| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI2/2003 |
Předneseno na semináři „Občan v postavení poškozeného v trestním řízení a následně v občanskoprávním řízení“ organizovaném petičním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 23. ledna 2003.
Poškozený je významným subjektem trestního řízení a významnou stranou trestního řízení.
Trestní řád přiznává poškozenému poměrně široký okruh procesních práv a umožňuje mu v řízení aktivně vystupovat, a to bez ohledu na to, zda může poškozený v trestním řízení uplatnit nárok na náhradu škody, nebo nikoliv.
Poškozený je stranou trestního řízení, která je samostatná a nezávislá na ostatních stranách trestního řízení. Postavení poškozeného je zejména nezávislé ve vztahu ke státnímu zástupci. I když zájmy státního zástupce a poškozeného jsou do jisté míry totožné, v konkrétním případě se mohou i lišit.
Postavení poškozeného je však poměrně složité v tom, že poškozený je nejen stranou trestního řízení, ale také je velmi často nositelem důkazu, protože vystupuje v procesním postavení svědka. V tomto směru je aktuálním úkolem zajištění péče, pomoci a ochrany svědkům - obětem trestné činnosti před soudním řízením, během něj i po jeho skončení. Ve zvýšené míře to platí ohledně svědků, kteří vystupují v případech nejzávažnější trestné činnosti, zejména v případech tzv. organizované kriminality.
Zákonodárce se snaží v posledních letech zlepšovat postavení poškozeného v trestním řízení, a to jak legislativní úpravou postavení poškozeného a podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody, tak i dalšími opatřeními. Takový postup je správný, protože poškozený je osoba, která je trestným činem nejvíce dotčena. Srovnáním procesních práv poškozeného a obviněného jsme v minulosti mohli dovodit celou řadu disproporcí, jimiž se český trestní proces vyznačoval v neprospěch procesních práv poškozeného.
Novely trestního řádu od roku 1989 rozšiřovaly, zesilovaly a prohlubovaly spíše procesní práva obviněného, ale buď vůbec, anebo jen ve velmi malé míře rozšiřovaly procesní práva poškozeného. Tento postup nebyl správný. Ochrana osoby poškozené trestným činem je stejně důležitá jako ochrana osoby, proti které se vede trestní řízení. Ochrana osobnosti v trestním řízení znamená nejen ochranu osobnosti obviněného, ale i poškozeného.
Tato, pro poškozeného citlivá a nepříznivá situace, se postupně začala měnit, alespoň pokud jde o právní úpravu postavení poškozeného v trestním řízení. Tendence posledních novelizací trestního řádu je rozšiřování procesních práv poškozeného na úroveň srovnatelnou s procesními právy obviněného. Významnou změnou v tomto směru byla poslední velká novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., účinná od 1. ledna 2002. Některé, ovšem jen některé náměty, které nauka dlouhodobě prosazovala ohledně institutu poškozeného, nalezly svůj kladný ohlas právě v této novelizaci trestního řádu.1) Rozšíření procesních práv poškozeného, které přinesla zmíněná velká novela trestního řádu, provedená zák. č. 265/2001 Sb., záleží zejména v možnosti poškozeného - subjektu adhezního řízení - podávat řádný opravný prostředek - stížnost proti usnesení o postoupení věci nebo zastavení trestního stíhání - učiněný v přípravném řízení, ve stanovení povinnosti soudu v určitém případě uložit obžalovanému povinnost k náhradě škody a v možnosti přiznat náhradu škody poškozenému také v cizí měně, což jsou oprávnění, jimiž do té doby poškozený nedisponoval.
K postavení poškozeného a rozsahu jeho procesních práv je však třeba uvést, že rozsah procesních práv poškozeného v trestním řízení je třeba odvozovat také od smyslu trestního řízení. Poskytnutí širokých procesních oprávnění poškozenému až na úroveň srovnatelnou s obviněným vede zpravidla ke zvýšení formální náročnosti procesu a k jeho zpomalení, a tím se paradoxně snižují naděje poškozeného na rychlé a účinné odškodnění, kterého se mu může dostat. Neúměrné, spíše však neuvážené rozšiřování procesních práv může být pro poškozeného kontraproduktivní.
I když by se z předchozího výkladu mohlo zdát, že legislativní možnosti zlepšení postavení poškozeného jsou již vyčerpány, zdaleka tomu tak není.
Uvedu tři možnosti, jak změnou právní úpravy, tedy změnou trestního řádu docílit zlepšení postavení poškozeného v trestním řízení a posílení jeho možnosti uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení a dosáhnout této náhrady již v trestním řízení.
Pro všechny tři možnosti je společné, že mohou být uskutečněny dílčí novelizací trestního řádu, která by nijak nezasáhla do koncepce trestního řízení ani systematiky trestního řádu, přijetí těchto změn by se projevilo v okamžitém časovém účinku a jejich zakotvení v trestním řádu by posílilo naději poškozeného na rychlé a účinné odškodnění již v trestním řízení.
1. Předně jde o vymezení pojmu poškozeného v trestním řízení. Zákonná definice poškozeného, která je uvedena v ustanovení § 43 odst. 1 a která se nezměnila při žádné z jinak četných novel trestního řádu od roku 1961 do současné doby, zůstala beze změny i po poslední novelizaci trestního řádu. Poškozeným tedy i nadále zůstává každý, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2002 však dosud široký pojem poškozeného zúžila, a to ustanovením § 43 odst. 2, které se svým dosahem vztahuje na všechna stadia trestního řízení a které zní: Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.
Odůvodnění takové právní úpravy, které nalézáme již v důvodové zprávě k vládnímu návrhu novely trestního řádu, totiž že taková právní úprava neomezuje pojem poškozeného, ale jenom brání, aby pojem poškozeného nebyl vykládán příliš široce a nezahrnoval osoby, které jsou jednáním obviněného postiženy až zprostředkovaně, ve světle námitek proti takové právní úpravě podle mého názoru nemůže obstát.
Zúžení pojmu poškozeného, které přinesla zmíněná novela trestního řádu, nepovažuji za správné, protože tato právní úprava umožňuje vyloučení určité osoby jako poškozeného v trestním řízení na základě účelových, subjektivních kritérií bez možnosti věcného přezkoumání takového postupu. Navíc se zde jako prejudiciální řeší otázky, které mohou vyplynout až ze složitého dokazování v trestním řízení. Vždyť otázky, zda mezi jednáním obviněného a vzniklou újmou je, či není příčinná souvislost a zda je vzniklá újma zaviněna, či nikoliv, jsou otázky, které mohou být velmi složité, a jak ukazují poznatky z praxe, nepodaří se je vždy uspokojivě objasnit ani provedeným dokazováním. Tyto složité odborné problémy se podle současné právní úpravy řeší jaksi neformálně, předčasně ještě před tím, než se vůbec ohledně nich provede nějaký důkaz, a to na počátku řízení. Pokud v řízení před soudem uplatňuje práva poškozeného osoba, které toto právo nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští (§ 206 odst. 3 tr. řádu). Trestní řád tedy zná prostředek, který znemožňuje v řízení před soudem vystupovat jako poškozené osobě tomu, komu tato práva nepřísluší. Není tedy zřejmé, proč stejný procesní postup nezvolil zákonodárce i pro rozhodování v předsoudním stadiu trestního řízení. Je zbytečné dodávat, že poškozený se nemůže proti takovému postupu bránit.
Navrhuji proto přijetí takové úpravy, podle které by příslušný orgán činný v trestním řízení, tj. státní zástupce nebo soud, vydával rozhodnutí o tom, zda určitá osoba je, či není poškozeným. Takové rozhodnutí by procházelo standardním procesním postupem, tedy bylo by přezkoumatelné na základě stížnosti dotčené osoby. Rozhodování o tom, zda určitá osoba je, či není poškozeným by tedy dostalo odpovídající juristický obsah a formu a vyloučilo by možnost neformálního, a ovšem i nepřezkoumatelného rozhodnutí o tom, zda určitá osoba je, či není poškozeným.
2. Další námět se vztahuje k ustanovení § 44 odst. 2 tr. řádu. Citované ustanovení říká: Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody. Ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. Jestliže by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více než šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozeného soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Touto právní úpravou, také přijatou poslední velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a účinnou od 1. ledna 2002, se snaží zákonodárce nalézt rozumný kompromis mezi potřebami trestního řízení, neboť v jednotlivých kauzách může být trestným činem poškozena řada osob, třeba stovky a tisíce, a oprávněným zájmem poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem.
Právní úprava tak reaguje na situaci známou například z oblasti hospodářské nebo majetkové kriminality, kdy jednotlivými trestnými činy, například tzv. úpadkovými delikty nebo sériovými krádežemi automobilů či mnohonásobnými podvody apod. je poškozen větší okruh osob. V tomto případě se požadavek respektování všech procesních práv poškozeného orgány činnými v trestním řízení dostává do střetu s jinými základními zásadami trestního řízení, zejména s principem (požadavkem) urychleného projednání trestních věcí. Nezanedbatelné nejsou ani náklady státu vynaložené na financování takového trestního řízení, například náklady na opakované doručování písemností poškozeným, vyrozumívání poškozených apod.
Citované ustanovení však umožňuje účelové vyloučení poškozeného z trestního řízení, neboť se lze jen stěží představit, že by větší počet poškozených splnil podmínky pro zastupování společným zmocněncem, například za situace, kdy poškození jsou z různých částí republiky a museli by se nejprve kontaktovat navzájem a ovšem zejména se dohodnout na společných zmocněncích. Také termín „mimořádně vysoký počet poškozených“ je krajně neurčitý a umožňuje široký, nejednotný výklad. Podle mého názoru možnost účelového vyloučení poškozených musela být zřejmá již v době, kdy se taková právní úprava přijímala, a to každému, kdo zná aplikační praxi nebo má potřebnou míru odborné fantazie.
Řešením, které nemůže být ničím jiným než určitým rozumným kompromisem mezi střetávajícími se zájmy subjektů zúčastněných na řízení, by mohla být právní úprava, která by buď kvantifikovala v zákoně uvedený neurčitý „mimořádně vysoký počet poškozených“, anebo by vázala účast poškozeného na určitý rozsah újmy, kterou poškozený utrpěl, případně zvolila jiné, vhodnější kritérium k omezení účasti poškozeného v trestním řízení. V každém případě by ovšem právní úprava měla být zbavena neurčitosti ve svém vyjádření, které může poškozené diskriminovat právě neurčitostí kritérií.
3. Posledním podnětem, který uvádím, je zavedení oprávnění poškozeného podávat řádný opravný prostředek, tj. odpor proti tzv. trestnímu příkazu. Více než polovina trestních věcí je v aplikační praxi vyřizována tzv. trestním příkazem, tedy zvláštní formou rozhodnutí, které samosoudce vydává bez projednání věci před soudem, ale pouze na základě spisu bez jednání. Trestní příkaz sice koliduje hned s několika základními zásadami trestního řízení, nicméně praxi se jeví jako vhodný prostředek k vyřizování věcí určitého druhu.
Pokud byl nárok na náhradu škody řádně uplatněn, může být trestním příkazem rozhodnuto o náhradě škody (§ 314f odst. 1 písm. e tr. řádu). Poškozený však není mezi osobami, které mohou podat řádný opravný prostředek proti trestnímu příkazu. Taková právní úprava se jeví jako neuspokojivá. Hlavním nedostatkem této právní úpravy je nerovnost postavení procesních stran, neboť obviněný, a navíc i osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, mohou proti trestnímu příkazu odpor podat. Poškozený jako osoba, jíž se skutek, o kterém bylo rozhodnuto trestním příkazem, bezprostředně dotýká, však odpor podat nemůže.
Současná právní úprava neumožňuje dosáhnout změny vadného rozhodnutí o náhradě škody nejen v případě, kdy rozhodnutí samosoudce o náhradě škody bylo chybné, ale i v tom případě, kdy samosoudce opomenul o náhradě škody vůbec rozhodnout, anebo kdy sice měl ve skutkových zjištěních dostatek podkladů pro rozhodnutí o náhradě škody, ale přesto takové rozhodnutí neučinil.
Pokud by v hlavním líčení soud měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o náhradě škody, a jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, potom je povinností soudu uložit obžalovanému povinnost k náhradě škody (§ 228 odst. 2 tr. řádu). Není tedy zřejmé, jaké důvody vedly zákonodárce k tomu, aby neuložil obdobnou povinnost i pro samosoudce rozhodujícího věc trestním příkazem, zejména když základní podmínkou pro vydání trestního příkazu je, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán opatřenými důkazy (§ 314e odst. 1 tr. řádu). Jestliže zákonodárce již samosoudci neuložil povinnost za určitých okolností přiznat nárok na náhradu škody poškozenému, není zřejmé, z jakých důvodů alespoň neumožnil poškozenému podávat odpor proti trestnímu příkazu, pokud již o náhradě škody bylo rozhodnuto.
Podle současné právní úpravy je právo poškozeného v kauzách, které jsou vyřizovány trestním příkazem, v podstatě poloviční oproti věcem, které soud rozhoduje rozsudkem. Poškozený sice může uplatnit nárok na náhradu škody, ale pokud by již byl výrok o náhradě škody učiněn, není oprávněn podat odpor proti trestnímu příkazu.
Bylo by proto správné, aby poškozený, který uplatnil řádně nárok na náhradu škody, měl právo podat odpor proti trestnímu příkazu. Podáním odporu pouze proti výroku o náhradě škody by se trestní příkaz rušil ve výroku o náhradě škody. Samosoudce by mohl, obdobně jako je tomu v ustanovení § 265 tr. řádu, sám ve věci rozhodnout, anebo odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, resp. na řízení před jiným příslušným orgánem. Případnou námitku, že oprávněné osoby, které mohou napadnout výrok o vině a trestu v trestním příkazu, jsou spokojeny a odpor nepodají, a že by tedy samosoudce konal řízení jen ohledně nároku na náhradu škody, když otázka viny a trestu je již vyřešena, nepovažuji za správnou. Trestní řád umožňuje stejný postup, který navrhuji, v ustanovení § 265 tr. řádu, pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu. Neshledávám důvody pro závěr, že by taková právní úprava nebyla možná, pro případy, kdy trestní příkaz obsahuje výrok o náhradě škody.
Závěrem shrnuji: Ve svém vystoupení jsem uvedl tři náměty de lege ferenda rozšiřující postavení poškozeného v trestním řízení. V odborné literatuře existuje dostatek jiných podnětů ke změně právní úpravy poškozeného i rozhodování o náhradě škody v trestním řízení. Některé z námětů známých odborné veřejnosti již delší dobu mohou být uskutečněny jednoduchou legislativní cestou. Jiné otázky, které na semináři zazněly v předcházejících vystoupeních (například otázku trestního stíhání se souhlasem poškozeného nebo na jeho návrh, možnost zavedení soukromožalobních deliktů a jiné náměty), bude možné zvážit až při rekodifikaci, tedy při vytvoření zcela nového trestního řádu. Jak lze logicky očekávat, nový trestní řád by měl být předložen spolu s návrhem nového trestního zákona.
Obsahem článku je příspěvek pronesený na semináři pořádaném petičním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR věnovaném postavení poškozeného v trestním řízení. Autor nejprve obecně charakterizuje postavení poškozeného v trestním řízení a poté uvádí tři konkrétní náměty na změnu právní úpravy, které odůvodňuje. Jsou jimi:
This article contains a paper that was read at a seminar on the position of the injured party in a criminal proceeding, organised by the Petition Committee of the Parliament of the Czech Republic. The author starts by a general characteristic of the injured party in a criminal proceeding, before listing three concrete proposals for changes in the legislation together with the reasons for why such changes should be made. These are:
Inhalt des Artikels ist Beitrag, der auf dem Seminar das der Petitionsauschuss des Abgeordnetenhauses des Parlaments über die Lage des Beschädigten im Strafverfahren gehalten wurde. Der Autor charakterisiert zuerst allgemein die Lage des Beschädigten im Strafverfahren, erwähnt nachher drei konkrete Entwürfe zur Änderung der Rechtsregelung und begründet sie. Es sind: