Bohém
	ZOJA TURKOVÁ

Mobilní telefon mi začal v kapse vibrovat uprostřed porady. Zvuk jsem měl samozřejmě vypnutý, používání mobilů během jednání velký šéf striktně zakázal a svým zákazem se dokonce sám řídil. Všichni moji známí věděli, že v pondělí mezi půl desátou a jedenáctou hodinou dopoledne nemá cenu mi volat, protože se stejně nedovolají. Totéž platilo o posílání esemesek, šéf dokázal soustředěně poslouchat zprávy vedoucích jednotlivých úseků, dělat si poznámky a současně nás sledovat ostřížím zrakem, takže by mu jakákoli, byť maskovaná, manipulace s mobilem neušla. A poštvat proti sobě šéfa mohlo znamenat profesionální sebevraždu.

Robert Chelert nebyl klonem houfně produkovaných manažerů současné doby. Nechodil od rána do noci v obleku a s kravatou, dával přednost nenápadně elegantnímu sportovnímu stylu, obleky či kostýmy nevyžadoval ani od svých podřízených, což samozřejmě neznamenalo, že by ti, kteří se jakýmkoli způsobem stýkali s klienty, obchodními partnery či konkurenty, tedy reprezentovali firmu, mohli chodit do práce třeba v džínsech a tričku či v létě v kraťasech. Bůhví kolik měl titulů, vystudoval ve Spojených státech ekonomii a práva, v Praze snad dělal aspiranturu na zahraniční ekonomii, ale zásadně je nepoužíval. Odmítal oslovení pane doktore či pane inženýre nejen vůči své osobě, ale i vůči ostatním, nejčastěji oslovoval podřízené slovy "pane kolego". Ve svých ani ne třiceti letech udělal zázračnou kariéru, když se stal výkonným ředitelem naší firmy. Nikdo ovšem nepochyboval o tom, že zaslouženě. Dokázal se na práci soustředit snad celých čtyřiadvacet hodin denně a v hlavě měl nejspíš počítač.

Choval se ke každému dle jeho zásluh: uctivě, uznale, ironicky, k ženám stejně jako k mužům, nikdy ale nebyl jízlivý či arogantní. Dokázal vytknout chyby nebo poukázat na nedostatky způsobem, jenž neurážel, spíš motivoval ke zvýšenému úsilí. Vyžadoval od všech to, co od sebe: maximální nasazení. A nutno říci, že během jeho dvouletého působení v čele se firma velmi rozrostla, tržní obrat se skoro zdvojnásobil. Nárůst samozřejmě provázela řada malých osobních tragédií - někteří zaměstnanci museli odejít, druzí raději odešli, protože sami cítili, že na takové požadavky nestačí, jiní se sice snažili, ale jejich zdraví nevydrželo...

Robert Chelert se sice na podřízené nedíval jen jako na výkonné stroje, ale jejich osobními záležitostmi se nijak nezabýval. K tomu je přece určena mimopracovní doba. Neexistovalo tedy, aby někdo vedl delší telefonické hovory se svým partnerem o tom, kdo vyzvedne dítě ze školky, či co je třeba nakoupit. Na druhé straně ovšem, přišel-li za ním někdo s tím, že má nějaký osobní problém, který musí nutně vyřešit, bylo-li to jen trochu možné a nenarušilo to chod oddělení, dostal volno. Placené a bez upozornění, že to bude muset napracovat jindy. Nešlo o počet hodin strávených v kanceláři, nýbrž o výsledky.

Ujistil jsem se, že Chelert si zrovna dělá poznámky ke zprávě vedoucího logistiky, a podíval se na displej, kdo mi v tak nevhodnou dobu volá. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že je to můj přítel Luděk Koutný. Ten přece nejlíp věděl, že se s ním v tuto dobu nebudu bavit. Musí to být něco náramně důležitého, když zapomněl...

"Moment, prosím," přerušil řečníka Chelert. "K tomu by asi něco chtěl říci pan kolega Sutner," řekl s nepatrným náznakem ironie v hlase.

Dost mě tím uzemnil - vidí snad i za roh. Byl jsem si přece jistý, že se na mě nedívá! Naštěstí jsem nevypnul pozornost, takže jsem mohl reagovat. "Ano. Myslím, že by bylo fér podotknout, že při poslední velké zakázce na Ukrajinu a také do Maďarska, o níž je právě řeč, to byl právě úsek logistiky, který se dopustil několika drobných chyb. Naštěstí bylo možné je okamžitě napravit, zákazník si ničeho ani nevšiml, nicméně v budoucnu je třeba se podobných selhání vyvarovat, neboť by nemusela zůstat bez následků."

Robertu Chelertovi přelétl přes tvář lehký úsměv. Uspěl jsem. "Můžete se k tomu vyjádřit?" obrátil se opět k řečníkovi, který začal vysvětlovat, o jaké konkrétní chyby se jednalo, jak byly neprodleně řešeny a jaká přijal opatření, aby se nemohla opakovat.

Porada se chýlila ke konci, šéf vyjádřil celkovou spokojenost s naší prací a stanovil termíny individuálních schůzek s jednotlivými vedoucími úseků. Na mě připadlo hned zítřejší dopoledne.

Hned po příchodu do své kanceláře jsem si vyslechl vzkaz, který mi Luděk Koutný nechal v hlasové schránce. Jeho hlas zněl nervózně, napjatě, naléhavě: "Zavolej mi hned, jak budeš moci! Asi jsem udělal kardinální chybu."

Sešli jsme se na oběd v nedaleké restauraci, kam jsem, stejně jako další řídíci pracovníci z firmy, poměrně často chodil. Luděk už na mne čekal, přestože jsem dorazil skoro deset minut před domluvenou hodinou.

Málem mě ani nenechal dosednout na židli a hned spustil: "Eriku, najal jsem si soukromého detektiva a teď nevím, jestli bych ho neměl zase rychle odvolat."

Luděk Koutný byl malíř, dost úspěšný, kritici nešetřili chválou nad jeho výstavami a jeho obrazy se dobře prodávaly, zabýval se i grafikou, ilustroval několik krásných dětských knížek, o jeho ilustrace se zajímaly mnohé prestižní časopisy. Byl to umělec každým coulem. Roztěkaný, nestálý, impulzivní. Až příliš často podnikl nějaký krok dřív, než o něm začal přemýšlet, pak ho zase zrušil, aby ho vzápětí mohl zopakovat. Ale k čemu potřeboval soukromého detektiva? Pokud mu, nedejbože, někdo vykradl ateliér, je tu přece policie. Nebo ho snad podvedl nějaký galerista?

Vyslovil jsem své úvahy a otázky nahlas.

Dlouho mlčky kroutil hlavou. Pak uhnul pohledem a řekl: "Aby sledoval Helenu." Hovořil o své ženě, krásné, ale především nadané operní pěvkyni.

Vytřeštil jsem na něj oči. "Co je to za blbý nápad? Proč by měl sledovat Helenu? Sám jsi přece vždycky prosazoval volné manželství, kdy si každý dělá víceméně co chce, abyste si doma nezevšedněli. Jen jsi trval na tom, že nesmí dojít ke skandálu. No a kdyby k němu došlo, tak už přece soukromé očko nepotřebuješ."

"Víš, já mám totiž pocit, že si ona najala detektiva, aby sledoval mě. Chápeš, Eriku, chci vědět, proč. Taky si myslím, že je mi skutečně nevěrná. Ne jen tak náhodně, příležitostně, ale že je to vážnější."

"A to říkáš právě ty?" zasmál jsem se. "Vždyť máš poslední milenku už půl roku, kromě toho bych se těžko dopočítal běžných postelových známostí."

"Ale co když na mě chce něco vyšťourat kvůli rozvodu?"

"Prosím tě, k čemu by jí to bylo dobré? Pokud vím, tak žádnou manželskou smlouvu, která by ji v případě tvé nevěry a následného rozvodu zvýhodňovala, jste neuzavřeli. A i kdyby, tak s majetkem, který zdědila, a se svými příjmy nepotřebuje od tebe ani korunu."

"Tak co mám dělat?" vyhrkl, jakmile před nás číšník položil talíře a vzdálil se.

"Myslím, že jsi dneska vstal z postele nesprávnou nohou, hlavou - ještě ne zcela vystřízlivělou po včerejším flámu - ti bleskl okamžitý bláznivý nápad, tak jsi prolistoval Zlaté stránky a zvedl telefon. Kdyby sis napřed dal studenou sprchu a silnou kávu, přešlo by tě to. Jenomže ty ses už cítil povinen jít na domluvenou schůzku. Být tebou, tak bych za současné situace tomu šerlokovi zavolal, omluvil se mu, že jsem ráno mluvil hrozně zmateně, a abych ho zbytečně nepopudil, že mu nechci dát vydělat, upřesnil bych úkol: aby zjistil, kdo mě sleduje, pokud tomu tak skutečně je."

"Ty jsi génius, Eriku! Že já nikdy nedokážu nic takhle promyslet. Umíš si představit, kolika malérů bych se vystříhal?"

Přikývl jsem a chvíli jsme mlčky vychutnávali skvělý oběd.

"Ještě že máš mě, abych ti vždycky pomohl se z těch malérů vyhrabat," podotkl jsem. "Máš totiž neobyčejný dar vrhat se do životních akrobatických kousků, jimž se každý jiný raději obloukem vyhne."

"Copak můžu za to, že jednám tak bezhlavě? Prostě mě něco napadne, a už mne nic nezastaví." A jako důkaz, i když on sám to tak samozřejmě nemyslel, najednou nepřítomně odstrčil talíř, rozložil před sebe ubrousek, vytáhl z kapsy černou propisovačku a rychlými tahy vytvořil portrét muže a ženy. Naklánějí k sobě hlavy, upřeně si hledí do očí.

Bezeslova jsem sledoval jeho počínání. Během chvilky byl hotov. Znovu si, jako by jídlo ani nepřerušil, přisunul talíř a v posledním okamžiku jsem mu zabránil, aby ubrousek nezmuchlal.

"Počkej, ukaž mi to!" Chytl jsem ho za ruku.

"Co?" zeptal se, jako by zrovna spadl z Měsíce.

Mimozemšťanům nemá cenu nic vysvětlovat, tak jsem mu jen s povzdechem ubrousek opatrně vzal, aby se neroztrhl. S obdivem jsem se na obrázek zahleděl. Luděk měl skutečně výjimečný talent. Helenu vystihl tak přesně, že by ji musel poznat snad každý, kdo ji třeba jen jedinkrát viděl na jevišti. Pak jsem si prohlédl druhou, mužskou tvář. Málem jsem údivem zkameněl. To se mi snad musí jenom zdát! Zíral jsem na ni nekonečně dlouho. Těžko jsem se mohl mýlit.

"Co je?" zeptal se Luděk, přežvykuje poslední sousto roštěné.

"Kdo je ten chlápek?"

Luděk se rozhlédl po restauraci. "Kterého myslíš?"

Zoufale jsem obrátil oči v sloup. Není snadné bavit se s mimozemšťanem.

"Přece tady ten, co jsi ho namaloval." Obrátil jsem ubrousek portrétem směrem k němu.

"Co já vím," pokrčil lhostejně rameny. "Proč tě to zajímá?"

"Prostě chci vědět, proč jsi ho namaloval."

Položil příbor na talíř, otřel si ústa hřbetem ruky a věnoval mi netečný pohled. "Jen tak, prostě mě to napadlo."

Pomalu jsem ztrácel trpělivost, můj kamarád Luděk mě někdy dokázal pořádně vytočit. "Sakra, nějaký důvod jsi snad musel mít! Přece jsi jen tak z ničeho nic nenamaloval Helenu a k ní sis nevymyslel podobu nějakého mužského!"

"Víš, že nekreslím vymyšlené portréty, ale vždycky jen lidi, které jsem někdy někde viděl a utkvěli mi v paměti. Ale těžko se mě můžeš ptát, kde jsem je viděl, kdo to je. Prostě mě něčím podvědomě zaujali, tak mi jejich rysy utkvěly v paměti. Ale to tvýmu exaktnímu mozku těžko budu vysvětlovat..."

"Já jen... že ho určitě znám. Myslíš, žes ho někde viděl skutečně s Helenou, nebo jsi je namaloval společně náhodou?"

"Dej už mi s tím pokoj. Říkám, že nevím. Půjč mi raději mobil, zapomněl jsem ho doma. Brnknu tomu detektivovi."

Vyhověl jsem mu, byl jsem na to zvyklý, Luděk měl svůj mobilní telefon málokdy po ruce.

Nemohl jsem od portrétu odtrhnout zrak. Ano, byl to nepochybně on, náš výkonný ředitel Robert Chelert. Vrtalo mi hlavou, jak se právě on ocitl ve společnosti operní pěvkyně, manželky Luďka Koutného, takže jsem ani neposlouchal, jak se Luděk s tím šerlokem dohodl.

"Má vypnutý mobil," zlobil se. "Snad ho dostihnu později."

Pečlivě jsem ubrousek složil a dal ho do kapsy.

"Co blbneš? Neříkej, že si to chceš nechat zapaspartovat," ušklíbl se.

"Já ne, ale možná někdo jiný," opáčil jsem, ačkoli jsem ještě neměl žádný plán, co s tím udělám.

Luděk si ještě objednal pivo a fernet, ale já už jsem spěchal zpátky do práce, tak jsem se s ním rozloučil.

Pondělní odpoledne věnoval Robert Chelert obvykle návštěvě jednotlivých úseků, neměl ve zvyku naslouchat jen vedoucím na oficiálních poradách. Zpočátku to zaměstnanci chápali jako kontrolu a chovali se podle toho, postupem času jim došlo, že to není ani tak touha po buzeraci, jako spíš snaha skutečně znát svou firmu. Hovořil s lidmi naprosto uvolněně, bez jakéhokoli vyvyšování se, a rychle si získal jejich důvěru a vlastně i obdiv. Obdivné pohledy na tohoto pohledného, úspěšného a kupodivu dosud svobodného muže pochopitelně vrhaly především ženy. Nedal na sobě znát, jestli si toho vůbec všimne. Jednoznačně dával najevo, že pro něj jsou všichni prostě pracovníci, bez ohledu na pohlaví či věk. Takže některé ženské, nejspíš ze vzteku, že jim nevěnuje zvýšenou přízeň, začaly šířit drby, že je asi homosexuál. Šuškalo se o něm také, že strávil dětství v dětském domově, protože se ho rodiče zřekli, proto na sobě tak tvrdě pracoval, aby všem dokázal... Ale i to mohly být pochopitelně jen drby.

Byl jsem zrovna mimo svou kancelář, když zavítal k nám. Setkali jsme se ve výpočetním středisku. Po pár minutách, které tam strávil, se obrátil ke mně. "Pane kolego, pojďme na chvíli k vám, rád bych vás upozornil na některé podklady, které budeme zítra pro naše jednání potřebovat."

Šli jsem tedy do mé kanceláře. Teprve ve dveřích jsem si uvědomil, že mám ubrousek s jeho portrétem rozestřený na svém pracovním stole. Ale to už ho spatřil i on. Jeho reakce byla naprosto nečekaná. Zůstal stát jako solný sloup, zbledl a nezmohl se na slovo. Po chvíli se ovládl a aniž se o portrétu zmínil, věnoval se pracovním záležitostem. Na můj stůl už do svého odchodu ani nepohlédl. Měl jsem pocit, že se na něco chce zeptat, když se loučil, ale nezeptal se.

Večer jsem se cestou z práce stavil u své bývalé manželky, syn slavil patnácté narozeniny, tak jsem mu nesl dárek, kromě toho jsem byl pozván i na slavnostní večeři. Vycházeli jsme teď s Irenou bez nadsázky mnohem lépe než v dobách manželství. Nic jsme jeden druhému nevyčítali, neměli důvod se hádat, o výchovu dětí jsme se dělili podle svých možností a schopností. Zatímco tehdy se nám nedostávalo toho podstatného - tedy komunikace, teď jsme se mohli bavit o všem. Po večeři, u láhve vína, přišla řeč i na bláznivého Luďka, jak mu s úsměvem říkala. Vylíčil jsem jí historku s ubrouskem.

"Někdy mám pocit, že si na bohéma a roztržitého mimozemšťana tak trochu i hraje," konstatovala Irena. "Vždyť ono je to dost pohodlné. V zásadě se tím zbavuješ zodpovědnosti."

"Ba ne," oponoval jsem. "Luděk se s tím částečně narodil a zbytek dorostl sám o sobě. Jinak by snad ani nemohl být takový dobrý kumštýř." A vytáhl jsem dotyčný ubrousek. "Podívej, co mezi dvěma sousty vytvořil."

"Ten chlápek je mi nějak povědomý... No jistě, jako tvého šéfa ho znát nemůžu. Ale párkrát jsem ho zahlédla v Divadelním klubu. S Helenou. Tam je nejspíš musel vidět i Luděk. Ale že by si to nepamatoval? No, možná byl nalitý, nebylo by to nic tak neobvyklého."

Vylíčil jsem jí i Luďkovo váhání ohledně soukromého detektiva. Značně ji to pobavilo.

"Když si lidé jako on najímají soukromé očko, aby zjistilo, zda je jim manželka nevěrná, pak už vážně nevím, jestli je to sranda, nebo to myslí vážně. Vždyť on ani neví, co to je věrnost. Ale pořád je to lepší, než kdyby si chtěl uříznout ucho nebo něco jiného. Ještěže jsi mu to vymluvil, mohly by nastat nejrůznější komplikace. Stačilo by, kdyby se nějaké ty informace dostaly do rukou bulváru. Víš, co dokáže. A Helena má před sebou slibnou kariéru. Dostává tolik nabídek ze zahraničí, že už jí pomalu na domácí scény nezbyde čas."

"Ty jsi s ní teď v poslední době mluvila?" zajímalo mne.

"Asi před týdnem... Ach tak, tebe zajímá, jestli mi náhodou něco neprozradila o tom fešákovi z ubrousku." Dlouze se mi zadívala do očí, jako by se přesvědčovala, že mi může věřit. "Něco ti povím, ale nech si to pro sebe. Helena na milence nemá čas ani náladu. Plně věřím, že někdo jako Luděk jí je dostatečnou výstrahou před dalšími chlapy. Ale svěřila se mi, jen velice stručně a neurčitě, s jinou záležitostí. Není to tak dávno, co jí zemřela matka. Léta byla v jakési luxusní psychiatrické léčebně, kterou jí Helena samozřejmě platila. Před smrtí měla takovou tu lepší chvilku a hystericky nabádala Helenu, že musí najít svého bratra."

"Co je to za nesmyl?" přerušil jsem si. "Helena přece byla jedináček. Ale vždyť její matka byla léta duševně nemocná. Vlastně už od Helenina dětství, pak se to jen prohlubovalo. Co já vím, tak strávila skoro celý život střídavě úspěšným léčením."

"Máš samozřejmě pravdu, ale Heleně to stejně nedalo. Díky nějaké detektivní agentuře se dozvěděla, že její matka skutečně porodila ještě syna, pět let po Heleně, a dala ho k adopci. Právě tehdy začaly její psychické problémy. Byla vdova, prakticky bez finančních prostředků, potomci na krku... Nemohla tušit, že díky restitucím se zanedlouho bude mít líp než mnozí jiní."

"To jsou tedy věci. A našla nějaké stopy, vedoucí k tomu bratrovi?"

"Tohle všechno se vždy dělo naprosto anonymně. Ale jak prohlásila Helena: když má člověk známé a ti mají známé, nic není nemožné. Víc už mi nestačila říct, přišli nějací její kolegové z divadla."

Zamyšleně jsem hleděl na pohybující se hladinu vína ve své skleničce, již jsem otáčel v prstech.

"Předpokládám, že teď uvažuješ podobně jako tehdy já. Helenina matka byla výrazně hudebně a výtvarně nadaná. Jestliže Helena po mámě zdědila hudební talent, syn mohl zdědit výtvarný... A Luďkův původ, co si budeme povídat... Dětský domov, adopce... Ale nezapomeň na zásadní fakt: jsou s Luďkem stejně staří, zatímco ten chlapeček se narodil až pět let po Heleně."

Docela jsem se podivil, že můj obvykle tak racionální úsudek okamžitě nezareagoval. Inu, ne nadarmo se říká, že rozum zůstává spát, pokud se jedná o přátele a blízké příbuzné. Ale přece jen se trochu probudil. "No jo, ale to znamená, že by Helenin bratr mohl mít nějaký nárok na část dědictví. Asi ne právní, ale snad morální. Nejsem právník, ale záleželo by to nejspíš hlavně na Heleně."

"Přesně tak jsem pochopila její snahu najít ho. Je to až nepředstavitelně hodná ženská. Člověk musí žasnout, že v postavení, v jakém je, s chlapem, jakého má doma, je pořád tak lidsky normální."

Po příjemně stráveném večeru a tudíž klidně prospané noci se dobře vstává. U mě to alespoň platí. Hned po příchodu do práce jsem si připravil všechny podklady, které po mně šéf chtěl, navíc jsem dotáhl do konce návrhy na částečnou rekonstrukturalizaci, jež jsem chtěl původně přednést až příští týden. Docela jsem se na jednání s Chelertem těšil, věděl jsem, že umí ocenit dobré nápady a já jich pár bezesporu měl.

Do mého "vstupu do jámy lvové", jak se těmto individuálním jednáním ve firmě říkalo, zbývalo necelých patnáct minut, když se mi na mobilu ozval Luděk. Umí si vybrat vhodný okamžik, řekl jsem si a vzápětí málem spadl ze židle.

"Eriku, právě jsem zastřelil Helenu. Můžeš k nám hned přijet?"

Nečekal na odpověď a poslední věta, byť tázací, zněla jako zoufalá prosba.

Vzal jsem všechny písemné podklady a běžel o patro výš, do kanceláře Roberta Chelerta. Jeho sekretářka mě mile upozornila, že se mi zřejmě předbíhají hodinky, ale ohlásila mne a šéf mi hned otevřel dveře. Zřejmě jsem nevypadal nejlíp, protože se hned zeptal: "Co se stalo? Máme malér?"

Kvapně jsem ho ujistil, že o firemní záležitosti se nejedná, jde pouze o můj osobní problém. Strčil jsem mu do rukou desky s vyžádanými materiály. "Právě jsem se dozvěděl, že jedna moje kamarádka je zřejmě mrtvá, a že ji... zabil manžel. Můj kamarád. Mohl byste naše jednání odložit a uvolnit mne?"

"Samozřejmě. Dejte mi vědět, až se vrátíte, a domluvíme se."

Možná to znělo stroze, ale rozhodně ne nepřátelsky, a navíc jsem měl pocit, jako bych svým sdělením Chelerta nějak vyděsil.

Byt Koutných byl nedaleko, takže jsem tam doběhl za pár minut, dveře byly dokořán, v hale na podlaze seděl Luděk s revolverem v ruce a vedle něho nějaký muž, možná ještě víc vyděšený než sám Luděk.

"Co se tu stalo?!" vykřikl jsem, aniž bych překročil práh.

Ten neznámý chlápek si jen zakryl dlaněmi obličej a zakvílel.

Luděk ke mně zvedl podivně prázdný pohled a zoufale vykoktal: "Včera jsem se v té restauraci, když jsi mě tam nechal samotného, dost opil, a pak už jsem tady panu Čákovi, soukromému detektivovi, zapomněl říct, že nechci sledovat Helenu, ale... Dneska ráno za mnou přišel a přinesl mi fotografie z včerejšího večera. Jasně dokazují, že si Helena někoho našla. Ne jen tak na chvíli, jen se podívej, jak se na sebe dívají, jak se drží za ruce, objímají se." Hodil mi k nohám štos fotografií, ani se nenamáhal dát mi je do ruky, byť bych k němu dosáhl. A pokračoval: "Asi jsem se v tom okamžiku pominul, když jsem ty fotky viděl, prostě jsem vzal ze skříňky revolver, šel do její ložnice a vystřelil. Ještě spala. Pak už ale navždycky."

"Vy jste u toho byl?" zeptal jsem se Čáky, a ten málem dostal hysterický záchvat.

"Já přece za nic nemůžu," ječel, "jen jsem splnil zakázku! Nemohl jsem tušit, že tenhle blázen bude hned střílet!"

Snažil jsem se zachovat chladný rozum, jakkoli to v podobné situaci vůbec není snadné. "Zavolali jste už policii?"

Luděk na dotaz nereagoval, jen si revolverem třel tvář. Raději jsem mu ho ze sevření jemně vypáčil, aby ještě něco neprovedl.

"On jen telefonoval vám, pak tady sebou sekl o zem. Tak jsem to udělal sám," řekl vyděšený šerlok, jenž si zřejmě takhle svou živnost nepředstavoval.

Vzápětí přijela policejní hlídka, poté už specialisté, kteří se podobnými záležitostmi zabývají. Podal jsem výpověď - vlastně jen jako docela nedůležitý svědek. Ano, Luděk je velice impulzivní, nejprve jedná a pak o tom teprve přemýšlí, realita pro něj znamená asi něco jiného než pro ostatní, svou ženu měl určitě rád...

Byl pochopitelně zadržen. Zastřelil manželku - dokonce přímo před zraky svědka. Čáka potvrdil, že po zhlédnutí fotografií se Luděk začal chovat naprosto nepříčetně, surově ho odstrčil a vyrazil s revolverem v ruce k Helenině ložnici.

Vrátil jsem se do práce, ale neměl jsem v hlavě nic jiného než předchozí události. Jen jsem si sedl ke stolu a požádal sekretářku o kávu, vstoupil do dveří Robert Chelert.

"Luděk Koutný zabil svou ženu Helenu?"

Ptal se vůbec? Ale stejně jsem přikývl. Pak jsem zbystřil. To on byl přece na těch fotkách s Helenou. "Co vy o tom víte?"

"Jsem Helenin bratr. A Luděk to věděl. Jen předstíral, že si myslí, že má milence."

"Sakra, tak proč jste něco neudělal? Mohla být naživu!" Málem jsem se neovládl a šel mu po krku.

"Nechtěla. Prý se všechno vyřeší v klidu, jakmile budeme mít pohromadě všechny papíry. Byla přesvědčená, že Luděk nebude mít žádné námitky, abych dostal polovinu dědictví. Nechtěl jsem nic. Vlastní prací jsem získal víc než potřebuji, ale Helena na tom trvala."

Toho dne jsme se spolu pěkně zlinkovali. Ještě než jsem ho - už nikoli šéfa, nýbrž Roberta - začal opilecky poplácávat po rameni, řekl mi, dosud vykaje: "Helena mi o vás samozřejmě vyprávěla. Kromě jiného utrousila, že jste někdy poněkud naivní, co se lidí týče. Ověřil jsem si, že po pracovní stránce nic takového nehrozí. Ale je tomu tak i pokud jde o Luďka? U přítele člověk občas ztrácí soudnost."

Pochopitelně jsem vehementně oponoval. "Luděk byl prostě impulzivní bohém!"

"Možná. Ale současně to byl člověk, který dokázal rozfofrovat veškeré své honoráře rychleji, než mohl dostat další. Všechny účty hradila Helena."

"Co tím chceš naznačit!?" rozčílil jsem se, a tímto neformálním způsobem začalo naše tykání. "Že ji zabil úmyslně, aby po ní dědil?!"

"Jsi vynikající analytik, a jako takového si tě ve firmě nesmírně cením. Ovšem psychologii... tu raději přenech druhým."

Sice mě ještě trochu bolela hlava, ale Luďkův hlas v telefonu mě dokonale vyléčil. "Představ si, že už jsem doma! Pustili mě! Ani se nerozhodovalo o vazbě. Já jsem totiž Helenu nezabil! Byla dávno mrtvá, když jsem ji chtěl... tedy když jsem..."

"Přestaň koktat a vymáčkni se!" skočil jsem mu do řeči. "Jak to, že byla mrtvá?"

"Při pitvě se zjistilo, že spolykala kvantum prášků na spaní. Když jsem na ni vystřelil, byla už po smrti."

"To jako... že spáchala sebevraždu? Proč by to, proboha, dělala?" Byl jsem z toho jelen. Nemám snad nějaké halucinace?

"Byla poslední dobou trochu divná. Přičítal jsem to tomu, že se zamilovala... Možná se bála, že ztrácí hlas, nebo že... co já vím."

"A napsala nějaký dopis na rozloučenou?"

"Pokud vím, tak ne." Docela se mu pletl jazyk, asi už si řádně přihnul. Není divu, taky bych se, být v jeho kůži, nejspíš opil. Ale stejně mi to vrtalo hlavou: Proč pořád mluví o její zamilovanosti?

Večer jsem na něj - docela náhodou - narazil ve vinárně, kde jsem měl schůzku s přítelkyní. Hostil bandu kumpánů, nadraných stejně jako on, na klíně mu seděla jakási kočička.

"Je ze mě milionář!" vyřvával. "Konečně si začneme doopravdy užívat, a ty se ke mně hned nastěhuješ." Vyhrnul dívce svetřík a začal všem přítomným ukazovat, co všechno s ní bude dělat, až se ocitne v jeho ložnici.

Bylo mi z toho nanic. Omluvil jsem se přítelkyni, že musím kamaráda, který už je namol, zachránit před průšvihem a odvést ho, dokud je čas.

Všiml si mě, teprve když jsem ho vzal za rameno a řekl mu, aby přestal dělat ostudu a šel se mnou.

"Nazdar kámo! Pojď si s námi dát panáka." Bylo mu už dost špatně rozumět. "Víš o tom, že jsem pracháč? A svobodný pracháč! Zpěvandule odešla ze scény!"

Marně jsem se ho snažil po dobrém a pak i po zlém vyvléct ven. Rozhodl se se mnou prát, také jeho kumpáni hlasitě protestovali, takže přišel ke slovu vyhazovač. Dobře ovládal své řemeslo, Luděk byl na chodníku, o pár tisícovek lehčí, než bys řekl švec. Taxikář nás odmítl odvézt, prý si od nějakého opilce nenechá zaneřádit drožku...

Dovlekl jsem ho tedy k sobě, už se naštěstí nevzpouzel, spíš měl jen tendenci ustlat si přímo na chodníku, naštěstí byl můj byt hned za rohem.

Ráno mu pochopitelně bylo zle, několikrát zvracel, dožadoval se kořalky, a když jsem mu ji odmítl dát, odstrčil mě od dveří a odešel. Nechtěl jsem nad ním mávnout rukou, ale nic jiného mi nezbývalo, musel jsem do práce.

"Pane kolego, rád bych s vámi mluvil," ozval se znenadání za mými zády hlas Roberta Chelerta, když jsem šel chodbou k vedoucímu marketingu. Jen se za námi zavřely dveře kanceláře, vrátil se k tykání. "Promiň, ale musím jednat se všemi stejně - na veřejnosti. Asi nevíš, že byl Luděk obžalován z vraždy."

"Naopak," oponoval jsem, "už včera ho pustili, protože..."

"Já vím," přerušil mě. "Měl to perfektně promyšlené. Přiznat se k vraždě, kterou nespáchal... Jenomže se prokázalo, že ty prášky dal Heleně on. Přece jen spoustu věcí opomenul. Předpis na jeho jméno, otisky na hrnci, v němž jí ohříval mléko, dokonce i zbytek toho mléka s rozpuštěným hypnotikem... Chudák Helena. Vždyť ona toho chlapa měla pořád ráda. Tím, že mu nedávala peníze, se snažila ho přinutit, aby jen nechlastal, ale věnoval se i svému umění..."

Jak jsem mohl být takový hlupák. Vždyť Luděk to na mě všechno jen hrál. I ten portrét na ubrousku byl předem promyšlený. Chtěl mě upozornit, že má Helena milence, na kterého pak soukromý detektiv skutečně přijde. Netušil, že Chelerta znám...