| Kriminalistika | číslo3/1999 |
Článek seznamuje s výsledky výzkumu realizovaného v první polovině roku 1997 na vzorku 1000 náhodně vybraných obyvatel Nizozemska. Z celkového počtu 1000 dotázaných bylo 516 mužů a 489 žen ve věku 18 - 70 let. Cílem výzkumu bylo zjistit zkušenosti nizozemských občanů s domácím násilím. Autoři člení článek do kapitol podle obsahového strukturování výzkumu.
V dotazníku bylo vymezeno celkem třicet dva různých typů domácího násilí, a to fyzického, psychického a sexuálního týrání či zneužívání. Zhruba čtvrtina respondentů byla (ve svém užším či širším rodinném kruhu) minimálně jednou fyzicky týrána. Přibližně jedna šestina dotázaných byla někdy držena (tisknuta) tak silně, že to bolelo. Stejné procento někdo z rodinného kruhu silně udeřil nebo kopl. Co se týče psychického týrání, nejčastější formou je vyhrožování ukončením vztahu, výsměch a ponižování. Těmito formami domácího násilí prošla zhruba jedna šestina respondentů. Určité formě sexuálního zneužívání byl v rámci rodiny vystaven každý devátý dotázaný. Každý dvanáctý byl pak nucen zapojit se proti své vůli do určité formy sexuálního styku. Celkem 21 % dotázaných Nizozemců se stalo někdy v životě obětí dvou až čtyř typů domácího násilí. Necelá polovina respondentů nebyla nikdy v životě vystavena ani jednomu z vyjmenovaných třiceti dvou typů domácího násilí.
Při vyhodnocování údajů poskytnutých respondenty rozlišovali zpracovatelé mezi „incidenty“ a „skutečným domácím násilím“. Incidenty byly charakterizovány jako případy menší závažnosti. Šlo o takové skutky, které splňovaly alespoň jedno z následujících kritérií: nezanechaly na oběti (podle vlastních slov) žádné závažnější následky, nezpůsobily fyzické zranění, objevovaly se po dobu kratší než jeden rok, došlo k nim jednou nebo maximálně několikrát. Z celkového počtu 1000 respondentů tak podle výše zmíněného kritéria prodělalo skutečné fyzické domácí násilí 35 % mužů, 34 % žen. Psychické týrání podstoupilo 26 % mužů a 30 % žen, sexuální zneužívání pak 13 % mužů a 30 % žen.
Podle délky trvání domácího násilí (počtu let), frekvence jednotlivých aktů násilí (denně, týdně, měsíčně, několikrát do roka), podle způsobených fyzických zranění a následků (psychických, sociálních, zdravotních) byly veškeré případy domácího násilí členěny do těchto skupin:
Do každé z těchto skupin bylo možno zahrnout asi 100 respondentů, což odpovídá celkovému počtu dotázaných přiznávajících „prodělání“ určité formy domácího násilí.
Každý sedmý případ „incidentové“ intenzity byl spáchán partnerem nebo bývalým partnerem oběti. Čím bylo násilí intenzivnější, tím častěji byl pachatelem partner. Rodiče většinou nejsou pachateli násilí nejnižší intenzity (1 %). Dopouštějí se však velmi často (24 % případů) násilí nízké nebo střední intenzity. Rodinní přátelé se dopouštějí celkem sedmi z deseti případů domácího násilí. Intenzita jejich násilí je však nepoměrně nižší než intenzita útoků páchaných rodiči a především partnery.
Zatímco u násilí nízké intenzity tvoří oběti mužského pohlaví většinu (61 %), u násilí velmi vysoké intenzity je poměr obrácený - ženy představují 60 % obětí. Přejdeme-li k pohlaví pachatelů, zjistíme, že v Nizozemsku mají každé čtyři z pěti případů domácího násilí na svědomí muži.
Nejvíce obětí fyzického násilí je ve věku od 10 do 14 let (19 %) a 15 až 19 let (18 %). Menší rozdíly ve věku obětí jsou v případech psychického týrání. I zde je ale nejvíce obětí ve věku 15 - 19 (13 %) a 10 - 14 let (12 %). Ještě větší věková vyrovnanost je u obětí sexuálního násilí. Nejvíce (8 %) obětí má 10 - 14 let, ale oběti ve věku 15 - 19 a 20 - 24 let mají stejné procentuální zastoupení (7 %). Ostatní věkové kategorie si zhruba rovnoměrně rozdělují zbylá procenta.
Podle výpovědí obětí je nejčastější příčinou násilného chování ze strany pachatele jeho přirozenost, charakter (30 %). Významnou úlohu hraje také vznik konfliktní situace mezi pachatelem a obětí (19 %), ne nevýznamnou roli sehrávají alkohol a drogy (16 %).
Z hodnocení vlastních zkušeností obětí s obranou proti domácímu násilí vyplývá, že zhruba polovina obětí se pachateli nijak nebrání, 21 % se svěřilo se svými problémy někomu jinému, 19 % křičelo, zápasilo s pachatelem, 17 % s pachatelem hovořilo a dalších 17 % se snažilo kontaktu s pachatelem vyhnout. S problematikou obrany souvisí i otázka, zda měla obrana nějaký efekt. Výsledky výzkumu naznačují, že ano. Více než 50 % pachatelů dokonce od útoku po účinné obraně upustilo. Poměrně malé procento (21 %) obětí tvrdilo, že obrana neměla žádný účinek.
Je obecně známým faktem, že jen velmi malé procento případů domácího násilí je zaznamenáno v oficiálních statistikách. Z uskutečněného výzkumu vyplývá, že jen jeden z osmi případů domácího násilí byl oběťmi hlášen na policii. A jen polovina z těchto hlášených případů byla podána jako oznámení (psaná a podepsaná forma).
Výzkum ukázal, že 80 % všech obětí o svých problémech s někým hovořilo. 23 % sdělilo věc rodičům nebo prarodičům, 20 % partnerovi nebo bývalému partnerovi. Je velmi nepříznivým faktem, že jen 13 % obětí se svěřilo lékaři nebo jiným odpovědným orgánům.
Na jedné z pěti obětí zanechalo domácí násilí stopy ve formě fyzického zranění. V 56 % těchto případů však nebylo nutno vyhledat lékařskou pomoc. Na druhé straně však 13 % zranění vyžadovalo dlouhodobé lékařské ošetřování a 1 % skončilo dokonce hospitalizací oběti.
Více než čtvrtina obětí domácího násilí (26 %) pocítila v důsledku prožitého traumatu pokles sebedůvěry. Zhruba 20 % obětí mělo po prožité události pocit strachu. Velká skupina obětí trpěla depresemi (16 %). Oběti mají pocit ztráty důvěry vůči ostatním lidem (16 %), 12 % má v důsledku prožitého násilí problémy s navazováním vztahů.
Autoři upozorňují na fakt, že domácí násilí může mít následky, které si oběti samy dosud ani neuvědomují. Respondenti byli proto dotazováni na svůj zdravotní stav, vybrané okolnosti sociálního života a vztahů s jinými. Otázky zjišťující tyto faktory byly postaveny hned na začátek dotazníku, aby docházelo k co nejmenšímu „zabarvení“ následujícími otázkami, zjišťujícími konkrétní okolnosti o prodělaném domácím násilí. Oběti domácího násilí o vyšší intenzitě vykazovaly podstatně menší míru sociálních kontaktů než normální populace. Oběti domácího násilí rovněž trpěly častěji pocitem méněcennosti. Ukázalo se, že oběti domácího násilí mají větší zdravotní potíže než normální populace, a to nejen fyzické, ale i psychické (tenze, výbuchy vzteku). Jedinci, kteří prošli domácím násilím, mají obecně menší pocit bezpečí (jistoty) než normální populace.
Výsledky výzkumu jsou podle autorů šokující. Vyvolávají otázku, zda může být situace skutečně natolik katastrofální. Je možno se dohadovat o přesnosti a spolehlivosti získaných údajů, o použitých metodách a postupech hodnocení, jedno je ale jisté: v Nizozemsku představuje domácí násilí skutečně závažný problém. Nejde jen o problém trestní justice, ale všech odpovědných orgánů, organizací a jedinců (sociální služby, školy, psychologové, lékaři). Prioritou by měly být změny v oblasti trestní politiky. Orgány justice by měly využít toho, že kriminalita páchaná v domácnosti je jednou z mála forem trestné činnosti, kdy oběť zná „svého“ pachatele.