Považujeme za vhodné seznámit stručně čtenáře s podstatou článku dvou německých autorů, Dr. Axela Henrichse z Policejní akademie pro řídící pracovníky v Münsteru - Hiltrupu, a prof. Dr. Bertrama Schmitta, soudce na Zemském soudě v Darmstadtu, kteří se zamýšlejí nad problematikou dohod v trestním řízení z hlediska jejich přípustnosti a procesně ekonomické nutnosti.1)
Článek je uveden tímto stručným souhrnem:
V úvodu autoři uvádějí, že takové případy dohod jsou známy každému vyšetřovateli. Média, konkrétně magazín Der Spiegel nazývá tuto proceduru například „deal“ (obchod), „rabat“ (sleva), „volný nákup“ a „maušlování“. V řeči právní vědy je tato justiční praxe spíše nezáludná (neškodná) a neutrální, neboť jde o konsenzuální soudní řízení, o domluvy optimalizující řízení, o odchýlení se směrem k opaku německého trestního řízení, tj. k anglo-americkému spornému (kontradiktornímu) řízení, doplněnému institutem „plea bargaining“.2)
V USA a ve Velké Británii je většina řízení uzavřena projednáním před soudcem, což spočívá na rozdílné struktuře řízení (podobné německému občanskoprávnímu řízení) a právní tradici.
Také v Německu si efektivní využití přetížených pracovníků vynucuje i v samotné, dříve konzervativně orientované justiční praxi zavádění rychlejších a méně náročných struktur, jakými jsou procesní institut „zrychleného řízení“ (§ 407 a násl. německého trestního řádu /dále jen TrŘ/, vyřízení věci trestním příkazem) nebo předpisy vycházející z principu oportunity podle § 153 a násl. TrŘ) - obojí pro vyřizování bagatelní kriminality (tj. přečinů).
V řízeních, která nás zajímají v tomto příspěvku, se však jedná téměř výhradně o závažné delikty, u nichž je nezbytné dodržovat procesní zásady. Jedná se například o zásadu legality, zásadu oficiality, zásadu akuzační, zásadu všestranného shromáždění důkazů (srov. tzv. Instruktionsmaxime3), zásadu veřejnosti hlavního líčení, zásadu bezprostřednosti a ústnosti aj. Řízení musí být vedeno fair4), musí být respektována zásada presumpce neviny, nikdo se nemusí sám usvědčovat nebo přispívat k vlastnímu odsouzení (nemo tenetur sepsum accusare5). Vyslovený trest musí být přiměřený vině a řízení nesmí být nekale zkráceno vynuceným zřeknutím se opravných prostředků (Rechtsmittel).
Tento stručný výčet ukazuje, že např. dohody v „zadní místnosti“ soudce, resp. bez účasti dalších účastníků řízení mohou lehce vést k porušení zmíněných základních zásad založených na osvědčených právních tradicích.6)
Německý trestní řád ponechává konsenzuální řízení před soudcem ve stadiu hlavního líčení bez úpravy. Proto se nelze divit, že na tomto úseku existují již početná rozhodnutí BGH (Spolkového soudního dvora). Souhrnně lze podle jeho rozhodnutí z 28. 8. 1997 považovat za přípustné tyto dohody:
Citované rozhodnutí BGH se setkalo v trestněprávní literatuře jak s nadšeným souhlasem, tak také s hlasitou kritikou. Praxe však ráda a úspěšně dohodu využívá.
Dochází k tomu, že např. za snadno objasnitelný podvod, jímž byla způsobena malá škoda, je uložen vyšší trest než pachateli závažné hospodářské kriminality s mezinárodními vazbami, protože toto trestní řízení je velmi zdlouhavé a komplikované. Autoři uvádějí i další příklady. Vzniká tedy otázka, proč trestní soudy přes tyto negativní důsledky tak často připouštějí dohody v trestním řízení.
Odpověď prý lze najít v trestně procesních, psychologických a ekonomických podmínkách řízení. Bez zmíněných dohod v trestním řízení by se mnohá řízení protáhla na velice dlouhou dobu, nemohla by se konat další řízení, narůstal by počet restů atd. A podle čeho jsou soudci hodnoceni a povyšováni? Podle počtu vyřízených trestních věcí!8) Podle jiných hledisek prý soudcovskou práci ani hodnotit nelze. Jen připuštěním dohod může tedy soudce předejít řízením trvajícím dlouhé měsíce nebo léta. Tato praxe nesmí však vést k tomu, aby mohly vzniknout pochybnosti o motivaci a průhlednosti dohod.
Policejní vyšetřovatel přijímá rozhodnutí soudu o nevině obžalovaného nebo uložení mírného trestu zcela jinak než obhájce. Obvykle se takovým rozsudkem cítí být poražen. Autoři se domnívají, že těmto pocitům policistů lze předcházet tím, že zmíněná problematika bude zařazena do policejního vzdělávání a školení.
Úspěch policejní práce nesmí být v žádném případě závislý na výši soudem uloženého trestu. Kdyby tomu tak bylo, vedlo by to nesporně k frustracím policistů a nebylo by to ani v souladu s „institucionální dělbou moci“ a s rozdílnými úkoly účastníků v trestním řízení.
Včasné dohody mezi policií, státním zastupitelstvím a obhajobou usnadňují dokazování a napomáhají tomu, aby se předešlo nikoliv nutnému vyšetřování. Tím se šetří státní prostředky.
„Protože toto téma z hlediska obsahového se nemusí zdát plně transparentní, zůstane pozorovateli (nebo i oběti) často nepříjemná pachuť,“ uvádějí oba němečtí autoři.
Tak silně kritizované „druhořadé“ trestní právo (závislé na projednávané materii a školeném obhájci) nelze připustit.9) Předmětem projednávání se nesmí stát trestní systém a trestní řízení, nýbrž jen a pouze konkrétní věc. Jinak by trpěla nejen motivace policejních vyšetřovatelů, ale poklesla by také ochota obyvatelstva k součinnosti, podpoře policie a oznamování trestných činů. Důsledkem by byla ztráta důvěry ve spravedlivou justici.
Vzpomínáme si, s jakou skepsí byla asi před dvaceti, dvaceti pěti lety mezi „trestaři“ a kriminalisty na Právnické fakultě UK v Praze přijímána zpráva o praxi „plea bargaining“, již tehdy rozšířené v trestním řízení soudním v USA. Když jeden z nás asi před deseti lety četl v časopise Kriminalistik článek německého autora, který po několikaměsíčním studijním pobytu v Kalifornii podrobně seznamoval čtenáře s rozsahem a významem „plea bargaining“ v tomto státě (až 97 % případů řešily soudy tímto způsobem), nebylo postřehnutelné, že by autor jednoznačně plédoval za tento postup. Konečně s obsahem jeho článku byli tehdy stručně seznámeni i čtenáři Kriminalistiky.
Proč se o tom nyní zmiňujeme? Zřejmě z toho důvodu, abychom ukázali, jak rychle a výrazně se tento způsob řešení trestních kauz prosadil za poslední léta v Německu a bude se patrně stále více prosazovat i u nás, v důsledku nárůstu kriminality, prohlubování demokratičnosti a humánnosti našeho trestního řízení, jakož i přetíženosti trestních soudů. Jsou na to naši soudci, nejenom jejich mladá generace, dostatečně připraveni? Lze-li vůbec o nějaké „připravenosti“ na postupy, eufemisticky řečeno - extra legem - hovořit.
Jak se díváme na „divoký plea bargaining“, o němž citovaní němečtí autoři píší? Byli bychom velice rádi, kdyby se naše soudy mohly bez tohoto způsobu řešení trestních kauz obejít. Byly by důsledněji respektovány zásady trestního řízení, nehledě na ústavní maximy10), a vynášeny spravedlivější tresty. Pokud si množství a složitost kauz vynutí dohody v řízení před soudem, mimo právní rámec daný ustanoveními § 307 a n. a § 309 a n. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, bude vždy hrozit i nebezpečí jejich zneužití. O tom se, bohužel, němečtí autoři nezmiňují. Hovoří jen o nezbytné průhlednosti pozadí dohod v trestním řízení.11)
Původně bylo možno se domnívat, že „plea bargaining“ přichází v úvahu až v řízení před soudem. Němečtí autoři však požadují především včasnost dohod, tj. dohody mezi policií, státním zastupitelstvím a obhajobou. To se může líbit málokomu. Kam jsou odsouvána práva poškozených osob, obětí trestného činu? I pouhý pozorovatel, natož pak oběť trestného činu musí pociťovat něco mnohem horšího než jen „nepříjemnou pachuť“ tohoto způsobu řešení trestních kauz.
Domníváme se také, že tato praxe řešení některých nebo mnohých kauz by se mohla stát na úseku operativní a vyšetřovací činnosti naší policie spíše demobilizačním faktorem.
Příspěvek seznamuje čtenáře stručně s obsahem časopiseckého článku dvou německých autorů, kteří se zamýšlejí nad německou praxí uzavírání dohod mezi soudem, obhajobou a státním zastupitelstvím v trestním řízení, mimo rámec právní úpravy. Zmínění autoři odůvodňují procesně ekonomickou nezbytnost těchto dohod v některých případech, kdy hrozí komplikované a zdlouhavé projednávání. Naproti tomu autoři domácího příspěvku vyslovují obavy z uplatňování tohoto způsobu řešení trestních kauz nejen už v přípravném řízení trestním.
This article summarises the content of a magazine article by two German authors, who consider the German practice of closing agreements between a court of justice, the defence, and prosecution in penal action, outside the framework of legal regulations. The authors justify the procedural-economic necessity of such agreements for some cases, when there is the danger of lengthy proceedings. Authors of the Czech article, on the other hand, voice their concern about applying this method of solution for penal cases not only in the preparatory criminal proceeding already.
Der Beitrag macht die Leser kurz mit dem Inhalt des Zeitungsartikels zwei deutscher Autoren bekannt, die über die deutsche Praxis der Absprachenabschlüsse zwischen dem Gericht, der Verteidigung und der Staatsanwaltschaft im Strafprozess, ausserhalb des Rahmens der Rechtsregelung nachdenken. Die genannten Autoren begründen die ökonomische Prozessunvermeidlichkeit dieser Absprachen in einigen Fällen, wo komplizierte und schleppende Abhandlung droht. Dagegen Hausautoren dieses Beitrags sprechen Besorgnisse aus vor der Anwendung dieser Methode der Lösung der Strafkausalitäten nicht nur schon im Strafvorverfahren.