě nečíslované a bez označení výrobce, bez tormentační zkoušky a bez záručního listu. Nejčastěji je jmenován Pákistán a Afghánistán, ale i Čína a Korea. Podloudnými cestami se jejich výrobky dostávají i do Evropy nebo do Ameriky. Chcete-li něco většího, můžete mít kopii téměř libovolné zbraně, popřípadě si podle doneseného vzoru objednat menší sérii.

Podívejme se, jak Alain Labrousse popisuje jedno výrobní centrum v knize Drogy, peníze a zbraně, kterou vydalo nakladatelství MV Themis: "Městečko Darra, obývané Áfarídy, leží v průsmyku Kóhát asi čtyřicet kilometrů jižně od (pákistánského) Péšáváru. Obydlí se rozprostírají mnoho kilometrů podél silnice táhnoucí se řetězem hor. V centru Darry se prakticky v každém krámku, polepeném křiklavými obrázky na způsob plakátů na kovbojky, prodávají zbraně. Od vzniku kmenových zón se tu tradičně rukodělně vyrábějí kopie všech zbraní, co jich na světě existuje. Můžete si tu koupit nebo objednat colt, mauser, berettu, winchesterovku nebo dokonale fungující M 16. Když někdo potřebuje vzácnou zbraň, stačí přinést model a řemeslníci ji s úžasnou dokonalostí napodobí.

Sedíme po turecku u jednoho vlídného starce a popíjíme čaj s mlékem. Na zdech visí místo nádobí palné zbraně a vitríny jsou plné šavlí, krisů a dýk z koloniální éry. Na ulici neustále rachotí střelba - to si kupující zkoušejí nabízené zboží. Je tu tolik krámků, že nejméně dva tři lidé stojí neustále venku a střílejí do vzduchu.

Válka v Afghánistánu tento obchod rozvrátila. Na začátku přicházeli mudžáhidíni, kupovali použité i řemeslně vyráběné zbraně a zasloužili se tak o podnikatelský boom. Jakmile dostali bojovníci za svobodu modernější výzbroj z USA, Číny a z arabských zemí, museli se řemeslníci z Darry přizpůsobit. Některé odbojové skupiny, zvýhodňované pákistánskými tajnými službami, měly záhy přebytek výzbroje a část svého arzenálu rozprodávaly: tento osud potkal asi polovinu pomoci. Výrobci pak nakoupili soustruhy a další dokonalejší stroje, aby mohli napodobovat i nové modely. Ve stejné době se zmocňovali u sovětských vojáků a jejich spojenců kalašnikovů, minometů, raketometů a dokonce zneškodněných řízených střel a všechny tyto zbraně pak opravili a nabídli k prodeji. Sovětský kalašnikov stojí od 600 do 800 dolarů, čínský od 400 do 600 a místní napodobeniny dokonce jen 200 dolarů...

Stává se, že pákistánská vláda usoudí, že byly překročeny meze, a pak zasáhne. Rada starších z Darry jednou ostře protestovala proti porušení kmenové autonomie. Centrální úřady jí odpověděly, že smějí obchodovat se všemi zbraněmi s výjimkou těžkých."

Přemysl LIŠKA a Stano R. KŘÍŽ