PŘEŽIJEME PŘÍŠTÍ MINUTU?

Okřídlené úsloví o tom, kdo přežije rok 2000, ztratilo vtip ve chvíli, kdy se onen rok - druhdy tak nedohledně vzdálený - stal pro nás každodenní skutečností. Přežít rok 2000 se už nejeví nikterak triumfálně, když jeho perspektiva představuje už jen necelých osm měsíců, že...
Vzdor tomu někdy může znamenat velké štěstí pouhé přežití příštího okamžiku. Když třeba vycházíme z domu a stáváme se tak automaticky účastníky pouličního provozu, riskujeme totiž život vědomky a zcela zásadně, přičemž jen každodennnost - a nevyhnutelnost - takového kroku nás smiřují s jeho reálným nebezpečenstvím, jež jsme prostě radši přestali z pudu sebezáchovy (a záchování zdravého rozumu) vnímat. Ať už jsme chodci, uživateli hromadné dopravy anebo pasažéry či dokonce řidiči auta zahráváme si denně s osudem. Stokrát, tisíckrát, milionkrát můžeme mít štěstí. Jednou ne.
Dopravní ruch ve městech, na silnicích i dálnicích je každodenním bojištěm s plánovanou porcí ztrát: má své raněné i mrtvé. Jako každá válka. Jen jsme si už na ni zvykli, takže nás nevzrušuje: pokud ovšem pomyslné ostří sekery nedopadne nějak moc blízko. Do sousedství, nedejbože do rodiny...
Televize nám denně doručí zvláště vydařené karamboly až do domu: otřeseme se, nebo už ani to ne? "Lidi jezdí jako cvoci," ucedíme, neboť my přece jezdíme opatrně. To ti druzí uhánějí moc rychle, telefonují za jízdy, nerespektují záludnost náledí, kašlou na přednost v jízdě, ignorují červenou na semaforech... Každý řidič bývá chodcem, velké procento chodců se stává řidiči. Neboť takový je moderní svět...

A tak jsme se zkusili zeptat svých spoluobčanů poněkud jedovatě: líbí se vám dopravní situace na českých silnicích a kázeň tuzemských řidičů a chodců?

Zdena Konopíková, důchodkyně, 73 roků, Příbram:

Lidi jezdí jako blázni a nejhorší je, že se většinou nezabijou sami, ale obyčejně to s nima odnesou nevinní. Já se dívám na televizi večer co večer, a kolikrát slyšíte, že viník nehody, ten řidič, vyvázl s lehkým zraněním, zatímco umřela jeho žena, dítě, kamarád - anebo ti v druhém autě, do kterých to napálil! Není asi žádná spravedlnost, ani ta boží nefunguje, anebo tomu už vůbec nerozumím. Nejlepší je nikam nechodit, protože chodci jsou jak štvaná zvěř. Ani na přechodu si nemůžu být jistá, že mě neporazí. A když zabrzdí, ještě troubí a ťuká se do čela, jako že jsem blbá.

Milan Moutelík, učitel, 42 roků, České Budějovice:

Jestli dneska sama česká policie řekne, že hodlá přitvrdit v postihu trestných činů, jinými slovy prohlašuje, že až doposud je posuzovala příliš mírně. Pokud mám zkušenosti, tak se maximálně postihuje rychlá jízda, a to ještě povětšinou v úsecích, kde ani moc nevadí: jenom je tam prostě povolená devadesátka anebo padesátka, a když ji řidič překročí, je relativně snadné ho polapit a pokutovat.

Bohužel, dopraváci asi nemají vybavení na to, aby mohli sledovat a pokutovat mnohem nebezpečnější řidičské nectnosti, které se projevují agresivitou, špatnou jízdou v pruzích na dálnici, ignorováním bezpečné vzdálenosti a podobně. Následky jsou zřejmé: jak na podzim prvně padnou mlhy a začne pršet, máme první sérii šeredných hromadných havárek, a jak napadne sníh a udělá se náledí, je to ještě horší. Policie potřebuje rychlá auta, jimž ani ti největší frajeři neujedou, potřebuje moderní radary, videa a fotoaparáty - a hlavně pravomoc a opravdovou podporu shora. Mám u policie kamaráda, tak vím, jak to bylo dosud. Běda, když se pokutou zavadilo o nějakého potentáta, třebaže jen okresní velikosti...

Zbyněk Kriebel, elektrikář, 35 roků, Vlašim:

Za volantem jsem denně, jezdím s pickupem za prací. Bez ohledu na počasí - prostě musím. A řeknu vám, že je to o život. Doma o tom radši nemluvím, protože žena by přišla o nervy, ale denně se mne někdo pokusí zabít. Ne snad, že by chtěl, i když ani to nevylučuju. Ale agresivně jezdí všichni, profesionálové i naprostí začátečníci. Blížíte se k můstku, kde se silnice zužuje, a náklaďák v protisměru hamstne na plyn, aby tam byl dřív, i když značka dává přednost vám. Takže šlajfujete nakonec oba, prověříte kvalitu brzd a se zvednutou hladinou adrenalinu jedete dál.

V další zatáčce vás málem smete autobus, linka, jejíž řidič serpentinu prostě "řízl" jako závodník. Nebýt tam pevná krajnice, jste v pankejtu. Pak vás osolí bavorák na nepřehledném úseku a málem to napasuje do protijedoucí tatry. Kdyby ale do sebe v tom fofru napálily, odnesete to taky, zcela nevinně, a možná nejvíc. Protože tak to chodí, všimněte si ve zprávách: vždycky to víc odkašlou nevinní, zatímco viník s lehkými zraněními odchází vítězně za svým advokátem - hledat, jak se vyvlíct z trestu. Policie? Policie má zřejmě jiné starosti. Já ji vídám na silnicích zřídka, a to má zpravidla někam naspěch. Asi k nějaký nehodě...

Zdeněk Lopatecký, automechanik, 29 let, Brno:

Problém není v tom, že se na českých silnicích jezdí rychle, ale že se jezdí špatně. Lidi za volantem nejsou vyježdění, za rok nakroutí pár tisíc kilometrů a ještě ke všemu na důvěrně známých trasách - z domova na chalupu, k rodičům, za dětmi... Když se ocitnou v cizím prostředí a v neobvyklé situaci, zazmatkují a neštěstí je na světě. A navíc: během posledních deseti let se zgruntu proměnil tuzemský autopark, skoro zmizely trabanty a podobné technické vykopávky a lidi si dovezli anebo i v tuzemských autobazarech nakoupili silné vozy, jichž se majitelé na západ od nqšich hranic zbavili jako ojetých a a zastaralých. Tady s nimi ovšem ještě naděláte spoustu parády. Problém je v údržbě a technickém stavu: jezdí se v děsivě rozhašených autech a montují se do nich pokoutně vyráběné díly z podřadného materiálu. Při nehodách se asi jen zběžně zkoumá, není-li náhodou vinno taky technické selhání: řekl bych ale, že často může být u kořene havárie i selhání techniky. Povinné technické prohlídky jsou formální a koneckonců, patnáct let staré auto, které zdárně i poctivě obstálo při kontrole, může už měsíc po ní být naprosto nezpůsobilé provozu - a přesto s ním majitel vyrazí na silnici, protože buď netuší, anebo nechce vědět...

Hans Joachim Stindler, obchodník, 53 let, Kolín nad Rýnem:

Česká republika je pro německého řidiče zvláštním prubířském kamenem. Pominu, že mnoha lidem od nás u vás vůz ukradli: jiná věc jsou zdejší předpisy a jejich dodržování. My Němci jsme od nátury velmi pořádní a ctíme autoritu: ale kde není žalobce, není soudce, že? U nás je rychlost na dálnicích neomezená, u vás smíme stotřicet za hodinu. Ale většina Němců jezdí v Čechách a na Moravě podstatně rychleji, protože předpokládají, a správně, že pravděpodobnost chycení je minimální. A i kdyby je policie zadržela, vaše pokuty jsou pro nás pakatel. Navíc se někteří lidi od nás rádi vytáhnou - a hnát se dvoustovkou zánovním mercedesem od Prahy k Plzni je docela prima... Horší je to ovšem s kvalitou vašich dálnic a silnic: to je spíše k pláči. A nelepší se, ba právě naopak. Jestli s tím honem něco nepodniknete, nakonec budete jezdit krokem - a my a Evropa ovšem s vámi!

Petr Vaníček, lékař, 31 let, Ostrava:

Pracuju v nemocnici na traumatologii, a tak se setkávám spíše s následky, než s příčinami nehod. A mohu vám říci, že to vůbec není veselá bilance. Dávno už neplatí, že nejhorší jsou na pohotovosti pátek a neděle, kdy se lidi vydávají na víkend a vracejí domů. Každý den je zlý, každý může přinést děsivá zranění. Když k nám člověk, bojující o život, v krutých bolestech či bezvědomí, přichází na operační stůl, vůbec nás pochopitelně nezajímá, jestli jde o viníka, či oběť cizí neopatrnosti, zda havárii odstartoval svou zpupností a hloupostí, anebo jestli se do ní připletl náhodou. Pereme se prostě o jeho život a teprve jen někdy a po čase se dozvíme, že důvodem bolestivých a děsivých zranění - nezřídka smrtelných - byla kolikrát něčí arogance, nesnášenlivost, tupá dominance. Nejhorší je, když nám na operačním sále umírají děti. Děti jako oběti havárií, jako cyklisté či chodci, sražené nepozornými šoféry.

Na to si člověk nezvykne ani do penze. Neznám příliš svět, nemohu říci, že se u nás jezdí na silnicích hůř než jinde. Ale vím, že se tu jezdí příšerně. Sám řidičák nemám a zařekl jsem se, že si ho nepořídím.

Milada Beránková, 47 let, úřednice, Praha:

Za mého mládí ještě platilo, že když se chodec drží na chodníku a ulici přechází jen na přechodu, je v bezpečí. Už to není pravda: mou sousedku nedávno srazil na chodníku cyklista, který si tudy krátil cestu: po vozovce mezi auty se jaksi bál, tak to vzal mezi chodci. Sousedka leží v nemonici se zlomeninou krčku, cyklista ujel. Známého zase srazil na světelném přechodu automobil, který jel na červenou. Napřed zastavil, pak se rozhodl, že radši zmizí. Známý si zapamatoval jeho espézetku, ohlásil ji, ale myslíte, že se tomu pirátovi něco stalo? Tvrzení proti tvrzení - další svědkové pirátské jízdy se nenašli a řidič si naopak svědka přivedl. Takového, co mu svatosvatě potvrdil, že v oné době spolu jednali na druhém konci města... České ulice a silnice jsou džungle, kde platí jediné právo: drzost a ostré lokty. Ale obávám se, že v tom ohledu je doprava jen obrazem celé naší společnosti, ne?

Pavel Hnátek, 21 let, student, Most:

Nevím, jak moc řidičů jezdí pod vlivem alkoholu během týdne, ale v pátek a v sobotu v noci by se policie nedopočítala: kdyby chtěla. Kolem diskoték a tancovaček u nás v okolí parkuje vždycky spousta aut - a že by jejich majitelé sušili celý večer hubu? To teda ani omylem! Už jsem mockrát zažil jízdu smrti, a kdybych sám neměl pár promile v krvi, asi bych do takovýho auťáku jakživ nevlez´! Ale ve tři ráno vám někdo nabídne odvoz domů nebo na další akci, a už se neptáte, jestli ji nemá jak z praku a jestli vás v jeho obstarožním žigulu pojede pět nebo osm... Ještě, že to nevědí naši doma, asi by hrůzou nespali. Dopravní policie by se měla víc věnovat prevenci, ne jenom vyšetřovat nehody. Jenže nejsou lidi a peníze a chuť, že jo. A tak je to u nás se vším!

(ěk)