Boj proti korupci

Zpráva o korupci v České republice v roce 2000 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci

3. Postoje ke korupci zjišťované v rámci Sociologických výzkumů

3.1. Sociologické průzkumy vnímání korupce veřejností podle zjištění IVVM

Korupce je podle zjištění uskutečněných Institutem pro výzkum veřejného mínění dlouhodobě považována za jeden z nejzávažnějších celospolečenských problémů. Dokumentuje to i šetření uskutečněné v říjnu 2000, ve kterém korupci a hospodářskou kriminalitu označilo za velmi naléhavý problém 80% občanů (nejvíce z  problémových oblastí). S větším odstupem je jako společensky nebezpečný označován rovněž organizovaný zločin (67%) a ”obecná kriminalita”, respektive zajištění bezpečnosti občanů celkově (63%).

V březnu 2000 oslovil IVVM 1045 občanů ČR a položil jim mj. otázky vztahující se k problému korupce a bezpečnostní situace v zemi. Výzkum založený na stejných otázkách proběhl i v Polsku, kde jej mezi 1369 respondenty provedla agentura Centrum badania opinii spolecznej, a Litvě, kde jej na souboru 1010 respondentů provedlo Centrum marketingu a veřejného mínění Vilmorus.

Ve všech třech zemích byly zjišťovány názory na vývoj korupce a protekcionářství za období současné vlády. Z komparace výsledků se jeví jako nejhorší situace v Polsku, kde téměř tři čtvrtiny respondentů vyjádřily přesvědčení o nárůstu tohoto negativního společenského jevu. V Litvě uvedený názor zaujímá 44% a relativně nejlépe vychází Česká republika, kde o zhoršení hovoří 32% respondentů. Nejčastějším míněním (47%) českých obyvatel je, že oproti minulosti se situace podstatně nezměnila.

3.2. Průzkumy GfK a STEM k vnímání korupce veřejností v ČR

Agentura GfK provedla v červnu 1999 reprezentativní průzkum vnímání korupce v ČR na reprezentativním vzorku 1066 občanů.

Za nezbytnou součást života považovalo v první polovině roku 1999 korupci podle výzkumu společnosti GfK 26 % občanů o 4 % více než v roce 1998). Současně o 5 % klesl počet těch, kteří se domnívají, že úplatky jsou zbytečné (17 % respondentů). Podle průzkumů z roku 1999 se o šíření korupce v ČR nejvíce přičinily vlády minulého režimu a vláda V. Klause (po 26 %). Vláda Miloše Zemana byla v roce 1999 hodnocena v tomto směru kladně, pouze 3 % respondentů se domnívalo, že má největší vinu na rozsahu korupce v ČR. Naproti tomu 62 % respondentů se však domnívalo, že tato vláda nemá skutečný zájem korupci postihovat. K dávání úplatků se přiznalo v roce 1999 21 % respondentů, tedy o 10 % méně než v roce 1998. Nejčastěji se ke korupci přiznávali obyvatelé Prahy, podnikatelé a nekvalifikovaní dělníci. 76 % respondentů vyslovilo názor, že korupci u nás vytváří vrstva bohatých, kteří mají lepší možnost brát úplatky než ostatní. GfK v roce 1999 konstatovala, že z výsledků výzkumů, v jehož rámci byla také shromážděná data srovnávána s daty k této problematice získanými v roce 1989, vyplývá, že podle názorů veřejnosti ubývá drobné každodenní korupce (celkově se tedy procento korupčních případů snižuje), ale narůstá velká a hospodářská korupce a korupce se koncentruje do státní správy.

Bleskové šetření STEM z října 1999 uvádí, že osobní zkušenost s korupcí má 33 % dotázaných, o tom, že případů korupce stále přibývá, bylo přesvědčeno 56 % dotázaných. Polovina respondentů odmítla dát jakýkoli úplatek. Přestože 58 % dotázaných označilo korupci za problém zásadně ovlivňující život v ČR, pouze 39 % jich bylo ochotno ke spolupráci s policií při odhalování konkrétních případů korupce. Totéž středisko v prosinci 1999 poskytlo údaje, z nichž vyplynulo, že 83 % veřejnosti se domnívá, že většina politiků jedná amorálně, a 82 % veřejnosti se domnívá, že bohatství pramení v ČR z nepoctivosti.

57 % dotazovaných se domnívalo, že privatizace byla doprovázena korupcí. 35 % respondentů považovalo za zcela zbytečné bojovat proti korupci.

3.3. Česká republika v indexu CPI Transparency International

Index vnímání korupce (CPI) nevládní mezinárodní organizace Transparency International je ve světě považován za jeden z nejvýznamnějších ukazatelů výskytu korupce v té které zemi. Je odhadem míry korupce ve veřejném sektoru, jak ji vidí podnikatelé, analytici a široká veřejnost ⁵. Česká republika byla do tohoto indexu zařazena poprvé v roce 1996, kdy se umístila s indexem 5,37 (nejlepší je 10, nejhorší 0) na 25. místě. O rok později byla s indexem 5,2 na 27. místě (hodnoceno bylo 52 zemí). V roce 1998 byla ČR z 89 zemí na 37. místě (index 4.8). V roce 1999 na 39. místě z hodnocených 99 se zhoršených indexem 4,6. V roce 2000 ⁶ se ČR umístila na 42. místě s indexem 4,3 z celkového počtu 90 hodnocených zemí. Hodnocení České republiky se tedy v časové řadě stále zhoršuje.

3.4. Průzkum korupce v Policii ČR

Agentura GfK Praha navázala na výzkum postojů obyvatelstva ČR k problému korupce zvláštním a velmi podrobným výzkumem názorů policistů na korupci.

Hlavním cílem výzkumu bylo získat poznatky o struktuře korupčních příležitostí v policejních službách (pořádkové, dopravní, správní, cizinecké a pohraniční a kriminální policie), zmapovat používání korupčních praktik a zjistit názory a postoje obyvatelstva k této problematice.

Výsledky výzkumu člení výpovědi policistů na optimisty a pesimisty: pesimisté považují míru zkorumpovanosti policistů za velmi vysokou a dodávají, že laická veřejnost ani nemá šanci poznat celý repertoár korupčních praktik policistů; optimisté připisují postoje veřejnosti spíše sklonu zveličovat vše negativní a fobii mafianizmu, zkorumpovanost připouští nanejvýš desetiprocentní. Zdroje šíření korupce vidí oba typy respondentů ve špatné kádrové politice, kdy při získávání nových policistů dochází spíše k náboru než výběru, pesimisté navíc poukazují na zapouzdření stereotypů v policii, mezi které patří i korupční chování vedoucích funkcionářů. Považují jak banální (nevydání pokutových bločků, přijímání drobných darů, využívání služebního auta k soukromým účelům apod.) tak sofistikovanou (organizovaný zločin uvnitř policie - nejčastěji prodej informací, zneužívání pravomocí velitelů) korupci za dobře organizovaný systém, velmi rozšířený především co se týká banální korupce. U optimistů je patrná snaha banalizovat korupci v policii jako takovou, tj. vidět ji především jako ukládání pokut bez vydávání bločků. Individuální korupční vzdor policistů je dle obou skupin malý.

Dle výsledků 24 % veřejnosti myslí, že úplatkářství je nejvíce rozšířeno právě v policii (9 % v roce 1998). Jen 4,5 % dotázaných však uvedlo, že někdy uplatilo policistu, každý třetí v případě, kdy šlo o dopravní přestupek; z toho 2,5 % vícekrát. Zatímco se 29 % obyvatel domnívá, že většina policistů je zkorumpovaná a 37 % respondentů věří, že úplatky bere alespoň menší část policistů, jen třetina dotázaných policistů připouští, že má policie pověst zkorumpované instituce. Veřejnost i policie se shoduje v názoru, že korupce v policii ještě nedosáhla organizovaného stadia, nejčastěji dosahuje korupce organizovaného stádia v dopravní a cizinecké službě (12 % z řad veřejnosti i policistů), výraznější rozpor nastal jen v případě kriminální služby, ve které vidí veřejnost častěji organizované a systémové stádium korupce.

Jen 15 % policistů se nikdy nesetkalo s nabídkou menšího úplatku, největší korupční tlak veřejnosti je u dopravní služby. Třetina obyvatel přiznává, že občané úplatky policistům spíše vnucují, než aby je od nich vyžadovali, více než polovina policistů konstatuje, že pachatelé korupce jsou stále drzejší, přesto však většina policistů (84 %) nepociťuje korupční tlak veřejnosti jako velký.

Nejvíce korupčních příležitostí na svém pracovišti vidí policisté, kteří pracují v cizinecké, dopravní a pořádkové policii, nejlepší a finančně nejvýhodnější příležitosti jsou uváděny u dopravní policie (nejčastěji udělování blokových pokut).

Jedna třetina až jedna polovina policistů nachází ve fungování normativního systému policie závažné nedostatky, které vedou k posilování korupčních vzorů chování (zbytečné předpisy svazují ruce - 78 %, chybí norma a předpisy pro postihování korupce - 50 %, shora přicházejí nereálné příkazy a nařízení - 49 %). Třetina oslovených policistů nevěří ve fungování kontrolních mechanismů pro účinné odhalování a sankcionování korupčního chování v policii, polovina účinnost těchto mechanismů nezpochybňuje; veřejnost je v tomto ohledu skeptičtější - dvě třetiny efektivnost zpochybňují. Nespokojenost s fungováním kontrolních mechanismů uvnitř policie zatím není tak velká, požadavek na vytvoření nezávislé kontrolní instituce nepřevládá ani ve veřejnosti, ani mezi policisty (v obou případech byla „pro“ necelá třetina dotázaných). Příčinu nefunkčnosti vidí respondenti nejčastěji ve špatném způsobu hodnocení práce velitelů, který je nutí spíše k zakrývání než odhalování a trestání korupce.

60 % dotázaných věří, že velitelé představují efektivní článek kontrolního mechanismu v policii, na druhé straně jedna pětina tomu nevěří. V schopnost velitelů pěstovat atmosféru důvěry a morální bezúhonnosti věří jen 51 % dotázaných policistů a 32 % tyto schopnosti zpochybňuje; spolu s dalšími údaji to svědčí o neschopnosti především vyšších velitelů sloužit svým podřízeným jako morální vzor.

Podle výpovědí policistů by se morální klima v policii dalo označit za spíše dobré než špatné (51 % dotázaných policistů si myslí, že policisté jsou na svoji práci hrdí, jedna třetina má opačný názor). Podle 43 % se toto klima od roku 1989 zlepšuje, podle 37 % zhoršuje, přičemž to připisují hlavně celkovému negativnímu vývoji ve společnosti a špatnému výběru policistů. Většina policistů nepovažuje korupci za něco, co je u nás samozřejmou součástí společenského života, za životní nezbytnost to považuje jedna čtvrtina veřejnosti. Na druhé straně 21 % policistů považuje úplatky za běžný jev v naší společnosti, jejich tolerance je značná u drobných úplatků, na které 69 % policistů reaguje formou odmítnutí a domluvy bez postihu pro uplácejícího občana. Hlubší analýza potvrdila, že tolerantní postoje ke korupci zapadají do strategie respondentů dosahovat životního úspěchu pomocí klientských vztahů a protekcionismu.

Za účinný způsob prevence proti korupčnímu tlaku občanů na policisty považuje 46 % policistů antikorupční reputaci konkrétního policisty (nekompromisní jednání, důraz na právní odpovědnost, profesionální chování udržující distanc). Dle vyjádření policistů se dodržuje především pořizování účtu ve všech finančních záležitostech (což je podle nich také nejúčinnější prostředek), vyřizování všeho ve styku s občanem před zraky ostatních kolegů, mezi nejméně dodržovanou patří zásada zamezování šíření klientelismu a protekcionismu.

Z faktorové analýzy získaných dat vyplynul jako nejvýznamnější faktor „komplicity“, resp. korupční solidarity policistů.

Za nejúspěšnější institucionální řešení považují policisté přesné vymezení pravomocí a odpovědnosti policistů na konkrétních pozicích, dále pak zavedení bezhotovostního styku a zpřísnění trestů pro zkorumpované policisty. Přestože se tyto názory liší podle příslušnosti k jednotlivým službám, celkově se jeví víra v úspěšnost podobných opatření jako relativně vysoká, což také znamená klima vstřícného očekávání protikorupční akce vedené ze strany řídících orgánů policie.

3.5. Shrnutí výsledků sociologických výzkumů

V české veřejnosti přetrvává jistý potenciál antikorupčního vzdoru, jeho využití existujícími politickými elitami je však problematizováno zklamáním z působení těchto elit.

Ochota k společné akci proti korupci není společností explicitně vyjádřena, silný je pocit zbytečnosti jakéhokoli úsilí.

Jedinou možnou cestou je postupné budování důvěry mezi státem a veřejností a aktivizace důvěryhodného snahy o potlačování korupčních vzorců chování.

Sociologické výzkumy zaměřené na jednotlivé korupční sektory (obdobné jako byl ten u policie) budou pokračovat. Pro veřejnou správu jsou vhodným nástrojem poznání sebe sama, přičemž například výzkum korupce v policii byl podporován jejím nejvyšším managementem, byl široce publikován v odborném tisku pro policejní veřejnost a stal se inspirací pro přípravu zásadních organizačních opatření (v oblasti výběru pokut, v oblasti personální práce, při zavádění systémů rotace u jednotlivých nejvíce korupcí ohrožených pozic atd.).