“Omezení vlastnického práva regulací nájemného není vyvoláno objektivně vyšší mocí, ale subjektivně přetrvávajícími zájmy nájemníků z let před rokem 1993. Finanční újma vlastníků nemovitostí s titulu regulace nájemného není nikterak kompenzována a zůstává jejich “vnesenou" ztrátou. Subjektivní nastupuje místo objektivního, regulace nahrazuje trh."

Tento názor, prezentovaný do omrzení majiteli domů a jejich stoupenci, vlastně potvrzuje subjektivní přístup právě těchto reprezentantů zájmu o zrušení veškerých regulačních opatření pro stanovení ceny nájemného.

Podívejme se blíže na poukazovanou asociálnost dosavadního pokřivení. V nájemním sektoru se před rokem 1993 stanovovala cena nájemného jednotným způsobem. Nájemní sektor byl většinově zastoupen státními a obecními byty, dále byty ve vlastnictví restituentů a nepatrné procento tvořily byty, které byly i předchozí desetiletí ve vlastnictví soukromých osob. Kdo a proč bydlel tehdy právě v nájemních domech? Střední a nižší vrstva. Většinou rodiny s dětmi, ať již na základě výběru z pořadníku obce, přechodu práva užívání bytu nebo výměny z malého nedostačujícího družstevního bytu, respektive vícečetné domácnosti. Důvodem bylo uspokojení jejich aktuální bytové potřeby a ne požívání nějakých pseudovýhod. Bydlet v nájemním domě se stalo v transformačním období nevýhodou či dokonce hrozbou. Dokazuje to nejlépe trh nabídky a poptávky a problémy řešené v právních poradnách. Zvláště nájemník v soukromém nájemním domě nemá prakticky žádnou možnost byt směnit, aby naplnil své bytové potřeby! Někdy je dokonce uvězněn v bytě, který mu nevyhovuje velikostí, lokalitou, stavem, podmínkami k bydlení atd. Poukazuje se stále na “preferované regulované" nájemníky, ale nezvažují se jejich nulové možnosti volby bydlení, kterou ztratili.

Stále se poukazuje na zanedbanost nájemního bytového fondu a nutnost zatížit proto zvýšenými náklady uživatele bytů. Ale právě tito uživatelé byli nositeli nákladů na havarijní opravy a základní vybavení bytů a nutná zhodnocení, protože se údržby a oprav od správce nemovitosti či majitele nedočkali. Ve svém důsledku toto výrazně nájemníkům zvyšovalo cenu bydlení a vlastně zhodnotilo majetek majiteli nemovitosti.

Smyslem restitucí měla být částečná náprava křivd, ale vyvolala křivdy nové. Hlavně původní “předrevoluční" majitelé domů a majitelé domů-podnikatelé se snaží využít stávající situace a prosadit své vlastnické právo, bez ohledu na to, jaký dopad bude mít tento subjektivní zájem na druhý tábor – na nájemníky, bez ohledu na to, že se dotknou práva na bydlení bydlícího občana (mnohdy formou útisku a ztráty bydlení) i státní pokladny (vlastně dotování zájmu vlastníka).

Zájem majitelů nájemních domů je zájmem menšiny. Soukromí majitelé čítají zlomek z celkového počtu majitelů nájemních domů a poměr majitelů ku nájemníkům je rovněž menšinový.

V desetiletém transformačním období se nepodařilo vyřešit otázku výše nájemného ani otázku nájemních vztahů. Zvýšení nájmů, jak bylo naplánováno na počátku období již bylo dosaženo, dobře hospodařící obci i soukromníkovi vybrané nájemné postačuje na údržbu a běžné opravy a vykazuje i zisk, což se nebrání doložit ti, kteří vybrané nájemné vrací zpět do obhospodařovaných bytů. Neexistující trh s byty není důsledkem regulace nájemného, ale příčinou. Pokud by existoval trh s byty a nájemné nebylo nijak usměrňováno, zájemce dá přednost splátkám na vlastnické bydlení před nájmem ve stejné výši a nestabilitou nájemního vztahu. Nájemník sice zatím platí limitované nájemné (pozn.: celkové náklady na bydlení již jsou v poměru k jeho příjmům srovnatelné se zeměmi Evropské unie), ale nájemní vztah hlavně v soukromém nájemním sektoru není vztahem, který vznikl na základě smluvní volnosti. Nájemník se svého práva ochrany nájmu musí domáhat, práva na bytovou náhradu a na směnu bytu jsou díky našemu právnímu řádu a soudnictví nevymahatelná. Nájemník musí, často proti své vůli, užívat nadměrný i jinak nevyhovující byt.

Nájemní vztah je vztahem. Ale nejen úplatným! Hlavně v něm musí být jasně smluvena práva a povinnosti, jejich plnění a dopady při porušení smlouvy. Nájemní vztah by měl být především vztahem pro naplnění základní lidské potřeby – bydlení, vztahem založeným na smluvní volnosti a ne pod tlakem neexistujícího trhu s byty. A měly by existovat právní normy, které zajistí ochranu oběma stranám nájemního vztahu.