Ve třech dnech po sobě se soutěžilo na patnáctikilometrové trati. Dvojice startovaly podle nalosovaného pořadí a zdejší organizátoři určili mezi závodníky dvouminutový odstup. - Do dalších dnů se jede vždy podle výsledků z předchozí etapy, což víceméně určuje celkem prostou taktiku sportovního boje.

Náš pár nechtěl jít hned po prvním dějství do čela. Šéf vlastně svého parťáka trošku přibrzďoval, aby mu nebral motivaci. Aby v následujícím klání pořád ještě měl někoho před sebou. A všechno se dařilo na více než výbornou.

První den jel tandem na sedmdesát, možná osmdesát procent. Hlídal si přehled o soupeřích před sebou, jenom zlehka postupoval kupředu a skončil třetí s minimální ztrátou na etapového vítěze. Zavládla naprostá spokojenost.

Druhá část závodu rovněž neměla chybu. Naši hrdinové dorazili do cíle druzí, pět sekund po vedoucí dvojici. Ztráta borců za nimi byla více než dvouminutová. To do závěrečného dne velmi uklidňovalo. Naděje, že horší než třetí nebudou, se blížila skoro jistotě. Kdyby se jim měl nejbližší soupeř dotáhnout na paty, věděli, že je v jejich silách dorazit s ním do cíle.

Třetí den ovšem pokračovala krasojízda. Zhruba v půlce trati, po sedmi kilometrech, se dotáhli na dosud vládnoucí pár. Docvakli ty dva. A potom jim ještě stačili o dobrou minutu uletět. Zadařilo se naprosto špičkově.

Musher, por. Miroslav Dostál z SKP Žďár nad Sázavou (33 let, 65 kg) a husky, pes Quebec z SK Husky Nové Město na Moravě (4 roky, 17 kg) získali koncem loňské zimy v rakouském Werfenwengu na Mistrovství světa psích spřežení titul světových šampionů ve svém "oboru" - ve skijöringu.

Přitom se vlastně - a pravděpodobně - jednalo o dosud nejlehčí závod v jejich společné kariéře...

Skijöring (čtěte skijéring) je stručně řečeno závod lyžařů běžkařů tažených psy. Lehce se to řekne, podstata toho zimního sportu je ovšem poněkud složitější.

Povídali jsme si o tom - a o jiných souvislostech - v půli parného léta na dvorku u novoměstského rodinného domu Dostálových.

Dnešní kriminalista Miroslav Dostál běhal závodně na lyžích od svých deseti let (za "lyžařské" Nové Město pochopitelně), sportovní kariéru přerušil nástupem na náhradní vojenskou službu k vojsku ministerstva vnitra - to bylo v devětaosmdesátém roce - a v resortu pak už zůstal.

Když začal posléze uvažovat o tom, jak znovu navázat na vážnější sportování, napadlo ho, že nejzajímavější bude pořídit si zvířátko (jak sám říká), které na něj po příchodu z práce zaštěká a on zkrátka bude muset za tréninkem vyrazit. Navíc se tenkrát chodívali se ženou a malými dětmi dívat na první ročníky skijoringových závodů do sousední dědiny - a hrozně se jim to zamlouvalo.

Takže zákonitě musela padnout přímo rodinná volba.

Prvním psem ve sportovní domácnosti byl Dak a hned při premiérovém, úvodním startu spolu dosáhli na vavříny. Což je dál motivovalo. Začali svoji "práci" trpělivě vylepšovat, sháněli a četli odbornou literaturu. Úroveň jejich výkonů šla vzhůru. Smutným okamžikem byl jenom nenadálý Dakův odchod.

V chovné stanici ale vzápětí koupili nového chundeláče - štěňátko s dokumenty (husky Quebec má rodiče z Kanady). Počkali do jeho prvních narozenin (má je 14. srpna), po nichž může pes do závodů. A opět z toho hned bylo medailové umístění...

Teď je Quebec čtyřletý, sportovního vrcholu by mohl dosahovat v sedmi letech, jinak běžný husky dobře závodí i do stáří devíti desíti let. A čím jeho kariéra nezbytně začínala?

Nejprve si musel zvyknout na postroj, pak se učil reagovat na pokyny "dží" a "ho", doprava a doleva. To se nejlíp trénuje v lese mezi stromy, kdy spolu páníček na úvazku se čtyřnohým kolegou neustále kličkují do stran. Během čtrnácti dnů něco podobného chytrý pes zvládne. Zbývající pokyn zní "gou" - vyběhni, běž, přidej.

To jsou výchozí dovednosti psí poloviny dvojice pro skijoring. S touto zvládnutou výbavou následuje lyžařská příprava. Slaďování "vodiče" "tahouna" s lyžařem běžkařem. Při prvním tréninku chlupáč obvykle s jezdcem cloumá, protože příliš nadšeně vysprintuje - a následně se taky brzy unaví. Proto je nutné mírně zvíře brzdit a naučit ho rovnoměrně táhnout. I na to stačívají tři čtyři tréninkové dávky.

Shrňme si ještě, že dobrý psí parťák pomáhá dvounožci zejména při pohybu na rovince. Do kopce, při stoupání, se snaží běžec lehčího kamaráda příliš nezatěžovat, neznavit ho, nezahltit. A s vršku, kdy je obyčejně lyžař vždy rychlejší, pes rovněž nemá pána táhnout. V sehraných kvalitních dvojičkách se na žádném klesání až tolik nekalupuje (podle pravidel nesmí lyžař psa nikdy předjet - následovala by diskvalifikace!). Sjíždějící osoba tudíž nutně krapet pluží, šetří klouby psa, a sází na to, že základ výsledku je v tom, co se na soupeřích vybojuje hlavně na úsecích, které směřují vzhůru.

K efektivní souhře se dopracovali Miroslav Dostál a jeho Quebec dosti rychle. Třeba v sezoně 2001/2002 byli mistry republiky. Vloni jeden závod ze seriálu MR - v Jiřetíně - vyhráli, v jiném - na Zadově - skončili třetí, tím se nominovali na Mistrovství světa do Rakouska. Letos by samosebou rádi na kvalifikaci MS rovněž dosáhli. A světové prvenství - na šampionátu připravovaném v italských Dolomitech - chtějí v dohledné zimě nejraději také obhájit...

Dalo by se vypovídat o soustavném tréninku "na suchu" i na sněhu - třikrát týdně tak deset kilometrů pro běžce, když se ochladí a padne sněhová nadílka, tak i každý den pětadvacet kiláčků na lyžích. Dalo by se mluvit o podpoře z Unitopu, z SKP a odjinud. Nebo o budoucnosti mezi konkurencí loveckých psů, ohařů, kteří začínají na tratích převládat (čistokrevní "haskouni" se mezi chovateli octli bohužel "na ústupu"). Nebo o případné rodinné štafetě (Dostálovic junioři jsou ve věku 10 a 12 let).

Ale zajímavější tečkou tentokrát možná bude dosavadní největší osobní zážitek poručíka Dostála s chlupatým "spolusportovcem". Odehrálo se to při posledních rakouských závodech. Nešlo ani o samotný průběh velké soutěže, ani o ten ohromný úspěch. Bylo to v chování, náladě, citech, které Quebec projevoval. Poprvé spolu bivakovali ve sněhu, ve stanu. Prvně byl Quebec se svou rodinou pod jednou střechou (doma obyčejně do domu - a ke stolu - přístup nemá). Venku klesala teplota na patnáct, dvacet stupňů pod nulou a pejsek (říká Miroslav Dostál) byl nadšený, že má kotec vedle svých lidí. Ráno z něj přímo sršela energie, i při závodě překypoval vděčností. To byl jeden silný okamžik. Druhý spočíval v jakémsi vnitřním, telepatickém? spojení psa s pánem. Když se procházeli - pes na vodítku - areálem mistrovství světa, kolem se pohybovaly tisíce psů, byl Quebec ve velké pohodě, jeden velký klid - na duši i po těle. Když měli druhý den odstartovat, byla v pánovi mírná nervozita, napětí z vrcholu sezony, a čtyřnohý přítel se najednou celý roztřásl. Reagoval na utajovaný stav uvnitř svého pána. Chtěl utéct přes plůtky kolem startovního prostoru, nejspíš se bál a nejraději by zmizel a kamkoliv si zalezl. Paní Dostálové nezbylo, než pomáhat se zklidňováním psa a s jeho navedením na startovní čáru.

A opravdu se všechno obrátilo. Povedlo. Následovalo splynutí osobností a harmonická spolupráce a v dalších dnech ztělesněný klid, sebevědomí, vzájemná spřízněnost psa s pánem...

Jaroslav Kopic