NKP č. 4. Ústavní listina Československé republiky 1920: Soubor archiválií vztahují se k přípravě a vzniku základní právní normy Československé republiky a její slavnostní provedení

Ústavní listina Československé republiky 1920: Soubor archiválií vztahují se k přípravě a vzniku základní právní normy Československé republiky a její slavnostní provedení uložené v Archivu Poslanecké sněmovny byla prohlášena národní kulturní památkou nařízením vlády č. 525/2025 Sb. ze dne 3. prosince 2025. Obsahem této národní kulturní památky je archivní kulturní památka číslo 56 (Zákon č. 121 ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky) a archivní kulturní památka číslo 187 (Soubor dokumentů ke vzniku ústavní listiny Československé republiky (Sněmovní tisky č. 26, 671, 2421 a 2472).

Tyto památky mají mimořádný význam pro dokumentaci vzniku Československa a jeho ústavního systému. Předmětný soubor archiválií tvoří konvolut originálů sněmovních tisků, pozměňovacích návrhů, návrhu preambule a dalších materiálů, které se vztahují k přípravě a vzniku základní právní normy Československé republiky, který je uložen v archivním souboru Revoluční Národní shromáždění pod inventárním číslem 4000 (AKP č. 187 prohlášená 18. listopadu 2024). Tento soubor dokumentuje nejen proces tvorby ústavy, ale také klíčové politické a právní diskuse první republiky. Představuje důležitý zdroj pro pochopení raného vývoje demokratických institucí v Československu a snahy o vytvoření stabilního a funkčního právního řádu.

Význam těchto dokumentů přesahuje právní oblast - odráží politické, společenské a kulturní snahy nově vzniklého státu a dokumentuje první kroky k vytvoření demokratických tradic v Československu. Svým významem přispívá k hlubšímu pochopení dějin nejen Československa, ale i celého středoevropského prostoru v období po první světové válce. Schválení ústavní listiny představovalo důležitý předěl v konstruování prvorepublikové státní architektury a vytvořilo předpoklad pro stabilizaci a stvrzení politických poměrů utvářených ode dne vzniku samostatného státu. Ústavní listina ČSR z roku 1920 je zároveň stále přítomna v ustavujících dokumentech státu, ve kterém dnes žijeme. Právě text ústavní listiny Československé republiky (vedle vzorů zahraničních) měli před očima i tvůrci Ústavy České republiky, když ji počali vytvářet v momentě rozpadu československého státu v druhé polovině roku 1992. Mnohé ústavně právní instituty byly z textu převzaty, mnohé reformulovány s vědomím, nakolik se v období prvorepublikové demokracie osvědčily. Pro českou ústavní tradici je tak listina z roku 1920 stále živá, ba co více, s vědomím osudů, kvalit a podob ústav následujících jde o text, ke kterému se může moderní česká politická tradice bez váhání hlásit, a nejen jej činit předmětem historického výzkumu.

Další součást NKP představuje vlastní ústava (AKP č 56) přijatá 29. února 1920 Revolučním Národním shromážděním. Šlo o klíčový krok k formování nového státu. Zákon, kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, byl publikován pod č. 121/1920 Sb. z. a n., a tato ústava platila s menšími změnami až do roku 1948, kdy byla nahrazena tzv. Ústavou 9. května. Její slavnostní provedení posloužilo při složení prezidentských slibů tří hlav československého státu, a to Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy, kteří jsou v ústavě podepsáni.

Ústavní listina má podobu vázaného kodexu s intarzovanými deskami, jejichž hlavním motivem je československý státní znak. Další vnější zdobné prvky představují pukly z pozlaceného stříbrného kovu se vsazenými leštěnými kameny rubínové barvy. Blok knihy tvoří 74 listů pergamenu dovezeného ze Skotska. Z toho 67 stran je opatřeno reprezentativním rukopisným textem s výzdobou a na sedmi stranách jsou provedeny náročné iluminace se zlacením.

Autorem provedení textové části byl akademický malíř Josef Sejpka, profesor na Státní grafické škole v Praze. Zdobné desky a ochrannou krabici vyrobila firma Karla Lindauera a knihařské práce provedla firma Jirout a Alexandrová. Práce na díle probíhali mezi lety 1929 až 1932. Kulturní památkou byla prohlášena již 28. července 1982.
 

Historický kontext vzniku archiválií

Formulace textu ústavy a její schvalování bylo obdobně složité, jak komplikovaná byla politická a sociální situace po vzniku Československa. Jednotlivé národní tábory a společenské vrstvy si do podoby nově vznikajícího státu promítaly své tužby a přání, jež byly často protichůdné a v některých případech existenci nového státního útvaru a priori odmítaly. Právě konkrétní historická situace ovlivnila tvorbu ústavního textu. O jeho podobě rozhodovalo Revoluční Národní shromáždění, které si nárokovalo roli zastupitelského sboru. Nicméně reprezentativnost tohoto orgánu byla v mnoha ohledech sporná. Složení tohoto jednokomorového orgánu zrcadlilo takzvaný Švehlův klíč, dle kterého síla jednotlivých politických stran v zákonodárném sboru odrážela výsledky posledních voleb konaných před první světovou válkou. Uvedená struktura sboru se však vztahovala pouze na etnicky českou část parlamentní reprezentace. V případě slovenských poslanců bylo formování reprezentace složité vzhledem ke skutečnosti, že slovenské politické strany byly v předválečné části Zalitavska bez vlivu a slovenští politici nezískávali poslanecké mandáty.

Ještě podstatnějším problémem byla ovšem role těch, kteří se s novým státem neidentifikovali. Jednání prvního československého parlamentu se od počátku neúčastnili Němci z českých zemí. Zástupci třímiliónové menšiny se na projednávání podoby textu ústavy nepodíleli, což přirozeně nevytvářelo ideální stav pro akceptaci ústavy v německém prostředí.

Samotná jednání o podobě ústavního textu probíhala v podstatě za zavřenými dveřmi a veřejnost se o nich příliš nedozvídala. Úkolem vypracování návrhu ústavy pověřil ministr vnitra Antonín Švehla sekčního šéfa svého ministerstva Jiřího Hoetzela, profesora správního práva na pražské Právnické fakultě. Jeho návrhy pak v politickém dialogu se Švehlou dále rozpracovával ústavní výbor Národního shromáždění, kterému předsedal Alfréd Meissner, a spolu s dalšími výraznými osobnostmi výboru, jakými byli Václav Bouček, František Weyr či František Hnídek, připravili definitivní podobu textu. Ústavní listina byla přijata v brzkých ranních hodinách 29. února 1920.

Již první článek ústavy představoval novum v dosavadní ústavní tradici, neboť ustanovoval lid jako veškerý zdroj moci. Československá republika se dle ústavy stala státem s parlamentní formou vlády, kde dominantní role v politickém systému měla připadnout dvoukomorovému Národnímu shromáždění, s vyšší mírou kompetencí pro dolní komoru - Poslaneckou sněmovnu.

Prezidentovi náležela kompetence jmenovat předsedu vlády a ministry. Tvůrci ústavy již dobře věděli, která konkrétní osobnost bude vykonávat prezidentské kompetence v prvních letech po přijetí ústavy. Přesto, nebo právě proto, byla na místě ostražitost před silným postavením prezidenta. Dominantní role hlavy státu byla ostatně dávána i do negativních paralel s érou monarchie. Autoři ústavy odolali vábení možnosti volit hlavu státu v přímé volbě, což by roli prezidenta formálně zesílilo a do vztahu mezi exekutivou a parlamentem by tak mohla být zanesena další disharmonie.

Jistě by bylo možné popisovat s historickým odstupem další problematické momenty ústavy 1920 a zákonů s ní souvisejících. Nesnadná byla otázka správního členění státu, stejně jako jazykového zákona. Společné těmto úvahám bylo vyvažování mezi garantovaným postavením národnostních menšin a zajištěním fungování státního mechanismu při pojetí československého národa jako toho státotvorného. Tato představa rezultovala rovněž do z dnešního pohledu problematické preambule ústavy, kterou navrhl až těsně před jejím schválením Masarykův stoupenec a poslanec Jan Herben. Preambule nejenže hovořila o československém národu, ale zmiňovala též návaznost na ducha národních dějin. Hledání ducha dějin bylo ovšem pro Čechy, Slováky, či dokonce Němce pátráním po značně vzdálených historických stezkách. Československo, i dle názoru velmocí garantujících poválečné uspořádaní, mohlo být jen obtížně konstruováno jako mnohonárodnostní stát poté, co dosavadní multinacionální projekty ve střední Evropě ztroskotaly. Uvedená preambule ovšem nabídla ostatním národnostem asi tolik vstřícnosti, kolik ony projevovaly vůči novému státu v prvních letech existence. Masarykovi, i dalším politickým osobnostem první republiky, bylo jasné, že zahlazení národnostních svárů a stabilizace politického systému, třeba i s konstituováním národa jako moderní politické entity, bude dosaženo teprve postupně a deklarace v jakémkoli právním dokumentu tento vývoj neakcelerují. Masaryk doufal v padesát let klidného vývoje. Československému příběhu demokracie ve střední Evropě nebyla vyhrazena ani polovina této lhůty. Ústavní listina z roku 1920 přežila formálně první republiku o deset let. Platila až do května 1948. Když se podle jejích ustanovení řešila politická krize v únoru 1948, jednalo se již o značně rozdílné dějinné kulisy, než které si její tvůrci uměli v čase vzniku Československa představit.