| Kriminalistika | číslo4/1999 |
K usmrcení v důsledku pádu z výšky (většinou z budov, mostních konstrukcí) může dojít v případech sebevražd, při nešťastných náhodách a někdy i v případech vražd. Bez důkladné analýzy sociální historie oběti, pitevních a toxikologických zpráv, kvalifikovaně provedeného ohledání místa činu a těla oběti (s důrazem na odhalení drobných zranění, která by svědčila o zápase oběti s potenciálním pachatelem), bývá často velmi obtížné určit způsob úmrtí. Při vyšetřování příčin a všech okolností pádu z výšky bývá profesionálně realizované ohledání místa činu důležitější než pitevní zpráva.
Bod odrazu, úhel odrazu, bod dopadu a výška jsou hlavní determinanty, jejichž zhodnocením je možno určit typ pádu. Hodnocením těchto faktorů se zabývá biomechanika a právě biomechanická analýza tak může rozhodujícím způsobem přispět ke zjištění motivace oběti.
Autoři Shaw a Hsu vycházejí ve své metodologii z Newtonova zákona a fyzikálního modelu volného pádu. Svoji metodu testovali s pomocí třinácti studentů atletiky Fakulty tělesné výchovy Taiwanské národní univerzity v Taipei. Zjišťovali rozdíly v biomechanických datech mezi různými typy skoků, především mezi skokem z místa (tzv. "plaveckého skoku") a skokem s rozběhem (tzv. "skok do dálky"). Skok s rozběhem považují autoři za typ skoku typický pro sebevrahy. Na základě výšky bodu odrazu nad zemí a horizontální vzdálenosti bodu dopadu od paty základny zjišťovali autoři rychlost pohybu v bodě odrazu.
Analýzou zjištěných údajů došli autoři k závěru, že střední hodnota počáteční rychlosti je u skoků s rozběhem 9,15 ms-1, u skoku z místa pak 2,7 ms-1. Úhel odrazu bývá 21o, respektive 38o. Skok s rozběhem a následným pádem ukazuje na dobrovolný skok (buď s úmyslem zemřít, nebo s cílem překonat nějakou překážku). Proto zjištění, že se oběť před skokem pohybovala rychlostí vyšší než 2,7 ms-1 nasvědčuje tomu, že šlo o sebevraha. Výsledky testu ukazují, že horizontální vzdálenost a výška mohou být poměrně spolehlivými ukazateli pro rozhodnutí o motivu skoku a způsobu úmrtí.
Využití načrtnuté metody je ilustrováno na konkrétním případu sebevraždy 31letého Afroameričana. Popis události je doplněn výňatky z pitevní a toxikologické zprávy. Biomechanickou analýzou byla potvrzena hypotéza, že počáteční rychlost při skoku sebevraha byla vyšší než 2,7 ms-1.