Zpětně mi ta představa přišla až dojemná.
No, jen mi zkuste říct, že máte doma v útrobách nočního stolku, tedy pořád po ruce a k potěšení, partu přátel, všech těch dobrých rodáků a kamarádů, a současně i spolupracovníků a kolegů - takže se vám vlastně na dosah a vždy pohotově nabízí pěknúčký policejní útvar.
Zní to trochu bláznivě, ale npor. Zdeněk HUBÁČEK (55) cosi podobného v rodinné domácnosti ve Vracově u Bzence, na jižní Moravě, opravdu má. V nenápadné dýhové škatulce.
Sbírku náramkových hodinek mu z velké části poskládaly spřízněné duše. Spolu s hláškami typu: "Tož, vem si to ode mňa - stejně neidú!" Nebo: "Počkaj, mám jich vyhodit, to sa o ně radši nějak šikovně postaraj."

Na vojně sloužil u telegrafistů. Napomohla k tomu jeho žákovská a dorostenecká minulost mezi svazarmovskými radioamatéry. A po návratu z prezenční služby, snad že mu radioaparatura náhle příliš chyběla, začal sbírat poválečné rozhlasové přijímače. Především výrobky značky Tesla a produkci firem, které vznikly a vyráběly v letech 1945 až 1948.

Já sa na to podívám, reagoval na zvěsti, že se tam či onde chystají vyřadit z provozu starou deseti dvanáctilampovku v nejmíň šedesáticentimetrové skříni. Něco si opravil sám, něco dal ke kámošovi, který měl víc náhradních dílů. Třeba krásné rádio Tábor mu pomáhal dávat dohromady bývalý kolega z operačního pracoviště. Škoda, že se tomu zázraku někde při transportu porušila škála, praskla stupnice.

Chtěl jenom kvalitní - a velké - kusy, sledoval výkon rádia, kolik má reproduktorů, jakou citlivost, co se na to dá chytit, takže ho zajímaly vlnové rozsahy a zároveň spolehlivost, a taky lampové osazení, jestli se jedná o řadu E nebo U. Některé vzorky jsou staré - pětapadesátileté - jako on, a když je pustí, tak pořád parádně, vesele hrají.

Všechno ide, funkčnost sbírky - to je podmínka. Postupně na jejich řešení pracovali naši starécci, tátové. A on si je občas propojí, dá na dlouhé vlny, pustí si to, doladí a sladí, a ona je z tého taková dlouhá kulisa. Poslúchá to z dálky, no - dětsky přímo se s tím mazlí. Nádhera. Barák to zvedá a jeho blízcí jsou z toho na Bohnice ...

Maminka Zdeňka Hubáčka byla jako mladá, za protektorátu, nasazená v Německu na práci a tehdy si tam koupila foukací harmoniku, neboli varhánky. Hrála na to. I hezky zpívala, shromažďovala písničky ve zpěvníku, v němž pak pokračovala Zdenova starší sestra. On zase později na maminčiné varhánky navázal větší sbírkou těchto malých hudebních nástrojů.

Osobně do toho rovněž umí dýchnout. Znal sa totiž s tým Plevú, to byl virtuos. V letech padesát, padesát čtyři dělal - děckám jako byl malý Zdeněk - vedoucího pionýrského tábora. A ten, když hrál třeba rumunské stakato, tož to nějak uchvacovalo. Však natočil i gramodesky. Měl půltónky, to bylo něco, to nešlo tehdá sehnat. Jeho žák následně viděl a slyšel různé další hráče - Němce, Francúze. Aj tria s foukacími harmonikami jezdívala po vesnicích koncertovat, ale vlastní maminka byla jedinou na varhánky vyhrávající ženou.

V současné sbírce foukacích harmonik má pan Hubáček pár tuctů většinou nových foukaček z nejrůznějších, blízkých i místy hodně vzdálenějších, příkladně čínských, koutů světa.

A hrává na ně výhradně enom majitel - lebo zřejmě jako dýmky, ani varhánky sa nikomu kolem nepůjčují.

Vyprávění moravského sběratele představuje několik proudů nezadržitelných informací - a vyznání vztahu k propracovaným, funkčním věcem.

To se týká též náramkových hodinek. I s nimi začal kdysi po vojně. A protože je jich na světě moc, upnul se zejména ke značce Pol-Jot. Svého času byla hodně rozšířená, hodně se prodávala v Polsku, měla různé modifikace a on si některé kompletoval.

Když třeba Laďa Kyněra dostal nové hodinka na Vánoce, hned se ho ptal: Cos udělal s těma starýma? - Sú tam v šuplíku, zněla odpověď. - Vyhodíš to? - Nevyhodím.

No, tenkrát ještě dělal Zdeněk Hubáček vyhlášené klobásky, slovo dalo slovo, kilo dobroty to zapravilo a hodinky došly do souboru. Obvykle kamarádi za své příspěvky nic nechtěli a nechtějí, zapomeň na to, říkají, ale on si hlídá, aby nezůstal jiným dlužen. Alespoň kus špeku nebo nějaká lahvinka vína musí být protihodnotou.

A pak mu někdo poskytl vzorek i za cenu toho, že musel doma určitý čas tvrdit manželce, jak a kde je ztratil. A přitom je Zdeno má dosud pěkně schované, mají klasický pérový strojek a k němu přidělaný budíček. Moc se jich nevyskytovalo, byly určené pro ruské námořnictvo, jsou tmavé a ve sbírce leží vedle bílého provedení.

Jindy zase věděl o modelu hodinek někdejšího šéfa dvojky, pořád se mu kazily, a tak mu povídá: Kde máš ty Pol-Joty, cos přivezl z Polska, ty automaty s bílým ciferníkem? - A kolega Černíček řekl: Á kurňa, už ani nevím, proč sa ptáš, ty jich chceš? - Lesli by ti měly zavázať, donés jich.

A za deň za dva byly doma ...

Šecko je to o mechanice, elektrice a elektronice, o dokonalosti. O lidské dokonalosti, září pán jednotlivých sběratelských směrů. Kdybych si měl dneska představit Quartze, sú velmi krásné, prostě je to značka, ale to flávejú mašiny. Quartz je vlastně křemen a oscilátor, kerý to spíná. Kvalita baterky oscilátoru je důležitá. A potom už jenom záleží na zapouzdření, je-li to samozřejmě ve zlatě, v platině nebo tak.

Jenomže mechanika je mechanika. I když už soustruh dělal kolečka a ložiska, konečné sestavení a seřízení prováděl člověk. Lidské ruce to dávaly do kupy!

Vlastními silami si Zdeněk Hubáček troufne na budík, na hodinky má slabší oči, přiznává s trochou smutku ve hlase. Pak tvrdí, že nemá žádné vyložené extrakusy, Brajtingy nebo Filipa Pateka, ale četné variace Glasshütte, Raketa nebo Prim se u něj najdou. Příkladně dva modely ze závěrečných sérií vyráběných značkou Prim, než spadla do firmy Quartz. Stály po devíti stovkách a byť jsou mechanické, za čas budú zhodnocené. Protože sú pozlacené a sú poslední svého druhu.

Měl je na ruce snad dvakrát, občas je dotáhne.

Stejně jako numismatik obhlíží okraje známek, laská se sběratel hodinář unikátním provedením zvolených výrobků, to inak nejde. Vlastní jich na osmdesát.

A jednou to možná skončí u někerého ze spolupracovníků, kerý ani netuší, že to dostane. Alebo sa to prodá, za mého života. Jak mi řekla tá moja: Udělej si s tím včas pořádek! Povídá ke konci setkání operační důstojník.

Popřejme mu na sklonku tohoto roku ještě hodně potěšení nad důkazy lidského umu a nechť se mu podaří zcelistvit - rekreačně - všechny vyhlédnuté sbírkové řady.

Jaroslav Kopic