Při posuzování naplnění znaku značného prospěchu u trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. nelze mechanicky vycházet z hodnoty věci, kterou na sebe pachatel převedl. To platí především v případě, kdy se nepodaří prokázat, jakým způsobem pachatel věc získal, a nelze proto vyloučit, že na její opatření musel vynaložit takovou finanční částku, po jejímž odečtení od hodnoty převedené věci by nešlo o značný prospěch.
(Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 1997 sp. zn. 7 To 515/97)

Nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 276 odst. 2 tr. ř. a § 282 odst. 2 tr. ř., nelze vzít do vazby osobu, proti které bylo trestní stíhání již pravomocně zastaveno.
(Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 4 To 506/97)

I. Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc před rakouskými justičními orgány, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, který oznámil vyšetřovateli, že se chce tohoto procesního úkonu účastnit, je při hlavním líčeni procesně nepoužitelná, neboť takovým postupem byla porušena práva obviněného na obhajobu podle § 165 odst. 1, 2 tr. ř. a čl. V. Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních a usnadnění jejího uplatnění (č. 3/1996 Sb.). Taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř.

II. Pokud soud považuje výpovědi svědků nacházejících se na území státu, který je členem Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), za zvlášť důležité, nemůže se v případech, kdy bezprostřední doručování písemností poštou umožňuje další smluvní úprava, spokojit s jejich předvoláním k hlavnímu líčení jen na tzv. červenou mezinárodní doručenku, ale musí postupovat podle čl. 10 citované Úmluvy a požádat dožádanou stranu o doručení předvolání svědkům s upozorněním, že jejich osobní účast se považuje za zvlášť důležitou.
(Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 1997 sp. zn. 4 To 696/97)

Jako přiměřené omezení ve smyslu § 307 odst. 4 tr. ř. nelze obviněnému uložit zákaz řídit motorová vozidla v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání. Takový postup by vedl k nepřípustnému nahrazování trestu, konkrétně trestu zákazu činnosti, který je zcela odlišným právním institutem trestního práva hmotného s jinými podmínkami pro jeho ukládání vázanými na odsouzení pachatele trestného činu a s jinak vymezeným účelem.
(Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 4 To 770/97)

I. Jednání pachatele záležící v tom, že předložil úřednici na poštovním úřadě padělaný průkaz pracovníka Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu Ministerstva vnitra, který si sám zhotovil, a vydával se za pracovníka tohoto úřadu s tím, že je pověřen provedením kontroly zabezpečovacího systému pošty, jejž si také nechal předvést, naplňuje znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., přičemž tento trestný čin je spáchán ke škodě obou uvedených úřadů.

II. Paděláním veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 176 tr. zák. o stejnojmenném trestném činu je třeba rozumět vyhotovení nepravé listiny takové povahy, která má vyvolat dojem listiny vydané předepsaným způsobem příslušným orgánem. Přitom není rozhodující, zda obsah nepravé listiny odpovídá přesně skutečnosti. Může jít například o vyhotovení průkazu pracovníka Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu Ministerstva vnitra, ač ve skutečnosti pracovníci tohoto úřadu používají průkaz příslušníků Policie České republiky.

Osobou oprávněnou užívat byt ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zák. je i bývalý manžel, kterému sice rozvodem zaniklo právo společného nájmu bytu, ale s ohledem na ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák. není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, pokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada.

Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod.
(Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 5. 1997 sp. zn. 1 T 358/96)

K rozlišení zákonných znaků trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák.

Jestliže obviněný převezme od osoby mladší patnácti let cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, kterou si tato osoba přisvojila jednáním jinak trestným, např. podle § 247 odst. 1 tr. zák. o trestném činu krádeže, a je si přitom těchto okolností vědom, nedopouští se trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák., neboť nejde o věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, ale trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák.
(Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1997 sp. zn. 4 To 206/97)

Je-li v trestní věci jednoho obviněného vyslýchán jeho spolupachatel v postavení svědka, má právo odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř., pokud jde o jeho vztah k věci, pouze tehdy, jestliže by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Pokud by však stíhané jednání mohlo být u tohoto svědka posouzeno pouze jako přestupek, a tuto skutečnost lze zjistit, aniž by byl porušen smysl uvedeného ustanovení, nemá svědek právo odmítnout vypovídat a mohl by být k výpovědi nucen i ukládáním pořádkových pokud podle § 66 tr. ř.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1998 sp. zn. 8 To 470/98)

Poškozený není osobou, které se usnesení o přibrání znalce dotýká přímo, i když znalec má ocenit věci, které byly poškozenému odcizeny. Proto poškozený nemá právo proti takovému rozhodnutí podat stížnost a rozhodnutí mu není třeba doručovat. Není přitom rozhodující, zda poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla odcizením věci.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 1998 sp. zn. 7 To 261/98)

U pachatele trestného činu, který požívá delší dobu drogy, se může jednat o chorobnou závislost na omamných prostředcích, a tato skutečnost může mít vliv i na jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti v době činu. Pro rozhodnutí v takové trestní věci je proto nezbytné opatřit znalecký posudek zaměřený na objasnění příslušných odborných otázek.

Objasnění takových okolností nezbytných pro závěr o příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, a pokud takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
(Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 1997 sp. zn. 13 To 633/97)

Seznámení se spisem - s výsledky vyšetřování - podle § 166 odst. 1 tr. ř. je právem obviněného, které nemusí využít. Je-li vyšetřovatelem o možnosti seznámit se se spisem řádně a včas vyrozuměn, nedostaví se a v omluvném dopise, ve kterém uvádí, že se vzhledem k pracovní neschopnosti nedostaví, nepožádá o přeložení úkonu na jiný termín, není vadou řízení, jestliže vyšetřovatel o tom učiní záznam a postupuje dále jako by k tomuto úkonu došlo (§ 166 odst. 2 tr. ř.), a spis předloží státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 1998 sp. zn. 7 To 26/98)

Hlavním hlediskem pro použití ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. o zastavení trestního stíhání je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek bude dostatečný ke splnění účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. Přitom je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v § 31 tr. zák. za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané konkrétní trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obžalovaného pro jiný čin podle očekávání postihne.

V případě, kdy připadá v úvahu postup podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je třeba uvedené otázky řešit přednostně, aby nebylo konáno trestní řízení, zejména pokud jde o důkazní řízení směřující k objasnění skutečností pro tuto otázku nepodstatných, zbytečně.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 8 To 508/98)

V případě trestného činu, jímž byla poškozené osobě způsobena majetková újma, je základním předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání zjištění výše způsobené škody. Teprve po jejím objasnění lze zkoumat splnění podmínek § 307 odst. 1 tr. ř.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 1998 sp. zn. 9 To 9/98)

Je-li na základě svědeckých výpovědí sděleno obviněnému obvinění pro další trestný čin spáchaný jiným skutkem (§ 160 odst. 1, § 160 odst. 5 tr. ř.), je třeba k tomuto novému skutku svědky znovu vyslechnout, protože ta část jejich původní výpovědi týkající se tohoto nového skutku není procesně použitelným důkazem.
(Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 1998 sp. zn. 13 To 138/98)

Má-li být důvodem rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. nepříčetnost obviněného v době činu ve smyslu § 12 tr. zák., způsobená jeho patickou alkoholovou reakcí (patologickou opilosti), musí mít takové rozhodnutí dostatečný podklad nejen ve znaleckém důkazu opatřeném po vyšetření duševního stavu obviněného (§ 105 odst. 2, § 116 tr. ř.), ale dokazováním je třeba spolehlivě objasnit i skutečnost, že si obviněný uvedený stav nezavinil sám, a to ani z nedbalosti (§ 201 odst. 2 tr. zák.), tedy že stav patologické opilosti nemohl předvídat.

Jestliže se do stavu nepříčetnosti přivedl pachatel požitím nebo aplikaci návykové látky nebo jinak, je nutno spolehlivě objasnit, zda tak učinil zaviněně, či nikoli, a pokud je zde zavinění pachatele v uvedeném směru, je nutno zkoumat formu a obsah zavinění, od nichž závisí, zda bude pachatel trestně odpovědný v plném rozsahu (§ 201a odst. 2 tr. zák.), nebo jen za trestný čin opilství (§ 201a odst. 1 tr. zák.). Při nedostatku zavinění nebude pachatel pro nepříčetnost trestně odpovědný (§ 12 tr. zák.).

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Táboře ze dne 24. 6. 1997 sp. zn. ČVS:OVV-383/20-97 bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného R. Č. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 13. 5. 1997 řídil na místní komunikaci ul. Lužnická v Táboře po předchozím požití nezjištěného množství alkoholických nápojů své osobní vozidlo zn. Tatra 613. Při projíždění mírné levotočivé zatáčky ve směru k ul. Bechyňské v Táboře nepřizpůsobil rychlost vzdálenosti, na kterou měl rozhled, nesledoval situaci v silničním provozu a přední částí vozidla narazil do kontejnerového přepravníku pro nákladní automobily majitele Vodovody a kanalizace Tábor, který byl za účelem nakládky odpadu odstaven na vozovce v jízdním pruhu ve směru jízdy vozidla Tatra. Při této dopravní nehodě došlo ke smrtelnému zranění spolujezdce R. H. a dále k lehkému zranění spolujezdce R. B. s dobou léčení v pracovní neschopnosti nejméně sedm dnů. Citované usnesení nabylo právní moci dne 1. 7. 1997.

Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného R. Č. opřel vyšetřovatel o závěry znaleckého posudku znalců-psychiatrů, podle nichž byl obviněný v době uvedené dopravní nehody ve stavu nepříčetnosti, která byla důsledkem jeho patické alkoholové reakce - patologické opilosti, a vzhledem k tomu, že se jednalo o psychotický stav, ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného byly podle znalců vymizelé. Znalci dále dospěli k názoru, že obviněný R. Č. nemohl tuto patologickou alkoholickou reakci předvídat či předpokládat, protože o své dispozici k ní nevěděl. S poukazem na konkrétní chování obviněného v době před nehodou a při řízení svého automobilu znalci vyloučili možnost prosté opilosti. Na podkladě uvedeného vyšetřovatel v napadeném usnesení uzavřel, že obviněný R. Č. nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.

Proti citovanému usnesení vyšetřovatele podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. Č. Vytkla v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ve prospěch obviněného.

Ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České Republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněného R. Č.

V trestní věci obviněného R. Č. spatřuje Nejvyšší soud základní nedostatek v tom, že dosud provedené dokazování zůstalo neúplné a neposkytovalo dostatečný podklad pro to, aby mohl vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Táboře učinit v přípravném řízení meritorní rozhodnutí. V dosavadním průběhu trestního stíhání se totiž vyšetřovatel náležitě nevypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci a neodstranil neúplnost některých důkazů a rozpory mezi nimi existující, zejména v případě svědeckých vypovědí, ze kterých vychází i znalecký posudek, o jehož závěry vyšetřovatel opřel své rozhodnutí. Vzhledem k tomu bylo povinností vyšetřovatele opatřit další důkazy a pokusit se tím odstranit tyto nedostatky. Zastavit trestní stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. pak lze jen v případě, kdy je prokázáno, že obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán, ve stavu nepříčetnosti, jejž si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil sám svým zaviněním. V daném případě však z dosud opatřených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr, zda je u obviněného R. Č. skutečně zcela vyloučeno zavinění ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a rozhodnutí vyšetřovatele v tomto směru je v napadeném usnesení zatím předčasné. Jestliže by i po doplnění dokazování v dále naznačených otázkách stále přetrvávaly pochybnosti vyplývající z rozporů v opatřených důkazech, které již nelze v přípravném řízení odstranit, a zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, závisí jenom na jejich hodnocení, pak nelze trestní stíhání zastavit. Hodnocení důkazů v takovém případě může učinit jen soud po jejich provedení v hlavním líčení podle zásad ústnosti a bezprostřednosti.

Pokud jde o znalecký posudek, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí vyšetřovatele, znalci-psychiatři v něm učinili závěr o patologické alkoholové reakci obviněného R. Č. v rozhodné době jen na základě vyhodnocení jeho chování, jak ho popsal ve své výpovědi sám obviněný a svědek R. B. Znalci však nepřihlédli k tomu, že chování obviněného R. Č. po požití alkoholických nápojů před uvedenou dopravní nehodou mohlo být jiné, jak vyplývá zejména z výpovědi svědka J. M., podle něhož byl obviněný pod vlivem alkoholu a trochu se i motal. Nesrovnalosti existuji i mezi výpovědí obviněného a údaji uvedenými svědky o průběhu událostí večera dne 12. 5. 1997. Obviněný totiž uvedl, že když v restauraci začal pít alkoholické nápoje, rozhodl se jít domů pěšky, a pak se opil v podstatě do bezvědomí. Podle tvrzení svědků však měl obviněný vypít v restauraci tři piva (tedy množství, které podle vlastních údajů obviněný obvykle pije o sobotách a nedělích), a pak jim navrhl odvoz do dalších restaurací, přičemž v jedné z nich pokračovali v pití alkoholických nápojů. To by vyvracelo tvrzení obviněného, že se již v první restauraci zcela opil a že neměl v úmyslu z této restaurace odjet autem domů. S ohledem na tyto rozpory ve výpovědích mělo být chování obviněného před nehodou objasněno podrobněji tak, aby měli znalci přesnější popis jeho projevů a mohli na jeho podkladě učinit spolehlivější závěr o zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného. Proto přicházelo v úvahu doplnění dokazování konfrontací mezi obviněným a svědky a mezi svědky navzájem tak, aby se vyšetřovatel pokusil odstranit existující rozpory ve výpovědích, a dále měl být učiněn pokus o výslech jiných osob, které by se mohly vyjádřit k chování obviněného R. Č. před nehodou (pracovníci restaurací, další hosté). Další nedostatek dosavadního dokazování v této věcí spatřuje Nejvyšší soud v tom, že i v případě, pokud by u obviněného R. Č. skutečně šlo o patickou alkoholovou reakci - patologickou opilost, která by vylučovala jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací v době činu, nebyly provedeny důkazy k tomu, zda obviněný o této dispozici věděl a mohl ji předpokládat. Pokud by totiž obviněný o možnosti takové patické reakce věděl nebo vědět mohl, nezbavovala by ho trestní odpovědnosti ani patologická opilost (viz č. 32/1970, č. 29/1971-II. a č. 49/1990 Sb. rozh. tr.). Existence, forma a obsah zavinění obviněného k této skutečnosti jsou obecně rozhodující i pro posouzení, zda obviněný odpovídá za trestný čin spáchaný v opilosti v plném rozsahu (§ 201a odst. 2 tr. zák.), nebo v rozsahu uvedeném v § 201a odst. 1 tr. zák., anebo zda je beztrestný vzhledem k ustanovení § 12 tr. zák. Znalci sice v podaném posudku v předmětné věci uzavřeli, že obviněný R. Č. nemohl předpokládat patologickou alkoholovou reakci (psychotický mrákotný stav), ovšem v tomto směru vycházeli jen z údajů, které jim poskytl obviněný při vyšetřeni svého duševního stavu, nikoli však z procesně použitelné výpovědi obviněného, v níž se o svých předchozích zkušenostech s požíváním alkoholu dostatečně podrobně nezmiňuje a zejména neuvádí, zda již v minulosti požil alkoholické nápoje v takovém množství, jako uvedeného dne, a případně s jakými účinky. Navíc by zde nestačilo opírat se jen o údaje obviněného, ale bylo třeba tuto skutečnost objasňovat kromě jeho výpovědi i dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků (bývalé manželky obviněného, zaměstnavatele, spolupracovníků, přátel apod.). Bez významu zde nebude ani obsah zdravotní dokumentace obviněného, a to především pro zhodnocení otázky, zda v minulosti neutrpěl úraz nebo neprodělal chorobu, která by mohla mít vliv na jeho chování po požití alkoholických nápojů. Vzhledem ke složitosti posuzováni stavu patologické opilosti pak přichází v úvahu i podrobnější vyšetření obviněného, a to alespoň na elektroencefalografu. V uvedených směrech tedy lze považovat podaný znalecký posudek za neúplný. Jeho nedostatkem je i skutečnost, že znalci-psychiatři ve svém posudku učinili závěr o vyloučeni rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného R. Č. mimo jiné i na podkladě vlastních úvah o výši hladiny alkoholu v krvi obviněného v rozhodné době, přestože tento údaj měl být zjišťován a objektivizován především za pomoci znalce z odvětví soudního lékařství (srov. č. 46-II/1994 Sb. rozh. tr.).

Závěr, k němuž znalci zatím dospěli, se proto jeví jako předčasný a dosud shromážděnými důkazy nedostatečně podložený. Jestliže by se i po doplnění dokazování v uvedených směrech vyskytovaly v provedených důkazech vzájemné rozpory ohledně rozhodných skutečností, na nichž závisí zjištění, zda byly u obviněného R. Č. v době činu zachovány schopnosti rozpoznávací i ovládací, jsou znalci povinni vypracovat posudek s ohledem na všechny v úvahu přicházející alternativy (viz č. 33/198 I Sb. rozh. tr.). Znalcům ovšem nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky (§ 107 odst. 1, věta druhá tr. ř.). Právní otázkou je i závěr o tom, zda je obviněný příčetný, či nikoli, a zda si nepříčetnost zavinil (§ 12 a § 201a tr. zák.); proto lze za nedostatek znaleckého posudku podaného v této trestní věci považovat, pokud v něm znalci-psychiatři uvádějí, že R. Č. „byl ve stavu patické alkoholové reakce - patické opilosti, což plně zdůvodňuje přiznáni nepříčetnosti“. Přitom je nutno připomenout, že znalecký posudek z oboru psychiatrie je pro posouzení příčetnosti obviněného sice důkazem stěžejním a neopomenutelným, ale je jen jedním z podkladů pro vytvoření přesvědčení orgánu činného v trestním řízení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Kromě již výše uvedených výhrad zde znalci ani přesvědčivě nevysvětlili, čím se lišilo chování obviněného v kritickou dobu od stavu, pokud by byl jen v prosté opilosti.

Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a to ve prospěch obviněného R. Č., protože vyšetřovatel nezjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, dosud opatřené důkazy nesprávně hodnotil a vzhledem k tomu zatím nebyly splněny zákonné předpoklady pro zastavení trestního stíhání z důvodu nepříčetnosti obviněného. Proto Nejvyšší soud za splnění podmínek § 272 tr. ř. napadené usnesení vyšetřovatele podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil. Protože je ve věci nutno učinit rozhodnutí nové, Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. vyšetřovateli přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Než bude možné takové rozhodnuti v přípravném řízeni učinit, je nezbytné odstranit všechny výše uvedené nedostatky v dosavadním dokazováni a postupovat v intencích tohoto rozhodnutí. Úkolem vyšetřovatele tedy bude doplnit podklady k podanému znaleckému posudku z odvětví soudní psychiatrie, a poté vyžádat i doplnění tohoto posudku v naznačených směrech postupem podle § 109 tr. ř., včetně případného nového posudku jiných znalců, jestliže by ani po doplnění stávajícího posudku nebyly odstraněny všechny zmíněné pochybnosti. Poté bude povinen vyšetřovatel opětovně rozhodnout po vyhodnocení všech opatřených důkazů a přihlédnout přitom ke všem rozhodným skutečnostem, aniž by zdůrazňoval jen ty, které jsou ve prospěch obviněného.

*) Vybrané judikáty byly publikovány v časopise Soudní judikatura - z oblasti trestního práva. Časopis vychází druhým rokem a obsahuje rozhodnutí soudů ČR vydávaná ve spolupráci se soudci Nejvyššího soudu.