AKCE NÁRODNÍ PROTIDROGOVÉ CENTRÁLY ÚOOZ SKP PČR /4/

Od července loňského roku jsme se již třikrát věnovali v této rubrice aktivitám NPDC. Dnes se dostáváme do druhé poloviny našeho seriálu a v ní nejprve výhradně na půdu krásného velkoměsta a k problematice výroby a rozšiřování téměř speciálně české drogy - pervitinu, péčka, perníku ...

Historizující explikace

Před listopadem, který se nejspíš bude jednou psát na začátku s velkým písmenem, pracovalo na "tématu pervitin" pár jednotlivců rozhozených po pražských obvodech bezpečnosti. Pak se na policejní správě hlavního města vytvořil asi desetičlenný tým.

Fandové péčka tvořili uzavřenou komunitu. Co se uvařilo po bytech, to se tam také většinou našlehalo do žíly. Netahalo se to nikam ven. Parťáci mezi sebe nebrali osoby mladší osmnácti let. Každého mlaďocha okamžitě vyhodili. Drogu užívalo několik desítek lidí, od dvaceti let věku výš. Doménou byly osobnosti třiceti pětatřicetileté, a tak trochu to byl revoltující styl života.

Tihle feťáci se po svém chtěli odstřihnout od totality. Žít si svůj způsob života. Vařiči to nedělali na kšeft. Zákonná moc měla v Praze vpodstatě stoprocentní přehled o zdrojích surovin, stoprocentní informace o pohybu mezi klientelou. Po revoluci nastal, jako v mnohém jiném, největší - zásadní - zlom. A k nedobrému v tomto případě. (Můžeme to klidně charakterizovat sloganem: po společensko-politické revoluci nastala doba drogová, došlo k revoluci fetu.)

Staré výrobce, kteří vskutku nechtěli prodávat, začal vytlačovat obchod. A dovoz. Mladí lidé, často bývalí zkušení veksláci, "střelci" vtrhli do oboru. Přijali drogy jako ústřední byznys. Pervitin začal být moderní. Dostavil se hrozný nárůst producentů, dealerů, a tím i zákazníků, uživatelů (a vzápětí rovněž těch závislých, "nemocných"). To se zkrátka nedalo zaevidovat a současně to tudíž vedlo k tomu, že policie tehdy v krátké době - řekněme částečně, ale spíš víc - ztratila povědomí o celkovém obraze.

Přestože hned počátkem devadesátých let vznikla i u nás k soustavnému zápasu s veškerými běžnými drogami kvalifikovaná Národní protidrogová centrála, stav na drogovém poli se vymknul větší kontrole. (Skoro to vypadá, že se místy chodí na pervitin, jako se za někdejších časů docházelo na pivo.) Pervitin má jednu výhodu: protože je postavený na metamfetaminu, je to vlastně "dopingová", povzbuzující látka. Začali ji užívat podnikatelé, v nebývalém množství studenti - jedni, aby se dostali přes obchodní stresy, druzí, aby euforií zvýšili a prodloužili schopnosti naučit se ke zkoušce a projít k zápisu do indexu.

Praha se tak ze dne na den dočkala "vyhoupnutí" počtu výrobců a tomu úměrně též odběratelů. (Jinde v krajích naštěstí není situace tolik kritická.) Je to pochopitelně i tím, že perník představuje domácí českou drogu. Původně šlo sice o vzorec japonské provenience, ale tuzemští koumáci podstatu upravili. Nejdříve "vytahovali" efedrin z léků, ze solutanu třeba, což si vyžadovalo vzápětí hodně lékařských předpisů a hodně lahviček s lékem, pak začali upřednostňovat kuchtění z efedrinu - kradeného např. ze známé továrničky efedrinky. (Jedno kilo efedrinu ukrývá sedmdesát procent kvalitního perníčku.)

Na každý pád se z příslušného obchodování stalo něco tak výnosného a efektivního, že se s tím příkladně produktivita národního hospodářství nikdy ani náhodou nebude schopna porovnati.

Proseknutí z Proseka

(Předem si nyní domluvme pravidlo: všechna následující jména - osobní i místní - jsou smyšlená. Nicméně fakta a souvislosti naopak fiktivní být nemají. Jinými slovy: podstata předkládaného příběhu - např. i s tresty již pravomocně uloženými - se zakládají jen a jen na pravdě, na současné realitě.)

Někdy koncem listopadu ve čtyřiadevadesátém roce chytli inspektoři z protidrogovky prvotní informaci o tom, že se na pražských diskotékách vyskytuje pervitin v míře větší, než bylo tehdy nějakou dobu běžné. Vlastně se v tom čase ve městě všeobecně zvedly nabídka a prodej drogy familiárně pojmenovávané jako perník.

Po trpělivém zkoumání na drogovém jevišti se policisté dopídili k jasnému závěru: za vším stojí konkrétní osoba nebo přesněji skupinka kvalitně řízených a organizovaných osob. Následovaly měsíce přímo mravenčí práce, ohromného rozpracování a postupného dokládání mozaiky závažné trestné činnosti.

Koncem jara 1995 udeřili ochránci zákona téměř současně na několika místech. Na Proseku zasáhli v domě, kde se právě v tu chvíli mistr "vařič" - jako speciální nájemník - věnoval výrobě výnosného péčka. V jednotlivých bytech padla klec na průběžně ustanovené spolupracující osoby, na jednotlivé specialisty pervitinového obchodního řetězce.

Takto shrnuta vyznívá policejní práce zaměřená proti drogovým "obchodním expertům" nejspíš prostě a jednoduše. Navíc si leckdo myslí, že pervitin - třeba vedle kokainu, heroinu - ani není až takový problém. Ale opak je pravdou. A bohužel nejspíš bude v blízké budoucnosti ještě větším nešvarem.

Pojďme si stručné a rychlé věty trošku rozvinout. Pánové Radimerský, Dřízhal a Pechman se znali z jakéhosi ze svých často měněných pracovišť. Na počátku příběhu se Jarda Radimerský domákl zvěsti, že stovky kilogramů efedrinu procházejí mezinárodním překladištěm Autobusové dopravy a.s. a že se tam zrovna kmenový zaměstnanec Franta Dřízhal může nabídnout k dočasné výpomoci.

S trochou šikovnosti zmizelo poté ze skladu zahraničního terminálu ze dvou zaplombovaných soudků nejméně dvanáct kilo prekurzoru. Tedy výchozí, základní látky pro jinak dosti dostupnou, obyčejnou domáckou produkci péčka. Zadání znělo: vezmi, kolik dokážeš, čím více tím lépe. (Originální balení velkododávky uvedl šikula celkem zdařile do původního stavu, takže na "úbytek" přišel zákazník, hannoverská firma Ralf AG, až doma při převažování.)

A šlo to ráz na ráz. Robert Pechman převzal v areálu autobusového skladiště vyfouknutý materiál a bez problémů, bez nahlédnutí do osobního zavazadla prošel branou pro pěší k osobnímu vozidlu. Objednanou zakázku dopravil Radimerskému až do domu. Strážkyně rodinného krbu Jana Radimerská asistovala při přebírání a ukládání pokladu. (Chmatáci z podniku autobusových transportů po tuzemsku i do ciziny inkasovali každý nezaokrouhlených sto třináct tisíc korun.)

Hlavou všeho byl ovšem Alex Špinar. Ten měl na seznamu Drahoše Lenké, řeklo by se chemika od pána Boha, znalce drogové alchymie. Jeho i svou pravou ruku Vildu Ferera, manažera schopného soustřeďovat poptávku, rozesílat zboží přes dealery ke koncovým distributorům. Martina Mariáše, majitele několika bytových jednotek, hlavně pak domku s prostorem vhodným na fabričku zvláštního druhu, na laboratorní podle potřeby nepřetržitý "kuchařský" provoz. Ivu Berkovou, která jako dobrá víla asistentka dokázala sehnat, shromažďovat a poskytovat "výrobnímu šéfovi" chemické sklo, vedlejší komponenty a další nezbytné nádobíčko.

Ostatní kolečka netřeba jmenovat. Řidiče, prodavače, účetní, kontrolory, vymahačskou letku, štamgasty, příležitostné konzumenty ... Zajímavější je fakt, že se vždy navzájem znali pouze dva tři lidé. Činnost party se totiž odehrávala na pravidlech podobných čestným odbojářským, politicko-ideovým aktivitám a vskutku nebylo jednoduché drobné nitky navazovat a proplétat do "krajkového" celku.

Radimerský postupně odsypával a odprodával zpod gauče efedrin. Něco si bral přímo Lenké, něco převážel Ferer. Z proseckého domečku potom cestovala "přetavená" látka dolů s kopce a přes vodu vzhůru na Královské Vinohrady. Tam už víceméně nikdo netušil, kde jsou pohádkové zdroje rajského prášku.

Jelo to hezky. Točili se penízky. Roztáčel se nejeden velmi dramatický osud. Až zaklapla klepeta.

(U této kauzy - stojí za zmínku - šel soud policistům výrazně vstříc, státní zástupce byl obětavě po ruce, průběžně prostudovával narůstající materiál a dokonce se osobně vyskytoval při určitých zákrocích!)

Několik drobných souvislostí

Veškeré zadokumentování uvedeného případu, výslechy přímých zúčastněných, obviněných a svědků i poněkud stranou stojících "diváků", veškerá příprava soudního řízení to byly opět dlouhé měsíce systematického pracovního zápřahu. Konečný Rozsudek jménem republiky příslušného pražského obvodního soudu zazněl až v prosinci 1997.

Než si probereme konkrétní pálky, několik finančních dat:

Hodnotu odcizeného efedrinu německá firma vyjádřila číslicí 15 487 korun, a jelikož se zahojila na pojišťovně Alianz, nepřipojila se k trestnímu řízení.

Z 12 kilogramů daného prekurzoru lze pohodlně stvořit ne méně než 9 a půl kg metamfetaminu, což představuje na 9 a půl tisíce smrtelných dávek. V průměru obchodovatelných za tác, za litřík, za poctivou tisícovku.

Kolik si vydělali zlodějíčci na startu, jsme již prozradili, teď je nabíledni, že obrat party v souhrnu šel k majlantové hranici - 1O milionů zdejších korun.

Mnohé výdaje Špinar řešil naturálně. Ve spisu se objevil studující Josef Zunek, příležitostný dealer, občasný feťák. Nebo Andrea Niřánská, maminka tří malých dětí, která u Alexe Božana Špinara občas poklízela, žehlila prádlo. A přijímala slast pod péčkem.

Její druh Rosťa Račín, sem tam osobní Špinarův taxíkář, to dlouze - z pozice zarputilého abstinenta - pozoroval. Její dítka vzal důsledně za vlastní, staral se o ně v okamžicích, kdy máti netušila, že by jim příkladně k jídlu měla něco dáti. Hodně setrvale odmítal za pojížďky odměnu v psaníčkách, leda snad pro Andrejku.

Až toho na něj po jisté době bylo přespříliš. Dal si první šlehu. A začal se sjíždět stále rychleji. Niřánská se kupodivu z těžké, propastné krize - skoro zázračným prozřením - dokázala vyškobrtat. Vrátila se k životu i k drobnému potomstvu. Její miláček Rosťa, někdejší skála, se však zastavit nedokázal.

Sešup "nevinného nezúčastněného" (načatý pokušitelem Velkým Božanem) trval sotva pár měsíců. Skončil bleskově a nejčerněji, jak jen mohl - ošklivým, neřešitelným předávkováním (leč dokažte to jako vraždu ...).

Konečně soudní verdikt pro deset stěžejních aktérů, jednotlivé sazby (volně naznačeno za krádež, za výrobu, držení a šíření drogy, za podílnictví):

Drahoš Lenké 9 let ve věznici se zvýšenou ostrahou! Alex Špinar 8 let v podobném hotelu! Vilém Ferer a Jaroslav Radimerský každý 7 let! Pan domácí Martin Mariáš 3 roky natvrdo, s přihlédnutím k osobní lítosti a k nadějnému vycouvání od péčkového apetýtu!

Zunek, Dřízhal, Pechman, Radimerská a Berková obdrželi od 1 roku do 3 let s podmíněnými odklady. Soud byl milostivý, zohlednil přiznání, spolupráci, snažné sliby, že už to nikdy neprovedou, i rodinné "záruky", jakož taktéž rodinné povinnosti těchto hráčů.

Opona se zatáhla. (Kolik jiných se jich pravděpodobně v tomto okamžiku doširoka otevřelo anebo otvírá?)

P.S.

Policisté se potýkali delší dobu - vlastně zčásti i za totality, stejně jako poté - s tím, že ze strany soudců se "perníkové trable" braly na poněkud lehkou váhu. Stíhali totiž jednoho výrobce třeba i několikrát během tří let a on odcházel ze soudního sálku s podmínkami. Za výrobu drogy. Za to, že byl přistižen přímo při varu (případ třeba z r.1997), jeho domácí laboratoř právě jela. Na konci výrobního procesu bylo 70 dkg pervitinu, 700 běžných jednogramových dávek, bratru i sestře za tisícovku po každém kousku. A přesto povedený koumes obdržel - byť podmíněnou, přece jen pro následné akceschopnosti nutnou - svobodu.

Proto jsou teď všichni upřímní, zodpovědní, pečliví i vytrvalí bojovníci s pervitinovým nebezpečím s definitivním závěrem kauzy, kterou jsme v kostce nastínili, celkem spokojení.

A z tohoto úhlu pohledu (přes všechna pesimistická věštění) - s ohledem na dítka či vnoučata každého z nás - snad můžeme oprávněně s nadějí pohlížet (i v české metropoli) vpřed!

Jaroslav Kopic  
Věcné ilustrační fotografie  
jsou z archivu NPDC