| Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI2/2003 |
Ideu zkoumat, jak studenti Policejní akademie ČR percipují vlastnosti a chování typického policisty a jaká je jejich představa ideálního policisty, uvedl již výzkumný úkol z roku 1995. Podnět pro takové zkoumání spočíval v myšlence, že představa veřejnosti o policii, resp. představa o reálném i žádoucím chování a vlastnostech policistů by mohla ovlivňovat jak její míru důvěry k policii, tak míru spolupráce s ní. Z pohledu policistů pak by mohla ovlivňovat jejich profesionální chování. Zdálo se tudíž žádoucí zajímat se o takovýto typ hodnocení a získat o něm znalosti.
Bylo možno mít následně za to, že i u studentů Policejní akademie, jakožto převážně budoucích policistů vyšší úrovně řízení, je důležité vědět, jaké je v tomto směru jejich hodnocení, a to nejen pro motivaci jejich vlastního chování, ale i pro jejich případnou budoucí manažerskou práci. Kromě těchto obecnějších důvodů byla dalším stimulem pro provedení tehdejšího výzkumu i snaha seznámit studenty s jednou z metod používaných při výzkumu postojů, kterou lze dobře aplikovat a která je také používána v oblasti výzkumu hodnocení policejní práce.
Výsledky výzkumu, ač provedené na necelé stovce studentů, kteří netvořili reprezentativní vzorek, přesto přinesly některá věcně zajímavá a statisticky významná zjištění. Především bylo zřejmé, že existuje velký rozdíl mezi posouzením typického policisty a představou o jeho ideálních kvalitách. Studenti viděli typického policistu jako nevýraznou osobu průměrných kvalit. O to více zdůrazňovali, že ideální policista by měl mít ve značné míře pozitivní vlastnosti, měl by být aktivní a zaujatý pro svou práci a měl by projevovat dostatečnou rozhodnost a žádoucí sociální chování.
Bylo možno soudit, že tyto výsledky mohly do určité míry vyjadřovat tehdejší dosti přezíravý a neoceňující postoj veřejnosti k policii, který měl své kořeny v době před rokem 1989 a který byl živen i malou konsolidací v práci policie, tak typickou pro první půli devadesátých let. Vzhledem k tomu, že se dal v průběhu doby očekávat určitý pozitivní posun v hodnocení kvalit policistů v percepci veřejnosti a potažmo i studentů, bylo navrženo, aby se výzkum po několika letech opakoval. V roce 1999 proběhl proto další výzkum, o kterém je zde referováno.
Pokud jde o předpokládaný pozitivní posun, ten mohl obrážet změny v prezentaci policie, jejíž práce byla v druhé půli devadesátých let více než dříve stavěna na oči veřejnosti a začala postupně doznávat i většího ocenění. Současně byla zdůrazňována její funkce preventivní a ochranářská, zatímco dříve byla výrazně represivní. Právě tyto změny se mohly promítat i v tom, jak bude policie vnímána, a to nejen veřejností, ale specificky i studenty.
Výzkum byl prováděn především pomocí metody sémantického diferenciálu, která je postavena na škálách bipolárních adjektiv (vyjadřujících popisy vlastností s opačným významem), jejichž prostřednictvím se hodnotí. Každá jednotlivá škála byla sedmibodová a byla uspořádána tak, že číslo 1 znamenalo extrémní pozitivní kvalitu a číslo 7 extrémní negativní kvalitu; číslo 4 pak představovalo neutrální hodnocení. Čísla 3 a 2 tedy odpovídala stupňujícímu se pozitivnímu hodnocení, čísla 4 a 5 stupňujícímu se negativnímu hodnocení. Tato metoda byla pro výzkum stěžejní.
Použitá metoda obsahovala 24 párů adjektiv, přičemž byla pro posouzení jak typického, tak ideálního policisty použita stejná adjektiva. To umožňovalo zjišťovat stupeň shody, resp. vzdálenost mezi oběma hodnoceními.
Vzhledem k tomu, že výzkum byl koncipován také jako do určité míry srovnávací pohled, bylo z uplatněných dvaceti čtyř bipolárních adjektiv (resp. čtyřiceti osmi adjektiv, bereme-li v úvahu i jejich opačné významy) dvanáct shodných s těmi, které byly použity již dříve, ve výzkumu z roku 1995.
Každý student zaznamenával u každého páru adjektiv, resp. na jednotlivých škálách, stupeň svého hodnocení daného objektu - tedy hodnocení typického a poté i ideálního policisty. Ze všech těchto posouzení byl posléze pro daný pár adjektiv a pro daný objekt počítán průměr, který měl pro tento výzkum vypovídací hodnotu.
Tak např. jestliže tento celkový průměr byl v roce 1999 pro adjektivum „bystrý“ 3,32, šlo-li o typického policistu, a 1,46 pokud šlo o ideálního policistu, potom na sedmibodové bipolární škále „bystrý-hloupý“ (kde největší míra kvality „bystrý“ byla označena číslem 1 a největší míra kvality „hloupý“ číslem 7, přičemž číslo 4 představovalo střed, tj. ani bystrý, ani hloupý) průměr 1,46 představoval již značnou míru vlastnosti „bystrý“, zatímco průměr 3,32 se blížil neutrálnímu středu, resp. zachycoval jen velmi slabou míru této vlastnosti. Bylo také zřejmé, že vzdálenost mezi oběma hodnoceními byla v tomto případě relativně značná.
Kromě metody sémantického diferenciálu bylo pro výzkum použito také několik výroků ze škály percepce policejní role. Sledovalo se, zda a jak se přístup k policejní práci obrazí v percepci typického a ideálního policisty. Z tohoto pohledu bylo možno představu o výkonu role policisty pojímat jako nezávislou proměnnou. Nicméně ve výzkumu měla tato metoda jen doplňkovou funkci.
Metoda byla vyvinuta Hyamsem na základě studie Meadowse z roku 1985 a obsahovala výroky týkající se policejní práce v rozmezí od výrazného zaměření na represivní postupy až po službu veřejnosti a udržování pořádku. Pro výzkum byly nakonec ponechány jen čtyři výroky. Studenti vyjadřovali míru svého souhlasu s každým výrokem prostřednictvím pětistupňové odpověďové škály Likertova typu, tj. od odpovědi „silně souhlasím“ až k „silně nesouhlasím“, přičemž číselná hodnota odpovědi souvisela s obsahem výroku. Tato odpověďová škála byla postavena tak, že vyšší číslo odpovědi znamenalo souhlas s represivnějším přístupem v policejní práci.
Výzkumu se zúčastnilo celkem 336 studentů Policejní akademie ČR a Střední policejní školy v Praze-Hrdlořezích (dále již PA a SPŠ), z toho bylo 239 osob z Policejní akademie a 93 osob ze SPŠ; 4 studenti neoznačili, z jaké školy pocházeli. Zkoumaný soubor nebyl nijak reprezentativní. V podstatě byli osloveni studenti, kteří v době konání výzkumu byli ve škole. Pokud jde o PA, 69 osob byli interní studenti a 170 osob studovalo dálkově. Studenti ze Střední policejní školy zde prodělávali základní odbornou přípravu.
Ze 336 studentů bylo 296 mužů a jen 35 žen; 5 osob pohlaví neoznačilo. Je tedy patrné, že jen necelých 11 % ze zkoumaného vzorku byly ženy, přičemž kromě jedné to byly studentky Policejní akademie.
Průměrný věk studentů byl 27,5 roku, přičemž věk do 27 let mělo 55 % z nich. Nejvíce bylo osob dvacetiletých a dvacetitříletých. Asi třetina z nich byla starší než 30 let; nejstarší osobě bylo 55 let. V průměru to tedy byli poněkud starší studenti než ti z roku 1995.
Průměrná délka policejní praxe byla necelých pět let (4,9). Nejdelší praxi měli dva studenti - 22 let. Nejvíce však bylo osob, které neměly policejní praxi žádnou, či jen do jednoho roku (týkalo se to 17,3 % a 17,6 % osob, tedy šlo o více než třetinu osob). Ve zkoumaném souboru měli studenti PA v průměru poněkud více policejní praxe než studenti SPŠ, protože zde bylo více těch, kteří studovali dálkově, tedy osob s delší praxí.
Vzhledem k uvedenému složení výběrového souboru si výzkum nekladl za cíl prezentovat získané posudky studentů jako typické pro osoby tohoto specifického druhu studia. Výsledky jsou proto interpretovány jen v rámci zkoumaného souboru a případné návrhy generalizovanějšího charakteru mohou být jen orientační.
Interpretace dat se nesla nejprve v linii celkového zhodnocení percepce typického a ideálního policisty a poté se posuzoval rozdíl mezi oběma hodnoceními. Data tohoto výzkumu byla dále - v souladu s jedním z cílů výzkumu - orientačně srovnávána s údaji výzkumu z roku 1995 zjišťovanými stejnou metodikou. Posléze byly získané údaje podrobeny hlubšímu zpracování pomocí shlukové a faktorové analýzy.
Na základě všech odpovědí zkoumaných osob se počítal celkový průměr pro každý jednotlivý pár adjektiv, a to zvlášť pro typického a zvlášť pro ideálního policistu. Tyto průměry, které jsou uvedeny na grafu č. 1, vytvářejí dva odlišné profily. Je z nich patrné, že se od sebe liší nejen průměrnými hodnotami, ale i částečně poněkud odlišným tvarem.
Studenti jako celek v průměru v podstatě nenahlíželi typického policistu nepříznivě. Na druhé straně ho však nehodnotili nijak příliš kladně, resp. hodnoty pozitivní jsou zde jen slabě vyjádřeny. Z uvedených 24 adjektiv bylo podle studentů pro něj nejvíce charakteristické to, že v určité nepříliš velké míře dbá na zákon - celkový průměr hodnocení je 2,88. Ostatní hodnoty (kromě dvou) se již pohybují jen lehce nad průměrem. Studenti tedy prostřednictvím použitých párů adjektiv viděli typického policistu jako ne příliš výraznou osobu.
Naproti tomu profil ideálního policisty je více diferencován, tj. méně se zde uplatňuje uniformně vysoce příznivé požadované hodnocení. Podle celkového průměru mezi nejsilněji požadované vlastnosti patří, aby ideální policista především dbal na zákon, byl poctivý, čestný, spravedlivý a nestranný, a aby byl bystrý a inteligentní. Na druhé straně by neměl být příliš tvrdý a také míra vlídného chování (syceného adjektivy „laskavý“ a „přátelský“) nemusela být - podle studentů - nijak zvlášť silná.
Sledovalo se dále u jednotlivých adjektiv, jaký byl rozdíl mezi celkovým hodnocením typického a ideálního policisty. Tento rozdíl vyjadřoval vlastně vzdálenost obou posudků od sebe a byl nazván „napětí“.
Jestliže např. celkový průměr ze všech odpovědí vypočítaný pro adjektivum „bystrý“ byl v roce 1999, pokud šlo o typického policistu, 3,32 a šlo-li o ideálního policistu, 1,46, znamenalo to, že co se týče této vlastnosti existuje velký rozdíl (konkrétně o 1,86 bodu) mezi tím, jak je viděn typický policista, a mezi ideální představou o něm.
Platí, že čím menší bylo napětí (tedy velikost rozdílu), tím více měly oba posudky k sobě blíže, a naopak: větší napětí ukazovalo na větší vzdálenost mezi hodnocením typického policisty a představou o jeho ideálních kvalitách.
| nestranný - zaujatý | 2,19 |
| poctivý - nepoctivý | 2,14 |
| pracovitý - zahálčivý | 2,10 |
| čestný - nečestný | 1,98 |
| inteligentní - neinteligentní | 1,91 |
| spravedlivý - nespravedlivý | 1,90 |
| aktivní - pasivní | 1,89 |
| bystrý - hloupý | 1,86 |
| odpovědný - neodpovědný | 1,85 |
| rychlý - pomalý | 1,81 |
| fér - nefér | 1,76 |
| vychovaný - nevychovaný | 1,73 |
| dbá na zákon - nedbá na zákon | 1,68 |
| ctižádostivý - líný | 1,53 |
| laskavý - hrubý | 1,48 |
| skromný - důležitý | 1,46 |
| dobrý - špatný | 1,41 |
| statečný - zbabělý | 1,37 |
| silný - slabý | 1,30 |
| přátelský - nepřátelský | 1,21 |
| sympatický - nesympatický | 1,12 |
| citlivý - necitlivý | 1,06 |
| mírumilovný - násilný | 0,88 |
| tvrdý - jemný | 0,36 |
Tabulka č. 1 ukazuje pořadí velikosti napětí od největšího po nejmenší zjištěného pro všechna sledovaná adjektiva. Je patrné, že největší vzdálenost (napětí 2,19 - 2,10) od představy ideálního policisty je v charakteristikách nestrannosti, poctivosti, pracovitosti. Poněkud menší, avšak ještě dosti značné rozdíly (napětí 1,98 - 1,68) jsou pokud jde o požadovanou inteligentnost a o další vlastnosti, které lze zahrnout pod již zmíněnou poctivost (čestnost, spravedlivost, férovost) a pod kvality pracovní výkonnosti (aktivita, odpovědnost, rychlost jako opak pomalosti), dále sem patří i požadavek na dobré vystupování (dimenze „vychovaný-nevychovaný“) a na to, aby bylo dbáno zákona.
Na druhé straně je relativně nejmenší rozdíl (napětí 1,12 - 0,36), pokud jde o charakteristiky tvrdosti, násilnosti (dimenze mírumilovný - násilný), citlivosti a ev. sympatičnosti. Zkoumaní studenti měli tedy za to, že určitý malý stupeň tvrdosti, který přisuzovali „typickému policistovi“, je v podstatě téměř ideální stav. Rovněž v charakteristikách malé míry nenásilnosti a skromnosti se hodnocení typického policisty dosti blíží požadovanému ideálnímu obrazu.
Z pohledu studentů jako celku chybí „typickému policistovi“ ve srovnání s ideální představou, kterou o něm mají, zejména více nestrannosti, poctivosti, pracovitosti, inteligence, výkonnosti, dobrého vystupování a to, aby ještě více dbal na zákon.
Porovnáme-li jako celek adjektiva původní (použitá již v roce 1995) s adjektivy přidanými v tomto výzkumu (rok 1999), z hlediska rozdílu v napětí lze zaznamenat, že v průměru byl shledán větší rozdíl, resp. větší vzdálenost kvalit typického policisty od ideálního stavu, u adjektiv z roku 1999.
Porovnání percepce typického a ideálního policisty - rok 1995 versus 1999 (původní adjektiva)
Prostřednictvím napětí bylo také možno orientačně srovnávat percepci typického a ideálního policisty v roce 1999 s tou, která byla zjištěna v roce 1995. Orientačně proto, že soubory z obou sledovaných let, ač byly tvořeny studenty majícími vztah k policejní profesi (v roce 1999 šlo o studenty Policejní akademie a Střední policejní školy a v roce 1995 pouze o studenty PA), nebyly zřejmě tak zcela srovnatelné. Nicméně uvést, zda se percepce obou zkoumaných souborů lišila, má určitou smysluplnou vypovídací hodnotu. Toto porovnání bylo přirozeně možné provést jen pomocí těch dvanácti párů adjektiv, která byla použita jak v roce 1995, tak i v roce 1999.
Rozdíl mezi posouzením typického a představou ideálního policisty byl v roce 1995 dosti veliký. U poloviny posudků (tj. šesti adjektiv) se celkové průměry od sebe lišily zhruba o dva stupně. Jednalo se o adjektiva „bystrý“ (napětí 2,45), „čestný“ (napětí 2,34), „aktivní“ (napětí 2,22), „fér“ (napětí 2,09), „rychlý“ (napětí 2,08) a „dobrý“ (napětí 1,92). U čtyř dalších adjektiv byly rozdíly menší, ač ještě dosti významné, zhruba o jeden a půl stupně: adjektiva „ctižádostivý“ (napětí 1,78), „silný“ (napětí 1,58), „laskavý“ (napětí 1,49) a „statečný“ (napětí 1,40).
Naopak nejmenší rozdíly mezi posouzením typického a ideálního policisty byly u adjektiv „tvrdý“ (napětí 0,28) a „přátelský“ (napětí 1,24), tj. takových, u nichž ani pro ideálního policistu nebyla požadována větší míra těchto vlastností.
Studenti zkoumaní v roce 1995 nahlíželi tedy typického policistu jako poměrně dosti vzdáleného od ideálního stavu, zejména v charakteristikách bystrosti, aktivnosti, férovosti, rychlosti a kvality dobra.
Ve srovnání s tím v posudcích studentů (opírajících se o adjektiva použitá již v roce 1995), kteří se zúčastnili výzkumu v roce 1999, bylo patrné určité přiblížení představy typického policisty k ideálnímu.
Rozdíl v celkovém průměru u žádného adjektiva nedosahoval dvou stupňů, ač se jim blížil u adjektiv „čestný“ (napětí 1,98), „aktivní“ (napětí 1,89), „bystrý“ (napětí 1,86), „rychlý“ (napětí 1,81) a „fér“ (napětí 1,76). Jedná se tedy o přibližně stejná adjektiva, u nichž byl v roce 1995 zjištěn největší rozdíl v hodnocení typického a ideálního policisty, avšak tento rozdíl byl nyní statisticky významně poněkud menší. To znamená, že zkoumaní studenti neviděli, pokud jde o tyto charakteristiky, již tak veliký rozdíl mezi typickým a ideálním policistou.
Celkové průměry hodnocení u dalších adjektiv se lišily o jeden a čtvrt až jeden a půl stupně. Šlo o adjektiva „ctižádostivý“ (napětí 1,53), „laskavý“ (napětí 1,48), „dobrý“ (napětí 1,41), „statečný“ (napětí 1,37), „silný“ (napětí 1,30) a „přátelský“ (napětí 1,21). V charakteristice tvrdosti byl opět jen malý rozdíl mezi hodnocením typického a ideálního policisty.
V percepci studentů největší sblížení hodnocení typického a ideálního policisty nastalo u charakteristik „bystrý“ a „dobrý“ a poté u charakteristik „čestný“, „fér“, „aktivní“. Obraz typického policisty se tedy v roce 1999 oproti roku 1995 poněkud zlepšil - zmenšil se rozdíl mezi požadovanou bystrostí a vlastností být dobrý, čestný, fér a aktivní a percipovaným reálným stavem.
Opět prostřednictvím srovnávání celkového průměru hodnocení bylo sledováno, zda se lišila představa o ideálním policistovi zjištěná v roce 1995 od té z roku 1999. Lze říci, že se v podstatě (statisticky prokazatelně) nelišila, i když je zde patrná tendence nahlížet ideálního policistu ještě poněkud náročněji.
Ukázalo se, že se nelišila v adjektivech rychlý, dobrý, silný, aktivní a bystrý, v ostatních adjektivech byly celkové průměry z roku 1999 nižší - v rozmezí od 0,15 do 0,33. (Platí, že čím nižší průměr, tím silnější stupeň pozitivní vlastnosti.) Studenti z roku 1999 měli tendenci požadovat, aby ideální policista byl ještě poněkud více než v roce 1995 přátelský a laskavý, a ev. dále rovněž i poněkud více čestný, statečný a tvrdý.
Lze shrnout, že i přes relativně poněkud náročnější představu o ideálním policistovi, kterou měli studenti zkoumaní v roce 1999 ve srovnání s těmi zkoumanými v roce 1995, byl rozdíl mezi hodnocením typického a ideálního policisty v r. 1999 menší než v roce 1995.
Porovnání profilů typického a ideálního policisty získaných v letech 1995 a 1999 podává graf č. 2.
Při zpracování odpovědí studentů byly uplatněny - kromě obligátních průměrů - i další způsoby, jak ze získaných dat vytěžit co nejvíce. Hledalo se, zda by bylo možno roztřídit studenty podle jejich hodnocení tak, aby se našly a odlišily skupiny osob, které by se od sebe ve svých posudcích kvalit policistů prokazatelně a specificky lišily. Přitom bylo dbáno na to, aby skupin bylo získáno co nejméně, avšak zároveň aby měly co největší rozlišovací schopnost. K nalezení takovýchto skupin bylo použito statistické metody shlukové analýzy.
Tento způsob zpracování byl uplatněn a využit jen u posudků typického policisty vzhledem k tomu, že hodnocení ideálního policisty s jeho dosti pozitivními a poměrně shodně uváděnými hodnotami (směrodatné odchylky byly malé) nedávalo příliš prostor pro hledání větších odlišností. Navíc interpretovat, byť nalezené odlišné profily, v rozmezí značně až velice značně příznivého hodnocení by věcně postrádalo praktického opodstatnění.
Skupiny či shluky byly stejným způsobem zjišťovány zvlášť pro hodnocení opírající se o původní adjektiva a zvlášť pro nově použitá adjektiva. V obou případech byly získány tři skupiny (shluky). Posudky osob patřících k jednotlivým shlukům postavené na skupinových celkových průměrech dávaly obraz typických profilů odlišného hodnocení.
Studenti posuzovali typického policistu nejprve, jak již bylo zmíněno, prostřednictvím dvanácti adjektiv použitých již v roce 1995. Jejich posudky byly podrobeny shlukové analýze, která odhalila 3 shluky, z nichž každý byl tvořen jiným typem profilu, které se nikde nepřekrývaly. Tyto profily byly získány zprůměrováním odpovědí studentů patřících (na základě jejich odpovědí) k danému shluku - viz graf č. 3.
První profil byl tvořen posudky osob, které viděly typického policistu jednoznačně v nepříznivém světle - jako osobu značně pasivní, pomalou, línou a hrubou (průměry odpovědí byly v rozmezí 5,6 - 5,3), která není fér, je spíše hloupá, nepřátelská, nečestná, slabá a zbabělá (průměry 5,0 - 4,5) a která má tendenci být spíše tvrdší než jemná. Pod tento profil patřila sedmina studentů (14,6 %).
Druhý profil vyjadřoval příznivé hodnocení typického policisty. Celkové průměry hodnocení se zde pohybovaly v rozmezí 3,0 - 2,2, tj. zachycovaly stupeň „spíše až středně silně“ pozitivně. Typický policista byl cca třetinou studentů (35,2 %) považován za osobu dosti bystrou, čestnou a férovou (průměry 2,2 - 2,3), která má v určitém stupni charakteristiky síly, tj. je dosti statečná (průměr 2,3) a spíše tvrdá a silná (průměry 2,7, 2,8), dále je také celkem rychlá, aktivní, ctižádostivá a dobrá (průměry 2,7 - 2,6) a je spíše přátelská a laskavá (průměry 2,8, 3,0).
Třetí profil se pohyboval zhruba něco málo nad neutrálním hodnocením, směrem k pozitivnímu konci škály, s výjimkou charakteristik „laskavý - hrubý“ (průměr 4,3) a „aktivní - pasivní“ (průměr 4,1). Ostatní charakteristiky měly průměry mezi 3,9 - 3,3. Typický policista byl studenty spadajícími pod tento profil hodnocen dosti nevýrazně, nikoli však negativně. Takto viděla policistu asi polovina dotázaných studentů (50,2 %).
V případě nových párů adjektiv poprvé použitých až v roce 1999 byly prostřednictvím shlukové analýzy v posudcích typického policisty rovněž odkryty tři různé, jasně oddělené a specifické profily. Tyto tři profily výrazně odlišné svým obsahem, si však zachovávají zhruba stejný tvar - viz graf č. 4.
Profil 1 je tvořen takovými odpověďmi osob, které ukazují typického policistu v nepříznivém světle - jako člověka hrajícího si poněkud více na důležitého (průměr 5,6), který je spíše necitlivý a zahálčivý, ne příliš vychovaný a nestranný (průměry 5,1 - 4,9). Má také spíše tendenci být nepoctivý, neodpovědný, nespravedlivý a také násilnický (průměry 4,8 - 4,5) a je spíše nesympatický a neinteligentní (průměry 4,7, 4,6). Rovněž lze říci, že spíše nedbá než dbá na zákon (průměr 4,5). Ze vzorku osob zkoumaných v roce 1999 spadala pod tento profil téměř čtvrtina respondentů (23,4 %).
Naproti tomu hodnocení typického policisty téměř třetinou studentů (31,2 %) patří do profilu 2, který ho ukazuje v pozitivním světle. Typický policista je osoba, která značně dbá na zákon (průměr 1,8), je dosti odpovědná, spravedlivá, nestranná, poctivá, inteligentní, vychovaná (průměry 2,1 - 2,4) i pracovitá (průměr 2,6). Je také spíše sympatická, nenásilná a citlivá (průměry 3,2 - 2,9).
Třetí profil tvořený odpověďmi téměř poloviny zkoumaných studentů (45,3 %) ukazuje typického policistu jako osobu průměrných, dosti nevýrazných kvalit (průměry v rozmezí 3,9 - 3,5), která ovšem v určité míře dbá na zákon (průměr 2,8) a která cítí určitou odpovědnost za svou práci (průměr 3,4).
Tato zjištění jsou dosti překvapující. To, že existovaly u zkoumaného vzorku studentů tak velké rozdíly ve vnímání kvalit typického policisty, lze těžko vysvětlovat např. typem školy, pohlavím či věkem, poněvadž použitá metoda zpracování dat se právě záměrně o tyto proměnné neopírá. Proto kořeny těchto výrazně odlišných hodnocení budou spíše ležet v individuální sféře - v postojích a pracovních zkušenostech apod. Nicméně určitá souvislost s typem školy byla zjištěna.
Ve skupině osob s příznivým hodnocením typického policisty (druhý profil), které se opíralo o původní adjektiva, se vyskytovalo významně více osob ze Střední policejní školy. Typického policistu příznivě hodnotilo 51 % osob ze SPŠ, avšak jen 30 % zkoumaných studentů z PA.
Ve skupině osob, které hodnotily typického policistu pomocí původních adjektiv neutrálně - ani tak, ani tak - (profil třetí) se naopak nacházelo více studentů z Policejní akademie. Pod neutrální profil spadalo 56 % studentů PA, ale jen 35 % studentů ze SPŠ. Obě zjištění jsou statisticky významná.
Za použití nových adjektiv byly opět mezi školami statisticky významné rozdíly, avšak poněkud odlišné než v případě původních adjektiv. V souboru osob ze SPŠ bylo více osob - 45 %, které vykazovaly pozitivní profil hodnocení, zatímco v souboru osob z PA bylo jen 25 % osob s tímto profilem. To se zhruba shoduje se zjištěním, které se opíralo o původní adjektiva. Nepotvrdil se ale rozdíl mezi školami v případě neutrálního profilu hodnocení, zato se však ukázal rozdíl, pokud šlo o nepříznivý profil. Méně osob ze SPŠ hodnotilo typického policistu nepříznivě - konkrétně šlo jen o 15 % osob, avšak ze souboru studentů Policejní akademie to bylo již 26 % osob.
Zdá se tedy zřejmé, že studenti obou škol se ve svých hodnoceních typického policisty odlišovali; studenti PA byli kritičtější. Prostor pro to více poskytovala nová adjektiva.
Získané výsledky by dále také mohly naznačovat, že představa o typickém policistovi se asi neopírala, alespoň u zkoumaných studentů, o určitou zevšeobecněnou vyšší úroveň abstrakce, jak to bylo předpokládáno a výslovně při instrukci výzkumu uvedeno, ale že zde studenti mohli uplatnit a dosazovat různé, spíše konkrétnější a u některých zřejmě z jejich praxe vycházející představy o tom, jaký je „typický policista“.
V tomto kontextu lze považovat za pozitivní, že ze zkoumaného vzorku studentů zhruba třetina percipovala typického policistu kladně - jako inteligentní osobu, s mravními kvalitami, která dbá na zákon, je pracovitá a sociálně vstřícná.
Shluková analýza umožnila tedy diferencovanější pohled do hodnocení zkoumaných studentů. Ukázala, že bere-li se zkoumaný soubor jako celek a staví-li se na zprůměrování, má to menší vypovídací hodnotu a může to ve skutečnosti podávat schematizovaný a vlastně zkreslující obraz. Hodnocení typického policisty, které se, bráno jako celek, jevilo jako nijak příznivé (typický policista jako osoba nevýrazných kvalit), vypadalo, pokud se tato metoda užila, ve skutečnosti jinak. Bylo patrné, že ho takto posuzovala zhruba jen polovina zkoumaných studentů a že nikoli nevýznamná část jich ho naopak viděla v dosti příznivém světle.
Pokud jde o vazbu mezi profily typického policisty vytvořenými z původních a nových adjektiv, resp. pokud jde o souvislost mezi hodnocením osob spadajících pod různé profily opírající se o tyto dva druhy adjektiv, byla zde zachycena, přirozeně, statisticky významná vazba, nikoli ale jednoznačná souvislost. To jest ne všichni studenti, kteří prostřednictvím prvních dvanácti párů adjektiv hodnotili typického policistu určitým způsobem (pozitivně, negativně, neutrálně, resp. nevýrazně) ho percipovali stejným způsobem za použití dalších přidaných dvanácti párů adjektiv, i když většina z nich ho nahlížela opět stejně či podobně.
Konkrétně to znamenalo, že ti, jejichž posouzení typického policisty prostřednictvím původních adjektiv spadalo pod profil příznivého hodnocení, se také nejčastěji nacházeli v profilu příznivého hodnocení opírajícího se o nová adjektiva - šlo v tomto případě o 74 % osob. Zbytek osob se vyskytoval ve skupině s neutrálním profilem vytvořeným z nových adjektiv.
Rovněž osoby, které za pomoci původních adjektiv hodnotily typického policistu neutrálně, ho většinou hodnotily stejným způsobem, tj. neutrálně, i prostřednictvím nových adjektiv (jednalo se o 68 % osob). Zbývající osoby spadaly pod příznivý, resp. nepříznivý profil vytvořený na základě nových adjektiv v poměru zhruba 3 : 1, což se však jeví logické.
Pokud šlo o osoby s negativním hodnocením typického policisty opírajícím se o původní adjektiva, téměř polovina z nich (48 %) spadala pod profil vytvořený z nových adjektiv vyjadřující negativní hodnocení, většina ostatních (jednalo se o 43 % osob) spadala pod neutrální typ hodnocení. Zbytek osob (9 %) však hodnotil typického policistu prostřednictvím nových adjektiv kladně. V tomto případě již sledovaná souvislost nebyla tak jednoznačná a jeví se zde určitá inkonsistence v posudcích.
Pro zjištění, že určitá malá část studentů (9 %) posuzovala typického policistu prostřednictvím části adjektiv negativně a současně za použití dalších adjektiv pozitivně, lze těžko najít vysvětlení. Mohlo snad jít o osobnostní inkonsistenci v jejich hodnocení, popřípadě i o odraz toho, že - jak ukázala faktorová analýza - v posudcích studentů nebyl zachycen nějaký konturovanější obraz či struktura, které by dávaly určitější interpretaci sledované představě typického policisty, a tito studenti tak proto mohli, aniž by se opírali o nějaký kontext, reagovat na jednotlivá adjektiva izolovaně.
Tabulka č. 1 ukazuje hodnoty napětí vypočítávané pro celý soubor zkoumaných studentů; je tedy postaveno na porovnání celkových průměrů. Kromě toho však byla na tato data, resp. na zjištěná napětí, rovněž uplatněna shluková analýza. Pomocí ní se opět zjišťovalo, zda se studenti, pokud jde o výši napětí mezi typickým a ideálním policistou, mezi sebou nelišili natolik, že mohli být zřetelně seskupeni do určitých skupin. Tato analýza byla uplatněna opět odděleně, a to jednak na původních 12 párech adjektiv, která byla použita i ve výzkumu z roku 1995, a jednak na nových adjektivech.
Ukázalo se, že také v případech obou druhů adjektiv mohli být studenti rozděleni podle napětí do tří skupin - viz grafy č. 5 a č. 6. V té první byli ti, jejichž posouzení typického policisty se od jejich ideální představy o něm příliš nelišilo. Jednalo se zhruba o poněkud více než třetinu studentů. Ve druhé skupině byli naopak studenti, u nichž byl zjištěn velký rozdíl mezi oběma hodnoceními, kteří tedy viděli typického policistu podstatně hůře, než jak by měl, podle jejich ideální představy o něm, být. Do této skupiny patřila asi sedmina studentů. Třetí skupinu tvořily osoby, u nichž rozdíly mezi hodnocením typického a ideálního policisty byly, ve srovnání s oběma předchozími skupinami, průměrné. Sem spadala přibližně polovina zkoumaných studentů.
Pokud jde o původní adjektiva, napětí, které se opíralo o celkový průměr vypočítaný na základě hodnot uváděných osobami patřícími do první skupiny, se zde pohybovalo v rozmezí 0,82 - 0,48. Lze říci, že rozdíly mezi oběma hodnoceními (tj. typického a ideálního policisty) byly pro všechna adjektiva celkem malé. Tyto osoby hodnotily typického policistu příznivě a poměrně blízko jejich ideální představě o něm. Relativně největší odlišnost (0,82) byla zaznamenána jen u adjektiv bystrý a čestný, což však ve skutečnosti nepředstavuje rozdíl ani jednoho stupně.
Poněkud větší napětí však bylo v této první skupině zaznamenáno při použití nových adjektiv, ač i zde byly rozdíly mezi typickým a ideálním policistou malé, v rozmezí 1,07 - 0,37. Rozdíl kolem jednoho stupně byl zjištěn u adjektiv pracovitý, nestranný, spravedlivý, poctivý a inteligentní. Nejmenší rozdíl mezi oběma hodnoceními - půl stupně a méně - byl u adjektiv sympatický, skromný, mírumilovný (opak násilného) a citlivý.
Ve druhé skupině s velkým rozdílem mezi hodnocením typického policisty a ideální představou o něm, kdy typický policista byl percipován v nepříznivém světle a ideální představa byla vyjadřována velmi příznivými kvalitami, byla rovněž zjištěna určitá rozdílnost v napětí za použití obou druhů adjektiv.
V případě původních adjektiv rozdíly mezi oběma hodnoceními nebyly u jednotlivých adjektiv zdaleka stejně veliké. Napětí (přirozeně opět vypočítané z rozdílu průměrů hodnocení osob této skupiny) bylo v rozmezí 4,11 - 2,59 a 0,41. Největší rozdíl byl u adjektiva aktivní (napětí 4,11), to je rozdíl více než čtyři stupně! U dalších adjektiv - rychlý, fér, bystrý, čestný, ctižádostivý a dobrý bylo napětí také veliké, a to v rozmezí 3, 83 - 3,20, tedy mezi více než třemi a téměř čtyřmi stupni rozdílu. Rozdíl dva a půl až tři stupně byl zjištěn u adjektiv laskavý, statečný, přátelský a silný (napětí 3,00 - 2,59). Pouze u adjektiva tvrdý byl zjištěn malý rozdíl - napětí 0,41.
U druhých, nových adjektiv, bylo rozmezí, resp. diferencovanost napětí u jednotlivých adjektiv menší - od 3,89 po 1,66, i když celkově v průměru bylo napětí v podstatě stejné jako u původních adjektiv. U devíti ze dvanácti použitých adjektiv se napětí pohybovalo mezi více než třemi a téměř čtyřmi stupni rozdílu (3,89 - 3,20) a u zbývajících tří adjektiv byl rozdíl zhruba dva a půl (2x) a jeden a půl stupně.
Ve třetí skupině s průměrným napětím se v případě původních adjektiv napětí pohybovalo v rozmezí 2,35 - 1,36, resp. 0, 24 pro adjektivum tvrdý. Rozdíly větší než dva stupně byly u adjektiv čestný, aktivní, bystrý a fér (napětí 2,35 - 2,10). U ostatních byly v rozmezí 1,98 - 1,36, tedy přibližně jeden a půl až dva stupně.
Pokud jde o nová adjektiva, rozmezí napětí zde bylo 2,48 - 0,92, tedy naopak diferencovanější než u původních adjektiv. Rozdíly větší než dva stupně byly zjištěny u adjektiv nestranný, poctivý, pracovitý, odpovědný, inteligentní a spravedlivý. Nejmenší rozdíly - zhruba jeden stupeň - mezi typickým a ideálním policistou byly u adjektiv citlivý, sympatický a mírumilovný (jako opak násilného).
Je tedy patrné, že oba druhy adjektiv poskytovaly zaznamenatelně poněkud odlišný obrázek, co se týče rozdílu mezi hodnocením typického a ideálního policisty.
Ze statistického zpracování je zřejmé, že nejvíce rozlišovala adjektiva aktivní, fér, bystrý, rychlý a čestný, dále vychovaný, pracovitý, odpovědný a poctivý. Z tohoto zjištění lze vyvodit, že v případě daných adjektiv použitých pro hodnocení typického policisty, resp. z jejich číselného vyznačení na sedmibodové škále, bylo možné celkem dobře usoudit nejen na reálné hodnocení typického policisty a na pravděpodobnost vzdálenosti od žádoucí představy o něm, ale také na to, jak asi bude daný jedinec celkově policistu posuzovat.
To znamená, že např. čím negativněji - prostřednictvím těchto adjektiv - hodnotili studenti typického policistu, tím s větší pravděpodobností spadali pod negativní profil hodnocení, a tím více se toto hodnocení i v ostatních adjektivech rozcházelo s jejich představou o ideálním policistovi. A naopak čím pozitivněji jejich prostřednictvím percipovali typického policistu, tím častěji spadali pod příznivý profil a jejich hodnocení i u dalších proměnných se blížilo jejich představě o ideálním policistovi. Ostatní použitá adjektiva tuto rozlišovací schopnost výrazněji neměla.
Pokud jde o bipolární adjektivum „tvrdý-jemný“, zdá se, že v podstatě všechny zkoumané osoby percipovaly u typického policisty určitý malý stupeň tvrdosti, který také požadovaly (snad jen v poněkud větší míře) pro ideálního policistu. Zvyšování „tvrdosti“ v jednání policisty by tudíž - podle studentů - nebylo žádoucí.
Tyto tři skupiny s rozdílným napětím do značné míry odpovídají zjištěným třem skupinám osob s různými profily typického policisty. Osoby, které spadaly pod první profil, jenž byl tvořen těmi, kteří viděli typického policistu v nepříznivém světle, v naprosté většině patřily také do skupiny osob s velkým rozdílem mezi hodnocením typického a ideálního policisty. Šlo v tomto případě o 65 % osob s nepříznivým profilem hodnocení opírajícího se o původní adjektiva a o 58 % osob s tímto profilem hodnocení postaveného na nových adjektivech. Zbytek osob s nepříznivým profilem se vyskytoval ve skupině s průměrným napětím.
Stejně tak ti, jejichž odpovědi vytvářely profil vyjadřující příznivé hodnocení typického policisty, patřili ponejvíce do skupiny osob, kde byl jen velmi malý rozdíl mezi oběma hodnoceními. Ze skupiny s příznivým profilem se jednalo o 81 %, resp. o 56 % osob (podle druhu použitých adjektiv), u kterých bylo zjištěno jen malé napětí. Zbývající osoby se vyskytovaly ve skupině s průměrným napětím.
Obdobně také osoby s průměrným, tedy neutrálním profilem se nejčastěji nalézaly ve skupině s průměrným napětím. Ostatní zbylé osoby pak bylo možno nalézt ve skupinách s velkým i malým napětím.
Zjištěné závislosti platily tedy pro původní i pro nová adjektiva, avšak s tím rozdílem, že ač byly statisticky významné, nebyly, pokud šlo o nová adjektiva, tak výrazné jako v případě těch původních. Nicméně lze mít za potvrzené, že skutečně asi třetina osob nahlížela typického policistu natolik kladně, že se to dosti blížilo jejich ideální představě o něm.
Z těchto výsledků se dále zdá být zřejmé, že všichni zkoumaní studenti měli celkem podobnou představu o ideálním policistovi, zatímco v posouzení toho, jak vypadá typický policista, se výrazně lišili. Navíc kvalita hodnocení typického policisty měla souvislost, a to statisticky významnou, s tím, jaká byla představa o ideálním policistovi. Čím kladněji studenti hodnotili typického policistu, tím více byli - přirozeně - blíže své ideální představě o něm, a to i přes to, že se jejich ideální představa zároveň posouvala ještě poněkud více k příznivému konci hodnocení.
Ukázalo se, že mezi studenty SPŠ bylo - ve srovnání se zkoumanými studenty PA - statisticky významně více těch, kteří patřili do skupiny osob, kde byl zjištěn jen malý rozdíl (malé napětí) mezi hodnocením typického policisty a ideální představou o něm, a to ať již šlo o původní, či nová adjektiva. Jednalo se o 51 % osob (při použití původních adjektiv), resp. o 46 % (při použití nových adjektiv) osob ze SPŠ, zatímco u studentů PA šlo jen o 38 %, resp. 29 % osob, které měly takovéto sblížení obou posudků.
Naproti tomu se statisticky významně více osob z Policejní akademie vyskytovalo ve skupině těch, u nichž rozdíly mezi hodnocením typického a ideálního policisty byly průměrné (průměrné ve srovnání se skupinami s malým, resp. velkým napětím). Zde šlo o 49 %, resp. 53 % osob z PA, oproti 37 % a 41 % osob ze SPŠ.
Tato zjištění jsou celkem logicky v souladu s těmi, která uváděla vztah mezi druhy profilů hodnocení typického policisty a školou. Z obou lze uzavřít, že ve zkoumaném vzorku studenti ze SPŠ skutečně významně častěji posuzovali typického policistu kladně.
Odpovědi studentů byly - tak jako ve výzkumu v roce 1995 - opět podrobeny faktorové analýze, aby se odkrylo, zda a jaké struktury (resp. faktory) se v posouzení zkoumaných studentů projevovaly či mohly uplatňovat. Tato analýza umožňuje, aby se interpretace daných zjištění nerozplynula v popisu jednotlivých použitých adjektiv, ale aby se opírala o hlubší vhled do základu hodnocení, aby byly vytipovány „kořeny“, na něž jsou specificky vázány či od nichž se odvíjejí specificky odlišné kvality hodnocení spjaté jen s určitými adjektivy. Faktory vlastně ukazují, že charakteristiky či vlastnosti v nich obsažené byly posuzovány stejně nebo podobně. Tato metoda tak v zásadě umožňuje jednodušší, a tudíž snazší interpretaci, s větším porozuměním a lepší orientací v odpovědích vycházejících z použitých adjektiv.
Je však třeba si uvědomit, že faktorovou metodou získaná struktura není něco objektivního, jednou pro vždy platného. Naopak, vedle použitých adjektiv je především závislá na provedených hodnoceních zkoumaných osob. Na nich záleží, jaké v základu ležící struktury budou pro své hodnocení uplatňovat. To znamená, že u různých zkoumaných souborů mohou být odkryty odlišné faktory, i když jsou použita stejná adjektiva. Tak postup faktorové analýzy vlastně umožňuje brát současně do úvahy jak osoby, tak použitou metodu. Teprve obojí pak vytváří specifickou strukturu faktorů.
Pokud šlo o představu typického policisty, byly v roce 1995 v hodnocení studentů odkryty tři faktory pracovně nazvané „aktivita a statečnost“, „charakterové vlastnosti“ a „pozitivní autorita“. V posouzení typického policisty v souboru osob z roku 1999, které se opíralo o původní, resp. stejná adjektiva jako v roce 1995, však byly zjištěny pouze dva faktory. Jeden byl popsatelný všemi třemi v dané metodě použitými adjektivy moci (tvrdý, silný, statečný) a lze ho pracovně nazvat „charakteristiky síly“ a druhý byl tvořen ostatními adjektivy, tj. adjektivy hodnotícími i adjektivy aktivity. Tento druhý faktor je obtížnější, byť pracovně, pojmenovat (a zřejmě to není v tomto případě příliš důležité, protože dost dobře neposkytuje interpretovatelnou kvalitu). Získaná struktura faktorů se tedy zcela lišila od té z roku 1995.
Z daného zjištění lze soudit na studenty percipovanou výraznost charakteristik síly v práci typického policisty, což je změna oproti zjištění z roku 1995.
Je možno spekulovat, že by toto zjištění mohlo ve svých důsledcích v podstatě vyjadřovat uvědomění si stoupající nebezpečnosti policejní práce v současnosti, v níž jsou patrné právě tyto vlastnosti, což se pak promítlo i do posudků studentů. Též by však mohlo odrážet fakt, že skladba studentů zkoumaných v roce 1999 byla odlišná - bylo zde mnohem více policistů z praxe, u nichž tyto charakteristiky mohou hrát roli.
Je také zajímavé, že přesně stejný faktor síly byl zachycen v posudcích ideálního policisty z roku 1995. Z tohoto úhlu pohledu je proto možné mít za to, že hodnocení typického policisty z roku 1999 se již více než v roce 1995 může blížit, alespoň v některých charakteristikách, ideální představě a že se tedy zdá, jako by studenti zkoumaní jako celek viděli v roce 1999 typického policistu v poněkud lepším světle než studenti zkoumaní před několika roky.
V percepci ideálního policisty zjišťované v roce 1999 byly prostřednictvím původních adjektiv použitých již v roce 1995 nalezeny 4 faktory dosti podobné těm z předchozího výzkumu. Dva z nich zcela odpovídají dimenzím aktivity a moci, jak byly v dané metodě vyjádřeny, další faktory zachycovaly dva druhy hodnocení kvalit policistů. Tyto faktory by bylo možno pracovně nazvat:
Zdá se, jako by byly posudky studentů týkající se ideálního policisty zcela logicky uspořádány, což je vyjádřeno ve zmíněných faktorech - jasně vymezily i nezbytnou aktivitu policisty a to, že má být postavena na určitém uplatňování síly (faktory 2, 3), ale též odlišily společensky žádoucí vlastnosti (faktor 1) od vlastností vyjadřujících vstřícnější způsob jednání (faktor 4).
Podle celkových průměrů hodnocení vycházejících z původních adjektiv a postavených na zjištěných faktorech je patrné, že v percepci studentů by ideální policista měl mít až ve velmi značné míře žádoucí charakterové vlastnosti (průměry hodnocení 1,29 - 1,91), ve značné míře by měl být aktivní (průměry hodnocení 1,83 - 2,09), měl by spíše, či až značně uplatňovat sílu ve svém jednání (průměry 1,83 - 2,83) a spíše ano než nikoli by měl mít vstřícné jednání (průměry 2,41 - 2,52).
Je dále patrné, že z pohledu studentů uplatňování kvalit síly vystupuje jako zřetelný - i když však nikoli ve velké míře - požadavek nejen pro práci ideálního policisty, ale že tyto kvality jsou spatřovány i v práci typického policisty. V tomto zjištění lze v šetření z roku 1999 spatřovat náznak sblížení hodnocení typického a ideálního policisty.
Faktorové analýze byly dále rovněž podrobeny i odpovědi studentů postavené na rozšířené, resp. nové verzi adjektiv. Pokud jde o posudky typického policisty, ty tvořily jediný faktor, což znamená, že nebyly nalezeny žádné struktury ležící v základu hodnocení zkoumaných studentů. Proto interpretace může vycházet pouze z jednotlivých adjektiv.
Studenti z roku 1999 jako celek v průměru viděli - za pomoci nových adjektiv - typického policistu jako osobu, která spíše dbá na zákon, spíše je, než není, a to však jen v malé míře, odpovědná, spravedlivá, inteligentní, poctivá a vychovaná, o které však nelze říci, že je, nebo není pracovitá, sympatická, nestranná a citlivá, která není násilná a u které lze najít náznaky toho, cítit se důležitě.
V hodnocení ideálního policisty (opírajícím se o stejná, tedy nově použitá adjektiva) byly nalezeny tři faktory. Lze je pracovně nazvat:
Celkové průměry hodnocení u prvního z těchto faktorů se pohybují v rozmezí 1,21 - 1,76, jsou tedy významně u pozitivního konce škály. Slovně vyjádřeno jde o značný až velmi značný stupeň pozitivní kvality uvedených adjektiv. Průměry hodnocení u druhého faktoru byly v rozmezí mezi 2,58 až 3,08; vyjadřovaly tedy poněkud menší míru daných vlastností. Co se týče třetího faktoru tvořeného dvěma adjektivy, byl mezi nimi velký rozdíl v celkovém průměru hodnocení. Studenti se domnívali, že ideální policista má být ve značné míře nestranný (celkový průměr hodnocení 1,41), ale jen v menší míře spíše skromný (průměr 3,00).
Na základě nově použitých adjektiv se tedy ideální policista jevil jako osoba, která má dbát na zákon a má mít ve značné míře určité osobnostní předpoklady pro dobrý výkon profese (zejména poctivost, odpovědnost, inteligenci), která má být nestranná, která však nemusí mít příliš zřetelné kvality jemné citlivosti nebo skromnosti.
Z toho, že posudky typického policisty, jak byly zachyceny v šetření z roku 1999, zřejmě nevycházejí - na rozdíl od šetření proběhlého v roce 1995 - z nějaké výraznější v základu ležící struktury (nebyly zde totiž zachyceny kromě jednoho určitého žádné další faktory), lze mít za to, že zkoumaní studenti jako celek neměli nijak vyhraněnou představu o typickém policistovi, kromě snad, že uplatňuje ve výkonu své profese určité prvky síly. Na druhé straně studenti ale měli jasnou představu (opírající se o stejná adjektiva) o ideálním policistovi, tedy byli schopni rozlišeně a strukturovaně hodnotit. Není to tedy metoda (resp. nově použitá adjektiva), která dost dobře neumožňuje strukturovanější hodnocení, ale skutečně to, že typický policista byl v očích zkoumaných studentů percipován méně strukturovaně jasně.
Lze shrnout, že, pomocí metody faktorové analýzy, percepce typického policisty (opírající se o všechna použitá adjektiva) nebyla tedy z pohledu studentů příliš určitá, pouze v ní zřetelněji vystupovaly prvky síly. Představa ideálního policisty je konturovanější - měl by být aktivní, uplatňovat sílu, a zároveň být i nestranný, měl by mít dostatečně kvalitní osobnostní předpoklady pro dobrý výkon profese a také mít společensky žádoucí vlastnosti.
V souvislosti se záměrem výzkumu byla sledována vazba mezi zvolenými nezávislými proměnnými - pohlavím, věkem, délkou policejní praxe a pojetím výkonu policejní role a zejména také typem policejní školy - a percepcí typického a ideálního policisty.
Z hlediska pohlaví se i přes malý počet žen ve zkoumaném souboru projevily dvě velmi slabé, i když již statisticky významné souvislosti. Muži měli tendenci požadovat při výkonu policejní role poněkud více represe než ženy (r = 0,14, p = 0,01) a ženy poněkud častěji chtěly, aby ideální policista byl ještě více odpovědný, než jak to požadovali muži (r = - 0,13, p = 0,02).
Pokud jde o věk, zjistila se statisticky významná, ač reálně velice slabá souvislost mezi ním a některými posuzovanými vlastnostmi. Mladší studenti měli tendenci hodnotit typického policistu poněkud lépe s ohledem na rychlost (r = 0,18, p = 0,001), sympatičnost (r = 0,17, p = 0,005), sílu (r = 0,16, p = 0,005), inteligenci (r = 0,16, p = 0,005), statečnost (r = 0,15, p = 0,005), bystrost (r = 0,15, p = 0,01), vychovanost (r = 0,14, p = 0,01) a ev. nestrannost (r = 0,12, p = 0,02).
Rovněž v představě ideálního policisty se poněkud promítl vliv věku. Mladší osoby ve srovnání se staršími měly tendenci požadovat, aby ideální policista byl poněkud více tvrdý (r = 0,15, p = 0,01), dobrý (r = 0,15, p = 0,01), sympatický (r = 0,14, p = 0,01), ev. též statečný (r = 0,13, p = 0,02) a laskavý (r = 0,12, p = 0,03).
Také délka policejní praxe měla určitou slabou souvislost s provedenými hodnoceními. Ti s delší praxí měli spíše tendenci hodnotit typického policistu jako poněkud méně rychlého, statečného a bystrého (r = 0,12, p = 0,05; r = 0,14, p = 0,02; r = 0,12, p = 0,05), měli tedy naznačenou tendenci ho vidět v některých charakteristikách poněkud méně příznivě. Rovněž měli tendenci poněkud méně často požadovat, aby ideální policista byl přespříliš aktivní, statečný, laskavý a dobrý (r = 0,13, p = 0,05; r = 0,18, p = 0,005; r = 0,13, p = 0,05; r = 0,12, p = 0,05) a také poněkud více zdůrazňovali, aby byl spíše tvrdší a skromnější (r = 0,17, p = 0,01; r = - 0,13, p = 0,05).
Kromě metody sémantického diferenciálu byla použita, i když okleštěná, metoda percepce policejní role. Vzhledem k tomu, že v záměru výzkumu nebyla stanovena a sledována žádná určitá hypotéza o vztahu mezi výkonem policejní role a percepcí typického a ideálního policisty, byly pouze interpretovány zjištěné souvislosti. Ty však, ač statisticky významné, byly reálně dosti malé.
Studenti, kteří spíše souhlasili s represivnějším postupem v policejní práci, byli poněkud častěji mladšího věku (r = - 0,23), měli spíše méně policejní praxe (r = - 0,22), méně často to byly ženy (r = - 0,14) a poněkud častěji to byli studenti ze Střední policejní školy (r = 0,24), což vše spolu zřejmě v tomto výzkumu souviselo. Z použitých dvaceti čtyř adjektiv pouze u třech byla zachycena velice slabá, i když smysluplná vazba s výkonem policejní role. Ti, kteří by preferovali represivnější přístup, měli tendenci požadovat, aby ideální policista byl ještě poněkud tvrdší (r = 0,24), poněkud méně dbal na zákon (r = 0,11) a byl méně vychovaný (r = 0,12).
Studenti z obou zkoumaných škol se nelišili ve své představě ideálního policisty. Avšak pokud šlo o hodnocení typického policisty, ukázalo se, že studenti SPŠ měli tendenci ho hodnotit poněkud příznivěji v charakteristikách spravedlivý (r = - 0,16, p = 0,005), dbá na zákon (r = - 0,15, p = 0,005), bystrý (r = - 0,15, p = 0,01), laskavý (r = - 0,14, p = 0,01), odpovědný (r = - 0,14, p = 0,01), inteligentní (r = - 0,13, p = 0,02) a ev. vychovaný (r = - 0,12, p = 0,05).
Zdá se, že z hlediska posuzování typického a ideálního policisty netvořili studenti nijak homogenní soubor, naopak. Asi třetina z nich viděla typického policistu příznivě a jako příliš se nelišícího od ideální představy o něm. Naproti tomu asi sedmina zkoumaných osob percipovala typického policistu značně nepříznivě a také příliš daleko od ideální představy. Bere-li se však zkoumaný soubor jako celek, je patrné, že studenti v průměru viděli typického policistu jako dosti nevýraznou osobu, která však nemá negativní charakteristiky. Nejvíce patrným znakem zde bylo to, že v určité míře dbá na zákon. Celkově byl typický policista percipován méně strukturovaně a určitě.
Představa ideálního policisty byla v základu strukturovanější. Studenti především zdůrazňovali, aby maximálně dbal na zákon, aby byl kvalitní osobnost (zejména aby byl čestný, poctivý, spravedlivý a odpovědný) a aby byl nestranný a inteligentní. Ve srovnání s ideální představou chybělo - z pohledu studentů jako celku - typickému policistovi především více nestrannosti, poctivosti, pracovitosti, inteligence, výkonnosti, dobrého vystupování a to, aby ještě více dbal na zákon.
Za použití faktorové analýzy byl v posouzení typického policisty nalezen jeden zřetelně vystupující faktor nazvaný „charakteristiky síly“. Ten byl rovněž zjištěn i pokud šlo o představu toho, jaký má ideální policista být. Lze mít proto za to, že kvality síly (statečnost, síla, tvrdost) jsou - přinejmenším z pohledu zkoumaných studentů - v práci policisty jasně patrné, i když nemusí být vyjádřeny ve značném stupni.
Vycházejíc z použitých adjektiv byla, podle faktorové analýzy, struktura představy o ideálním policistovi v percepci studentů následující: předpoklady dobrého výkonu profese; žádoucí charakterové vlastnosti; pohotovost pro akci; neprosazování autority; charakteristiky síly; vstřícné jednání a kvality osobnostní jemnosti. Na tyto faktory, resp. položky (adjektiva), jež je sytily, nebyl kladen stejný důraz. V průměru největší důraz, tedy největší míra požadovaných vlastností se týkaly prvně jmenovaného faktoru, u dalších byl stupeň jejich žádoucí míry postupně menší, až u posledně uváděného nejmenší, nicméně stále však byl v průměru nad stupněm tři (tj. slabší míra pozitivní vlastnosti).
Z orientačního porovnání s výzkumem z roku 1995 vyplynulo, že v průměru hodnotili studenti v roce 1999 typického policistu poněkud příznivěji (zejména pokud šlo o ty vlastnosti, kde byl v roce 1995 zjištěn největší rozdíl mezi typickým a ideálním policistou - tj. u adjektiv bystrý, dobrý, čestný, aktivní, a i přesto, že tento rozdíl byl i v roce 1999 veliký) a měli určitou tendenci být trochu náročnější i na některé požadované vlastnosti ideálního policisty.
Ze sledovaných předpokládaně nezávislých proměnných pohlaví hrálo velice malou roli, což se projevilo již i ve výzkumu z roku 1995. Pouze se zde u mužů, na rozdíl od žen, projevil náznak požadavku větší represe v policejní práci. Věk měl určitou slabou souvislost především s hodnocením typického policisty: mladší osoby měly tendenci ho vidět - alespoň prostřednictvím některých položek - příznivěji. Mohl se v tom nejspíše částečně uplatnit mladický idealismus, zatímco ti starší ho hodnotili spíše více střízlivě.
Rovněž délka policejní praxe se také částečně promítla do hodnocení - čím kratší byla zkušenost s policejní praxí, tím se relativně poněkud častěji vyskytovalo příznivější hodnocení typického a ideálního policisty, alespoň pokud šlo o některé charakteristiky. Zdá se, jako by větší délka policejní práce byla více spojena s takovým hodnocením typického (ale i ideálního policisty), které se drží více „při zemi“, je střízlivější.
Souhlas obou posledně zmíněných závěrů je pochopitelný vzhledem k tomu, že věk a délka policejní praxe spolu značně korelovaly.
Kromě souvislosti s ostatními nezávislými proměnnými se postoj k výkonu policejní role do určité míry promítl i do představy o ideálním policistovi: preferování represivního přístupu v policejní práci se zdálo částečně souviset i s „přitvrzenější“ představou o ideálním policistovi.
Ve srovnání se studenty Policejní akademie patřili studenti ze Střední policejní školy statisticky významně častěji do skupiny osob, u kterých se hodnocení typického policisty nejvíce blížilo ideální představě o něm, přičemž tato představa byla značně příznivá. Také více osob ze SPŠ hodnotilo typického policistu příznivě. Studenti PA měli zase tendenci častěji hodnotit typického policistu neutrálně, ev. i více nepříznivě, a jejich představa o ideálním policistovi byla relativně poněkud častěji méně příznivá.
Podobná zjištění o rozdílech mezi těmito školami naznačující jako by jedna škola (konkrétně SPŠ), resp. její studenti, měli příznivější postoje, názory, hodnocení apod. byla zachycena i v jiném výzkumu, který se týkal přístupu k úplatkářství (Moulisová, Brabcová, 2000). Z těchto a z nyní uvedených zjištění však nelze docházet k závěru o kvalitě té nebo oné školy, resp. o profesionálnějším, pozitivnějším apod. přístupu jejich studentů ke zkoumanému jevu. Již proto ne, že výzkumy nebyly reprezentativní, avšak především proto, že zkoumané vzorky jejich studentů se lišily zejména ve svých demografických charakteristikách i profesionálním zapojením. Nicméně i tyto charakteristiky nepodávaly přesvědčivé vysvětlení odlišných hodnocení; zůstává proto otázkou, proč studenti SPŠ častěji hodnotili typického policistu příznivěji.
Pokud jde o způsob zpracování dat, bylo zřejmé, že použité statistické metody zpracování dat se ukázaly jako užitečné pro hlubší odkrytí struktury hodnocení zkoumaných studentů.
V roce 1999 byl proveden výzkum 336 studentů dvou policejních škol, kteří uváděli - prostřednictvím sémantického diferenciálu - své hodnocení typického policisty a svou představu o jeho ideální podobě. Tento výzkum byl zčásti opakováním toho, který se uskutečnil již v roce 1995. To umožnilo určité srovnávání získaných výsledků.
Typický policista byl studenty branými jako celek nahlížen jako ne příliš výrazná osoba, nikoli však s nepříznivými kvalitami. Podle studentů existoval dosti značný rozdíl mezi oběma druhy posudků. Tento rozdíl však byl poněkud menší než ve výzkumu z roku 1995. Profil typického policisty měl v roce 1999 stejný tvar jako v roce 1995, vyjadřoval však poněkud příznivější hodnocení.
Při zpracování dat byly ve výzkumu uplatněny clusterová a faktorová analýza, které umožnily diferencovanější a hlubší pohled do získaných dat. Pomocí nich se ukázalo, že studenti byli podle svých posudků v podstatě rozděleni do tří skupin - asi třetina z nich hodnotila typického policistu kladně a dosti blízko své ideální představě o něm. Zhruba sedmina ho viděla značně nepříznivě a velmi vzdáleného od jimi požadovaných ideálních kvalit. Hodnocení typického policisty studentů Policejní akademie bylo kritičtější než studentů Střední policejní školy.
In 1999, a research was carried out among 336 students of two police schools, who presented - through a semantic differential - their evaluation of a typical policeman, and their vision of an ideal policeman. The research was a partial repetition of one, which was carried out in 1995, which enabled comparing results.
In general, students saw a typical policeman as a not too significant person, but not with negative qualities. According to students, there was a great difference between an ideal policeman and a typical one, but this difference was smaller than in 1995. The profile of a typical policeman had the same form in 1999 as in 1995, but expressed a somewhat more favourable evaluation.
The data were processed by a cluster method and factor analysis, which enabled a more differentiated inside in the collected data. These showed that student could basically be divided into three groups according to their evaluation - approximately one third saw the typical policeman as very close to their ideal. One in seven viewed a typical policeman very negatively, as very different from the ideal qualities they demanded. The evaluations of a typical policeman made by students of the Police Academy were more critical than those of the Police High-school.
Im Jahre 1999 wurde eine Erforschung von 336 Studenten zwei Polizeischulen durchgeführt. Die Studenten nennten - durch Vermittlung des semantischen Differentials - ihre Bewertung eines typischen Polizisten und ihre Vorstellung dessen idealer Form. Diese Erforschung wiederholte teilweise das selbe, was man schon im Jahr 1995 realisierte. Das ermöglichte bestimmten Vergleich der gewonnenen Ergebnisse.
Der Komplex der Studenten sah einen typischen Polizisten als keine markante Person, aber nicht mit nachteiligen Qualitäten. Den Studenten nach existierte ziemlich wesentlicher Unterschied zwischen beiden Typen des Gutachtens. Dieser Unterschied war aber kleiner als in der Erforschung im Jahr 1995. Profil eines typischen Polizisten hatte im Jahr 1999 dieselbe Form als im Jahr 1995, äusserte aber etwas günstigere Bewertung.
Bei der Datenbearbeitung in der Erkundung brachte man Clusteranalyse und Faktorenanalyse zur Geltung, die differenziertere und tiefere Auffassung in die gewonnenen Daten ermöglichten. Es erwies sich, dass die Studenten, ihren Bewertungen nach, im Grunde in drei Gruppen eingeteilt wurden - etwa ein Drittel schätzte den typischen Polizisten positiv und sehr nahe zu ihren idealen Vorstellungen von ihm. Etwa ein Siebentel sah ihn ser ungünstig und sehr den idealen Qualitäten, die sie forderten, fernliegend. Die Studenten der Polizeiakademie bewerteten den typischen Polizisten viel kritischer als die Studenten der Polizeimittelschule.