Mrtví dovedou čekat
	JAN J. VANĚK

Josef si vždycky říkal, že z kriminálu foukne někdy v létě, to je nejlepší doba, silnice přecpané turisty a vůbec, všude spousty lidí, ale nějak promeškal vhodný okamžik, anebo se zkrátka žádný nenaskytl, až koncem září, když už začínal pomalu ztrácet naději. Protože na podzim, to je pro chlapa na útěku mizerný čas. Jenže nakonec se všechno seběhlo tak rychle, že Josef neměl čas na dlouhé rozvažování, jestli ano, nebo ne, prostě najednou se dozorce řečený Bimbác - podle své záliby v užívání dlouhého gumového obušku - šikovně přitočil zády, žádný jiný bachař nebyl nablízku a posti na věžích zrovna na tohle místečko staveniště nedohlídli, mrtvý úhel se tomu říká... Stačilo zvednout krumpáč o trochu víc a nechat ho vlastně jenom spadnout dolů, Bimbác se sesul k blátivé zemi a ani nehlesl, kolem hlavy se mu rychle rozlila krvavá kaluž a Josef by ani nemusel mít dva mordy za sebou, aby poznal, že tenhle chlápek už žádnému muklovi nakládačku neudělí.

Josef se původně domlouval, že vezme draka s Tomášem, jenomže kde byl teď Tomovi konec, včera se nějak nešikovně zamotal ve výkopu, když jel kolem buldozer, trocha hlíny se svezla dolů a kámen Toma přimáčkl, nic moc, na to neumře, ale teď se válí na marodce a Josef je na celý plán sám a sám. Už třetí den nepromluvil s živou duší, když nepočítá toho dědulu ve vrátnici, na jejíž okénko včera v noci zkroušeně zaťukal.

"Pane šéf, potřeboval bych si zavolat," drmolil Josef a modlil se, aby ten páprda nezabouchl špehýrku a nepřivolal poldy. Josef si nedělal žádné iluze o svých šancích, dovedl si spočítat, že pátrání už po něm poldové určitě vyhlásili, a jestli ten dědek má v kukani televizi, mohl se koukat...

No, nekoukal se - jeho smůla. Dvakrát se mu nechtělo, něco si mrmlal pod fousy, ale nakonec odemkl a pustil Josefa dovnitř. Schytal to dýkou, kterou Josefovi vybrousil kámoš v zámečnické dílně, kam chodili makat ti nejspolehlivější z lochu. Úzká dýka vjela dědulovi do ledvin, pak Josef otočil čepelí a hotovo. Vzal si jeho civil, i když mu dvakrát neseděl, ale pořád to bylo lepší než muklovský mundúr.

Vycházel sice jen v noci, přes den se zašíval v odstavených vagonech, ale teď už měl konečně pistoli a mohl se vydat na cestu - nejlíp nákladním vlakem. Na nákladové nádraží se dostal v noci a štěstí mu přálo, vyslechl dialog dvou ajznboňáků a díky tomu věděl, který vlak pojede na jih, do Budějovic a pak dál, na Šumavu... A pak se uvidí, nějak se dostane přes čáru a v Německu už mu bude hej. Tam ho poldové hledat nebudou, nebo aspoň ne hned, myslí si určitě, že má namířeno do Prahy, aby tý mrše Aleně zakroutil krkem. Dost se o tom navykládal chlapům na cele i vychovateli a psychologovi - jak sejme tu děvku, svou vlastní ženu, která ho práskla poldům, když udělal s kámošem benzínku a nevyšlo jim to, jak si představovali... Pumpař, hajzl, se vzpouzel, tak ho musel Jindra křísnout pajcem přes kebuli...

Benzínka jim vynesla čtvrt milionu, jenže poldy měli v patách, Jindra jel jako cvok a otočil auťák na střechu, za chyby se platí a on zaplatil nejvyšší taxu, protože v tom ukradeném žigulíku zůstal. Josefovi se podařilo otevřít dvířka a vydrápal se ven, napůl omráčený, chtěl se pro Jindru vrátit, jenže v tu chvíli blafnul benzín v nádrži, poldové houkali jak zběsilí a Josef chvíli poslouchal Jindrův řev, pak se otočil a pelášil pryč...

Dostal se domů, Alena ho ošetřila, a když z něj konečně vypadlo, co je vlastně s Jindrou, jako kdyby zkameněla. Jindra byl její brácha a z celé rodiny měla už jen jeho, máma s tátou se kdysi zabili v auťáku, Jindra byl starší a vlastně ji vychoval.

"Moh' jsem ti říct, že bylo po něm, než to bouchlo," mrzel se Josef, jenže pozdě bycha honit, v šoku jí vyzvonil všechno podle pravdy a vzápětí si v jejích očích přečetl nenávist. "To přejde," utěšoval ji i sebe.

Ale nepřešlo. Když v noci usnul, došla k sousedce a telefonicky ho práskla poldům. Naštěstí se probral včas a zdrhnul jim z podkrovního bytečku po střechách, on měl pumpařovu waltrovku a mířil přesně, už na vojně, když sloužil u paragánů, býval nejlepší z praporu. Dva poldové to schytali a jemu se podařilo utéct, ale nakonec ho štěstí opustilo, uklouzla mu noha a on spadl s nějaké kůlny do dvora, už o něm neměli potuchy, jenomže nějaká bába ho viděla, a místo aby mu poskytla první pomoc, brnkla na stoosmapadesátku...

Josef se zachvěl zimou: vzpomínky posledních dnů a hodin mu v polospánku plynuly hlavou jako film, na přeskáčku promíchané událostmi z jeho zatčení, vazby, soudu... Vyfasoval tehdy dvacet roků, ti dva poldové natáhli kopyta a on žádnou účinnou lítost nejevil, ještě před pár lety by mu dali špagát, teď už ne. Od první chvíle věděl, že dvacet let za katrem zůstat nehodlá, ale z trojky se utíká sakra blbě, když má člověk pověst dvojnásobného vraha. A tak sekal dobrotu, choval se slušně, zajímal se o práci a napomáhal procesu převýchovy, jak o něm hezky říkal psycholog, ten blb. Poslední dobou, když už začal chodit na práci ven, rozpovídal se o své pomstě Aleně. Bylo to riskantní, mohli ho přeřadit zase někam do dílen, ale musel to risknout: počítal s tím, že až zahne kramle, budou ho čekat v Praze, u ní - a on zatím pojede směrem přesně opačným. Alenu ať vezme čert, už k ní nenávist necítil, dokonce ji chápal.

Čekal, kdy mu od ní přijde žádost o rozvod, ale nestál jí ani za tu. Přestal pro ni existovat, asi.

Svítalo, lesem táhla lezavá zima a při zemi se válely husté chuchvalce mlhy. Kdyby si aspoň mohl rozdělat ohníček, ale netroufal si, i když k nejbližší vsi to měl dobré dva kilometry a v tuhle hodinu by se do lesa vypravil tak akorát houbař. Josef se posadil a vytřeštil oči do houští: nevěřil svým očím, na vteřinu měl dojem, že se mu něco zdá, ale pak si s ledovým chladem u srdce uvědomil, že je vzhůru - a že dívka pět metrů od něho opravdu stojí, dívá se mu přímo do očí a zlehýnka se usmívá.

"Ahoj," řekla konečně, aby nebylo mýlky. A udělala další dva kroky. Člověk by čekal, že při spatření takového vagabunda s křikem uteče, ale ona naopak popošla k němu. To je fajn, uvědomil si, pistoli mám na dosah, stačí natáhnout ruku... Škoda té holky bude, říkal si v duchu, ale teď už nemůžu riskovat, mám před sebou posledních pár kilometrů a pak mě čeká relativní bezpečí.

"Co tu děláš?" optal se chraptivě a přitáhl si odřenou koženou aktovku, pocházející - stejně jako pistole v ní - z majetku důvěřivého vrátného.

"Hledám tě," usmála se dívka a nenuceně se posadila do mokrého mechu. Josef si teprve teď uvědomil, jak je oblečená. Vypadala, jako kdyby si krátila přes les cestu na tancovačku, taková byla svěží, načesaná a čisťounká. Že jí není zima, pomyslel si, a řekl to nahlas.

"Mně není nikdy zima," mávla rukou, "jsem taková... otužilá. Ale ty se klepeš jako drozd, a nejmíň tři dny ses neholil... V té televizi jsi vypadal líp!"

"Vidělas mne v televizi?" zajektal zuby Josef a vytáhl pistoli z aktovky. Už mu nevadilo, že ji holka spatří. Věci zřejmě nabudou rychlý spád.

"Říkali - ozbrojen a nebezpečný," usmála se na něho, jako kdyby ji v tanečních požádal o valčík. "Je to pravda?"

"Kecaj', blbci," řekl chraptivě a pozvedl ruku s pistolí. "Ozbrojenej, to jo... Ale jinak... Když mi lidi dají pokoj, nechám na pokoji zase já je, chápeš?"

Dívka kývla. "Jasně," řekla mile. "Možná, že bych ti mohla pomoct," nadhodila zadumaně.

"Pomoct? Jak? A proč bys to dělala?" vychrlil podezřívavě.

"Něco za něco," pokrčila rameny a bezelstně se mu podívala do očí. "Ty zase uděláš něco pro mě..."

"A proč si to myslíš? Že se mi chce udělat něco pro někoho?" odplivl si.

"Protože to bude pro tebe výhodné," řekla klidně. "Ono totiž obojí souvisí - to, co ti pomůže, mně udělá radost. Takže z jedné věci budeme mít užitek oba."

Neodpověděl. Díval se na ni a nic nechápal.

"Kde ses tu vůbec vzala? Jak jsi mě našla?" zeptal se podezíravě.

"Čekala jsem tě už dlouho," usmála se na něho. "A když o tobě mluvili v televizi, věděla jsem, že se konečně objevíš. Ostatní už nebylo složité."

Dívka vstala: zvedla se ze země tak lehounce, jako kdyby ani nebyla z masa a kostí. Josef si povšiml, jak pěkně je rostlá, a napadlo ho, kterak dlouho už nestiskl v náručí ženu.

"Nedaleko odsud je chata, moc pěkná chata," řekla a rukou si přihladila pramínek vlasů, který jí sklouzl do očí. "V té chatě spí muž... Má při sobě peníze, hodně peněz. Marky, dolary, franky. Chystá se do ciziny. Navždycky. Je to vekslák, podvodník, pašerák... Dlouho mu to procházelo, ale teď mu hoří půda pod nohama. Musí pryč. Má platný pas, v garáži parkuje jeho mercedes. Časně ráno vstane a odjede, na hraniční přechod je to odsud čtvrthodinka jízdy."

"A co já s tím?" optal se chraptivě Josef. Začínalo mu svítat.

"Kdyby ses oholil, umyl, převlékl do jeho šatů, vypadal bys skoro jako on," řekla dívka tiše. "Fotografie bývá majiteli cestovního pasu leckdy podobná dost vzdáleně. Celníci si nevšimnou, že jsi někdo jiný. Ani je to nenapadne. A ty budeš mít do začátků v cizině auto, peníze, doklady... To nezní špatně, ne?"

"Nezní," ušklíbl se Josef. "Jenže ten člověk mi ty věci po dobrém nedá..."

"Ne," připustila dívka. "Má taky pistoli a dovede z ní střílet. Jenže teď spí. Myslí si, že je v naprostém bezpečí. Poslední dny zažíval velké vypětí, nespal dvě noci. Zabít ho bude pro tebe hračka."

Josef polkl. Řekla slovo zabít tak lehce, jak se nevyslovovalo ani v kriminále.

"Proč chceš, abych toho chlápka zabil? Ublížil ti nějak?" zeptal se dívky.

"Chci se mu pomstít," pokrčila rameny. "To by ti mohlo stačit. Náš obchod je výhodný pro obě strany, ale pro tebe víc. Vojáci pročesávají lesy, je jich všude spousta. Jestli sis myslel, že tě budou hledat v Praze, spletl ses. Je za tebou příliš mnoho krve. Neprojdeš - tak, jak sis to představoval, určitě ne."

"Co víš o tom, jak jsem si to představoval, hergot?" zavrčel.

Neodpověděla mu, místo slov se otočila a udělala pár lehkých, skoro tanečních krůčků.

"Počkej, sakra," zavolal za ní vztekle. "Jdu s tebou."

Když vyšli mezi stromy, dívka se zastavila a Josef pozvedl hlaveň pistole.

"Nemysli si, že se zdejchneš," řekl hrubě. "Půjdeš přede mnou, chci tě mít pořád na očích!"

"Ale jistě," usmála se na něho, "nic jiného si nepřeju! Chci být při tom, až ho zabiješ, věř mi!"

"Věřit ženský? To jsem udělal než jednou a víckrát takovou pitomost nezopakuju!" zavrčel.

Zadní branka zahrady byla odemčená. Prošli mezi jabloněmi a minuli pár růžových keřů. Většina okenic byla zavřená, jenom v přízemí, u velkých francouzských dveří vedoucích na rozlehlou terasu je někdo dokořán roztáhl.

"Spí tady, v přízemí?" šeptl Josef a dívka zavrtěla hlavou.

"Ložnice je v patře, hned proti schodům," vysvětlila mu.

Tiše vstoupili do haly, Josef musel chvíli počkat, než se v šeru rozkoukal. Dřevěné elegantní schodiště vedlo do poschodí k vyřezávanému ochozu, za nímž bylo vidět několikeré dveře.

"Jeho ložnice jsou ty druhé zleva," řekla dívka.

"Nějak se tu vyznáš," ucedil Josef. "Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?"

"Pavlína," vydechla dívka, "zapomněla jsem se představit... Ale teď už bychom neměli ztrácet čas... Ten člověk chce vstávat časně - a jestli se vzbudí, budou s ním potíže..."

"Nebudou," řekl Josef a vykročil ke schodům. Dubové stupně vrzaly, ale nevšímal si toho. Odjištěnou pistoli držel v ruce, Pavlína šla dva kroky před ním. Z náhlého popudu ji zkusil chytit za paži a vést před sebou jako živý štít, ale hmátl do prázdna: uklouzla mu, jako kdyby četla jeho myšlenky, a tak ji nechal být. Až se vypořádá s tím chlápkem, přijde řada na ni. Buď ji vezme s sebou jako rukojmí, anebo...

Dveře ložnice zely dokořán: to bylo fajn, díky tomu padalo do zatemnělé místnosti aspoň trochu světla z haly. Josef na vteřinu zaváhal na prahu.

"Peníze má vedle sebe v kufříku, připoutaném řetízkem k zápěstí - i ve spaní," špitla mu Pavlína zblízka do tváře.

"Vypínač je hned vedle dveří, vlevo," informovala ho ještě.

Muž na široké francouzské posteli se zavrtěl v okamžiku, kdy Josef rozsvítil. Rozespale vytřeštil oči, ale reagoval rychle. Hmátl pod polštář, namodralý kov koltu se zaleskl. Ale v té chvíli už Josef vystřelil: poprvé, podruhé, po kratičké pauze ještě jednou.

"A je to," řekl spokojeně. Josef zastrčil pistoli dozadu za kalhoty, udělal pár kroků k posteli. Kožený kufřík ležel na bílém prostěradle, pokrytém stříkanci krve, ocelový řetízek, spojující jeho rukověť se zápěstím mrtvého, se leskl v záři křišťálového lustru.

"Budu potřebovat kleště, štípačky," pronesl zamyšleně Josef. "A taky nějaký páčidlo, zámky mají číselný kód!"

Dívka neodpověděla. Josef se prudce otočil a zaklel. Byl sám. "Pavlíno!" zařval.

Odpovědělo mu ticho. Vyřítil se ze dveří na dřevěnou galerii, dolů to bral po třech schodech. Nebyla ani v kuchyni, ani v hale, Josef tedy vyběhl na terasu a napínal oči do mlhy.

Vrátil se do domu, pro pořádek prohledal ještě jednou všechna zákoutí, ale byla opravdu pryč.

Josef horečně uvažoval: i kdyby holka letěla jako blázen, nejmíň půl hodiny potrvá, než se dostane do vsi. Pak zavolá poldy: z okresního města je to dobře další půl hodiny jízdy mizernou, klikatou silničkou. I kdyby dělali zázraky, dřív než za hodinu k chatě nedorazí. Má čas.

Našel koupelnu a začal si napouštět vodu do vany, zatímco tekla, prohledal šatník a vybral si vhodnou garderóbu na převlečení. Mrtvý muž mu byl skutečně dost podobný, aspoň když žil: teď už ne, protože jedna z kulek mu ustřelila podstatnou část hlavy. Ale snímek v pasu byl až neuvěřitelně podobný Josefovi.

Na okamžik Josefa napadla bláznivá myšlenka, že ho Pavlína nepráskne, ale rychle ji zapudil.

"Radši sebou hoď, kamaráde," řekl si nahlas. Sházel ze sebe páchnoucí hadry a nahý vlezl do teplé vody ve vaně. Bylo to božské, neodolal a na okamžik zavřel oči.

Když je otevřel dokořán, stál ve dveřích chlap v maskáčích a mířil na něj samopalem. A Josefova pistole ležela daleko.

Josef zvedl ruce nad hlavu a rozesmál se. Chtělo se mu brečet, tak se smál.

Odvezli ho do okresního města a rovnou s ním začali sepisovat obsáhlý protokol, sundali mu pouta, nabídli cigarety, uvařili kafe a přinesli chlebíčky. Chovali se solidně a Josef se rozhodl oplácet stejnou, považoval se za profesionála, a tak chtěl jako profík jednat. A profík pozná, když spadne klec, a nedělá pak potíže, aspoň tak se to hraje ve filmech a píše v detektivkách...

"Čekali jsme se zátahem, až se zvedne mlha," vysvětlili mu dva poldové v civilu. "Šli jsme po tom grázlovi už z Prahy, býval to takový veksláček, ale v posledních dvou letech vyrost' - začal dělat do drog a myslel si, že nad něho není. Vůbec jsme netušili, že jsi se připletl do baráku, šli jsme po něm, ne po tobě. Ale taky dobře, taky dobře," pochvalovali si.

"Ta holka... ta holka mě práskla, co," zachraptěl Josef. Vykouřil během několika hodin nejmíň dvě krabičky cigaret a cítil je v krku i v průduškách.

"Jaká holka?" podivili se tak upřímně, že jim nemohl nevěřit.

"Jmenovala se Pavlína," řekl a zapálil si další spartu. "Když mi zdrhla, věděl jsem, že mě práskne..."

Chlápek v uniformě, na které byla sakra znát noc, proležená někde v jehličí, pomalu zavrtěl hlavou: "Pavlína, Pavlína... Já jsem místní, pánové, bydlím v té vsi pod lesem. O jedné Pavlíně bych věděl. Ten chlápek z chaty s ní chodil, asi před rokem ji úplně zblbnul, to víte, Pražák a vesnická holka... Pak ji jednou našli utopenou v rybníce, kousek od té jeho chaty. Sebevražda, anebo nešťastná náhoda, nebo jí někdo pomoh' do vody? Každopádně byla těhotná. Taková hezounká holčička, blondýnka, dlouhovláska, jak porcelánová panenka. Když jsme ji vytáhli z vody, vypadala, jako když spí, oblečená jako do plesu."

"Modrá minisukně, bílá halenka, sandály na podpatku," tiše řekl Josef.

"No jo," udiveně kývl ten v uniformě. "Pořád ji vidím..."

Místností jako kdyby zazněl tichý dívčí smích. Slyšeli ho všichni, zvedli hlavy, zamrazilo je. Ale pak radši uvěřili, že si to jen vítr ve větvích stromů pod okny zalaškoval...