| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI2/2003 |
Policie jako státní a sociální instituce nežije ve vzduchoprázdnu, nýbrž je integrální součástí širšího kontextu společenských podmínek, které její fungování silně ovlivňují. Všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že toto vnější prostředí se právě v posledních desetiletích silně změnilo, a to nejen ve vnitrostátním, ale i v celoevropském a dokonce i v globálním měřítku. Na prahu 21. století tyto změny nejen pokračují, ale dokonce akcelerují.
Omezený rozsah tohoto příspěvku mně neposkytuje dostatek prostoru pro zevrubnou analýzu všech podstatných sociálních změn této doby, které ovlivňují současný a budoucí model policejní činnosti. Zmíním zde pouze v několika tezích to, co pokládám pro směřování policie v příštích desetiletích za nejdůležitější.
Dnes je již jisté, že se nesplnily optimistické vize některých filozofů, ideologů a politických utopistů 19. a 20. století o tom, že lidstvo dosáhne v blízké historické perspektivě naplnění velkých humanistických ideálů, totiž nastolení sociální spravedlnosti, světového míru a bezkonfliktního lidského soužití, založeného na ušlechtilých morálních vlastnostech. Jako nereálné se ukázaly i prognózy komunistických ideologů o brzkém odumírání státu a jeho institucí, včetně policie.
Namísto toho jsme svědky pokračujících vnitrostátních i mezinárodních konfliktů, projevů lidské zloby a nenávisti, agrese, egoismu a jiných špatných rysů, ústících v patologické formy lidského chování, jako je kriminalita. O tom všem nás přesvědčují každodenní zkušenosti, údaje kriminálních statistik i letmý pohled na stránky černé kroniky v tisku a v televizi.
Na jedné straně se zdá, že všeobecný vědecký a technický pokrok a racionálnější uspořádání veřejného života vede, alespoň ve vyspělých evropských zemích, ke zlepšení ekonomických podmínek života, k odstranění křiklavých projevů bídy a hladu, a tím ke zmírnění sociálních konfliktů. Hmatatelné výsledky v tomto ohledu přinesl např. politický koncept tzv. sociálního státu, který se prosadil ve většině evropských států ve 2. polovině 20. století.
Na druhé straně však ani tento nesporný pokrok nepřinesl zásadní obrat v řešení všelidských problémů globálního významu. V celých velkých oblastech světa se naopak prohlubuje bída a beznaděj stamilionů lidí, jejichž bezútěšné postavení hrozí přerůst v nové sociální nepokoje, občanské války, ale i v mezinárodní konflikty. V bezpečnostní oblasti se tyto jevy manifestují např. sílícím nelegálním pohybem obyvatelstva přes hranice států, etnickými a náboženskými konflikty, projevy rasové nesnášenlivosti atd.
Riziko sociálních otřesů ovšem není odstraněno ani ve vyspělých západních zemích. Mnohé symptomy nasvědčují tomu, že i relativně bohaté státy mohou mít velké problémy s financováním svých sociálních programů a že v nich slábne ochota ke sdílení sociální solidarity. Tato dřímající rizika se prozatím daří tlumit, ale všichni tušíme, že sociální mír je křehký a že i nahodilé a obtížně předvídatelné faktory by mohly vést k vážným sociálním krizím.
V posledních desetiletích se podstatně mění formy a projevy antisociálních jevů. Stále ovšem přetrvávají různé „klasické“ zločiny, jako jsou vraždy, loupeže, krádeže, podvody, sexuální trestné činy, o nichž někteří kriminologové soudí, že vyplývají ze špatné lidské povahy, ze zvrácených pudů a možná i z patologických biologických předpokladů lidského plemene. Vedle toho se však stále častěji objevují nové „moderní“, snad ještě nebezpečnější sociálně patologické jevy, jako je organizovaná kriminalita, ekologická, hospodářská a finanční kriminalita, masivní korupce ve veřejném a hospodářském životě. Po kriminálních projevech politického, ideologického a náboženského extremismu, rasové a národnostní nesnášenlivosti, které lidstvo doprovázely po celé minulé století, byl svět na prahu 21. století konfrontován s novými formami mezinárodního terorismu nebývalých rozměrů.
Následkem všech těchto znepokojivých úkazů, z nichž některé otevřeně probíhají před našimi zraky na městských ulicích nebo dokonce v přímém přenosu na televizních obrazovkách a jiné jsou spíše latentní nebo jsou obsaženy v pochmurných futurologických prognózách, je všeobecně sdílený pocit ohrožení a nejistoty. Téměř každý sociologický průzkum veřejného mínění končí dnes zjištěním, že občané pociťují úzkost, frustraci, strach z kriminality a z nejisté budoucnosti.
Nepříznivá bezpečnostní situace se nemůže neodrazit na tom, jak společnost hodnotí policii, která je v očích veřejnosti spoluodpovědná za tento neutěšený stav. Toto hodnocení je ambivalentní a pro další postavení a činnost policie může mít jak negativní, tak pozitivní důsledky:
Na jedné straně je veřejnost vůči policii (stejně tak i vůči justici) silně kritická. Policii je vyčítána neefektivnost, neschopnost reagovat na nové požadavky, nízká odbornost, konzervatismus, rigidita, těžkopádnost, zkorumpovanost a mnoho jiných nectností. Kritika policie je častým námětem politických a mediálních diskusí. Mnohdy se ovšem policie stává nezaslouženě oblíbeným hromosvodem, zástupným tématem a obětním beránkem, její kritika slouží k zastření skutečných sociálních problémů, za něž ve skutečnosti odpovídá někdo jiný.
Na druhé straně převážná část společnosti uznává, že policie je pro další život společnosti nezbytná, protože je reálnou silou, která se může kvalifikovaně postavit na odpor oněm zmíněným hrozbám a nebezpečím. Z tohoto vědomí vyplývá společenská akceptace, respekt a prestiž policie a policejní profese.
Zdá se, že zvýšený pocit ohrožení v poslední době dokonce zvyšuje ochotu veřejnosti vybavit policii účinnějšími nástroji potírání kriminality, a to i za cenu intenzivnějších zásahů do občanských práv a svobod. Policejní a trestněprocesní zákonodárství posledních desetiletí potvrzuje tuto tendenci. Společnost je do jisté míry připravena zlepšovat také materiální a personální vybavení policie a nést zvýšené náklady na její vzdělávání a technické vybavení. Tato ochota ovšem v praxi naráží na četné bariéry a na potíže při financování nových bezpečnostních programů z veřejných rozpočtů. Jsou-li tyto finanční zdroje nedostatečné i v bohatých západních zemích, potom tím více to platí pro země střední a východní Evropy.
Domnívám se, že základní společenská role policie a smysl její činnosti zůstávají i ve změněných podmínkách stejné, jako byly na konci 20. století. Hlavní funkcí policie je chránit občany a společnost před hrozícím nebezpečím, taková ohrožení odvracet a předcházet jim. Měl by být zachován dlouhodobě prosazovaný trend, který akcentuje prevenci a ochranu. Teprve tam, kde jiné prostředky sloužící ochraně veřejného pořádku selžou nebo jsou neúčinné, má jako prostředek ultima ratio nastoupit represe.
Tento trend je zajisté možné v konkrétních situacích zvýšeného ohrožení modifikovat při řešení urgentních bezpečnostních úkolů - mám na mysli např. vytváření speciálních protiteroristických jednotek organizovaných podle vojenského vzoru. Celkově však podle mého mínění není situace taková, aby vyžadovala militarizaci stylu policejní práce.
Za dlouhodobě osvědčené a i nadále platné pokládám pojetí policejní činnosti jako služby veřejnosti. Demokratický charakter policie a její bezpodmínečné podřízení principům právního státu pokládám za naprosto samozřejmé atributy moderní policie. Také její blízkost občanovi zůstává i nadále následováníhodným trendem.1)
V žádném případě se ani v nových podmínkách nesmí policie nechat vmanévrovat do mocenských a politických hrátek, nesmí se vměšovat do řešení politických problémů. Tragická zkušenost, kterou lidstvo zažilo ve 20. století, kdy došlo ke zneužití policie ve službách totalitních režimů, musí zůstat varováním i pro 21. století, aby se tato situace již nikdy neopakovala.
Policie sice může přispívat k předcházení společenských konfliktů a ke zmírňování jejich následků, avšak není v jejích silách odstraňovat jejich hlubinné sociální příčiny. Metody policejní práce nejsou a nemohou být všelékem na neduhy tohoto světa. Policie hraje významnou, pozitivní a nezastupitelnou roli při ochraně základních lidských hodnot, neměla by však aspirovat na řízení jiných sociálních procesů - k tomu jsou určeny vhodnější a způsobilejší nástroje.
Plnění úkolů policie rozhodně nebude snazší než dříve, naopak je téměř jisté, že bude obtížnější. To vyplývá ze složitosti všech stránek společenského života, z rostoucí nebezpečnosti kriminality, z přísné právní reglementace policejní činnosti.
Jestliže jsem v předchozím výkladu dovodil, že základní role policie se nemění ani na počátku tohoto století, chci na druhé straně zdůraznit, že podstatnou změnou musí projít metody a formy policejní práce. Životaschopnost každého biologického, ale také společenského organismu, jakým je i policie, závisí do značné míry na schopnosti přizpůsobit se změněným podmínkám. Dinosauři, kteří tuto schopnost neměli, postupně vyhynuli, jiné, adaptabilnější biologické druhy se vyvíjely dál. Věřím, že také policie nevyčerpala ani zdaleka svůj vývojový potenciál a že osvědčí svou flexibilitu i v budoucnosti. Protože změny jsou stále rychlejší, musí policie rychle překonat svůj tradiční konzervatismus, jinak jí hrozí, že bude vystřídána jinými, možná horšími institucemi. Cožpak již dnes občas nezaznívají hlasy, že stát a jeho instituce jsou drahé a nevýkonné a že jejich funkce může převzít soukromý sektor, např. soukromé bezpečnostní služby, které jsou pružnější a dynamičtější?
Inovační zdroje pro zdokonalení své práce může policie nalézt zejména ve vědě a technice, tedy v oborech, které jsou dnes hybným motorem všech oblastí společenského i individuálního života. Pro budoucí existenci policie je nevyhnutelné, aby včas „chytila druhý dech“ a spojila svůj další vývoj s rozvojem vědeckého poznání, stejně jako to činí průmysl, zemědělství, medicína a všechna další odvětví. Ostatně i svět zločinu dnes těží z moderních vymožeností technického pokroku, tím spíše tak musí činit státní orgány včetně policie. Zejména takové nosné obory, jako je informatika, výpočetní a komunikační technika, nauka o řízení apod., jsou velmi dobře uplatnitelné v práci policie a mohou přinést výrazné zvýšení její efektivity. Zdá se, že ve většině evropských zemí pochopila policie tento naléhavý požadavek doby a zahájila tyto inovační procesy; značnou překážkou rychlejší modernizace policie v řadě zemí ovšem mohou být chybějící finanční zdroje.
Tradiční policie byla vybudována jako centralistický a hierarchický systém s přísnými subordinačními vztahy, připomínajícími vojenskou organizaci. Zdá se, že ve 20. století se tento styl policejní práce přežil, a to přinejmenším pro některé oblasti policejní práce. Má pravděpodobně nadále své opodstatnění v činnosti zásahových jednotek nebo protiteroristických komand, v nichž je potřebné zajistit jednotné velení, okamžitou reakci na nebezpečné útoky apod. Tento styl má tu nevýhodu, že utlumuje individuální odpovědnost, potlačuje motivaci a samostatnost a navíc vzdaluje policii občanům.
Mnoho oblastí policejní práce dnes vyžaduje individuální angažovanost, iniciativu a činorodost, schopnost samostatné a rychlé reakce na proměnlivé vnější podmínky, dokonce i značnou dávku improvizace a invence. Mezi takové oblasti patří např. vyhledávání a vyšetřování trestných činů, tedy sféra činnosti kriminální policie. Samozřejmě i zde je nutná spolupráce mnoha subjektů, koordinace, kontrola a závazné usměrňování činnosti k dosažení jednotného cíle, je tedy nezbytné řízení a jistý stupeň subordinace. Na rozdíl od dřívějších dob se však tento vertikální subordinační vztah mezi podřízenými a nadřízenými poněkud oslabuje a naopak více se posilují horizontální kooperační vztahy mezi policisty a policejními organizačními složkami. V tomto moderním pojetí se v řízení policie akcentují zejména tyto prvky:
Od zavedení tohoto pracovního stylu lze očekávat jak lepší pracovní výsledky, tak pozitivní psychologické účinky, totiž lepší mezilidské vztahy uvnitř policie a větší spokojenost policistů s vlastní prací. Sociologické výzkumy z posledních let ukazují, že lidé si dnes na svém zaměstnání stále více cení toho, aby jim přinášelo uspokojení, aby v něm mohli uplatnit svou osobnost. Spokojenost v práci vede taktéž k větší loajalitě pracovníků vůči zaměstnavateli, omezuje fluktuaci.
Myslím, že tyto aspekty jsou dnes velmi důležité i pro policii. Policejní práce, jak známo, je velmi stresující a konfliktní.3) Policisté se při ní setkávají s mnoha zátěžemi, s tragickými událostmi, se zlobou a nenávistí, s lidským utrpením a bolestí. O to více je zapotřebí, aby mezi policisty navzájem a mezi nadřízenými a podřízenými vládla shoda, spolupráce a slušné vzájemné chování.
Prosadit tyto kooperativní prvky do řízení policie není snadné. Ve stylu práce se uplatňuje silná setrvačnost, mnoho řídících pracovníků policie se dodnes domnívá, že rozkaz je jediným adekvátním způsobem policejního řízení. V tomto přesvědčení jsou navíc utvrzováni některými novými úkazy takového typu, jako je terorismus, masové nepokoje a demonstrace, extremistické projevy občanské neposlušnosti, tedy jevy, k jejichž zvládnutí je potřebný razantní a rychlý zásah. Připouštím, že pro tyto mimořádné situace je zapotřebí vyhradit přísně hierarchický styl řízení „na rozkaz“. Kde to však jde, a jsem přesvědčen, že takových situací je v činnosti policie většina, měly by být uplatňovány v řízení policie nové manažerské postupy, počítající se spoluprací a s iniciativou policejního personálu.
Nářky na úpadek morálky slyšíme na všech stranách, bohužel stále častěji také na adresu policie. Je smutnou skutečností, že i v řadách policistů se vyskytuje lajdáctví, neúcta k občanům, hrubá nekázeň, projevy agresivity, dokonce i korupce, protekcionářství, spolupráce se zločineckým podsvětím. Takové negativní jevy dokáží v očích veřejnosti dokonale znevážit poctivou práci desetitisíců poctivých policistů, zvláště proto, že představují tučné sousto pro bulvární média.
Rozhodně není na místě bagatelizovat tyto případy odkazem na jejich menší poměrné zastoupení nebo je omlouvat všeobecným úpadkem mravů. Nejsme tak naivní, abychom si mysleli, že policista musí být svatý, víme, že i on je jenom chybující člověk. Musíme však bezpodmínečně trvat na postulátu, že morálka státních zaměstnanců, a policistů zvláště, musí být příkladná. Je nutno rehabilitovat pojem profesních ctností, který je dnes mnoha lidmi pokládán za staromódní nebo dokonce směšný.
Policista svou činností nezastupuje pouze svou osobu, nýbrž zároveň reprezentuje celospolečenské instituty, totiž stát a právo. V těchto institutech jsou ztělesněny velké humanistické a demokratické ideály, jako je spravedlnost, rovnost, čestnost, důstojnost. Musíme trvat na tom, aby policista přijal tyto hodnoty za své, aby se s nimi identifikoval.4) Kdyby policie slevila z těchto požadavků, nastoupila by cestu do pekel, ztratila by svou důvěryhodnost a vážnost.
Řekl bych, že kritérium dobrých morálních vlastností by mělo nabývat na váze, že nedostatek etiky nelze kompenzovat jinými, jakkoli pozitivními vlastnostmi, jako je dobrá fyzická kondice, vysoká inteligence nebo sociální dovednosti. Škoda jen, že neexistuje žádný způsob, jak dobré povahové předpoklady uchazečů objektivně měřit již při přijímání k policii. Jsem však přesvědčen, že úroveň morálky lze zlepšovat mj. i výchovou v policejních školách a kladným příkladem spolupracovníků a nadřízených.
Tím se dostávám k závěru svého příspěvku.
Současná společnost bývá často nazývána vzdělanostní nebo informační společností. Policista 21. století musí být ze školy a z profesní přípravy vybaven velkým množstvím vědomostí, schopností a návyků, které mu poskytnou sebevědomí dobrého profesionála. Domnívám se však, že tyto faktické znalosti, jakkoli jsou potřebné, nebudou v budoucnosti tím nejdůležitějším, co by měl vzdělávací systém a policejní školství poskytovat. Je dobře známo, že sebevětší suma znalostí rychle zastarává a rychle mizí z paměti absolventů. Moderní osobní počítač je s to paměť člověka nejen nahradit, ale svou kapacitou ji dokonce převýšit.
Tím hlavním, co by měl vzdělávací systém docílit, je probudit u absolventů motivaci k celoživotnímu vzdělávání a naučit je metodám sebevzdělávání.5) Těžiště vzdělávání na všech stupních má spočívat v utváření inovačních a tvůrčích schopností absolventů. Vzdělaný policista 21. století musí být schopen flexibilně reagovat na proměnlivou společenskou realitu. Musí dokázat vyhledávat problémy, klást otázky sobě i druhým a nalézat na ně adekvátní odpovědi. Policista musí být připraven na to, že realita tohoto světa je variabilní a proměnlivá, že neexistují definitivní a jednou provždy platné odpovědi. Poznávání a vzdělávání je kontinuální, nikdy nekončící proces. S tímto faktem se musíme smířit a reagovat na něj individuálním úsilím o sebevzdělání, jinak budeme zaskočeni a frustrováni svou vlastní nedostatečností.
Věřím, že policie získá tuto důležitou schopnost samoučícího se systému, v němž výchova a vzdělání získají náležitý respekt a stanou se samozřejmostí.
Příspěvek obsahuje text proslovu předneseného na slavnostním zahájení hlavního kurzu Středoevropské policejní akademie (MEPA) ve Vídni dne 24. února 2003. Autor v něm vyslovuje sedm tezí:
This article presents a speech that was read at the official opening of the main course of the Central European Police Academy (MEPA) in Vienna on 24 February 2003. The author postulates seven theses:
Der Beitrag enthält den Text des Festvortrags zur feierlichen Eröffnung des Hauptkurses der Mitteleuropäischen Polizeiakademie (MEPA) in Wien am 24. Februar 2003. Autor stellt dabei sieben Thesen auf: