Policejní etika a její místo v systému profesních etik

Laskavé pozornosti čtenářů předkládám volné pokračování série článků věnovaných problematice profesní etiky policisty.¹⁾Chtěla bych se tentokrát zamyslet nad problematikou policejní etiky v kontextu ostatních profesních etik a zkoumání specifiky povolání, která se vyznačují formulováním profesní etiky.

Termíny „etický kodex“ či "profesní etika" se v poslední době staly velmi frekventovanými až módními. Setkáváme se s nimi takřka na každém kroku. Někdy vzniká otázka, zda nejde o pouhé fráze. Tak se kromě tradičních povolání, která jsou charakterizována formulováním etického kodexu, jako lékař, duchovní, soudce, objevují mravní kodexy novinářů, knihovníků a dokonce zaměstnanců banky.²⁾ Je proto opodstatněné položit si otázku: Měl by být etický kodex formulován pro všechny pracovní činnosti člověka, pro všechna výdělečná zaměstnání, nebo má své opodstatnění jenom u některých povolání? Čím se vyznačují povolání, u nichž má smysl hovořit o etickém kodexu? Jaké jsou jejich znaky? Čím se odlišují od ostatních výdělečných činností?

Sociologové se pokoušeli a pokoušejí oddělit prostou výdělečnou činnost od pojmu profese, povolání. V protikladu k obecně převažující tendenci k ryzímu egoismu vycházejí profesní etické kodexy takových povolání jako lékař, soudce, policista ve svém nejhlubším zdůvodnění z etiky povinnosti, jejíž základní principy formuloval velký německý filozof Immanuel Kant již ve druhé polovině 18. století. Ústřední myšlenku této koncepce bychom mohli volně parafrázovat takto: Jednej vždy tak, aby morální zásady tvého jednání mohly sloužit jako obecné normy chování všech lidí a nepohlížej nikdy na spoluobčany jako na pouhý prostředek k dosažení svých cílů, ale vždy jako na hlavní účel svého jednání. Profesní etické kodexy vylučují egoistické, bezohledné jednání, jehož cílem je výlučně osobní prospěch.

Etický kodex je něčím více než pouhým seznamem pracovních povinností, jejichž plnění vyžaduje zaměstnavatel od zaměstnance za účelem maximalizace svého zisku. Etickým kodexem jsou charakterizovány především profese, jejichž výkon se dotýká nejbytostnějších rysů lidského života (život, zdraví, svoboda).

Pokusíme se srovnat dva profesní etické kodexy: lékaře a policisty. První z nich - etický kodex lékaře, známá Hippokratova přísaha - je starý už dva a půl tisíce let. Etické kodexy policie jsou formulovány až ve dvacátém století a stávají se skutečně aktuálními až v poslední době, zejména v souvislosti s problematikou lidských práv. Ač se tolik liší délkou svého trvání, pokusíme se zjistit společné rysy těchto kodexů a budeme charakterizovat obecné rysy povolání, která se vyznačují formulováním etického kodexu.

Již v předchozích článcích, věnovaných profesní etice policisty, bylo uvedeno, že v naší republice dosud nebyl přijat explicitně ustanovený etický kodex policisty, který by byl jakousi českou obdobou Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979. Většina zde uvedených principů policejní práce je v té či oné podobě obsažena v našich zákonech, i když existují odlišnosti, na které upozorníme později.

„Zásady jednání a vystupování příslušníků Policie České republiky a zaměstnanců Policie České republiky“ jsou formulovány v rozkaze policejního prezidenta č. 61 ze dne 21. července 1995. Ze zmíněného rozkazu uvedeme následující pasáže, týkající se přímo profesní etiky policisty:

Příslušník Policie České republiky nebo zaměstnanec Policie České republiky (dále jen „zaměstnanec policie“), při plnění služebních povinností a při vystupování na veřejnosti, kromě pravidel stanovených

Nyní srovnáme základní prvky etického kodexu lékaře s etickým kodexem policisty. (Budeme vycházet z etického kodexu České lékařské komory z r. 1991 a z explicitně vyjádřených policejních etických kodexů: Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979, z etického kodexu policie zformulovaného výkonným výborem Association of Chiefs of Police během 96. výroční konference v Lousville, USA, 17. října 1989 a z etických povinností českého policisty, které jsou implicitně vyjádřeny v našich zákonech a závazných předpisech.³⁾

Základní povinností policisty ČR je „...chránit práva občanů, veřejný pořádek a bezpečnost a ústavní zřízení České republiky, a to i s nasazením vlastního života.“ (Služební přísaha dle § 6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). „Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti ...“ (§ 1 odst. 1 Etického kodexu České lékařské komory z r. 1991). Policista i lékař chrání nejdůležitější lidské hodnoty: život, zdraví a svobodu občanů.

Ač způsoby této ochrany se od sebe u lékaře a policisty podstatně liší, základní princip této ochrany musí zůstat zachován u obou těchto profesí: „Úcta ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince“ (§ 1 odst. 1 Etického kodexu České lékařské komory z r. 1991); „Policista je povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob“ (§ 6 odst. 1 hlavy třetí oddílu prvního zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky).

Dalším společným rysem obou etických kodexů je princip nestrannosti: „Úkolem lékaře je zachovat život, chránit zdraví a obnovovat je stejně jako mírnit utrpení, a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální sebeidentifikaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře“ (§ 1 odst. 2 etického kodexu České lékařské komory z r. 1991). „Policista musí odmítnout provedení úkonů omezujících osobní svobodu občana pro jeho rasu, politické či náboženské přesvědčení“ (odst. 8 oddílu A. Etické povinnosti, Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979). „Policista musí vykonávat veškerou svoji činnost nestranně, bez nadržování, ovlivňování nebo nepřátelství a bez ohledu na postavení, pohlaví, rasu, náboženství, politické přesvědčení nebo názory. Se všemi občany bude jednat stejně, se zdvořilostí, porozuměním a úctou.“ (Etický kodex policisty vypracovaný výkonným výborem International Association of Chiefs of Police během 96. konference v Louisville, 17. října 1989).

Dalším rysem obdobným u etických kodexů obou povolání lékaře i policisty je možnost volby adekvátního postupu v rámci stanovených pravidel. „Každý lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají uznávané stávající úrovni lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší míře vůli nemocného nebo jeho zákonného zástupce a zaručit mu optimální možnou úroveň.“ (§ 2, odst. 1 Etického kodexu České lékařské komory z r. 1991). Také policista se rozhoduje v souladu s principem volného uvážení, jaký konkrétní zákonný postup uplatní: tak např. volí mezi pokutou či zatčením a domluvou (viz Etický kodex policisty, vypracovaný výkonným výborem IACP). Také zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, reguluje rámcově jednání českého policisty a ponechává mu určitou míru samostatného rozhodování např. v otázce výše udělené pokuty či řešení dopravního přestupku domluvou atd.

I další rysy obou etických kodexů jsou obdobné: odpovědnost za své jednání a nesprávná rozhodnutí, mlčenlivost o profesních záležitostech, zákaz zištné motivace při jednání s klienty, povinnost stále se odborně zdokonalovat, osobní život lékaře i policisty by měl být v souladu s obecně přijatými mravními normami.

Závěrem je možno shrnout, že etický kodex lékaře se v klíčových momentech shoduje se souborem etických povinností, jejichž plnění se očekává od policisty. Lékař léčí lidská těla a duše, policista neduhy lidské společnosti. Je však možno vyslovit politování nad tím, že v naší republice dosud nebyl oficiálně přijat Etický kodex Policie České republiky, který by plně korespondoval s Rezolucí Rady Evropy č. 690/1979. Mezi naší právní úpravou a touto rezolucí existují rozdíly. Jedná se např.:

• o formulování podmínek, za nichž policista není povinen uposlechnout rozkaz. (Srovnej odst. 4 a 5 oddílu A. Etické povinnosti Deklarace o policii, Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979: „Policista musí uposlechnout rozkazů, které jsou v souladu se zákony, neuposlechne však rozkazu, o němž ví, že je v rozporu se zákonem. Policista musí odepřít plnění rozkazu, který je v rozporu se zákonem. Pokud by porušení zákona mělo vážné či nenapravitelné důsledky, musí policista v rámci svých možností učinit taková opatření, aby k těmto důsledkům nedošlo.“ Obdobně § 28 zákona ČNR č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie ČR: „Domnívá-li se policista, že rozkaz jeho nadřízeného je v rozporu s obecně závazným právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je policista povinen jej splnit. Policista je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, jestliže by jeho splněním spáchal trestný čin; tuto skutečnost ohlásí bez zbytečného odkladu vyššímu nadřízenému.“)
• o důraznější a explicitní vyjádření principu nestranného prosazování zákona v naší právní úpravě, které by plně respektovalo ten fakt, že uvedený princip je základním principem všech etických kodexů policie v demokratických právních státech. (Srovnej odst. 8, oddílu A Etické povinnosti, Deklarace o policii, Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979: „Policista musí odmítnout provedení úkonů omezujících osobní svobodu občana pro jeho rasu, politické či náboženské přesvědčení“ a oddíl „výkon pracovních povinností“ v etickém kodexu policisty vypracovaném výkonným výborem IACP v Lousville  1989: „Policista musí vykonávat veškerou svoji činnost nestranně, bez nadržování, ovlivňování nebo nepřátelství a bez ohledu na postavení, pohlaví, rasu, náboženství, politické přesvědčení nebo názory.“)
• dále by v naší právní úpravě bylo vhodné více zdůraznit princip volného uvážení (Srovnej Etický kodex policisty vypracovaný výkonným výborem IACP 1989: „Policista musí vždy vystupovat v souladu s danými podmínkami a s ohledem na zákon. Policistovo rozhodování se musí řídit principem uvážlivosti a policista musí zvažovat všechny okolnosti při určování, má-li být uplatněn nějaký zákonný postup. Důsledné a moudré použití principu volného uvážení, založené na profesionální policejní způsobilosti, udělá mnoho pro zachování dobrých vztahů a udržení důvěry veřejnosti. Při zvažování konfliktních situací mohou nastat problémy. Je důležité si pamatovat, že někdy přátelská domluva může být účinnější pro dosažení žádoucího cíle, než zatčení, které může být správné za jiných okolností.“) a princip osobní odpovědnosti každého jednotlivého policisty (Srovnej odst. 9 oddíl A. Etické povinnosti, Deklarace o policii, Rezoluce rady Evropy č. 690/1979: „Každý policista osobně odpovídá za své jednání a nesprávná rozhodnutí, k nimž dal příkaz a která nejsou v souladu se zákonem.“)

Poté, co jsme srovnali etický kodex lékaře a policisty, pokusíme se charakterizovat, jaké podstatné společné rysy mají povolání, která se vyznačují formulováním etického kodexu. Půjde nám o povolání, kde etický kodex neslouží pouze jako prostředek k dokrášlení image dané profese, ale kde by jeho důsledné dodržování mělo být jednou z hlavních podmínek úspěšného výkonu těchto profesí a jedním z hlavních kritérií hodnocení vykonavatelů těchto profesí.

Prvním znakem těchto profesí je to, že se jejich výkon tak či onak dotýká nejpodstatnějších hodnot lidského života - zdraví, svobody, základních lidských práv. Práce kuchaře či kadeřnice je také adresována člověku, hodnoty jimi vytvářené jsou pro člověka jistě důležité, nepředstavují však ani pro největšího gurmána (dobré jídlo) či topmodelku (hezký účes) hodnoty, bez nichž by se ve svém životě nedokázali alespoň nějaký čas obejít.

Vztahy mezi lidmi, regulované principy etického kodexu, jsou specifické. Primárním znakem těchto vztahů je to, že nejde o vztah koupě-prodej, o vztah kupce a zákazníka, o vztah zprostředkovaný v prvé řadě penězi. I když lékař, který zachrání pacientovi život či zdraví, a advokát-obhájce, který dosáhne osvobozujícího rozsudku pro klienta, dostanou za svůj výkon zaplaceno, přece jenom zdraví, život a svoboda nejsou hodnotami, které by mohly být vyváženy penězi. Jde o hodnoty, které nejsou na prodej a které nelze za peníze koupit.

Profese charakterizované existencí etického kodexu se vyznačují tím, že jejich vykonavatelé mají velké pravomoci a mohou hluboce ovlivnit život svých klientů. Lékař má ve svých rukou tělesné i psychické zdraví člověka, kněz duši věřících, policista bezpečnost všech. Jde tedy o vztahy týkající se samotné podstaty lidského života.

Dalším typickým rysem profesí, jejichž samotná podstata je nutně spjata s formulováním a realizací mravního kodexu, je služba hodnotám vyšším než jsou hodnoty ryze utilitaristické (lat. užitečné, prospěchářské). Právě tato služba odlišuje povolání vybavená mravním kodexem od námezdních zaměstnání, od světa trhu a jeho strategie zaměřené primárně na maximalizaci zisku. Lékař, kněz, soudce ani policista by neměli sledovat v první řadě svůj zájem soukromý a zištný, ale především zájem veřejný, společenský. Služba veřejnému zájmu, jeho nadřazenost zájmům soukromým je tedy primárním znakem profesí, u nichž je smysluplné a věcně odůvodněné formulovat kromě souboru pracovních povinností ještě kodex povinností mravních.

Každá výdělečná činnost je spjata s plněním určitých povinností. Všechna lidská zaměstnání předpokládají určité minimum cti, jako například řádné plnění pracovních povinností, určitou kvalitu služeb, dodržování partnerských smluv. Každý zaměstnavatel bude na svém zaměstnanci požadovat, aby hájil zájem firmy: viz např. zásady výše uvedeného kodexu zaměstnance Investiční banky. Tento zájem banky je však v souladu s logikou tržního mechanismu zaměřen především na maximalizaci zisku, a proto může být velmi sobecký. Nejde zde proto o morálku ve smyslu služby vyšším celospolečenským hodnotám, ale o pouhé plnění povinností vůči zaměstnavateli, jehož soukromý zájem může být velmi egoistický, neboť chce v první řadě maximalizovat svůj zisk, a tomuto cíli je podřízeno veškeré jednání jeho samotného i jeho zaměstnanců.

Soubory pracovních povinností zaměstnanců (platí pro každé zaměstnání) je proto nutno odlišit od profesních morálních kodexů formulovaných pouze pro zvláštní skupinu profesí (lékař, kněz, policista, učitel apod.). Soubor pracovních povinností vytyčuje zaměstnavatel, a ten také kontroluje jejich plnění. Povinnosti mravní se váží k hodnotám obecným, vyjadřují zájem nikoliv soukromý, ale celospolečenský. Vnější kontrola plnění těchto povinností je problematická; tato kontrola je většinou záležitostí vlastního svědomí každého jednotlivce.

Mravní kodex určité profese je formulován za účelem koordinace zájmů obecných (celospolečenských) a soukromých (parciálních, egoistických) ve smyslu nadřazení zájmů celospolečenských zájmům soukromým. Posláním profesních etických kodexů je orientace vykonavatelů těchto profesí na službu společnosti ve jménu obecného dobra (ať už je tímto dobrem ochrana zdraví, života, bezpečnosti nebo intelektuální a mravní rozvoj). To platí zejména u povolání, u nichž jsou velké pravomoci a bezprostřední kontrola je obtížná.

Formulování „etických“ kodexů zaměstnanců za účelem prohloubení loajality vůči zaměstnavateli (viz např. etický kodex zaměstnance Investiční banky), se jeví jako diskutabilní. Jde v tomto případě skutečně o etický kodex ve vlastním smyslu slova, či spíše jenom o apelaci na dodržování základních pracovních povinností? Má smysl formulovat „etický kodex podnikatele“, jehož nejvyšším cílem je zisk? Jsem toho názoru, že formy nabývání zisku musí být přísně reglementovány zákony a absenci účinných zákonů a nástrojů vynucování jejich dodržování nemohou zastoupit „etické kodexy“ podnikatelů, bankéřů, makléřů či jiných povolání. Názory v této otázce se různí. Někteří autoři se zabývají problematikou podnikové⁴⁾, či dokonce podnikatelské etiky.⁵⁾ Naproti tomu řada dalších autorů se shoduje v názoru, že podnikání, trh je v lepším případě mravně indiferentní a v horším vůbec amorální. ⁶⁾

Dalšími typickými znaky profesí, které jsou oprávněně charakterizovány etickým kodexem, je autonomie práce a rozhodování, absence bezprostřední kontroly ze strany nadřízené instance, a proto osobní, personální odpovědnost za přijmuté rozhodnutí.

Ať už je její rozsah jakkoli diskutabilní, lékař-chirurg musí mít vždy určitou autonomii v detailech operačního zákroku a právník sám posuzuje strategii své činnosti. Jednání policisty se řídí platnými zákony a policejními předpisy, ale každá konkrétní situace, kterou policista řeší, je jedinečná a neopakovatelná. Policista přijímá vlastní rozhodnutí, za které nese odpovědnost. Rozhodování policisty musí být v souladu se zákonnými předpisy, které představují širší rámec možných řešení, a v souladu s etickým kodexem, který by měl být určitým návodem ke konkrétnímu jednání v konkrétní situaci v souladu s vyššími mravními principy. Zákon je obecné pravidlo, nemůže detailně řešit každou konkrétní situaci.

Jednání policisty nemůže vybočovat ze zákonných mezí a mělo by být v souladu s mravními principy etického kodexu policisty, jehož konečným smyslem a cílem je ochrana toho nejcennějšího - života, svobody, bezpečnosti a základních práv občana v liberálním právním státě. V takovém státě policista už není pouhým nástrojem k udržení moci vládnoucí skupiny, ale plní skutečně vznešené poslání a právem mu náleží úcta a respekt ze strany občanů, což je zejména patrné v zemích s dlouholetou liberálně demokratickou tradicí. V Deklaraci o policii Rezoluce Rady Evropy č. 690/1979 se praví, že „policista má mít vytvořeny takové profesionální, psychologické a materiální podmínky, které zaručí jeho bezúhonnost, nestrannost a důstojnost. Policista má nárok na přiměřenou a spravedlivou odměnu, která musí zohledňovat všechny aspekty policejní služby, jako např. nebezpečnost, vysokou míru odpovědnosti a nepravidelnost pracovní doby“ (oddíl B. Statut, §§ 4 a 5). Je tomu tak u nás? Nároky kladené na práci policisty jsou velmi vysoké, práce policisty je fyzicky i psychicky náročná a vyčerpávající. Policista by měl být inteligentní, fyzicky zdatný, morálně vyspělý, schopný sebeovládání atd. Může však naše současná policie s nedostatkem finančních prostředků, nedostatečným materiálním vybavením, malou důvěrou občanů a nízkou společenskou prestiží policejní profese nabídnout něco, čím by si takové lidi skutečně přitahovala, udržela ve svých řadách a získávala nové?

Policista je při výkonu své služby postaven do obtížné situace. Scénář jeho sociální role mu předepisuje morálku povinnosti a mravní odpovědnosti, morálku preferování obecného zájmu někdy na úkor zájmů osobních - a na druhé straně se pohybuje v prostředí, kde často převládá nejhrubší egoismus, kde špinavé prostředky slouží k dosažení ještě špinavějších cílů.

Policista by si měl být vědom toho, že sociální roli, kterou si zvolil jako své povolání, jako svou profesi, mu nikdo nevnutil, že se pro ni rozhodl dobrovolně a že on sám nese plnou odpovědnost za její plnění. A neoddělitelnou součástí této role je dodržování etického kodexu policie - určitý typ morálky, která se podstatně liší od běžného postoje velké části spoluobčanů. Zde se dostáváme k otázce motivace k volbě policejní profese. Pokud se někdo stává policistou jenom proto, aby nebyl nezaměstnaným a měl nějaký zdroj příjmů, bude ve velmi složité situaci tváří v tvář volbě mezi morálním a amorálním či dokonce nezákonným, ale pro vlastní osobu prospěšným jednáním. Vždyť úplatek je také zdrojem příjmů, a jsou-li peníze jediným motivem k tomu, že se člověk stal policistou, sotva se můžeme spolehnout na to, že takový člověk úplatek nikdy nepřijme. Na druhou stranu ten, kdo práci u policie bere jako skutečné poslání, rozhodne se zřejmě v takové situaci správně tak, jak to od něho očekává společnost, stát, policie. Ale i takový policista, který je policistou jenom „pro výplatu“, bude spíše řádně plnit své povinnosti a jednat v souladu s etickým kodexem, pokud bude dostatečně materiálně zajištěn a porušení povinností bude hrozit ztrátou zaměstnání.

Policista nesmí za žádných okolností svůj osobní prospěch klást na první místo, jinak přestane být „dobrým policistou“. To, co policisty, soudce a veřejné činitele opravňuje vykonávat moc nad spoluobčany, není jejich uniforma, talár či stranická příslušnost, ale jejich mravní postoj, který musí převyšovat nároky kladené na řadového spoluobčana. Jestliže podnikatel použije korupce pro získání osobní výhody, bude možná stíhán podle platných zákonů (a to ještě není jisté) a možná poškodí prestiž své soukromé firmy. Jestliže se však nechá zkorumpovat policista, vrhne to stín na celou policii. A policie je institucí, která reprezentuje stát. Společenský dopad pochybení policisty je tedy mnohem větší než u soukromníka.

Splnění těchto vysokých nároků kladených na policistu vůbec není jednoduché a samozřejmé. Výchova policistů v duchu principů policejní etiky má své místo a svou důležitost, nemůže však sama o sobě celou situaci vyřešit. Pokud nebudou vytvořeny důstojné materiální a sociální podmínky jak pro jednotlivce, tak pro celou instituci, dokud se nepodaří pozdvihnout prestiž policejní profese, do té doby zůstane otázka důsledného uplatňování etického kodexu v policejní praxi otevřenou otázkou.

Souhrn

Článek je volným pokračováním série prací věnovaných problematice profesní etiky policisty. Ústředním tématem je tentokrát srovnání etického kodexu policisty a lékaře. Autorka dospívá k závěru, že tyto kodexy se v základních principech shodují. Povolání policisty není pouhou výdělečnou činností, ale skutečným posláním. Nároky kladené na policistu v liberálním právním státě jsou velmi vysoké, a tomu by také mělo odpovídat společenské ohodnocení a prestiž této profese. Autorka vyjadřuje názor, že není smysluplné formulovat etický kodex pro všechny výdělečné činnosti, ale pouze pro povolání, která se vyznačují určitými specifickými rysy. Pokouší se formulovat obecné rysy, které charakterizují taková výlučná povolání jako lékař, soudce, kněz, a také povolání policisty.

Police Ethics and its Place in the System of Professional Ethics

SUMMARY

This article is one in a series dedicated to the issue of police ethics. This time a comparision between ethic codices of a doctor's and a police officer's is being dealt with. The author draws a conclusion of a basical correspondence between the two. Police officer's job is not only a paid work, it is a mission. Police officer's job in a liberal legal country is very demanding so the social prestige and appraisal should correspond to that. The author claims there is no use drawing up ethic codices for all jobs but only for those which bear particular characteristic features. She tries to draw up general features typical for such exclusive professions as a doctor, judge, priest and police officer.

Das polizeiliche Ethos und dessen Stelle in dem System der Berufsethik

ZUSAMMENFASSUNG

Der Artikel ist eine freie Fortsetzung der Serie von Arbeiten, die der Problematik "Berufsethos des Polizisten" gewidmet sind. Im Mittelpunkt der Erwägungen steht diesmal der Vergleich des ethischen Kodexes eines Polizisten und eines Arztes. Die Autorin kommt zum Schluß, daß diese Kodexe in den Grundprinzipien identisch sind. Der Beruf eines Polizisten ist nicht eine bloße Erwerbstätigkeit, sondern eine richtige Sendung. Die an den Polizisten in einem liberalen Rechtsstaat gestellten Ansprüche sind sehr hoch, dementsprechend sollte auch die gesellschaftliche Bewertung und das Prestige dieses Berufes aussehen. Die Verfasserin äußert die Ansicht, daß es nicht sinnvoll ist, den ethischen Kodex für alle Erwerbstätigkeiten zu formulieren, umgekehrt sollte er nur für die Berufe, die gewisse spezifische Züge aufweisen, formuliert werden. Sie ist bemüht die allgemeinen Züge zu formulieren, die solche außergewöhnliche Berufe charakterisieren wie den Beruf eines Arztes, Richters, Priesters und auch den eines Polizisten.