V penitenciárních podmínkách (ve výkonu vazby či výkonu trestu odnětí svobody - ve VTOS) se s agresivitou, agresivním chováním setkáváme velmi často. Zpravidla už důvod pobytu ve vězeňském zařízení měl v základech agresivní komponentu. Agresivní chování se v penitenciární realitě může projevit u vězněných nejrůznějšími způsoby - např. sebevraždou či šikanováním nebo pokusem o útěk či útokem na vězeňský personál.
Agresivní chování může produkovat i personál věznice, avšak mělo by jít v tomto případě vždy o agresi „institucializovanou“ a v souladu s příslušnými zákony a předpisy - např. použití donucovacího prostředku. Jinak agresivita jako rys osobnosti diskvalifikuje člověka pro výkon práce ve vězeňství (obdobně diskvalifikuje nevyzrálost osobní a sociální, nízká frustrační tolerance nebo absence empatie).
Rozlišení lidských druhů agrese je obtížnější. Nejdříve proto základní definici agrese: jde o chování (manifestní, pozorovatelné) vedené úmyslem poškodit jiný organizmus (člověka, zvíře) nebo neživý (neživotný) předmět. Pro člověka tato definice není úplná, neuvedeme-li současně, že do agrese započítáváme též agresi vůči sobě, agresivní sny a fantazie i agresivní myšlenky a plány. Podtržení si zaslouží především agresivní sny a fantazie. Bývají obvykle předstupněm zvláště nebezpečných a bizarních trestných činů (vražd s mučením oběti apod.).
Pokud bychom pro definici lidské agrese použili vymezení, že jde o záměrné jednání, jehož cílem je ublížit jinému člověku, problém nastane, že zde nemůžeme jednoznačně zařadit druhy agrese 3, 4 a 5. Částečné řešení nabízí dichotomie lidské agrese na: agresi instrumentální, či vědomě kontrolovanou, obvykle chladnou (jde o agresi, která je prostředkem k dosažení nějakého vnějšího cíle), a agresi impulzivní či spontánní, promiskue lze nalézt i pojmy emocionální, zlostná, hněvivá, afektivní nebo hostilní či horká. Ivo Čermák (1998) navrhuje též názvy averzivně stimulovaná, iritabilní (dráždivá) či nepříjemnostmi motivovaná agrese. Impulzivní agrese na rozdíl od agrese instrumentální není prostředkem, jak dosáhnout vnějšího cíle, ale je cílem sama o sobě (viz též např. Nakonečný, 1970).
Pojem impulzivní potřebuje bližší vysvětlení. Impulzivní jednání je činem bez předchozí rozvahy, je to obrazně řečeno rozhodnutí bez rozhodování. Člověk při něm provádí náhle a energicky okamžitý nápad bez rozmyslu, slepě. Jeho čin je přímý výsledek impulzu = popudu. Pregnantně vyjádřeno: u impulzivního jednání není motivace a afektivní doprovod. Může se zde objevit jen nutkání (kompulze). Psychiatrie považuje některá impulzivní jednání za typická a označuje je jako návykové a impulzivní poruchy, např. patologické hráčství, patologické zakládání požárů - pyromanie, patologické kradení - kleptomanie, impulzivní vyškubávání si vlasů - trichotilomanie, kompulzivní nakupování - oniomanie, či kompulzivní tuláctví - dromomanie (např. Smolík, 1996). Americký Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (4. revize) v souvislosti s impulzivními poruchami vymezuje tzv. intermitentní explozivní poruchu. Ta se vyznačuje třemi diagnostickými kritérii:
Zamyslíme-li se důsledně nad projevy intermitentní explozivní poruchy, dojdeme k závěru, že kromě promyšlených organizovaných kriminálních akcí a akcí páchaných psychopatickými jedinci zde máme třetí druh kriminální aktivity. Ten by se dal nazvat jako „zločiny z vášně“. U nich nemusíme nalézt vždy egosyntonnost (nejsou pachateli vlastní), ale naopak egodystonnost a také nezřídka pocity viny či lítost nad spáchaným činem.
Od popsaného impulzivního jednání je třeba odlišit zkratkové jednání. Jde sice o jednání účelné, cílené, ale zároveň o jednání s porušeným rozhodováním, a to ve výběru prostředků či cest k dosažení cíle. Je to tedy jednání rádoby vedoucí nejkratší cestou k cíli, čili jednání zbrklé, ukvapené, nepromyšlené. I zkratkové jednání může být agresí nebo sebeagresí, ale nemusí tomu tak být vždy a obecně.
Tabelární forma vymezuje pět typů (druhů) kriminální agresivní aktivity. Z nich se v penitenciárních podmínkách nejvíce vyskytují typy 1., 2. a 5. Podstatně méně se vyskytují typy 3. a 4. Veškerou kriminalitu lze s určitým, ne příliš velkým zjednodušením dichotomizovat. První typ kriminální aktivity nacházíme u těch pachatelů, pro něž je trestná činnost povoláním, zaměstnáním či profesí. Tato kategorie má dva subtypy. Eskalující pachatelé stupňují stále razanci a nebezpečnost své trestné činnosti. Převažuje u nich agresivita typu 1, 2A a 3A. Neeskalující pachatelé zůstávají stereotypně u stejných obvykle méně závažných trestných jednání. Jejich osobnost pomalu, ale jistě chátrá, upadá, degraduje a depravuje. Převažují u nich agresivní činy typu 2B a 5.
Zločinci, u nichž představuje kriminalita profesi, jsou z velké části antisociální psychopaté (antisociální porucha osobnosti). Moderní psychiatrie (Höschl a kol. ed., 2003) u nich diagnostikuje dva trsy strategií. První představuje trias nadměrně rozvinutou. Jde o bojovnost, potlačování druhých a využívání druhých. Druhý trs pak opačně trias nedostatečně rozvinutou, a to empatii, reciprocitu a sociální citlivost. Obě popsané strategie dominují v chování antisociálních psychopatů. U nadměrně rozvinuté triády pak už jde jen o konkrétní míru, o to zda ten či onen jedinec jen využívá druhé, manipuluje s nimi, napadá je, nebo či přímo krade, loupí, mučí, znásilňuje a vraždí. Druhý typ kriminality představuje prosté selhání, obvykle jednorázové s nerecidivizující prognózou. Převažuje u něho agrese typu 3B.
Pro vězeňský personál jsou nejvíce nebezpeční eskalující pachatelé. Neeskalující pachatelé nejčastěji podléhají vlivu uvěznění (tzv. prizonizaci) a postupně si zpravidla zvykají na „dvoukariérový“ životní styl - časté pobyty ve vězení střídají s pácháním stereotypní a jednoduché kriminality. Selhávajícím pachatelům by měla být věnována vždy maximální podpora (paradoxně tuto péči sami nevyžadují), aby je uvěznění poznamenalo co nejméně a aby byla protektivně posilována jejich přirozená tendence nerecidivovat.
Není od věci považovat agresivitu kriminálních pachatelů též za určitou strategii chování. U profesionálních zločinců je agresivita vzhledem k jejich osobnostní výbavě vysoce adaptivní strategií, je to jedna z jejich významných dovedností či kompetencí. U selhávajících pachatelů je jejich projevená agresivita spíše ukazatelem maladaptace. Byla zvolena jako krajní strategie a pravděpodobně se zde nejednalo o projev trvalé schopnosti či kompetence jejich osobnosti.
Klasifikace kriminální aktivity |
||
| Druh kriminální aktivity | Druh agrese | Bližší poznatky pro psychologickou a penologickou analýzu (diagnostiku) |
|
agrese instrumentální, kortikální, cerebrální, obvykle chladná |
pro pachatele je kriminální činnost profesí (povoláním), je obvykle zachována kontrola impulzů, pachatel může být příjemný a uhlazený společník, ale zároveň vysoce nebezpečný |
|
|
hrubost, necitelnost, egocentričnost, žádné morální zábrany, nesmyslné, nemotivované násilí, vlivem věku neklesá nestabilní životní styl, vlastně chronické antisociální chování, pokles může nastávat vlivem věku |
|
|
až lovec lidí, tato agrese mu přináší uspokojení, agresivní akty připravovány nejdříve ve fantazii na počátku agrese se nacházejí těžko vysvětlitelné silné afektivní impulzy, příčinou snad i kumulovaná frustrace, může jít o akci jednorázovou |
|
forma iktální agrese
agrese u jiných duševních poruch |
při poškození CNS, nutné léčení, farmakoterapie, mohou se objevovat kvalitativní poruchy vědomí psychózy, intoxikace, poruchy pozornosti s hyperaktivitou atd., nutná psychiatrická intervence, primárně léčba duševní poruchy |
|
agrese pseudoorganická | celková depravace osobnosti, zanedbanost, životní styl bezdomovce, sešlost nepřiměřená věku, ztráta základních hygienických návyků, minimální nebo nepřiměřené kontakty s druhými (někteří jedinci této skupiny druhým přímo nepříjemně zapáchají) |
Zajímavý návrh na kategorizaci agrese z forenzního hlediska předložil Karel Netík (1991, uváděná práce je dnes žel obtížně dostupná). Navrhl rozlišovat agresi podle deseti kritérií:
Popsané schéma Karla Netíka umožňuje zařazovat do navržených kategorií (kategorizovat či klasifikovat) jakýkoliv typ kriminální agresivity, jakož i agresivních aktů produkovaných vězni v penitenciárních podmínkách.
V situaci uvěznění produkují vězni agresivní akty zaměřené na sebe, na spoluvězně či na personál, nebo jejich kombinace. Akce zaměřené na sebe mohou být vědomě či nevědomě zaměřeny též na rodinné příslušníky či orgány činné v trestním řízení (především soudy). Psychiatři rozlišují v tomto případě jednání účelové (účel, např. smrt při sebevraždě, je sledován nevědomě, není tedy vlastním cílem) a demonstrativní jednání (při něm je účel sledován vědomě, je cílem jednání, např. Koutek - Kocourková, 2003).
Pro penitenciární realitu je rozlišení účelového a demonstrativního jednání podle našeho názoru velmi obtížné až nemožné. Vědomá a nevědomá motivace se zde slije do jednoho celku, ve kterém podle konkrétních okolností převažují ty nebo ony aspekty. Proto jsme takové případy chování, poruchy chování u vězněných osob nazvali (Mařádek, 1995, 1997, 2000, 2003) chováním anomálním. Je to takové chování vězněné osoby, které není duševní poruchou či nemocí, ale vyznačuje se výjimečností a odchylností jak od obecně lidské normy, tak i od běžné normy vězeňské populace. Tabulka č. 2 ukazuje nejobvyklejší typy anomálního chování s agresivní komponentou. Značkou +++ jsou označeny ty, které vědomě či nevědomě míří též k ovlivnění rodiny nebo orgánů činných v trestním řízení. Tabulka dále pro srovnání uvádí i další typy anomálního chování, u kterých není agresivní komponenta tak jasně vyjádřena.
anomální chování s agresivní komponentou ve vězeňském prostředí |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tak jako se při anomálním chování, jak už bylo uvedeno, může slévat vědomá a nevědomá komponenta, tak se mohou spojovat i pocity libého s nelibým při produkci tohoto chování. Potom je některé anomální chování (obvykle jeho část) egosyntonní, vězeň je považuje za své, je s ním srozuměn a nejeví se mu jako cizorodé. Jiné, či jeho část, je naopak egodystonní, tj. není prožíváno plně jako vlastní, ale spíše jako samo se objevující či vracející se (třeba i nutkavě). Takové chování by vězeň i rád zaplašil, či se mu vyhnul.
Popis anomálního chování s agresivní komponentou v penitenciárním prostředí přímo nabádá i k zamyšlení nad příčinami tohoto fenoménu. Umístění kauzality pouze do osobnosti vězně není správné ani dostatečné (pouze tento výkladový model by byl v podstatě atribuční chyba). Velmi výrazný vliv má samotná penitenciární realita, čili situace uvěznění. Ta je svou podstatou tak neobvyklá (nenormální), že sama vede k produkování anomálního chování či toto chování vybarvuje, prokresluje a stylizuje (v tomto pojetí by anomalita vlastně představovala normální reakci na nenormální prostředí). Na tento vliv vězeňského prostředí se často zapomíná, neuvažuje se o něm, nebo zůstává ve své působnosti pod prahem vědomí zúčastněných aktérů. Málokdy si uvědomujeme jedno specifikum člověka: je to jediný živočišný druh, který vězní a dokonce popravuje své vlastní příslušníky.
Zbývá ještě jedna podstatná otázka. Jaký je vztah kriminální agresivity a chování s agresivní komponentou, které vězni produkují v situaci uvěznění? Ne jednoduchý a jednoznačný. Někdy je agresivita vězňů pouhým pokračováním jejich kriminální agresivity před uvězněním. Není tomu tak vždy. V jiných případech pramení agresivita převážně ze situace uvěznění. Jsou i případy tak říkajíc smíšené, slité: oba typy agresivity se ovlivňují, potencují, nasedají na sebe či se prokreslují nebo též vzájemně deformují.
Nejen trestný čin je agresivní. O agresivitu běží nezřídka i při vyšetřování. Také soud pracuje s institucializovanou agresí. Uvěznění není dobrovolné a ani v něm agresivita neabsentuje. Proto nastává otázka: Je vhodné intervenovat agresí proti agresi? Odpověď je velmi obtížná. Určité konstanty se ale přece pokusíme stanovit.
Základem je diferencování pachatelů. Ti, kteří se nechtějí zbavit své agresivity nebo toho nejsou schopni (patologická agresivita, některé psychopatie) musí být izolováni od společnosti. U ostatních je třeba intervenovat proti agresivitě především neagresivně. Centrální role zde patří sociálnímu výcviku a realitní terapii. Pokud budou použity v nezbytně nutných případech i intervence s agresivní komponentou, měly by být vždy dodatečně pedagogizovány, aby přinesly vězněnému užitek a abychom se vyhnuli efektu nápodoby či dokonce identifikaci s agresorem.
Na konci tohoto článku je nutné připojit několik nezbytných vysvětlujících poznámek:
PRIZONIZACE je v podstatě adaptace na život ve vězeňských podmínkách. Jedná se v ní jak o přizpůsobení se normám vězeňského režimu (institucionalizace - plnění role dobrého vězně), tak i o přizpůsobení se hodnotám a požadavkům vězeňské subkultury (ideologizace - plnění role dobrého spoluvězně).
GANSERŮV SYNDROM je nazván podle německého psychiatra Sigberta Gansera (1853 - 1931). Tento syndrom je sycen jakousi nevědomou motivací vyhnout se pod maskou choroby (duševní) odpovědnosti či postihu za zločin. Dnes psychiatři řadí tento syndrom mezi jiné disociační (konverzní) poruchy. Do stejné skupiny patří i pseudozáchvaty. Dříve se pro ně užíval název hysterické záchvaty. Jde o záchvaty plně napodobující velké epileptické záchvaty. Současná psychiatrie pro ně užívá též název disociační křeče a opět je zařazuje mezi konverzní poruchy.
PSEUDODEMENCE představuje předstírání pravé demence, a to tak, jak si to „simulant“ představuje jako nejlepší či nejvěrohodnější (uvozovky naznačují, že pseudodemence ve vězeňském prostředí má často nevědomé komponenty).
FARMAKOFÁGIE znamená pojídání (doslova požírání) léků. Řadě vězňů léky a jejich různé kombinace nahrazují klasické drogy. Spektrum zneužívaných léků je tak velké, že se dá klidně prohlásit: v podstatě neexistuje lék, který by se nedal zneužívat, nebo se kterým by se nedalo experimentovat, aby se ověřily či našly jeho účinky.
PSEUDOHOMOSEXUALITA. Ve vězeňském prostředí se mohou homosexualitě oddávat i heterosexuálové. Je to vlastně nahrazení heterosexuálních aktivit. Po propuštění z vězení se obvykle k těmto homosexuálním aktivitám nevracejí. Homosexuální styky popsaného typu ve vězeňském prostředí mohou a nemusí mít násilnou formu. (Samozřejmě, že ve vězeňských zařízeních nalezneme i pravou homosexualitu.)
KRIZE nemůže být s agresivitou spojována jednoduchým způsobem. Je zde sice afinita, ale se složitou kauzalitou. Krize je ztráta psychické rovnováhy. Jedinec v krizi může jednat útlumem, apatií, skleslostí a nekomunikativností. Avšak může též jednat výrazným motorickým neklidem. Vystupňovaný motorický neklid (nazývá se psychomotorická agitovanost) se může projevovat výraznými agresivními projevy, např. útoky na spoluvězně nebo personál, či naopak suicidiem.
Studie přináší popis agrese v penitenciárních podmínkách. Začíná u agresivity obecně, pokračuje analýzou kriminálních forem agresivity a celý obraz dokončuje rozborem agresivních forem chování v situaci uvěznění. V hrubých rysech naznačuje i možnosti intervence v dané oblasti. Informace a zobecnění ve studii obsažené jsou určeny nejen penitenciaristům (vězeňským pracovníkům), ale též pracovníkům v orgánech činných v trestním řízení. Ze studie jednoznačně vyplývá, že interakce s agresivitou kriminálních pachatelů ve vězení i mimo ně je velmi obtížná a problematická.
The study brings a description of aggression in prison conditions. It starts with aggressiveness in general, and continues with an analysis of criminal forms of aggression, completing the whole picture with an analysis of aggressive forms of behaviour in an imprisonment situation. In gross outlines, it also suggests the possibilities of intervention in this area. The information and generalisations included in the study are intended not only for prison personnel but also for employees of bodies responsible for penal proceedings. The study shows quite clearly that interaction with aggression of criminal offenders in and outside prison is very difficult and problematic.
Die Studie beschreibt Aggression in den Gefängnisbedingungen. Sie beginnt bei der Aggression im allgemeinen, setzt mit der Analyse der kriminellen Formen der Aggression fort und beendet das ganze Bild mit der Analyse der aggressiven Formen des Benehmens in der Haftsituation. In Grobzügen skizziert sie auch die Möglichkeit der Intervention auf dem gegebenen Gebiet. Die Informationen und Verallgemeinerungen in der Studie sind nicht nur den Gefängnisarbeitern, sondern auch den Arbeitern in den Organen, die im Strafverfahren tätig sind, gewidmet. Aus der Studie geht eindeutig hervor, dass die Interaktion mit der Aggresivität der Kriminaltäter in als auch ausserhalb der Haft sehr schwierig und problematisch ist.