 |
| Kriminalistika | číslo3/1999 |
Ve vědě se stále častěji setkáváme s tím, že různé metody a poznatky, vzniklé původně na bázi jednoho vědního oboru, nalézají uplatnění i v jiných, často na první pohled velmi odlehlých oborech. V kriminalistické literatuře se můžeme setkat s využitím metod kriminalistické vědy v případech archeologických nálezů. Např. Lička a Musil1) publikovali velmi zajímavý příspěvek, který se zabýval určováním pohlaví a věku na základě otisků papilárních linií zanechaných v hliněných nádobách odhalených při archeologických nálezech. Otisky papilárních linií na vzácně se vyskytujících zlomcích hliněných nádob se zabýval i Vlček.2)
Kriminalistika a její poznatky a metody jsou využívány při archeologických nálezech často v těch případech, kdy jsou nalezeny kostrové nálezy nebo částečně zachovalé zbytky lidských těl. Byl například publikován případ nálezů lidských těl severské doby železné a doby římské ve slatinách Jutska.3) Možnosti plodné využitelnosti kriminalistických metod jsou ukázány i v německé literatuře,4) když kriminalistickému zkoumání byly podrobeny kostrové nálezy staré několik tisíc let a dokonce velmi známý nález mumie v rakouských Alpách.
Propojení archeologie, soudního lékařství a kriminalistiky má svou logiku. Na jedné straně soudní lékařství a kriminalistická antropologie hodnotí nalezené kosterní nálezy, a naopak na straně druhé v některých případech jsou archeologické zkušenosti důležité pro obohacení soudního lékařství. Široké spolupráce těchto dvou vědních oborů bylo využito při nálezu mumie muže v alpském ledovci.
Známý nález "Oetziho - Ledového muže" z roku 1991, který byl popsán několika autory (nejvíce se tomuto tématu věnoval Spindler),5) byl nejprve ohledáván a zkoumán soudním lékařem. Mrtvolu muže objevili manželé Simonovi 19. 9. 1991; při vysokohorské túře západně od vrcholu Similian ve výšce 3606 m na hlavním alpském hřebenu (Oetzalten Alpen), kudy vede italsko-rakouská hranice, narazili na horní polovinu těla. Vyčnívala z ledového povrchu skalní prolákliny. Zpočátku se domnívali, že jde o zmrzlého horolezce nebo výletníka. Ohlásili to v blízké chatě a na místo se vypravili rakouští záchranáři. Byl to pro ně běžný případ, toho roku již sedmý. Po hodině práce, kdy poněkud narušili levý bok těla, museli pro špatné počasí odejít. S sebou odnesli kovovou sekyrku s topůrkem. Podle ní se domnívali, že může jít o zmrzlého před 50 lety. Třetí den sněžilo, objevili se další turisté a první novináři. Zjistili tetování na zádech, tělo totiž leželo na prsou. Čtvrtý den vyšly první zprávy o "starém válečníkovi se svázanýma nohama" a první fotografie. Teprve 23. 9. odpoledne se dostává sekera a tělo k odborníkům soudního lékařství na univerzitě v Innsbrucku. Dalším výzkumem se zabýval hlavně profesor Konrad Spindler, který je kromě soudního lékařství i graduovaným odborníkem v archeologii. Při objevu mumie se při vyprošťovacích pracích angažoval též horolezec R. Messner a jeho spolupracovníci.
Nález má celou řadu soudnělékařských, antropogenetických, klimatologických, glaciologických, ale i kriminalistických souvislostí. Jak je možné, že mrtvola vydržela 5300 let? Tělo mrtvého bylo totiž mumifikováno, což je z hlediska tanatologie vysvětlováno tím, že po smrti bylo tělo, ležící ve skalní muldě, vystaveno intenzivnímu teplému a suchému větru, tzv. fénu. Potom bylo tělo pokryto sněhem a postupně uzavřeno do ledu, který od té doby nikdy neroztál. Z glaciologického hlediska je pozoruhodné, že v roce 1992 tam byla 22 metrů silná vrstva sněhu. V roce 1991 došlo patrně k obdobné situaci jako tehdy v pravěku, když v muldě bylo jen 50 - 80 cm sněhu. Tání sněhu se vysvětluje všeobecně neobvykle teplým létem a ústupem ledovců v Alpách.
Pomocí datačních metod bylo stanoveno stáří nálezu od 5292 do 5342 let. Datování bylo zpřesněno nejen archeologicky (především podle měděné sekery), ale i radiokarbonovou metodou rozborem částí tkáně. Podle dendrochronologické korekce došlo k úmrtí asi před 5300 lety. Není však zcela jasné, ke které kulturní skupině doby měděné (eneolitu, předcházejícího době bronzové) muž patřil. Svým způsobem dobře zachovalá mrtvola z této časné epochy dosud nebyla v dějinách k dispozici. Kromě pokožky a svalů zůstaly zachovány, jak ukázala počítačová tomografie, mozek, plíce, játra, střeva. Nehty a vlasy vypadaly, porušen byl nos, víčka posunuta, stlačena prsní kost a páteř. Podle přidružených nálezů, když v "tašce", která byla součástí výbavy muže, se nalezly plody trnky a zrnka obilí, se předpokládá, že jej mohla překvapit podzimní vánice (vycházíme-li z předpokládaných stejných klimatických podmínek). Za těchto podmínek mohlo dojít k vysušení mumie v několika týdnech.
Muž byl vysoký asi 160 cm. Oči měl šedomodré, vlasy tmavé, slabě vlnité. Zajímavá jsou tetování na zádech a kolenou mrtvého, a to ve tvaru kříže. Studiem se prokázalo, že tetováž byla provedena vpichy, barvou z rozdrceného dřevěného uhlí. Tyto znaky vedly též německé bulvární noviny Bild-Zeitung k označení pankáč z doby bronzové. Věda zná podobná tetování u přírodních národů z archeologických nálezů, jako jsou zbytky kůže ze skythských hrobů, které jsou ale o jedno tisíciletí mladší. Důvody tohoto tetování se dají těžko vysvětlit; může být motivováno kulturně religiózně, může označovat společenské zařazení mrtvého nebo sloužit jako šperk. Materiální relikty umožňují pouze rekonstrukci tehdejších poměrů, a proto dalekosáhlé vývody mohou mít pouze spekulativní charakter.
Zajímavé jsou některé detaily, například otisk řemínku na zápěstí, uzavírajícího konec rukávu. Zachovalé zorničky a téměř mizivé stopy oděvu (kromě kožešinových bot s vystýlkou ze sena) vyvolávají otázku, jak se tělo mohlo zachovat v neporušeném stavu před útoky dravců. Pokud jde o absenci oblečení, vyslovili někteří odborníci domněnku, zdůvodněnou soudobými příklady, zda muž v předsmrtelném šoku oděv ze sebe nestrhal.
Rekonstrukcí obuvi se zabývali také odborníci z ČR z oboru obuvnictví,6) nález potvrzuje všeobecně uznávaný názor, že evropský člověk před pěti tisíci lety (tedy na konci doby kamenné) se již obouval. Překvapivý je nález pečlivě a dokonale provedené pleteniny, která umožňovala vyplnit vnitřek obuvi suchou travou a zároveň sloužila k pevnějšímu připojení k noze. Zajímavá byla také biomechanická analýza obuvi, která poskytla odpovědi i na řadu otázek týkajících se výroby, používání obuvi a možnosti jejího poškození v průběhu nošení.
Se zřetelem k tomu, že muž nevykazuje zevně patrné zřetelné stopy poranění, musela jeho smrt představovat typickou horskou nehodu. Změna počasí nebo onemocnění mohly být i příčinou jeho smrti. Muž musel být odvážný a musel mít jistou horolezeckou zkušenost. Pravděpodobně cestoval z jihu na sever. Jeho na tu dobu vynikající výbava sestávala z pokrývky hlavy z rostlinných vláken (trávy) představující jakousi kapuci, torny s různým nářadím (měl v ní i sušené houby), krosny ze dřeva (pravděpodobně z lísky) a amuletu ve tvaru disku s dírkou uprostřed.
Při studiu příčin, proč přišel muž tak poměrně pozdě do této horské oblasti, bylo zvažováno několik možností. Na počátku byly vysloveny následující hypotézy, které bylo nutné později prověřit. Mohlo se jednat o prospekci, vyhledávání rud (muž mohl být prospektorem), mohlo se jednat o lovce nebo pastýře (nejspíše ovcí), mohlo se jednat o provádění religiózního rituálu. To předpokládá např. tyrolský mytolog prof. Tilly7). Mohlo se jednat také o mentální poruchu.
Odpověď na naznačené otázky může dát výbava muže a jeho tetování. Nářadí, které měl muž u sebe, nebylo vhodné pro prospekci. Pravděpodobně se nejednalo též o loveckou výpravu do hor. Většina autorů je přesvědčena, že muž nebyl pastýř, roční doba tomu neodpovídala, neboť muž zahynul pravděpodobně v říjnu. Je také nejasné, proč by relativně malá populace lidí žijících v té době potřebovala využívat na pastvu relativně malého počtu zvířat nebezpečné hory místo toho, aby využili více vhodné podmínky v údolí.
Z pohledu forenzní medicíny jsou možné následující modely:
V tisku byla rozšířena dezinformace, že ledovcová mumie byla falzifikátem. Jedna z teorií hovořila o tom, že mumie nepochází z ledu, ale byla přivezena z pouště a umístěna v horách pravděpodobně velmi dobře známým alpinistou R. Messnerem. Toto obvinění se ukázalo jako bezdůvodné. Nejpravděpodobnější je verze, podle níž mumie mohla být dopravena z rituálních důvodů z údolí na vrcholky hor, tj. že muž zemřel v údolí a jako zvláštní osobnost byl mumifikován za sucha a následně rituálně pohřben na horách, kde by byl blíže bohům. Podobné pohřby jsou známy z And, kde bývali takto pohřbíváni v časném středověku význační pohlaváři Inků.
Z výsledků zkoumání mumie se nabízejí dvě zásadní otázky, a to:
K první otázce je třeba říci, že nález není typickou ledovcovou mrtvolou, ale vzduchem vysušenou mumií. Tělo, které je ihned po smrti zaváto sněhem, udržuje své proporce bez vysychání. Muž z Hauslabjochu byl nejprve vysušen a teprve poté přikryt sněhem. Klimatické podmínky před 5300 lety byly pravděpodobně stejné jako dnes. Podle zkušeností soudní medicíny trvá v létě pouze několik týdnů, než je mrtvola vysušena. Při nižších teplotách, které se vyskytují ve výšce 3200 m, tento proces trvá déle, ale je jistý, když je mrtvola v zimních měsících exponována na vzduchu a slunci. Zároveň s tím je tělo přístupné ohlodávání zvěří a exponováno hmyzu a může tím být zničeno. Nalezená mumie vykazuje v tomto smyslu znaky poškození.
Skutečně se zdá, že tělo zemřelého bylo zpočátku poškozováno liškami. Později bylo částečně překryto nafoukaným sněhem při zhoršení počasí, kdy došlo v údolí ke sněhové vánici. Ani z ptačí perspektivy nemuselo být dravci rozpoznáno od kamenů. Ochrana zemřelého těla před hmyzem a zvěří mohla být zajištěna v období podzimu nízkými teplotami. Pro tehdejší údolí stejně jako dnes byly v tomto období typické tlakové níže v zimních měsících se sněhovými srážkami. Tím byly dány podmínky pro nerušené vysušení mrtvoly.
K druhému problému je třeba říci, že muž z ledovce nevykazuje žádné stopy mechanického násilí, ačkoliv byl okolo 5300 let uzavřen v ledu. Zatímco ledovec svým typickým pohybem posouvá kameny za rok do vzdálenosti několika metrů a způsobuje erozi podloží, zůstala mrtvola v nezměněné poloze na místě.
Studie o muži z ledovce byly cíleně zaměřeny z hlediska soudního lékařství, fyzické antropologie a biomechaniky a využily se i některé kriminalistické metody (například vytvoření pravděpodobné podoby muže). Při zkoumání pozůstatků bylo vyzváno mnoho odborníků ke koordinovanému výzkumu v téměř 100 výzkumných ústavech s otevřenou možností další kooperace.
Otázkou rekonstrukce skutečné podoby nalezené mumie se zabýval vídeňský soudní lékař prof. Szilvassy8). Při sestavování portrétu použil metody, kterou využívá americká FBI. Finálně sestavený portrét je na obr. 1.
Z hlediska forenzní antropologie a forenzní medicíny je nejdůležitější fotografická dokumentace, zejména pro zachování objektivních dokladů k budoucímu vědeckému bádání a také pro srovnání s eventuálními budoucími nálezy tohoto druhu. Metrická data budou srovnávána s jinými neolitickými a pozdějšími nálezy časných populací. Radiologické hodnocení tvaru a velikosti faciálních sinusů může být diskutováno v souvislosti s evolučními otázkami.
Páteř, žebra, pánev a dlouhé kosti byly dokumentovány radiologicky. Individuální věk je možné poměrně dobře a exaktně stanovit z měření struktury spongiózních částí dlouhých kostí. Rentgenologické vyšetření bylo doplněno počítačovou tomografií. Z vyšetření zbytků vlasů byly určeny choroby a stopové prvky v organismu.
U mumie se zkoumaly také dermatoglyfické vzory (vzory papilárních linií) a byly srovnávány s jinými populacemi naší planety. Vzory byly srovnávány také s otisky prstů nalezenými na pravěkých hliněných nádobách.
Grafika obličeje mumie byla provedena s využitím fotogrammetrie podle tzv. Jacobshagenovy metody. Podle Jacobshagena je absolutní měření možné jen tehdy, je-li měřítko snímku známo nebo může být získáno přímo z fotografie. Parametrem je vzdálenost mezi vnitřními okraji očních štěrbin. V případě nálezu mumie bylo pořízeno několik snímků ihned po objevení a vyjmutí z ledu. Další podoba se poněkud změnila v důsledku konzervace. Závěry z dalšího měření ukazují, že snímek "en face" vytváří téměř ideální podmínky pro fotogrammetrické vyhodnocení podoby. Představuje totiž standardní pohled. Snímky byly přesně podle měřítka projektovány na zeď a přímým měřením byly získány další hodnoty. Projekce byla prováděna v takové velikosti, aby vzdálenost mezi vnitřními očními štěrbinami byla 23 mm, protože podle antropologických výzkumů je tato vzdálenost průměrně 23 - 24 mm pro dospělou mužskou populaci. Dodržením této šířky bylo zaručeno, že obraz obličeje je získán ve skutečné podobě. Výsledek fotogrammetrické Jacobshagenovy metody je ukázán na obr. 2.
Ještě připomeňme, že nejprve mnozí mysleli, že jde o nález na rakouském území. Definitivní měření, provedené a uzavřené společnou rakousko-italskou skupinou, však prokázalo, že nález je 92 m na italské straně. To však už byly uzavřeny všechny akce a nálezy uloženy v Innsbrucku. Po rychlém jednání vznikla výzkumná rakousko-italská komise, která koordinuje další rozbory.
|
1) Lička, M. - Musil, J.: Určování pohlaví a věku na základě otisků papilárních linií v archeologii a kriminalistice. Čs. kriminalistika, 1975, 3, s. 185 - 193.
2) Vlček, E.: Otisky papilárních linií mladodiluviálního člověka z Dolních Věstonic. Zprávy anthropologické společnosti, 1951, 5 - 6, s. 90 - 93.
3) Lička, M. - Musil, J.: Určování pohlaví a věku na základě otisků papilárních linií v archeologii a kriminalistice. Čs. kriminalistika, 1975, 3, s. 185 - 193.
4) Berg, S.: Archeologie und Rechtsmedizin. Archiv für Kriminologie, 200, 1997, 5 - 6, s. 129 - 140.
5) Spindler, K.: Der Mann im Eis. Sandoz Bulletin, 28, 1992, s. 99.
6) Hlaváček, P. - Bláha, A.: Biomechanická analýza nálezu obuvi z mladší doby kamenné. Sborník z mezinárodního sympozia "Biomechanika člověka". Tichonice, 1996, s. 45 - 48.
7) Tilly, H.: Similauner war Priester. Anthropologie, 1992, 4, s. 18 - 19.
8) Szilvassy, J.: Entwicklung des Menschen. Antropologie, 1978, 4, s. 47 - 52.