Četnost nálezů zraněných živočichů v České republice v posledních letech mírně narůstá. A tak se stává, že nálezce se dostaví na služebnu městské policie či Policie ČR se zraněnou sovou a očekává radu, co dál. Poradíme?

Právní úprava ochrany živočichů volně žijících na území České republiky spočívá v několika právních předpisech. Již vícekrát byla řeč o Washingtonské konvenci neboli Úmluvě CITES, podepsané v r.1973 v USA (Česká republika je členskou zemí Úmluvy CITES od 1.1.1993). Prosazování Úmluvy CITES v podmínkách ČR je zajištěno zákonem ČNR č.16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Smyslem Úmluvy CITES je zajistit společnou kontrolu mezinárodního obchodu s ohroženými druhy živočichů, ale i rostlin a výrobků z nich co největším počtem zemí světa.

Ochranu volně žijících živočichů na území České republiky mnohem významněji upravují další dvě právní normy, a sice zákon ČNR č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákon ČNR č.449/2001 Sb., o myslivosti.

Podle zákona č.114/1992 Sb. volně žijícím živočichem je jedinec živočišného druhu, jehož populace se udržuje v přírodě samovolně, a to i v případě jeho chovu v zajetí (pod pojmem živočich jsou chápána všechna vývojová stadia příslušející k danému druhu). Všechny druhy živočichů jsou chráněny před odchytem, který by vedl (nebo by mohl vést) k jejich ohrožení na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Část těchto živočichů patří mezi ohrožené nebo vzácné druhy. Tyto zvláště chráněné druhy jsou členěny na druhy kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Taxativní výčet těchto živočišných druhů podle stupně jejich ohrožení nalezneme ve vyhlášce MŽP ČR č.395/1992 Sb. Opět platí, že zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stadiích, včetně jimi užívaných přirozených i umělých sídel a jejich biotopů. Podstatné však je, že podle zákona č.114/1992 Sb. je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je zakázáno je chytat, chovat v zajetí, rušit je, zraňovat nebo usmrcovat. Obdobně jsou chráněna jejich vývojová stadia nebo jimi užívaná sídla - není dovoleno je sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat.

Zákon č.449/2001 Sb., o myslivosti definuje zvěř jako obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů. V § 2, písm.c,d) zákona o myslivosti je uveden taxativní výčet

- druhů zvěře, které nelze lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána (např.Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, Úmluva CITES, předpisy Evropské unie), - druhů zvěře, které jsou současně zvláště chráněnými živočichy (viz zák.č.114/1992 Sb.) a k jejich lovu nebyla udělena výjimka,

- druhů zvěře, které lze obhospodařovat lovem.

Lovit zvěř způsobem neodporujícím zákonu (zákon o myslivosti totiž v hlavě V. definuje zakázané způsoby lovu) může pouze osoba oprávněná podle zákona o myslivosti (v praxi jde o držitele loveckého lístku).

Je evidentní, že ne každého živočicha, kterého ve svém okolí nalezneme, si můžeme ponechat. A to ani v případě, že bychom byli vedeni ušlechtilým záměrem poskytnout nalezenému jedinci pomoc a umožnit mu poté návrat do jeho přirozených podmínek (věc je blíže upravena vyhláškou MŽP ČR č.395/1992 Sb.). Jak tedy postupovat? Kam s nalezeným opuštěným či nemocným psem, je všeobecně známo. Přece do útulku. Na koho se ale obrátit při nálezu zraněného srnce, kuny, dravce, ježka a dalších divoce žijících zvířat? To už může být problém. Přesto existuje řešení. Český svaz ochránců přírody (ČSOP), největší nevládní nezisková organizace v oblasti ochrany přírody provozující svoji činnost zejména z dotací a darů sponzorů z řad jednotlivců i státních orgánů, přišel před několika lety s unikátním projektem. Vytvořil totiž Národní síť stanic pro handicapované živočichy.

V této síti sdružené stanice mají vyčleněnou územní působnost, v rámci které jsou pracovníci stanic povinni do 24 hodin přijmout a ošetřit jakékoliv lidmi nalezené volně žijící zvíře, které z různých důvodů potřebuje pomoc. Stanice jsou plošně rozmístěny po celém území ČR a jde vlastně o jakési "nemocnice" pro divoce žijící zvířata (jen za rok 2002 v nich bylo ošetřeno 7031 zvířat, více než polovina jich byla po vyhojení a uzdravení vypuštěna zpět do volné přírody).

Nejčastěji ošetřovanými zvířaty ve stanicích pro handicapované živočichy jsou ptáci. Častými příčinami úrazů jsou nárazy do velkých prosklených ploch, popálení elektrickým proudem a sražení auty. Jaro a počátek léta je pak ve znamení mláďat - kun, veverek, různých druhů ptáků apod. Pracovníci Českého svazu ochránců přírody pak často zodpovídají telefonické dotazy, jak naložit se zdánlivě opuštěnými mláďaty, která jsou ve skutečnosti pouze odložena a matka se k nim po určitých časových intervalech pravidelně vrací. Většinou lidé nevědí, že mláďat savců, jako jsou srnčata, mláďata kuny, tchoře, zajíce, veverky a dalších se nesmějí dotknout! Jejich matka při návratu k nim většinou ucítí pach lidské ruky, která mládě jen bezelstně pohladila, a potomka navždy opouští. U ptáků je situace jiná. Ty lze vzít do ruky a vrátit je např. do jejich hnízda.

Teprve je-li zvíře, ať už se jedná o mládě, nebo dospělého jedince, savce, nebo ptáka, evidentně zraněné, nebo výrazně vyhladovělé, dehydrované nebo podchlazené, je na místě zvíře odejmout z přírody a v zájmu záchrany jeho života dopravit do nejbližší stanice pro handicapované živočichy.

Výhodou stanic je, že pracovníky stanice pro handicapované živočichy lze v nutných případech kontaktovat v kteroukoli denní nebo noční dobu. Ošetření zvířete lze zajistit i cestou veterinární ošetřovny, kde ale většinou není vyřešena možnost přijetí zraněného zvířete k dlouhodobější veterinární péči.

kpt. Ing. Miroslav SOUKUP  
Policejní prezidium ČR  
odbor hospodářské kriminality  
Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování  

Marcela MIKESKOVÁ  
Český svaz ochránců přírody  
Praha 2  
č.ú.34535-011/0100, v.s.1007