Trest odnětí svobody ve své tradiční podobě je fakticky trestem odnětí svobodného pohybu a odnětí příležitostí k uspokojování řady potřeb. Izolace jedince ve specifických podmínkách prizonizace, které se výrazně odlišují od reálného života mimo vězení, je sama o sobě relativně vážnou překážkou reintegrace odsouzeného do společnosti. V penitenciární praxi by měla platit zásada, že vedlejší - negativní účinky trestu by neměly znehodnocovat a ani podstatněji snižovat účinky hlavní - pozitivní.
Pojem prizonizace pochází od Donalda Clemmera, který pracoval jako sociolog ve věznici v Chesteru (Illinois) a vychází z jeho studia mužské vězeňské subkultury ve třicátých letech minulého století. Tvrdí, že vězni mají společnou zkušenost nuceného uvěznění, a to je sjednocuje za společnou věc proti věznitelům. Fyzická blízkost, v níž jsou nuceni žít jeden vedle druhého, ničí veškeré soukromí, vězeňské předpisy a rutina je nutí ke konformismu a izolace omezuje jejich život. Clemmer při předkládání pojmu prizonizace tvrdí, že vězeňské hodnoty se mohou přebírat v té či oné míře. Jakmile je však vězeň přijme za svoje, stává se imunní vůči vlivům konvenčního hodnotového systému. To znamená, že proces prizonizace mění nováčka na „plnohodnotného“ trestance. Jde o kriminalizační proces, který jde proti nápravě nebo resocializaci. Někteří badatelé proti Clemmerově tezi poukazují na prokázanou skutečnost, že vězni jsou nejdříve "prizonizováni" a před propuštěním "deprizonizováni". Jiní říkají, že prizonizace jako taková je mýtus. Většina ovšem souhlasí, že k určité formě prizonizace opravdu dochází, ale že je ovlivněna prioritami vězně, trváním, frekvencí a intenzitou jeho kontaktů s vězeňskou subkulturou.1)
Úspěšné přežití tradičního výkonu trestu odnětí svobody (dále VTOS) vyžaduje adaptaci na život ve vězeňském prostředí. Adaptace v tomto smyslu znamená přijetí subkulturních norem a pravidel, značně odlišných od obecně platných, dále osvojení si nových, z hlediska „přežití“ výhodnějších vzorců chování a postupné vyhasínání adaptivního chování potřebného k životu mimo vězení. Takto adaptovaný jedinec má po delší době strávené ve vězení horší kriminální prognózu, tzn. vyšší pravděpodobnost recidivy kriminálního chování.2)
Z psychologického hlediska lze v procesu postupného přizpůsobování se způsobu života ve vězení a společenství odsouzených (tj. v procesu prizonizace) rozlišit dva aspekty. Jde o institucionalizaci, která označuje adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život. Je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Znamená především vnější orientaci ve specifických životních podmínkách VTOS. Institucionalizaci podléhá více méně každý odsouzený. Přijetím forem organizace vězeňského života může být odsouzený zcela adaptován - je přizpůsobený - na podmínky VTOS. Je třeba poznamenat, že i první příznaky změn chování odsouzeného, které se projevují přijetím programů a cílů, nemusejí znamenat počátek požadovaných změn, může jít pouze o přizpůsobení se podmínkám.
Druhým aspektem je ideologizace, která se projevuje identifikací s kriminální subkulturou; patří sem například i osvojení si (a užívání) specifického jazyka, tzv. kriminálního argotu. Představuje vnitřní přijetí subkulturních norem a pravidel, hodnot a postojů a také systému racionalizací (jako obranných mechanismů).
Časté používání obranných mechanismů má určité důsledky na rysy osobnosti a na formování (deformování) fenomenologie obranných reakcí. Mezi hodnoty, motivy a potřeby, které jsou vlivem prizonizace změněny, bude patřit mimo jiné to, aby jedinec zažíval pocit příslušnosti k nějaké skupině, aby chování bylo důsledkem vlastního rozhodování a aby se uplatňovala potřeba bezpečí.
Nevědomé mechanismy, které umožňují zapomenout, představují potlačení a popření či vytěsnění určitého obsahu ve vědomí. Vězeňská realita se dá zkreslit, nebo se s ní smiřujeme. Nejlépe k tomu slouží bagatelizace, racionalizace nebo intelektualizace. Významnou roli hraje i identifikace (převážně negativní - ztotožnění se s agresorem znamená, že agresor přestane vadit a že soužití s ním je k vydržení). Snahu o odtržení od reality uvěznění nejlépe naplňuje fantazijní přepis skutečnosti, který má často podobu denního snění („jsem něčím jiným, nejsem vězeň, čeká mě budoucnost, slibná kariéra, vše dobře dopadne“). Pokusy bojovat s realitou vězeňského života představuje agrese nebo únik (vězeň také může agresi projevit pouze jejím přesunutím, a to buď na neživé objekty, nebo na spoluvězně). Objevit se může únik skutečný, tj. útěk (ne jen jako denní snění).
I dlouhodobě uvěznění podstupují stupňovitý proces adaptace na vězeňské prostředí. Tvrzení, že odsouzení, kteří strávili ve vězení delší čas, již měli dostatek času si vězeňské prostředí vyzkoušet, je založeno na domněnce, že tito lidé se nepotýkají se základními problémy vyplývajícími z institucionalizovaného - vězeňského prostředí. Čím delší je doba uvěznění, tím je však intenzivnější dopad tohoto procesu. Z pohledu administrativy trestního systému a z krátkodobého hlediska je skutečností, že „institucionalizovaní“ vězni mají tendenci způsobovat vedení méně problémů nežli „neinstitucionalizovaní“. Takové přizpůsobení však jde proti základnímu záměru institutu trestu odnětí svobody - reintegraci.
Obecně lze konstatovat, že dlouhodobé uvěznění vlivem procesu prizonizace snižuje až znemožňuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace po propuštění (např. v oblasti sociálních vztahů). Působí negativně na formování sociálně žádoucích vzorců chování, snižuje účinnost resocializačních záměrů a postihuje i tzv. prosociální typ odsouzených. Je však třeba zachovávat velkou opatrnost při zevšeobecňování procesu prizonizace, jak se to tradičně zdůrazňuje v některých spisech v oboru vězeňské sociologie.
V sociologické literatuře o nápravných zařízeních se setkáváme s tvrzením, že důsledky uvěznění jsou pro danou osobu absolutně škodlivé, z morálního, psychologického i sociálního hlediska. V pojetí E. Goffmana3) a jeho analýzy absolutistické instituce jsou charakter a postupy institucí silnější než pocity a vnímání vězněných jedinců. Moc instituce vyvolává reakce, které mají negativní dopad na osoby procházející tímto systémem. Tento model obhajuje velké množství teoretické literatury. Empirických ověření s kvantifikovatelnými závěry výše zmíněné teorie se však již tolik nevyskytuje.
Podle zastánců modelu deprivace sociální vztahy uvnitř věznice probíhají následovně. Vězeň je v důsledku „degradačních“ postupů instituce oslaben a bude hledat společníky mezi ostatními vězni. Proto je pro sociální vztahy ve věznici charakteristický rozkol mezi vězni a personálem. Zastánci deprivačního modelu prosazují, že proces ponižování a další negativní aspekty uvěznění zbaví vězně identity, kterou na svobodě měl, posune se sebehodnocení, sebedůvěra a vůbec vnímání vlastní osoby.
Kromě strukturálních rysů instituce - věznice, která tyto jevy vyvolává, je tu však ještě osobní (sociálně psychologická) historie odsouzených, se kterou do instituce vstupují. Vliv má předchozí zkušenost s podobnou institucí, osobnostní struktura jedince, hodnoty sociální skupiny, z které pochází, osobní zkušenosti a očekávání apod. Zdá se, že model deprivace příliš zdůrazňuje moc společnosti přisuzovat jednotlivcům negativní nálepky a podceňuje schopnosti jedinců takové označení odrážet, reagovat na ně.
Ve vědecké literatuře zabývající se obtížemi vyplývajícími z uvěznění a důsledky uvěznění není názorová jednota. Existuje však obecný souhlas s názorem, že dlouhodobé uvěznění s sebou jisté škodlivé efekty nese. Výzkum účinků dlouhodobého uvěznění se všeobecně zaměřil na předpokládané psychologické újmy na straně odsouzeného. Výsledky však jsou ne zcela přesvědčivé a jednoznačné.
Při interpretaci studií zabývajících se psychologickými účinky dlouhodobých trestů je velmi důležité si uvědomit, že nelze generalizovat, neboť každý jednotlivec, který má zkušenost s dlouhodobým uvězněním, reaguje na tuto situaci pro sebe vlastním způsobem.
Jádrem problému, kterému jsou nuceni čelit vězni odsouzení k trestu odnětí svobody na doživotí, je neurčitost rozsudku - zda, kdy a jak budou propuštěni. Neurčitost směru, kterým se ubírá život odsouzených na doživotí, s sebou pak nese obtíže, jako je pocit nejistoty (budoucí život odsouzených je ohrožen a pocity se velice často mění). Důsledkem toho všeho je, že odsouzení k trestu odnětí svobody na doživotí mají změněný mechanismus vnímání času.
Odsouzení často zdolávají problémy osobní rezignací na podmínky výkonu trestu; tento fenomén byl popsán jako „situační rezignace“ nebo jako „specifická citová rezignace“. Další výzkumy zjistily, že odsouzení, namísto aby projevovali nějaké pozoruhodné změny v rámci chování, své chování ve skutečnosti zakonzervují do určitého stavu jakési „hibernace“, v důsledku které nemusí nevyhnutelně dojít k poškození jejich duševního či tělesného zdraví. Tedy: zatímco jsou takto „přizpůsobeni“, stávají se více a více schopní pohybovat se a žít v prostředí trestního systému. Bylo shledáno, že vězni s dlouhodobými tresty tráví později nezanedbatelně delší čas v cele nežli na počátku trestu. Nejobecnější příčinou této změny je výběr aktivit, které jsou jim z důvodu zlepšení podmínek nabízeny přímo v cele: studium, televize a podobně. Z tohoto pohledu lze tedy říci, že v případě odsouzených k dlouhodobým trestům je „účinnost překlenovacích mechanismů vyšší ve věznici než v občanském životě“.4)
Pokud jde o event. vznik a rozvoj psychických poruch vlivem dlouhodobého uvěznění, pak výsledky výzkumů vykonaných na tzv. lifers (odsouzených k doživotí) se různí. Obecně je u nich nalézána vysoká míra psychické poruchovosti. Ve výzkumu Taylorové5) se v souboru odsouzených s doživotním trestem po průměrné délce 10,5 roku u 2/3 odsouzených vyskytovala psychická poruchovost.
Anglosasky zaměřené studie popisují psychickou poruchovost zhruba u poloviny zkoumaných osob; v dalším výzkumu se u doživotně odsouzených objevují převážně neurotické poruchy s klinickým obrazem deprese, nebo afektivní poruchy, kde 1/5 vzorku doživotně odsouzených byla diagnostikována jako psychotická.6)
Přestože zmíněné nálezy poukazují na zvýšenou frekvenci psychických poruch u odsouzených k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nelze je zřejmě dávat do souvislosti s faktem délky trestu. Vzhledem k tomu, že jde o pachatele nejzávažnějších deliktů, často recidivních, nelze vyloučit, že tato poruchovost byla přítomna ještě před spácháním deliktu, za nějž byli uvězněni na doživotí.
Richards7) ve své srovnávací studii zaměřené na zkušenost s dlouhodobým uvězněním zjistil, že za nejzávažnější problémy považují obě skupiny uvězněných (dlouhodobě i krátkodobě) ztrátu někoho blízkého, pocit životní prázdnoty, sexuální frustraci, ztrátu zábavy a sociální izolaci. Jako problém nevystupovaly ani suicidální myšlenky, ani nepřátelství vůči společnosti nebo ztráta sebevědomí.
V polských výzkumech v 70. letech jsou popisovány některé deformace v projevech odsouzených, ke kterým může dojít v osobnosti odsouzeného při déledobé sociální izolaci. Objevovaly se tendence upevnit reakce a projevy chování, které vznikly v době izolace, stavy apatie a deprese, snížení psychomotorické hnací síly, poruchy ve sféře kontaktů s lidmi (v podobě izolace), neadekvátní hodnocení skutečnosti, krajní introvertizaci osobnosti apod.8)
Ruští výzkumníci z oboru psychologie a psychiatrie9) popsali, jak působí stresogenní faktor - ztráta svobody - na emocionalitu jedince. Šlo zejména o nepředvídatelné chování, neadekvátní reakce (impulzivní, agresivní), nedostatek vnitřní motivace pro změnu, sklon obviňovat druhé a neschopnost vyřešit konflikty konstruktivní cestou.
Zhoršení poznávacích funkcí (pozornost a paměťové funkce) jako důsledek dlouhodobého uvěznění bylo zjištěno při výzkumu na doživotně odsouzených. Rozdíly zjištěné mezi dvěma sezeními (po 42 měsících) byly statisticky významné.10)
Některé výzkumy poukazují na význam míry sebehodnocení11) a sebepojetí12) odsouzeného. U osob s nízkým sebehodnocením většinou převažuje pocit osobní nedostačivosti a neschopnosti dosáhnout uspokojení ve své minulosti. Osoby s vysokým sebehodnocením se vyznačují pocitem osobní adekvátnosti a vědomí, že se jim v minulosti podařilo dosáhnout požadovaného uspokojení všech jejich potřeb.
Při výzkumu sebepojetí odsouzených u nás (Urbanová)13) byly srovnány skupiny prvovězněných a recidivistů. Nejpříznivější sebehodnocení dosahovali prvověznění, méně příznivé multirecidivisté (byli ve výkonu trestu víc než dvakrát) a nejhorší primirecidivisté (odsouzení, kteří jsou podruhé odsouzeni k výkonu trestu). Všechny skupiny se v celkovém průměru hodnotily pozitivně. Ani hodnocení primirecidivistů nepřesáhlo hranici průměru směrem k negativnímu hodnocení. Rozdíly mezi skupinami byly statisticky nevýznamné. Všechny skupiny měly obecně tendenci k pozitivnímu sebehodnocení, především v pracovitosti, přímosti, spravedlivosti, přátelskosti, snášenlivosti, obětavosti, spolehlivosti a ochotě. Z obsahové analýzy pojmů však vyplynulo, že význam těchto pojmů a jejich užívání jsou u odsouzených zcela specifické a že se nekryjí s významem těchto pojmů tak, jak jsou užívány většinou populace. Nejnižší stupeň sebehodnocení byl u obou skupin v pocitu šťastnosti, příjemnosti (to je do určité míry přirozené a pochopitelné), stupni nenávisti, klidu a napravitelnosti (pro proces resocializace není příznivé, že se pocit nešťastnosti opakovaným trestem zvyšuje).
Karmelová14) ověřovala hypotézu, že sebeponížení vězňů nastává již v prvních dnech pobytu ve vězení. Její zjištění hypotézu zpochybňuje, uvádí, že projevy sebeponížení nemusí být ve všech případech nevyhnutelné. Skutečnosti působící na osoby zvenčí jako degradující nemusí jako takové na jedince vůbec působit (někteří jsou schopni odolávat tlaku instituce).
Asher15) zjistil, že vytvoření a udržení zdravého sebevědomí jsou hlavní faktory, které napomáhaly odrážet negativní dopad života ve vězení. Na rozdíl od obrazu modelu deprivace se vězni ukázali být mnohem odolnější vůči uvěznění. Stupeň sebevědomí má vliv na schopnost jedince vyrovnat se úspěšně se světem. Zjištění také ukazují, že sebevědomí není až tak křehký aspekt lidského charakteru. Spíše se zdá, že má trvanlivější ráz a že se jedná o prvek, který byl spíše do vězení vnesen, než v něm vytvořen. Reckless16) při výzkumu delikventů upozornil na prioritu „pojetí sebe sama“ jako faktoru, který pomůže jedinci od možnosti přijmout identitu - nálepku delikventa za svou.
Ve výzkumu vlivu doživotního trestu na odsouzené u nás (Nováková)17) byl použit dotazník z výzkumu Klause Laubenthala a zúčastnilo se jej 13 doživotně odsouzených. Kromě otázek týkajících se osoby odsouzeného zde bylo i 20 problémových otázek, kde byly zahrnuty základní psychické a sociální stresy. Zjišťovala se závažnost jednotlivých problémů pro odsouzeného. Jako nejzávažnější problémy se objevily vztah odsouzených k vnějšímu světu a ztráta soukromí. Částí výzkumu bylo také dotazování u vězeňského personálu. V porovnání s výsledky u odsouzených lze vyvodit, že dozorcům nepřipadají tolik důležité problémy vnější, přestože odsouzení jimi, podle dotazníku, trpí více.
Zhodnocení výkonu trestu na doživotí od roku 1990 v České republice popsala Kalvodová18) a jako specifické problémy pro výkon tohoto trestu u nás vidí: neakceptaci trestu ze strany odsouzených v období po nástupu trestu a problémy spojené s adaptací, nedostatek prostoru (buňkový systém cel), nedostatek práce pro odsouzené a v oblasti vlastního zacházení s odsouzenými hlavně nevyzpytatelnost nálad a chování odsouzených.
Výzkumné studie mimo jiné poukázaly na skutečnost, že existuje řada způsobů, kterými se vězni přizpůsobují životu ve vězení a kterými na ně naopak působí prostředí vězení a situace uvěznění.
V reakci na uvěznění je možno vidět dva aspekty. Jednak jde o reakci na změnu dosavadního způsobu života a jednak o reakci na samotné odsouzení. Ve skutečnosti tyto problémy navazují a směřují k pocitu, že k odsouzení nedošlo adekvátním způsobem. V této celkové jednotě opět platí zákony psychologie, že dvě osoby mohou být velmi rozdílně citlivé na tutéž událost, a to u nich vyvolává odlišné reakce. Míra dezorientace v nové situaci může záviset např. na předchozích zkušenostech. Moment, kdy se jedinec dostane "na dno", částečně závisí na tom, co již prožil a jak tuto zkušenost vnímal. Vězeň - recidivista, který má s vězeňským prostředím zkušenosti, může uvěznění pokládat pouze jako obměnu známé skutečnosti - tuto zkušenost si sám pro sebe označí jako známou a dezorientace bude minimální. Kriminální anamnéza odsouzeného (zkušenost s VTOS) má tedy značný vliv na způsob, jak vnímá své uvěznění a jak na ně reaguje. Patrně je zde nižší pravděpodobnost, že bude oficiálním rozsudkem ohromen a také že by najednou přijal názor, že patří mezi sociálně méněcenné jedince.
Situace uvěznění umožňuje vězňům několik obecných - abstraktních schémat k reagování. Mohou se spoluvězni navázat vztahy vzájemné pomoci a loajality jako protiklad vězeňské správy. Další možností je „vést válku proti všem“, domáhat se výhod, neohlížeje se na potřeby a nároky jiných, anebo se uvězněný může stáhnout do sebe.19)
Již několikrát bylo naznačeno, že sociální izolace bývá nevyhnutelným důsledkem dlouhodobých trestů odnětí svobody. Ztráta kontaktů s rodinou a přáteli, zpřetrhání svazků s vnějším světem považují odsouzení za jeden z nejzávažnějších problémů, kterým jsou nuceni čelit.20) Dlouhodobé odnětí svobody je často jakýmsi pomalým procesem sociální deformace, jehož podstatou je absence většiny druhů sociálních interakcí. Studie zaměřená na přizpůsobování a zvládání dlouhodobého uvěznění u odsouzených žen ozřejmila skutečnost, že z důvodů absence sociálních kontaktů mají daleko více problémů čerstvě odsouzení pachatelé. Ve skutečnosti negativní reakce na prostředí, které je obklopuje, narůstají s dobou, kterou jsou nuceni strávit ve vězení.21)
Posílení či oslabení vlastního psychického rozpoložení záleží na síle a kvalitě sociálních vztahů, na emocionálních vazbách v prostředí, ze kterého odsouzený pochází. Zdá se, že pozitivní a podpůrné vztahy s významnými osobami (nejčastěji rodina) mohou vést k posílení, které lze následně využít jako „nárazník“ vůči okamžitému působení jiných (negativních) faktorů ve vězeňském prostředí.
Výjimečný trest doživotí je podle statistik udělován vzácně. Soud jej uloží pachateli za podmínek stanovených v § 29 odst. 3 tr. zák.
Kriminální chování je výslednicí vzájemné souhry vnitřních (osobnost pachatele) a vnějších činitelů. V genezi kriminálního chování se uplatňují typické strukturální charakteristiky osobnosti a prvky proměnné dynamické povahy. K nim patří motivace jako bezprostřední soubor příčin konkrétního deliktu. Motivace kriminálního chování má tyto charakteristické zvláštnosti:
U kriminálních recidivistů se chování tohoto typu stává zvykem, automatismem a součástí životního stylu za spoluúčasti rigidity postojů, myšlení a chování. Kriminální chování pak může být instinktivním procesem rozbíhajícím se na vhodný spouštěcí podnět.
Zajímavé jsou studie kognitivisticky orientovaných psychologů, kteří navrhli model kriminality jakožto životního stylu a v jehož rámci formulovali vzorce iracionálního myšlení (rysy) typické pro kriminální multirecidivisty. Takové rysy pak vytvářejí charakteristické vzorce chování, jako je interpersonální bezohlednost, sklon k porušování sociálních pravidel, nezdrženlivost a nezodpovědnost.22)
Doživotně odsouzeného, vzhledem k spáchanému činu apod., budeme z hlediska psychopatologické terminologie pravděpodobně charakterizovat jako osobu s asociální, anomální, tedy psychopatickou strukturou osobnosti. Asociální psychopati představují skupinu jedinců s hlubokou poruchou osobnosti, která se projevuje hlavně v sociální sféře (porucha v interpersonálních vztazích), a to relativně od mladého věku23). Poruchy osobnosti vedou k trvalým maladaptivním vzorcům chování, které jsou hluboce zakořeněné. Mohou se týkat jak oblasti chování, tak emocí, kognitivních procesů, vnímání a psychodynamiky. Dotyční jsou zaměření na sebe, své potřeby a projevují značnou rigiditu, postrádají empatii s jinými, jsou nevyzrálí.
Nejčastěji se porucha osobnosti vyskytuje mezi kriminálními recidivisty (odhad na podílu této specifické populace je 70 až 100 %, v běžné populaci 1 %). Celková prevalence poruch osobnosti je udávána mezi 7 - 13 % a mezi 20 - 30 % v medicínské praxi.24) Obecně jsou proto považováni za „nenapravitelné“ a většina pokusů o korektivní socializaci selhává. Nicméně mezi odborníky tento dosti rozšířený názor, že psychopatovo chování je zcela nezměnitelné, nemusí platit bezvýhradně. Dokladem může být dlouhodobě úspěšné zacházení s nebezpečnými kriminálními recidivisty - psychopaty v dánském vězení a do značné míry též u nás ve speciálním oddělení pro psychopaty věznice Plzeň-Bory (Urbanová)25).
Přes skepsi lze stanovit obecné předpoklady zacházení, jako je vřelý a rozumějící přístup, který je ale zároveň kritický, realistický, zásadně důsledný. Pravidla musí být pevná, srozumitelná a důsledně vymáhaná. Za určitých okolností se doporučují psychofarmaka ke zklidnění a snazšímu navázání kontaktu.
Zacházení s jedinci s poruchou osobnosti ve výkonu trestu (i mimo něj) je neobyčejně obtížné. Psychopat vnímá terapii jako výzvu k boji, snaží se terapeuta zmanipulovat svým šarmem, okouzlit, zastrašit, přelstít. Klasické psychoterapeuticky laděné přístupy zpravidla selhávají, neboť jsou tvořeny pro odlišnou populaci. Výsledky jsou nejisté a práce je pro specialistu - terapeuta obecně velmi frustrující.
Na 24. konferenci evropských ministrů spravedlnosti (Moskva, říjen 2001) byla přijata rezoluce vybízející mj. k tomu, aby se komise expertů zabývala problematikou doživotních a ostatních dlouhodobých trestů odnětí svobody. V návaznosti na předchozí rezoluce a doporučení Rady Evropy k vězeňské problematice (např. doporučení č. R (99) 22 týkající se přeplněnosti věznic a zvyšování vězeňské populace), byly pro práci expertní komise formulovány tyto klíčové otázky:
Samozřejmým požadavkem je respektování lidské důstojnosti i těch vězňů, kteří byli odsouzeni na doživotí nebo k dlouhodobým trestům za zvláště zavrženíhodné činy.
Tyto formulace nepochybně pokrývají stěžejní problematiku dlouhodobých trestů odnětí svobody. Komise expertů proto vypracovala návrh dokumentů (návrh Doporučení Výboru ministrů RE k zajišťování výkonu doživotních a ostatních dlouhodobých trestů vězeňskou správou, návrh Vysvětlující zprávy), které v té či oné míře reflektují uvedené základní problémy dlouhodobých trestů a které by měly orientovat vězeňské orgány na žádoucí způsoby řízení výkonu těchto trestů.26)
Aby bylo možno dosáhnout uvedených cílů při výkonu dlouhodobých trestů a dodržovat zmíněné principy, je třeba vypracovávat pro každého vězně podrobné plány a programy zacházení. Takové individuální plány mají být zpracovávány co nejdříve po nástupu do výkonu trestu, a což je zvláště důležité, na jejich přípravě se mají aktivně podílet také jednotliví vězni. Plány připravuje odborný vězeňský personál a při plánování předpropouštěcí fáze dlouhodobého trestu by se na jejich zpracování měly podílet i příslušné orgány zajišťující postpenitenciární péči a dohled. V podmínkách českého vězeňství jde o zpracovávání a realizaci individuálních programů zacházení.
Komise expertů v citovaném návrhu Doporučení klade důraz na to, aby v individuálních plánech byla dána vězňům perspektiva zmírnění restriktivních podmínek a rozšíření úlev v průběhu výkonu dlouhodobého trestu v závislosti na jejich chování. Zároveň je ovšem třeba pečlivě zvažovat míru nebezpečnosti jednotlivých vězňů a konkrétní rizika, která představují, a plánovat proto také opatření k omezení nebo eliminaci těchto bezpečnostních rizik. Účinnost takových opatření musí být pravidelně vyhodnocována a podle potřeby jednotlivé bezpečnostní postupy modifikovány.
Otázkám zajištění všestranné bezpečnosti ve vězeňských zařízeních, do kterých jsou umisťováni vězni odsouzení na doživotí nebo k jiným dlouhodobým trestům odnětí svobody, je v návrhu uvedeného dokumentu Výboru ministrů členských států RE věnována velká pozornost. Kontrola a bezpečnost ve věznicích má být založena na vytvoření pozitivních vztahů vězeňského personálu k vězňům, založených na důslednosti a pochopení jejich osobní situace, přičemž je třeba mít na zřeteli míru rizika, které jednotliví vězňové představují. Technické prostředky (poplachová zařízení, televizní kamery aj.) pouze doplňují tuto metodu pozitivního přístupu k vězňům. Je samozřejmým požadavkem, že vězeňský personál, který je v kontaktu s vězni, není ozbrojen ani střelnými zbraněmi, ani obušky apod. uvnitř vězeňského areálu.
Pokud je nezbytné umístit vězně do zvláštních oddělení, je třeba pečlivě zvažovat potřebnost takového opatření z hlediska skutečného bezpečnostního rizika a omezit takové opatření jen na nezbytnou dobu. Umístění do takových oddělení k zajištění maximální bezpečnosti má být považováno za krajní opatření a i v takových odděleních má být, pokud možno, vytvořena přijatelná atmosféra umožňující určitý pohyb vězňů a vykonávání určitých volnočasových aktivit. Připomíná se, že zacházení se zvláště nebezpečnými vězni musí být v souladu s doporučením RE No. R (82) 17.
Aby se zabránilo nežádoucím účinkům doživotních a dlouhodobých trestů, musí vězeňská správa zajistit, aby každý takový vězeň byl co nejdříve plně seznámen s vězeňskými pravidly a podmínkami života ve výkonu trestu, se svými právy a povinnostmi, a pokud je to třeba, aby takovéto informace byly vězňům opakovaně poskytovány. Vězňové by měli mít příležitost všude tam, kde je to alespoň trochu možné nebo vhodné, ovlivňovat průběh každodenního života ve věznici, měli by mít přiměřené materiální podmínky k fyzickému, intelektuálnímu a emocionálnímu rozvoji. K tomu by měla přispívat i vězeňská architektura, vybavení cel a dalších vězeňských prostor aj.
Zvláštní pozornost by měla být věnována tomu, aby nebyly přerušeny pozitivní vztahy odsouzeného s jeho rodinou; odsouzení by proto měli být umístěni do vězeňských zařízení, pokud je to možné, která nejsou příliš vzdálená od jejich rodin nebo příbuzných, má být umožněn co možná nejširší písemný nebo telefonní styk vězňů s jejich rodinným zázemím, co nejčastější frekvence návštěv (vykonávaných i v potřebném soukromí). To samozřejmě nevylučuje, aby z hlediska bezpečnosti takový kontakt s vnějším prostředím byl náležitě monitorován (přehled o korespondenci, kontroly návštěv aj.).
Protože nežádoucí účinky u dlouhodobých trestů spočívají zejména ve ztrátě samostatnosti odsouzených osob, snížení schopnosti pozitivně reagovat na vnější podněty, v prohlubování pasivity, v poklesu sebehodnocení a ve vzniku depresivních vztahů a v riziku sebevraždy, měli by mít tito vězňové možnost přístupu k odbornému poradenství a pomoci.
Mezi odsouzenými k dlouhodobým trestům se samozřejmě vyskytují zvláštní kategorie, kterým je třeba věnovat speciální pozornost. Jde například o cizince, kterým by mělo být umožněno (na základě Evropské konvence o předávání odsouzených osob, nebo na základě dvoustranných smluv), aby byli repatriováni k výkonu trestu do země původu. Pokud taková repatriace není možná, zacházení s nimi by mělo plně respektovat Doporučení Rady Evropy No R (84)12 týkající se cizinců ve věznicích.
Zvláštní kategorií jsou i vězňové, kteří jsou mentálně postižení, nebo kteří jsou ve větší míře zranitelní a mohou být proto snadno vystavováni výhrůžkám nebo násilí od spoluvězňů. V úvahu proto přichází i jejich ochranné umístění do prostor oddělených od ostatních vězňů, ovšem jejich úplná izolace není žádoucí. Přestárlým vězňům musí být věnována dobrá lékařská pomoc tak, aby měli možnost zejména speciální stravy, zvláštního denního režimu apod. U nevyléčitelně nemocných vězňů, včetně doživotně odsouzených, by měl být brán zřetel na možnost jejich propuštění, aby mohli důstojně zemřít mimo věznici.
Zvýšená pozornost musí být samozřejmě věnována vězňům odsouzeným na doživotí, u kterých nepřipadá v úvahu jakékoliv zkrácení trestu (podmíněné propuštění, přerušení trestu apod.), protože tito vězňové potřebují přiměřené programy zacházení, které by jim měly umožnit účast na smysluplných aktivitách, měla by jim být poskytována psychosociální pomoc a programy zacházení by měly být podle potřeby průběžně modifikovány.
Aby bylo usnadněno vězňům, kteří vykonali dlouhodobý trest odnětí svobody, překonat důsledky dlouhodobé inkarcerace po přechodu do života na svobodě, měly by pro ně být připravovány speciální předpropouštěcí programy a stejně tak i programy zacházení po propuštění, na jejichž přípravě by se podílely i orgány zajišťující postpenitenciární péči, sociální pomoc, zdravotní služby apod.
Zacházení s osobami odsouzenými na doživotí nebo k dlouhodobým trestům odnětí svobody klade velké nároky na vězeňskou správu i na vězeňský personál. Ten by měl být náležitě odborně vyškolen k tomu, aby byl schopen zajistit nejen bezpečnost při výkonu těchto trestů, ale aby chápal také v náležitém rozsahu celou problematiku výkonu doživotních a dlouhodobých trestů.
Je žádoucí, aby vězeňský personál přicházející do styku s vězni vykonávajícími dlouhodobé tresty byl po určité době přeřazen k jiným skupinám vězňů, protože tato mobilita a rotace může zabránit nežádoucímu sblížení s vězni. Proto je třeba u vězeňského personálu vypěstovat náležitou rovnováhu mezi chápáním situace a potřeb odsouzených k dlouhodobým trestům a požadavky na důslednost při výkonu služby.
Penologické a kriminologické výzkumy doživotních a dlouhodobých trestů by měly být zaměřeny zejména na faktory omezující nežádoucí účinky těchto trestů a usnadňující pozitivní adaptaci vězňů na podmínky jejich výkonu.
Závěrem uvádíme obecnější poznámky, které mohou navozovat další odbornou diskusi k problematice dlouhodobých trestů. Jde o některé problémy trestně politické a penologické.
V řadě evropských zemí došlo v posledních desetiletích nejen k růstu vězeňské populace, ale i k prodlužování průměrné doby skutečného výkonu trestu odnětí svobody. Příčina je spatřována ve zrušení trestu smrti a v omezování možností podmíněného propuštění nebo jiného zkrácení trestu (parole aj.). Jde o jev, který odráží změny v trestně politickém přístupu k problematice kriminality, k její prevenci i represi.
Abolice trestu smrti vycházející z humanistických základů evropského filozofického myšlení je jistě morálně nezpochybnitelným principem trestní politiky. Praktické důsledky takového kroku však již nejsou tak jednoznačné; nelze nevidět zejména přetrvávající rozpaky nebo přímo nesouhlas veřejnosti se zrušením trestu smrti, i když tento nesouhlas mnohdy pramení z mylného předpokladu, že hrozba trestem smrti odrazuje od páchání závažných trestných činů a že tedy zajišťuje bezpečnost občanů. V trestně politické rovině je proto abolice tohoto trestu kompenzována radikálnějším využíváním jiných trestněprávních prostředků, zejména zpřísnění trestních sankcí za závažné trestné činy, nebo sankcí ukládaných pachatelům zvláště nebezpečným pro společnost.
Je patrně možno konstatovat, že z tohoto hlediska jsou dlouhodobé tresty odnětí svobody určitým indikátorem trestní represe a že trestní politika České republiky je v podstatě v souladu s trendy v ostatních tradičních demokratických evropských zemích. Na druhé straně ovšem přetrvává skutečnost, že v České republice se stále projevuje určitá inflace nepodmíněných trestů odnětí svobody, což řadí naši republiku, spolu s ostatními postkomunistickými zeměmi, mezi státy s nejvyšším indexem prizonizace v Evropě. V posledních letech se však již začínají ve větší míře ukládat alternativní sankce (zejména trest obecně prospěšné práce) a podíl nepodmíněných trestů na celkovém počtu uložených trestů odnětí svobody klesá.
V teoretické rovině obsahuje nepodmíněný trest odnětí svobody zejména tyto prvky: újmu pachateli, odplatu, morální odsudek, izolaci jako prostředek k ochraně společnosti, příležitost k převýchově a resocializaci, odstrašení dalších potenciálních pachatelů, satisfakci oběti a veřejnosti. U doživotního trestu přistupuje ještě prvek eliminační - trvalé vyloučení pachatele ze společnosti. Dlouhodobý trest odnětí svobody není obvykle vhodný prostředek ke kompenzaci způsobené škody.
Uvedené prvky nejsou ovšem u dlouhodobého trestu odnětí svobody zastoupeny rovnoměrně. Jejich frekvence a váha se mění v závislosti na délce uloženého (vykonaného) trestu.
S tím úzce souvisí problematika přiměřenosti trestu. Princip je jednoduchý: trest má být přiměřený spáchanému činu a osobě pachatele. Česká právní úprava vyžaduje, aby při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlédl k nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§ 31 odst. 1 tr. zák.). Soud má přitom zhodnotit zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutky (§ 3 odst. 4 tr. zák.).
Dikce zákona je tedy poměrně jasná. Uvedené prvky zásady přiměřenosti trestu ovšem implikují další otázky. U dlouhodobých trestů odnětí svobody jde zejména o problematiku osobnosti pachatele a možnosti nápravy (převýchovy, resocializace) osob odsouzených k tomuto trestu.
Velmi dlouhé tresty odnětí svobody jsou vedeny především účelem izolovat nebezpečného a aktuálně prakticky neovlivnitelného pachatele od společnosti. Řada výzkumů přinesla poznatek, že takové tresty vedou často k negativním změnám v prožívání odsouzených, které jsou trvalejšího rázu a působí proti resocializačním snahám.
Z hlediska regulativní funkce trestu (změna chování) jsou dlouhodobé tresty, s pravděpodobností jejich ukončení ještě za života odsouzeného, časově „předimenzovány“. Následkem toho vyhasínají sociálně žádoucí vzorce chování, neboť jsou v podmínkách uvěznění neadaptivní, a vynořují se vzorce nové, pro život na svobodě nevhodné. Dochází ke ztrátě iniciativy, zužují se zájmy a osobnost odsouzeného sociálně degraduje.
Výzkumy orientované na změnu osobnosti vlivem výkonu doživotního trestu poukazují na postupnou ztrátu perspektiv, na institucionalizaci, která se projevuje vznikem závislosti na personálu a podmínkách ústavního života. Zvyšuje se introverze a částečně se zvyšuje nepřátelský postoj především k sobě samotnému. Celkový úpadek osobnosti však nebyl ve výzkumech zaznamenán.
Ani výsledky výzkumu provedeného v ČR Institutem pro kriminologii a sociální prevenci27) neposkytují dostatek empiricky podložených argumentů pro paušální potvrzení devastujících účinků dlouhodobé prizonizace na osobnost vězňů. Přesto lze souhlasit, že dlouhodobé uvěznění má nepochybně i negativní účinky.
Obecně lze konstatovat, že samotné dlouhodobé uvěznění zřejmě významně neohrožuje duševní zdraví odsouzeného (pokud jde o osobu bez psychických obtíží před uvězněním), ale do značné míry samo o sobě vlivem procesu prizonizace snižuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace po propuštění. Lze očekávat, že pravděpodobnost selhání v řadě podstatných sfér sociálního života - v profesi, partnerském i občanském životě - se zvýší s délkou uvěznění. Při interpretaci převládajícího typu vystupování a chování ve výkonu trestu musí být brán ohled na strukturu osobnosti již před uvězněním "nějak poznamenaného" vězně (pachatele), čili přihlížet k jeho preinstitucionální biografii.
Odsouzení jsou různě vybaveni k tomu, aby se vypořádali s požadavky dlouhého pobytu ve vězení, a to v závislosti na předvězeňských zkušenostech (kriminální kariéra), sociálních vztazích, osobnostních dispozicích, vnějším prostředí a interakcích v něm probíhajících apod. Nelze zjednodušeně zobecňovat, ale je možné předpokládat, že existuje profil odolného, méně odolného a neodolného jedince v podmínkách uvěznění k dlouhodobému trestu odnětí svobody a na doživotí.
Koncept tzv. restorativní justice, který přináší do tradičního systému trestní justice nové prvky, jako např. mediaci (zprostředkování) mezi pachatelem a obětí trestného činu, skupinové mimosoudní projednávání drobnějších deliktů mladistvých pachatelů (tzv. rodinná konference), akcent na kompenzaci újmy způsobené obětem apod., se v posledních letech stále více obsahově rozšiřuje. Tento koncept původně zamýšlený jako určitá alternativa ke klasickému trestnímu procesu (resp. jako forma odklonu od obvyklého postupu při projednávání trestních věcí) se nejprve uplatňoval ve stadiu přípravného řízení nebo v řízení před soudem, či místo soudního projednávání. Nyní se postupně prosazují (zejména v teoretické rovině) principy restorativní justice i ve stadiu vykonávacího řízení, tedy při výkonu uložených trestních sankcí. Jde zejména o různé navrhované modifikace výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody.
V této souvislosti se hovoří o „restorativním vězeňství“ (viz např. projekt belgického ministerstva spravedlnosti na reformu výkonu trestu odnětí svobody) jako o systému, který by měl eliminovat nežádoucí účinky prizonizace, zejména dlouhodobé. Jak známo, rozhodujícím předpokladem pro nápravný (resocializační) efekt výkonu trestu odnětí svobody je uznání vlastní viny a spravedlivosti trestu ze strany odsouzeného. Tomu by mohly napomoci některé již osvědčené metody restorativní justice, jako např. kontakt (třeba pouze písemný) mezi odsouzeným a obětí (v krajních případech např. i s pozůstalými), který by umocnil subjektivní prožívání viny (např. omluvou, projevem lítosti) a motivoval pachatele k odčinění následků jeho činu, k náhradě způsobené škody a tím i k vlastní převýchově. Za další „restorativní“ způsoby výkonu dlouhodobých, ale i doživotních trestů se považuje rozšířený kontakt s vnějším světem, poskytnutí možnosti odsouzeným podílet se na organizování jejich každodenního režimu ve věznici apod.
Praktické zavádění prvků „restorativního vězeňství“ bude patrně ještě vyžadovat hlubší rozpracování systému vnitřní diferenciace ve věznicích, neboť je zřejmé, že restorativní přístupy mohou být aplikovány jen ve vhodně volených případech a že tím nemohou být dotčena obecná hlediska bezpečnosti a ochrany společnosti.
Vězni vykonávající dlouhodobý či doživotní trest odnětí svobody byli zpravidla odsouzeni za zvlášť závažný trestný čin a soudem byli hodnoceni jako osoby nebezpečné a ohrožující společnost.
Penitenciární zkušenost potvrzuje, že v podmínkách výkonu uloženého trestu tito vězni zpravidla nepředstavují zvýšené riziko pro vězeňský personál nebo pro spoluvězně. Jednotlivé výjimky jsou samozřejmě možné a nekonfliktní chování některých vězňů může být klamavým jednáním zastírajícím přípravu na útěk, na násilný odpor proti vězeňskému režimu apod.
Častěji však odsouzení k dlouhodobým trestům, zejména k doživotnímu trestu, představují paradoxně stabilizující prvek ve věznici, neboť mají zájem na klidném a pokud možno snesitelném plynutí času při výkonu trestu. Narůstající deprivace a další nežádoucí aspekty dlouhodobé prizonizace ovšem vyžadují systematickou pozornost a včasnou intervenci.
Vězni procházejí při výkonu dlouhodobého trestu obvykle třemi fázemi: první fází je období „vzdání se minulosti“, kdy vězně přestávají sužovat všudypřítomné vzpomínky na život na svobodě a postupně se adaptuje na podmínky života ve věznici. Druhou fází je „příprava na změnu“, kdy se vězeň, mnohdy velmi obtížně, psychicky odpoutává od návyků a stereotypů každodenního vězeňského života a od adaptačních mechanismů, které mu umožnily přečkat dlouhé období uvěznění. Třetí fází je „šok ze svobody“ po propuštění a po ztrátě pocitu bezpečí a jistoty ve věznici a při adaptaci na novou realitu života.
Každá tato fáze vyžaduje specifickou adaptaci; někteří vězni jsou ochotni a schopni úspěšně projít všemi uvedenými fázemi výkonu dlouhodobých trestů odnětí svobody, jiní vězni nikoliv, a proto selhávají a žádoucí účinky trestu se nedostavují.
Problém spočívá v tom, že některé prvky VTOS mohou být kontraproduktivní; na jedné straně pomáhají vězňům zmírňovat účinky dlouhodobé izolace a usnadňují jejich adaptaci na vězeňské podmínky, na druhé straně však zvyšují jejich stres a deprivaci. Tak např. většina odsouzených považuje návštěvy rodinných příslušníků a přátel za velkou podporu a pomoc při překonávání účinků prizonizace. Po těchto návštěvách se však často u vězňů prohlubuje pocit bezmoci, že nemohou ovlivňovat události, které se jich osobně dotýkají a které probíhají za zdmi věznice, a zvyšuje se tak jejich stres se všemi dalšími důsledky.
Naopak totální přerušení kontaktů s vnějším světem usnadňuje často vězňům akceptovat podmínky dlouhodobého trestu odnětí svobody, zároveň se však tím výrazně a mnohdy nenapravitelně ztěžuje jejich přechod do života na svobodě po propuštění.
Výkon trestu na doživotí má některá specifika. I když z označení tohoto trestu vyplývá, že jeho uplynutí je spojeno s fyzickou smrtí odsouzené osoby, prakticky ve všech evropských zemích výkon těchto trestů nedosahuje finálního bodu. I tito vězni jsou propouštěni na svobodu, takže i jim mají být poskytnuty možnosti k resocializaci a k přípravě pro život na svobodě. Ve všech případech, kdy to hlediska bezpečnosti a ochrany společnosti umožňují, by i pro vězně odsouzené na doživotí měla existovat možnost přechodu do mírnějších podmínek výkonu trestu, neměli by být trvale izolováni od ostatních skupin vězňů apod.
Je logické, že u vězňů odsouzených na doživotí se časem vyskytnou problémy související s biologickým stárnutím. Vězeňská zařízení proto musí být schopna zabezpečit těmto vězňům adekvátní lékařskou péči a další odbornou pomoc. Tím se ovšem zvyšují již tak velmi vysoké náklady na vězeňství a s přibývajícím počtem vězňů odsouzených na doživotí se část vězeňských zařízení může vlastně změnit v sociální ústavy nebo v léčebny dlouhodobě nemocných.
I z těchto důvodů má být v právním řádu dána možnost předčasného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Česká právní úprava umožňuje podmíněné propuštění z výkonu trestu na doživotí po uplynutí nejméně 20 let (§ 62 odst. 2 tr. zák.). Je třeba odmítnout čas od času se objevující návrhy na zpřísnění trestní politiky ve smyslu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu doživotního trestu. Takový postup je obecně považován za nehumánní a odporující základní lidské potřebě uchovat si naději na svobodu. Lze dodat, že i podle statutu nového Mezinárodního trestního soudu, který má trestat ty nejzávažnější trestné činy proti lidskosti včetně genocidy, je stanovena povinnost soudu po 25 letech výkonu trestu uloženého na doživotí zvážit možnost propuštění (čl. 77 a 110 Statutu Mezinárodního trestního soudu: A/Conf. 183/2).
Výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody má řadu nežádoucích efektů, které ztěžují reintegraci odsouzeného do společnosti po propuštění. Souhrn těchto účinků spojených s uvězněním je označován pojmem prizonizace, který zahrnuje např. adaptaci na vězeňské prostředí a na podmínky výkonu trestu, vliv vězeňské subkultury, ztrátu soukromí, ztrátu aktivity a iniciativy, identifikaci z kriminálními normami aj. U dlouhodobých trestů mohou být účinky prizonizace zvláště výrazné. Penologicky orientované výzkumy spíše nepotvrzují, že vlivem dlouhodobého uvěznění by docházelo ke vzniku a rozvoji psychických poruch. Je však prokazatelné, že dlouhodobá sociální izolace ve vězeňském prostředí vede k deformacím sociální interakce.
Na problematiku výkonu doživotních a ostatních dlouhodobých trestů odnětí svobody se zaměřuje i Rada Evropy a na 24. konferenci evropských ministrů spravedlnosti (Moskva, říjen 2001) byla přijata rezoluce vybízející k tomu, aby komise expertů se touto problematikou podrobněji zabývala. Komise vypracovala návrh Doporučení, která vymezují základní cíle a podmínky výkonu dlouhodobých trestů.
Long-term imprisonment has a number of negative effects, which complicate a reintegration of the convicted person into society after his release. The sum of these effects related to imprisonment is termed "prisonisation", and includes for example adaptation to the prison environment and to conditions of imprisonment, the influence of prisoner subculture, loss of privacy, loss of activity and initiative, identification with criminal norms etc. In the case of long-term imprisonment, the effects of prisonisation might be especially marked. Penologically oriented research mostly do not confirm that long-term imprisonment would lead to an emergence and development of mental disorders, but it is demonstrable that long-term social isolation in the prison environment leads to deformations in social interaction.
The European Council also focuses on the issue of life and other long-term imprisonment penalties, and at the 24th conference of European ministers of justice (Moscow, October 2001), a resolution was adopted, which calls for detailed examination of this issue by a committee of experts. The commission has prepared a draft of Recommendations, which set the basic goals and conditions for execution of long-term sentences.
Der Vollzug der Langzeitstrafe der Freiheitsentziehung hat eine Reihe unerwünschter Effekte, die die Reintegration des Verurteilten in die Gesellschaft nach der Freilassung erschweren. Der Komplex dieser Wirkungen, die mit der Inhaftierung verbunden sind, wird mit dem Begriff Prisonisation bezeichnet, der zB. die Adaptation an Haftumgebung und an Bedingungen des Haftvollzugs, Einflüsse der Haftsubkultur, Verlust des Privatlebens, Verlust der Aktivität und Initiative, Identifikation mit den kriminellen Normen usw. umfasst. Bei Langzeitstrafen können die Wirkungen der Prisonisation sehr markant sein. Poenologisch orientierte Untersuchungen höchstwahrscheinlich bestätigen nicht, dass durch langzeitige Haft zum Werden und zur Entfaltung der psychischen Störungen kommen könnte. Es ist aber erweisbar, dass langzeitige soziale Isolation in der Haftumgebung zur Deformation der sozialen Interaktion führt.
Auch der Europarat stellt sich auf die Problematik der lebenslänglichen und anderen langzeitigen Strafen der Freiheitsentziehung ein und die 24. Konferenz der europäischen Justizminister (Moskau, October 2001) hat die Resolution aufgenommen, die die Expertkommission auffordert sich mit dieser Problematik ausführlicher zu beschäftigen. Die Kommission hat den Entwurf einer Empfehlung ausgearbeitet, die die Grundziele und die Bedingungen des Vollzugs der Langzeitstrafen abgrenzen.