Mezi těmi, kteří se těšili pozornosti zmíněné instituce, byli v mnoha případech lidé, kteří se s komunistickým režimem dostali do rozporu a za svou činnost a mnohdy jenom názory byli v minulosti odsouzeni. V letech 1948 - 1954 proběhly v naší zemi stovky, možná tisíce politicky motivovaných procesů. Podle údajů historika Karla Kaplana, publikovaných v předmluvě k jednomu z prvních a nejznámějších, procesu s tzv. Direktoriem (dr. Milada Horáková a spol.), bylo v oněch letech odsouzeno více než 200 000 našich spoluobčanů. Z nich ne méně než 250 bylo popraveno, ostatní nebo alespoň většina z nich odsouzena k dlouholetým trestům odnětí svobody.

Technologie "výroby" procesů byla obohacena o nové importované prvky zásluhou sovětských poradců v Bezpečnosti, kteří u nás našli učenlivé žáky. Po procesu s "ústředím" následovala řada návazných procesů. "Ústředí" bylo zpravidla sestaveno z obžalovaných reprezentujících různé politické směry. Byly zavedeny tzv. nepřetržité výslechy, což byla vlastně konfrontace vyslýchaného s již vynucenými výpověďmi jiných zatčených a tzv. otázkové protokoly. K tomu mučení, bití a psychický nátlak. Nepřizna t se za těchto okolností k čemukoli dokázal jen málokdo.

Vyšetřovací spisy, které byly výsledkem těchto metod, však většina odsouzených nikdy neviděla. I proto bylo v nedávné minulosti rozhodnuto umožnit žadatelům o zpřístupnění svazků nad rámec zákona č. 140/1996 Sb. nahlédnout do těchto spisů, pokud jsou uloženy v archivech spadajících pod správu Ministerstva vnitra.

Dne 30. 9. 1999 se dostavil na pracoviště odboru archivní a spisové služby v Pardubicích pan Pavel Eliáš, aby si prohlédl písemnosti týkající se jeho zesnulého otce. Překvapení na něho čekalo právě ve vyšetřovacím spise. V hnědé papírové obálce, nadepsané Básně odsouzeného Zahradníčka, které byly nalezeny v úkrytu odsouzeného Vladimíra Jareše v NPT Mírov, bylo dvacet dosud neznámých básní. Dva strojopisy byly přepsány z motáků, dalších devatenáct bylo psáno vlastní rukou Jana Zahradníčka.

Jak se ocitly zmíněné rukopisy ve spise pana Eliáše? Kdo byl Vladimír Jareš? Komu záleželo na tom, aby Jan Zahradníček byl navždy vymazán z kulturního povědomí národa? Kde se proťaly osudy těchto tří mužů?

Ani jeden z protagonistů našeho příběhu, jehož výsledek se dá bez nadsázky nazvat literárním objevem posledních čtyřiceti let, již nežije. Pátrání v archivech nemůže vždy přinést úplnou pravdu. Ne všechny podklady zůstaly zachovány, mnohé byly zničeny, další na své objevení teprve čekají. Přeživší pamětníci se na řadu věcí už příliš dobře nepamatují. Rekonstrukce našeho případu se tudíž opírá zejména o zachované písemnosti.

Pan Ladislav Eliáš, do roku 1948 bývalý člen sociální demokracie a její funkcionář, byl zatčen na návrh krajského prokurátora v Ostravě v květnu roku 1954. (Kvůli autenticitě jsem zanechal všechny citace z protokolů a písemností tak, jak byly ve své době napsány, podle dobové pravopisné normy včetně gramatických chyb.) V návrhu prokurátora se mimo jiné píše:

"Byl informován o vytvoření illegální organisace soc. demokratické strany v Ostravě, s touto plně souhlasil, nabídl pro tuto své schopnosti v oboru lehkého průmyslu a zúčastnil se illegálních schůzek, z nichž jedna illegální schůzka se uskutečnila v jeho bytě. Dával své připomínky k budoucímu programu strany soc. dem., který by vešel v platnost po zvratu dnešního lid. dem. zřízení a to v oboru těžkého a lehkého průmyslu tak, že těžký průmysl by měl zůstat znárodněn, avšak naproti tomu lehký průmysl aby zůstal v soukromých rukou živnostníků a podnikatelů."

V hlavním líčení proti čtrnáctičlenné skupině obviněných v prosinci 1954 v Ostravě se ve zdůvodnění rozsudku praví:

"Všichni obvinění byli ve spojení a jsou členy illegální organisace tzv. krajské vedení Nezávislé sociálně demokratické strany v Ostravě, která je součástí podzemní organisace pravicových sociálních demokratů v Praze. Vyšetřováním a doznáním obviněných v této věci bylo zjištěno, že tzv. krajské vedení soc. dem. zorganizované v Ostravě vyvíjelo protistátní činnost Obvinění rozvinuli svou nepřátelskou činnost ve všech okresech ostravského kraje a vytvořili tajnou síť důvěrníků a tzv. okresní vedení. Jako prostředek k dosažení svých zločinných cílů vzali si za úkol vniknout do KSČ, masových organisací, jejich rozbití, ovlivňovat činnost lidosprávy, zanášet tam soc. demokratismus, provádět pasivní resistenci, sabotá žemi rozvrácet národní hospodářství, sbírat a rozšířovat štvavé zprávy, zanášet nedůvěru mezi pracující a učinit vše k zvratu státního zřízení v ČSR."

S jedinou výjimkou byly vyneseny pro trestný čin velezrady rozsudky v rozmezí 10 - 18 let odnětí svobody. Pan Eliáš se se svými 14 lety ocitl zhruba v polovině pelotonu. Uvážíme-li, že mu v té době bylo 48 let, vyšel by z vězení po odpykání celého trestu ve dvaašedesáti letech.

Cesta básníka Jana Zahradníčka do komunistického kriminálu začala o něco dříve. Zatčen byl 14. 6. 1951 a ocitl se v poměrně elitní společnosti - mezi spoluobviněnými byl např. prof. PhDr. Zdeněk Kalista nebo PhDr. Bedřich Fučík. V čem spočívala jejich vina? Začtěme se do rétoriky prokurátorů a soudců té doby.

"Procesy se zrádnými příslušníky vysoké církevní hierarchie odhalily Vatikán jako úhlavního nepřítele českého národa. Vatikán se spojil vždy s nejreakčnějšími živly. Aby je podporoval v jejich boji proti pracujícímu lidu a proti pokroku vůbec. Ovšem se službách Vatikánu nestála jen zrádná část vysoké církevní hierarchie. Vatikán si je vědom velkého významu kultury pro život národa. Proto, když změněné historické podmínky již nedovolovaly jeho agentům českou kulturu ničit a české knihy pálit, vytvoř il si uvnitř české kultury pátou kolonu, jejímž úkolem bylo pokrokovou českou národní kulturu zatlačovat, vytvářet ultramontárně a měšťácky orientovanou pakulturu a především otravovat duši pracujících zejména na venkově.

Tato vatikánská pátá kolona jako živel naší národní kultuře cizí se za prvé republiky soustředila kolem REVUE ŘÁD. Obviněný Bedřich Fučík a Jan Zahradníček patřili ke skupině reakčního časopisu AKORD, který jen světštější formou, tedy srozumitelněji a tím nebezpečněji hlásal orientaci české kultury na Vatikán. Obviněný Zdeněk Kalista je desertérem dělnického hnutí, který své členství v komunistické mládeži v roce 1922 a 1923 a své přátelství s proletářským básníkem Jiřím Wolkerem prodal za spole čenské postavení buržoasního historika a za docenturu na filosofické fakultě, udělenou mu praotcem české kulturní reakce Josefem Pekařem."

A jak nám tehdejší justice představila básníka v obžalovacím spise?

"Obviněný Jan Zahradníček je synem vesnického boháče a sám se stal básníkem, který ve službách Vatikánu za prvé republiky se věnoval profesionálnímu otravování pracujícího lidu ultramontárními ideologickými zmatky.

Nenáviděl dělnickou třídu a proto na pozvání obviněného V.P. se na schůzce ve Starovičkách na podzim roku 1948 zúčastnil zakládání illegální skupiny, kde pak působil s ostatními obviněnými."

Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Jménem republiky rozhodl Státní soud v Praze po hlavním líčení, konaném v červenci v Brně takto právem: obviněný Jan Zahradníček pro trestný čin velezrady 13 let. Pro srovnání: Bedřich Fučík a Zdeněk Kalista po 15 letech. K tomu samozřejmě ztráta čestných práv občanských a konfiskace veškerého jmění.

Byť věkem nejmladším, služebně nejstarším odsouzeným z naší trojice byl Vladimír Jareš. Zatčen v srpnu 1949, rozsudkem Státního soudu v Praze poslán za velezradu a podílnictví na špionáži do vězení na celých 17 let. Nebyl sám, spolu s ním bylo odsouzeno dalších 17 obviněných. A za co, soudruzi, za co?

"Obvinění jak jsou uvedeni v tomto trestním oznámení, jsou druhou skupinou osob, které vešli do styku s agentem cizí moci s Oldřichem Novotným a zůšastnili se různým způsobem na jeho velezrádné činnosti. Jejich účast na velezradě nepramení z nějakého poměru, vztahu nebo zájmu na osobě Oldřicha Novotného, ale jedině jejich nepřátelského postoje vůči lidově-demokratickému státnímu zřízení a úmyslu způsobit republice škodu ... Byli ochotni pomáhati každému škůdci, který by se na ně o pomoc obrátil, neb oť naše republika nebyla jejich republikou, a svoji vlast a hrdiny viděli jenom někde v Bavorsku, v Regensbürgu, v Londýně a podobně."

Kde se tedy mohli nakonec tito tři výtečníci setkat? Velmi správně, v komunistických kriminálech, lágrech, uranových dolech a dalších příjemných místech. Při této "rajské dovolené" dokázal napsat Jan Zahradníček sbírku svých neobyčejně jímavých básní. Mimo jiné i báseň, kterou chtěl formou motáku na cigaretovém papíře propašovat z vězení své ženě prostřednictvím p. Eliáše. Požádal o pomoc pana Jareše, který zastával v roce 1957 funkci knihovníka ve vězeňské knihovně na Mírově. Ten se obrátil na jedn oho ze spoluvězňů, pracujícího ve skladu prádla. Padl však na nepravého. 10. června toho roku posílá náčelník věznice na Ministerstvo vnitra dopis následujícího znění:

"V příloze zasílám k prozkoumání materiály na odsouzeného JAREŠE Vladimíra, odsouzen st.s za velezradu k trestu odnětí svobody v trvání 17 roků. Přiložené materiály chtěl za pomoci odsouzeného, pracujícího ve skladě odeslati své manželce v balíku oděvních svršků. Odsouzený pracující ve skladě je spolupracovník. Hlavně by nás zajímal moták - jeho obsah v barvě světle hnědé, který měl JAREŠ zastrčen v límci světru. Tento světr rovněž odesílal domů přes skladiště oděvních součástek. Výsledek prozkoumán í materiálů nám sdělte. Aby nebyla ohrožena agentůra, vraťte přiložené materiály urychleně zpět. Nebudete-li moci materiály vrátit - podejte nám urychleně zprávu, abychom mohli činit další opatření."

"Ohrozit agenturu" by znamenalo prozradit vězně spolupracujícího s vedením věznice - buď pod nátlakem, nebo za slib nějakých výhod. Dne 28.6. přichází zpět posudek, vypracovaný na 4. odboru IX. správy MV, který se zabýval různými technickými expertizami.

"Věc: Posudek písma - zaslání.

Přílohy: motáky.

K technickému prozkoumání nám byly zaslány 2 motáky a větší množství nálepek z krabiček od zápalek.

Prozkoumáním nálepek z krabiček od zápalek bylo zjištěno, že se na nich nenachází žádné tajné písmo.

Rozluštěný text motáku, psaného na hnědém toaletním papíru, je na přiloženém listu.

Dobře čitelný text dalšího motáku, psaného na cigaretovém papíru, nebylo třeba převáděti. Je podezření, že seznam knih může míti skrytý smysl, protože uvádění knih v motáku je něco neobvyklého .

Doporučuji proto tento doklad postoupiti příslušným orgánům k vytěžení."

Báseň byla přepsána a přiložena k expertize. Všimněme si však úvahy, že seznam knih na druhém motáku může míti skrytý smysl. Také měl. V uvedených knihách byly s největší pravděpodobností ukryty básně Jana Zahradníčka. Jak se tam dostaly? Čtěme výpověď pana Eliáše po jeho dalším zatčení v roce 1961, tedy v době, kdy byl Jan Zahradníček již po smrti.

"V NPT Mírov jsem také vešel ve styk s Janem ZAHRADNÍČKEM, básníkem, který napsal několik básní, byla to menší sbírka. ZAHRADNÍČEK mi tyto básně dal k přečtení a projevil přání, aby byly básně uschovány. Po přečtení básní jsem poznal, že by v současných poměrech v ČSSR nebylo možné jejich vydání, a proto jsem přání Zahradníčka uskutečnil tím, že jsem vešel ve styk s vězněm Ladislavem JAROŠEM, který pracoval v knihovně a požádal jsem ho, aby básně ukryl a měl jsem na mysli, aby zůstali uschovány až d o té doby, až se poměry v ČSSR uspořádají tak, jak jsem již vypověděl."

Není tedy pochyb, že pan Jareš odvedl při ukrývání básní v knihovně dobrou práci. Trvalo téměř tři roky od nalezení motáku, než mohl náčelník NPT Mírov poslat Krajské správě MV v Ostravě tuto zprávu:

"V příloze vám zasíláme jednu báseň, která byla agenturou nalezena v knize "Americká tragedie". Tato báseň byla ve spodní desce uvedené knihy. Je proto pravděpodobné, že při vazbě této knihy bývalý odsouzený Jareš Vladimír tuto báseň do knihy vložil.

Věnujeme tomu další pozornost v případě, že se nám podaří získat další materiály v tomto směru, tyto vám okamžitě zašlem k dalšímu využití."

Byla nalezena agenturou Zapracoval tedy další tajný spolupracovník vedení věznice, který pravděpodobně náhodou při převazbě knihy báseň nalezl. Dá se předpokládat, že seznam knih na motáku nalezeném již dříve ve svetru odsouzeného Jareše obsahoval seznam všech titulů, v nichž byly ukryty Zahradníčkovy básně. Tuto skutečnost si evidentně někdo uvědomil a nechal vazby knih prověřit. Sbírka básní se pak jako předmět doličný objevila ve vyšetřovacím spise pana Eliáše, neboť ten, jak již bylo výše řečen o, si nedal pozor a byl znovu zatčen a obviněn z podvracení republiky. Máme o tom zprávu z 31. října 1961.

"Bylo zjištěno, že Eliáš jako bývalý prav. soc. dem. funkcionář zůstal nepřevychován a má i nadále nepřátelský poměr k našemu zřízení. V NPT Mírov, kde si odpykával trest, udržoval styky s osobami, které byly velmi nepřátelsky zaměřeny k našemu zřízení, jako bývalý poslanec Zahradníček, Fráňa, Jareš z Prahy a další. Eliáš zorganizoval v NPT Mírov ukrytí básní Zahradníčka, které byly ostře zaměřeny proti našemu zřízení a počítal s tím, že po zvratu našeho zřízení básně vyzvedne a knižně vydá."

Znovu zatčen mohl být pan Eliáš jen proto, že v roce 1960 byli všichni tři protagonisté propuštěni na amnestii. Podle jednoho z pamětníků, s nímž jsem měl možnost hovořit, pokusili se někteří z amnestovaných NPT navštívit a básně vyzvednout. Jejich mise však skončila neúspěchem. V té době však již byly určitě uloženy v hnědé papírové obálce

Jan Zahradníček, který v důsledku prožitých útrap zemřel krátce po svém propuštění, byl jménem republiky rozsudkem Krajského soudu v Brně v roce 1966 zproštěn obžaloby pro trestný čin velezrady. Ve zdůvodnění se mj. praví:

"Podle výpovědi dr. Roberta Konečného k osobě obžalovaného Jana Zahradníčka byl Jan Zahradníček básníkem, který byl velmi kladně hodnocen komunistickými literárními činiteli, jako byl básník Vítězslav Nezval, Pleva i když byl básníkem křesťanského zaměření. I z obsahu básnické sbírky Jana Zahradníčka, která byla v důkazním řízení konstatována, vyplývá, že jeho básně nebyly zaměřeny proti lidově demokratickému zřízení a básně psané Janem Zahradníčkem v době okupace ukazují na jeho zásadní nepřátelství k fašismu."

Je pikantní, že na deskách rehabilitačního svazku se stkví červené razítko přičiněné v dobách normalizace: Rehabilitace zrušena.

V říjnu roku 1969 rozhodl Městský soud v Praze o zrušení rozsudku nad panem Jarešem, a to v plném rozsahu. Součástí zdůvodnění osvobozujícího rozsudku byly i výpovědi odsouzených (v té době již také amnestovaných). S ohledem na možnost, že někteří z nich ještě žijí, uvádím pouze jejich iniciály.

"L. Č. udal, že při vyšetřování v administrativním řízení byl podroben násilí fysickému (byl fackován, kopán) a psychickému. Jeho výpověď byla formulována vyšetřovatelem a takto sepsanou výpověď byl donucen podepsat.

Z. S. udal, že na úřadovně StB byl insultován, takže propadl hluboké skepsi (byl odveden od nemocné dcerušky) a v tomto stavu byl s ním sepsán protokol, jehož obsah pro svůj duševní stav nebyl schopen vnímat a tento podepsal aniž by byl správný.

M. W. a J. H. udali, že jejich administrativní výpovědi byly vynuceny fysickým a psychickým násilím. Totéž uvádí i T. V.

J. V. udal, že při výslechu v administrativním řízení bylo na něho křičeno, a bylo mu nadáváno a vyhrožováno, že bude zlikvidována jeho rodina. Zápis podepsal pod psychickým nátlakem i když nesouhlasil plně se skutečností.

Dr. V. K. uvedl, že při jeho vyšetřování v administrativním řízení bylo použito nesprávných vyšetřovacích metod (byl bit do obličeje, což dosud tajil i při svém výslechu pro obnovu).

J. V. udal, že zápis o jeho výpovědi byl formulován vyšetřovatelem. Zápis podepsal v horečnatém stavu pod psychickým nátlakem.

M. P. udal, že po zatčení se nacházel v prostředí, kde slyšel křik a naříkání a bylo mu vysvětleno spoluvězni, že jsou tam samotky, kde bijí osoby, které se nechtějí přiznat. Zápis o jeho výslechu byl sepsán zapisovatelem, který podepsal, aniž by mu byl přečten.

Vladimír Jareš uvedl, že jeho doznání bylo vynuceno vyšetřovatelem a zápis byl upraven vyšetřovatelem, aniž odpovídal skutečnosti.

F. D. ve svém návrhu uvedl, že jeho doznání bylo vynuceno násilím a jinými nedovolenými způsoby.

Š. O. M. udal, že jeho doznání v administrativním řízení bylo vynuceno fysickým (byl škrcen, bit) a psychickým násilím (vyhrožováno, nadáváno apod.). Zápis o jeho výpovědi si vyšetřovatel sám formuloval a tento byl donucen podepsat.

LÉTA PADESÁTÁ

Byla to zvláštní doba. Pro někoho doba plná nadějí, pro jiného planého řečnění, předstírání, obav a strachu, jejíž dědictví se táhlo osudy statisíců lidí. Zanechala stopy v našich duších a podepsala se na morálce téměř celého národa. Jan Zahradníček patřil k těm autorům, kteří, opírajíce se o křesťanské hodnoty, bránili svým dílem pravdu, lásku a naději, i když věděli, že jde o úkol nadlidský.

A ZÁVĚR CELÉHO PŘÍBĚHU?

Dne 10. 11. 1999 v dopoledních hodinách se dostavil na pracoviště odboru archivní a spisové služby Ministerstva vnitra v Praze syn básníka, senátor Jan Zahradníček, aby protokolárně převzal jménem pozůstalých členů rodiny celou nalezenou básnickou sbírku - po dlouhých více než čtyřiceti letech. Doufejme, že v době podstatně kratší se dočkáme jejího vydání.

Mgr. Jan Jiříček,  
pracovník Odboru archivní  
a spisové služby MV ČR  
Ilustrační foto  
Václav Šebek  
a Jiří Novák