Majetkem obviněného, který by mohl být zajištěn podle § 47 tr. ř., nejsou věci získané trestným činem, např. věci zpronevěřené nebo odcizené. Zajistit nárok poškozeného rozhodnutím podle § 47 tr. ř. lze však na nemovitostech, které obviněný měl získat trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaným vůči poškozenému a které byly zapsány v katastru nemovitostí jako majetek obviněného.
(Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 1995 sp. zn. 10 To 344/95)

Převzetím cizí věci pachatelem s tím, že s ní bude určitým způsobem nakládat, ještě nejsou naplňovány zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Místo, kde pachatel věc převzal, proto není místem spáchání tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., pokud se liší od místa, kde si pachatel věc přisvojil.

U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nelze vyloučit, že k jednání pachatele dojde na jiném místě, než na kterém nastal nebo měl nastat následek (účinek) trestného činu (tzv. distanční delikt). O takový případ však nejde, jestliže pachatel, který má v souladu se svěřením cizí věc u sebe, na místě, jež je odlišné od bydliště poškozeného, si ji přisvojí, a tím způsobí poškozenému škodu.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 1998 sp. zn. 11 Nd 23/98)

K naplnění zákonných znaků trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. není nutné, aby osoby, jimž je jednání pachatele popsané v této skutkové podstatě určeno, jím byly skutečně ovlivněny.
(Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. 2 To 461/97)

I. 0 tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli. Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že „nevyužívá práva odepřít výpověď“.

II. Požadavkem ve smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. na umožnění přítomnosti obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, který má právo podle § 100 tr. ř. odepřít výpověď a který toto právo může kdykoli v budoucnu a tedy i v hlavním líčení využít, se zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv (srov. např. čl. 6 odst. 3 písm. d/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), aby alespoň jednou v průběhu trestního řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky.

Jestliže jde o dřívější výslech svědka učiněný v přípravném řízení, pak bude splněna, pokud jde o obviněného, podmínka ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., umožní-li vyšetřovatel nebo státní zástupce obviněnému podle § 164 odst. 4 tr. ř. zúčastnit se tohoto vyšetřovacího úkonu a klást vyslýchanému svědkovi otázky tak, že mu sdělí včas dobu a místo konání úkonu a poučí ho o právu být úkonu přítomen.

V případě, kdy má obviněný obhájce, postačí, aby vyšetřovatel nebo státní zástupce umožnil účastnit se výslechu svědka obhájci. Přitom však je třeba dbát toho, že u obhájce pak jde podmínka, uvedená v § 211 odst. 3 tr. ř., pokud jde o povinnosti vyšetřovatele, resp. státního zástupce, ještě nad rámec obecného ustanovení § 165 tr. ř., které se uplatňuje u všech vyšetřovacích úkonů. Obhájce měl možnost se zúčastnit v přípravném řízení výslechu svědka ve smyslu uvedeného ustanovení jen tehdy, když mu vyšetřovatel nebo státní zástupce sdělil včas dobu a místo konání výslechu takového svědka, a to i v případě, že obhájce neučinil oznámení podle § 165 odst. 2 tr. ř.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky ze dne 18. 2. 1998 sp. zn. 1 Tzn 28/97)

Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu ustanovení § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. i v případě, že pachatel doručí poškozenému balíček obsahující rozebraný ruční granát na zdůraznění svého požadavku na zaplacení požadované peněžní částky.
(Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 10 To 143/97)

Svědecké výpovědi zachycené v protokolech pořízených v rámci právní pomoci orgánem cizího státu a na jeho území jsou před tuzemskými soudy použitelné jen tehdy, byly-li opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), popř. s jinou příslušnou mezinárodní smlouvou o právní pomoci, pokud je právní pomoc poskytována na smluvním podkladě; přitom je však nutno využít možností smluvní úpravy tak, aby byla co nejvíce respektována ustanovení trestního řádu o právech obhajoby. Pokud mezinárodní smlouva umožňuje přítomnost obhájce obviněného při výslechu svědka za předpokladu, že s tím dožádaná strana souhlasí (např. čl. 4 Úmluvy), je nutno se pokusit v případě, kdy obhájce oznámil, že se chce účastnit tohoto úkonu (§ 165 odst. 2 tr. ř.), účast obhájci umožnit. Při žádosti o takovou právní pomoc podle čl. 4 Úmluvy je zejména nezbytné požádat orgány dožádané strany výslovně o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno a o souhlas s účastí obhájce u úkonu.
(Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. 7 To 120/98)

I. Pravidly hospodářského styku ve smyslu § 127 tr. zák., o trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku se rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. pravidla hry). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet.

Porušením závazných pravidel hospodářského styku je mimo jiné též nekalé soutěžní jednání (nekalá soutěž), které je upraveno v § 44 až § 52 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

II. Pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.). Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 1998 sp. zn. 5 Tz 43/98)

I. Jestliže v době rozhodování soudu o trestném činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) je dřívější odsouzení pachatele, které je formálním znakem tohoto činu, již zahlazeno nebo o něm z jiného důvodu platí fikce neodsouzení, pak toto odsouzení nemůže naplnit zákonem požadovaný znak zpětnosti, byť v době spáchání činu ještě zahlazeno nebylo, ani o něm neplatila fikce o neodsouzení.

II. U trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. není výše způsobené škody jeho zákonným znakem. To však neznamená, že hodnota pachatelem odcizené věci je zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti takového činu. Při zjištění zanedbatelné hodnoty odcizené věci a při současné neexistenci jiných okolností zvyšujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze učinit závěr, že není splněna materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák..
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 1998 sp. zn. 3 Tz 76/98)

25. Zpronevěra - Podvod - Poškozování cizích práv
§ 168 tr. zák.

Jestliže obviněný prodá věc, kterou má svěřenou k běžnému užívání tzv. leasingovou smlouvou, podle které se má po splacení všech splátek stát jejím vlastníkem, za okolností, kdy hodlá i po prodeji věci nadále plnit podmínky této smlouvy záležející ve splácení jednotlivých splátek a nezpůsobí tímto jednáním majetkovou újmu poškozené organizaci, nedopouští se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
(Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. 12 To 200/98)

26. Podvod - Krádež - Zpronevěra - Škoda
§ 250, § 89 odst. 12, 13 tr. zák.

Telefonní hovor nelze považovat za věc ani ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., neboť ovladatelná přírodní síla (elektrická energie) je při dopravě zpráv využívána pouze jako prostředek k přenosu informací. Jde o telekomunikační službu poskytovanou k tomu oprávněnou právnickou osobou za stanovenou úhradu (poplatek).

To je významné z hlediska úvah, zda je naplněna skutková podstata těch trestných činů, jejichž zákonným znakem je pojem „věc“ (např. § 247 a § 248 tr. zák.). Pokud je neoprávněným telefonováním, které má znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., způsobena škoda, je třeba při stanovení její výše vycházet z ceny, za jakou se tato služba v době a místě činu poskytuje (podle telefonního sazebníku). Ustanovení § 89 odst. 12, věta první tr. zák. se zde použije analogicky.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 8. 1998 sp. zn. 3 Tz 71/98)

27. Dokazování - Znalecký důkaz
§ 105 odst. 1 tr. ř., § 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.

Znalec přibraný podle § 105 odst. 1 tr. ř. je podle § 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, oprávněn přibrat si konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Přitom musí postupovat tak, aby jeho odpovědnost znalce nebyla dotčena ani v té části posudku, o níž bylo konzultováno. To znamená, že sice není vyloučeno, aby konzultant byl odborníkem z jiného oboru, než je znalec, jeho úkolem však musí být jen posouzení dílčí otázky z tohoto jiného oboru, jež tvoří podklad pro posudek z oboru znalce. V případě, kdy je k objasnění více skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí z více oborů a nejde jen o dílčí otázky v uvedeném smyslu, je nutné postupem podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrat znalce z každého z těchto oborů.
(Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. 4 To 70/98)

Komentář k judikátu I. č. 14/1999 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/1999)
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 1 Tzn 25/97

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94 byl obviněný J. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Obviněný dne 12. 10. 1993 v Hrádku nad Nisou řídil pod vlivem alkoholu osobní automobil zn. Škoda 110, se kterým bez důvodu zastavil před restaurací u skupiny jemu neznámých osob, mezi nimiž se nacházel i M. H. Obviněný se s M. H. dostal do slovního střetu, při kterém ho M. H. napadl, aniž by mu způsobil závažnější poranění. Po skončení tohoto útoku použil obviněný proti M. H. zbraně a z legálně držené pistole zn. ČZ vzor 85 ráže 9 mm z bezprostřední blízkosti šesti výstřely jmenovaného M. H. těžce zranil, takže poškozený dne 23. 2. 1994 zemřel.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96 byl o odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti citovanému usnesení podala ministryně spravedlnosti ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. R. V písemném zdůvodnění konstatuje, že rozsah a kvalita provedeného dokazování nevzbuzují žádné pochybnosti o úplnosti skutkových zjištěni potřebných pro rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí však se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Podle jejího názoru se nelze omezit pouze na průběh vlastního konfliktu, ale je nutno zohlednit i skutečnosti, které mu předcházely a po něm následovaly.

Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že jednání obviněného, který vůči tělu poškozeného opakovaně vícekrát z pistole vystřelil, pojaly soudy jako jeden celek s tím, že šlo podle vzájemného porovnání intenzity útoku poškozeného a obrany obviněného o obranu přiměřenou. Nezabývaly se však úvahou, zda stav, který objektivně takovou obranu vyžadoval, trval po celou dobu odvracení hrozícího opětovného útoku poškozeného, tj. v průběhu všech časových intervalů mezi výstřely. K tomu ministryně spravedlnosti konstatuje, že soudy uvěřily tvrzení obviněného, že první výstřel měl být výstrahou. Proto mířil do vzduchu, i když s ohledem na jeho polohu ve vozidle a vzdálenost poškozeného nesměřovala střela kolmo vzhůru, ale šikmo. V důsledku toho došlo k prvnímu zásahu. Podle dalšího tvrzení obviněného vystřelil vzápětí podruhé, když zaregistroval pohyb poškozeného směrem k sobě. Po tomto výstřelu, směřujícím na pravé rameno poškozeného, útok M. H. ochabl, čehož obviněný využil k nastartování vozidla. Měl tak možnost z místa odjet. To však neučinil a pokračoval ve střelbě proti poškozenému dalšími čtyřmi výstřely. S ohledem na vzdálenost poškozeného a jeho postoj, jakož i svoji pozici střelce, si obviněný musel být vědom, že ho zasáhne do horní poloviny těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Z tohoto pohledu je tvrzení, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, nevěrohodné.

Ministryně spravedlnosti rovněž konstatuje, že soudy obou stupňů přejaly názor znalců-psychiatrů, že obviněný jednal ve stavu úzkosti vyvolávající gradující panickou reakci s téměř eliminovanou složkou racionálních a logických mechanismů. Zdůrazňuje, že s tímto názorem se lze ztotožnit pouze částečně.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. 7 To 43/96 byl ve prospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., ve vztahu k § 219 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na § 13 tr. zák.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 6. 1996 sp. zn. 28 T 18/94, ale porušení zákona neshledal.

Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že v průběhu trestního řízení byly zajištěny a u hlavního líčení před krajským soudem v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu věci. Zejména se jednalo o výslechy obviněného a svědků, včetně výslechu poškozeného M. H. v nemocnici, dále o různé znalecké posudky a listinné důkazy.

Důkazy provedené u hlavního líčení také krajský soud náležitě vyhodnotil a učinil správná a úplná zjištění ohledně skutku, pro který byl obviněný J. R. obžalován.

Na podkladě důkazů bylo krajským soudem správně zjištěno, že po zastavení vozidla obviněným a po slovní výměně názorů následovalo ze strany poškozeného M. H. fyzické napadení obviněného J. R. Jednalo se o kop a údery pěstí do obličeje přes otevřené levé přední okénko, včetně pokusu o vytažení obviněného z vozu; to vše za situace, kdy poškozený pronášel nadávky a výhrůžky o zabití a automobil obklopili i někteří jeho společníci.

Rovněž bylo důkazy prokázáno, že se obviněnému podařilo vyprostit z držení poškozeného a odstrčit ho. Ve snaze další útok odvrátit obviněný vyňal od pasu svoji pistoli a za situace, kdy M. H. byl od ústí hlavně, směřující šikmo vzhůru, vzdálen 60 cm až 1 m, šestkrát rychle za sebou vystřelil. První výstřel byl zamýšlen jako výstřel varovný „do vzduchu“, a když obviněný neviděl žádný účinek, již střílel tak, aby M. H. zastavil, nikoli zabil.

Navíc podle průběhu události mohl mít obviněný důvodnou obavu, že bezprostředně hrozí útok od společníků poškozeného. Právě obavou o život, která vyplývá mj. z toho, že se společníci poškozeného přiblížili k automobilu, zdůvodnil obviněný u hlavního líčení dne 25. 4. 1994, proč ještě čtyřikrát vystřelil i poté, co útok poškozeného ochabl. Tato obhajoba nebyla vyvrácena. Proto námitky vznesené ve stížnosti pro porušení zákona o odplatném charakteru střelby po druhém výstřelu nelze akceptovat.

Při hodnocení důkazů vzal krajský soud správně v úvahu celou konkrétní situaci, která střelbě obviněného předcházela a provázela ji. V této souvislosti je nutno připomenout, že obviněný nezavdal ke konfliktu s poškozeným žádný podnět. Naopak, byl to poškozený, který obviněného nečekaně a brutálně fyzicky napadl. Po kopu a úderech pěstí do obličeje bezprostředně následovala snaha poškozeného vytáhnout obviněného otevřenými dveřmi ven z vozidla. To vše za situace, kdy poškozený opakovaně pronášel nadávky a výhrůžky, že ho zabije, a automobil byl obklopen jeho společníky. Takové násilné jednání poškozeného vůči obviněnému mělo povahu útoku na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu § 13 tr. zák., jak důvodně konstatuje i vrchní soud v napadeném usnesení. Navíc nebylo zcela spolehlivě vyvráceno tvrzení obviněného, že v té době se jednomu ze společníků poškozeného, který stál bezprostředně za M. H., a to L. F., něco zalesklo v ruce. Vzhledem ke svému psychickému stavu i světelným podmínkám na místě mohl nabýt dojmu, že se jedná o zbraň. V důsledku těchto skutečností nebyla zpochybněna obhajoba obviněného, že v té době měl velký strach o svůj život. Zde je potřebné poukázat i na závěry znalců-psychiatrů, kteří u obviněného shledali v době činu podstatné snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti, blížící se jejich vymizení. Přitom ovlivnění alkoholem se na tomto stavu podílelo jen z menší části. Podle znalců obviněný jednal ve stavu velké úzkosti, vyvolávající panickou reakci, která velmi rychle gradovala, a pod vlivem silné emoce s téměř eliminovanou složkou racionálních a logických mechanismů.

Pokud se za tohoto stavu, vyvolaného násilným jednáním poškozeného, rozhodl obviněný použít proti útoku M. H. legálně drženou pistoli, ze které proti němu šestkrát rychle za sebou vystřelil, pak takové jednání splňuje podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák. Obviněný mohl mít velmi důvodnou obavu, že v případě vytažení z automobilu hrozí jeho osobě závažná fyzická újma od poškozeného, případně i jeho společníků, a to s ohledem na charakter již realizovaného napadení i výhrůžky M. H. Obviněný se proto mohl důvodně domnívat, že bez toho, aniž by užil účinné obrany, bude ohrožen na životě nebo bude vážným způsobem ohroženo jeho zdraví, jak správně uvádí i Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí poukázal i na další podstatné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. Předně, že obviněný opakovanými výstřely z pistole odvracel přímou hrozbu brachiálního (násilného) útoku poškozeného M. H. proti své tělesné integritě. Ani okolnost, že se obviněnému podařilo odstrčením ubránit útoku v té fázi, kdy se ho poškozený snažil po otevření dveří z vozidla vytáhnout, nevylučovala hrozbu jeho bezprostředně následujícího opakování, a to i v podstatně vyšší intenzitě. Dále, že nebylo prokázáno ukončení útoku poškozeného (např. pokud by od vozidla odcházel, otočil se k obviněnému zády nebo by verbálně takový záměr projevil), zvláště, když při něm vyhrožoval usmrcením obviněného.

Přitom soudy obou stupňů na základě vyhodnocených důkazů dospěly k opodstatněnému závěru, že obranu obviněného nelze označit za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.

S námitkou do tohoto právního hodnocení, ohledně nepřiměřenosti obrany obviněného, jak je uvedena ve stížnosti pro porušení zákona, se nelze ztotožnit. K argumentaci lze uvést, kromě odkazu na již konstatované okolnosti, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného o výstražném výstřelu a že střelbou neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Ze svědecké výpovědi zpracovatele odborného vyjádření z oboru balistiky mjr. B. M. u hlavního líčení vyplývá, že z hlediska průstřelů a zástřelů na těle poškozeného se v žádném případě nemohlo jednat o střelbu mířenou, ale pudovou. Jmenovaný rovněž připustil, že při střelbě mohla hlaveň zbraně směřovat šikmo vzhůru. Uváděná poloha zbraně při střelbě není v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o průběhu střelných kanálů na těle poškozeného. Tato zjištění odpovídají uplatněné obhajobě obviněného, že první výstřel byl výstražný, byť i ten poškozeného zasáhl. Nelze totiž pominout, že obviněný byl v manipulaci s pistolí omezen karoserií vozidla.

Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že měl J. R. vzhledem k poloze a vzdálenosti obviněného a poškozeného v době střelby vědět, že střelbou zasáhne (s vysokou pravděpodobností) M. H. do míst na těle, kde jsou umístěny životně důležité orgány. V této souvislosti však je nutno vzít v úvahu kromě již zmíněných okolností i další významné skutečnosti, včetně psychického stavu obviněného v době události. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla dominantní pohnutkou v jeho jednání panická reakce v situaci pocitu ohrožení vlastního života. Neschopnost zastavit útočníka vedla k nárůstu panické reakce a odpovídajícího jednání. Zejména proto, že účinek zbraně neodpovídal běžným představám o zastavovacích účincích tohoto typu zbraně, neboť útočník pokračoval ve svém jednání.

S poukazem na všechny uvedené skutečnosti postupoval krajský soud v souladu se zákonem, jestliže obviněného J. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť vzhledem k ustanovení § 13 tr. zák. zmíněný skutek není trestným činem. Rovněž Vrchní soud v Praze rozhodl správně, když odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Protože Nejvyšší soud žádné porušení zákona nezjistil, stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.